Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 17. kapitola

04.05.2011 (08:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3055×

Označená 17. kapitola

 (Otoč se zpět…)

Pohled Kalen

Slunko svítilo a příjemně se odráželo od mé kůže. Kdybych byl člověk, začala by se zbarvovat do hněda, ale já nejsem člověk, a tak se nic neděje. Nejsem člověk. Ano. Už je to tak. Jsem něco příšerného, něco, co by nemělo existovat. Lidé se mě akorát bojí… Jsem démon, ďábel a nevím co všechno. V různých mýtech a povídkách mám všelijaké podoby. Jednou jsem spojenec ďáblův, podruhé zase démona. Jak říkám, mám všelijaké podoby a vlastnosti.

Pomalu jsem přemýšlel nad svou existencí a v ruce dřímal fotku mé jediné lásky, kterou jsem kdy měl. Mého života. Mé krásky. Má krásná Rosalie. Tolik krásných chvil, co jsme spolu prožili. Polibky, doteky, krásná slovíčka… Dokonce si vzpomínám, jak jsme se poznali… Už je to dávno, hodně dávno…

Byl to rok 1933, kdy byla přeměněna Rosalie. Já jsem byl přeměněn o tři roky později. Bylo mi tehdy dvacet a Rose osmnáct. Byly to jedny z mých nejhorších a zároveň nejlepších let. Potkal jsem ji. Rosalie přeměnil nějaký upír, co se toulal městem. Vůbec se nedokázal ovládat. Snažili jsme se ho potom společně chytit, ale nepodařilo se.

Mě přeměnil Marcus Volturi a pak mi po nějakém čase dal možnost volby. I když se to zdá nemožné, on není tak krutý jako jeho bratři. Odešel jsem. Odešel jsem z Volterry a později i z Itálie. Našel jsem svou královnu. Rosalie Hale.

Strávili jsme spolu každou volnou vteřinu od té doby, co jsme se potkali v té samé uličce.

Bylo to v noci, byl jsem na lovu, když jsem z postranní uličky ucítil krev. Vběhl jsem tam a… pak ji uviděl. V té době se živila lidskou krví, ale pak potkala nějakou divnou rodinu a dala se na zvířecí. Zuřil jsem. Ukradli mi moji princeznu. Mou lásku. Můj život. Nikdy jsem je nepoznal, ale nenechal jsem se zlákat. Nikdy jsem je nechtěl poznat. Ale pak se vše obrátilo.

Opustila mě v roce 1948. Byl jsem zničený, mé srdce pukalo. Měl jsem díru v hrudi. Byla za mě troska… Chodící mrtvola bez duše.

Začal jsem se potloukat po městech, lovil jsem, i když jsem neměl žízeň. Jen pro ukojení žalu v mém srdci. Tak jsem žil až do roku 2005. Teprve tady jsem se rozhodl, že něco musím udělat. Ta rodina se jmenuje Cullenovi. Takže jsem věděl, co udělat. Najít je! To byl jediný způsob, jak dojít ke štěstí.

Pátral jsem snad všude po Evropě, Austrálii a Asii. Jediné místo, kterému jsem se vyhnul, byla Itálie a Afrika. Nerad bych se zdržoval s Volturiovými. A nechtěl jsem se setkat opět s darem Jane. S některými jejich dary jsem se setkal osobně, ne jen z vypravování. A do Afriky by snad nešli, kvůli slunci.

Toto je můj příběh. Samozřejmě zkráceně, jelikož bych vám celý říci nemohl.

Píše se rok 2011 a já stále pátrám. Dostal jsem se až na Britské ostrovy. Je večer a všichni spí. Je to jediné místo, které jsem neprozkoumal, ale oni se mezi těmi lety mohli znovu přestěhovat. Mohli mi utéct třeba jen o kousíček. Ale já budu hledat tak dlouho, jak jen to bude možné.

Snad se mi poštěstí a já najdu svou Rose. Mou malou růžičku… Opravdu jsem ji miloval a stále miluju. Pokud je ovšem teď šťastná s někým jiným, nebudu jí stát v cestě a nechám ji si užívat života. Snad na mě zapomněla. I když to vlastně nechci… Jaké by to asi bylo ji po tolika letech opět držet v náručí, zasypávat ji polibky a doteky.

Jaké by to bylo být zase jen ona a já? Miluje mě ještě vůbec? Nebo má někoho jiného a na mě zapomněla?

Obíhal jsem zrovna kolem města jménem Carlisle. Jaká shoda náhod. Pokud mi paměť dobře slouží, tak se jeden z těch příšerných „vegetariánů“ jmenoval úplně stejně. Carlisle Cullen. Doktor, vegetarián… Nic více o něm nevím, jen to, co mi Rose řekla. Ach, Rose…

Běžel jsem lesem, když jsem v dáli uviděl mihnout se odraz od skla. Možná auto, nebo dům… Běžel jsem blíže a dům si pozorně prohlédnul. Ano, byl to dům – tedy spíše vila. Tady musí bydlet někdo velmi bohatý.

Do nosu mě praštilo hned několik pachů, ale mě zajímal jen ten jeden. Rosalie! Tuto sladkou vůni bych poznal snad na kilometry, možná i míle daleko. Není možné si ji splést. Bylo tu také několik dalších pachů, ale žádný mi nebyl známý.

Šel jsem ke dveřím a ujistil se, že nikdo není doma. Kouknul jsem se zpět na svou fotografii, na které jsem měl z druhé strany napsáno Cullenovi.

„Prosím, Rose, ať už jsi tady…,“ řekl jsem a pomalu se snažil dostat dovnitř. Nikdy jsem neviděl, aby upír měl sklerózu, ale nechat otevřené dveře by nenapadlo ani mě. Zapomenout zamknout… Vplížil jsem se dovnitř a pátral po domě. Pachů tu bylo dost, ale já šel po tom Rosaliiným. Po schodech jsem došel až nahoru do patra a otevřel dveře, kde byl její pach nejsilnější. Byla to nějaká ložnice. Určitě její ložnice. Jedna stěna skleněná, uprostřed pokoje ležela velká neustlaná postel. Byla tu jedna malá skříňka, na které bylo plno líčidel, a další větší skříň. Na zemi byla plovoucí podlaha a sem tam nějaký bílý, chundelatý koberec.

Rose má v celku dobrý vkus, ale to ona měla vždycky. Ještě aby ne, když o ni byl údajně tak velký zájem. Z pokoje vedly další dvoje dveře. Otevřel jsem jedny a narazil na koupelnu. Byla sladěná do zeleno-bílé barvy a byla tu vana i sprchový kout. Další skříňka s líčidly a toaleta.

Vyšel jsem z místnosti a šel do druhých dveří. Byla to šatna. Spoustu skříní a malých skříněk. Věšáky a na nich šály. Stojany s klobouky a botníky. To má tolik věcí jen ona? Když jsem si vše prohlédnul, tak jsem vyšel ze šatny a pak i z ložnice. Šel jsem dlouhou chodbou. Vešel jsem i do ostatních pokojů. Našel jsem další tři ložnice a u každé koupelnu a šatnu. Šatna vypadala všude stejně a koupelny byly akorát v jiných barvách. Jednou modro-bílé, podruhé fialovo-bílé. Všechno pečlivě naskládané a vyzdobené. Oblečení urovnané do pravidelných komínků a šaty pověšené na ramínkách. Boty se leskly čistotou a byly vyrovnané v botníku. Nikdy nebylo ani smítko prachu.

Ložnice byly také velmi podobné. Tady musí být někdo velmi bohatý. Zajímalo by mě, kdo jim tolik vydělává. Že by doktůrek? Možné je vše. Narazil jsem tu ovšem ještě na jeden pokoj. Byl zařízený do růžovo-fialovo-bílých barev. Byl to vyloženě holčičí pokoj. Že by tu měli malé dítě? Kde ho vzali? Adoptovali? Unesli? No, jedno je jisté… Jejich být nemůže. Ale kde by ho potom vzali? A co by s malým dítětem dělali? Na sto procent je to člověk, ale to by ho v dospělosti museli proměnit, ne?

Z těch otázek mi pukala hlava. Kouknul jsem se na stěny toho pokojíčku a uviděl spoustu fotografií. Byl na nich prach, takže do tohoto pokoje zřejmě nikdo nechodí. Ale proč? Na těch fotografiích byl pokaždé někdo jiný, ale pokaždé stejná dívčí tvář. Takže si opravdu nějakým způsobem pořídili dítě?

Měl jsem pocit, že mi mé mrtvé srdce poskočilo, když jsem zahlédl svou královnu. Jednou se tam smála s tou malou holčičkou sama, podruhé s nějakým černovlasým mužem. Jindy tam byl blonďák a bruneta a jindy hnědovláska s malým elfem.

Nevím sice, kdo to je, ale určitě Cullenovi. Kouknul jsem se na datum jednotlivých fotografií a docela mě udivilo, když byly z jednoho týdne. Vždyť to dítě je na těch fotkách úplně jiné! Jak může být pokaždé větší? Vyspělejší? To rostlo tak rychle?

Vzdal jsem to, když jsem na ty otázky neznal odpověď. Našel jsem další dvě místnosti, knihovna – ta mě opravdu nezajímá – a pracovna. Ta mě též nezajímá. Sešel jsem schody dolů a s mou fotografií Rose se opřel o stolek dole v patře. Prošel jsem si ještě kuchyň a obývací pokoj a vrátil se zpět ke stolku. Na tu fotografii jsem se díval ještě velmi dlouho, když to se mi zatmělo před očima.

Zprudka jsem se otočil a zjistil, že světla nesvítí. Co se to děje? Rozběhl jsem se s myšlenkou, že uteču. Už, už se mi to málem povedlo, když v tom se kolem mě začala točit voda. Co to? Pokusil jsem se proniknout tou vodou, ale všechny mé pokusy byly marné. Nic nezabíralo. Najednou se kolem mě obmotala lijána. Nemohl jsem se ani hnout.

Podíval jsem se do obličeje dotyčného a zjistil, že je to holka. Mě přemohla holka? A ne jen tak nějaká. Byla to žena s hnědými – spíš bronzovými – vlasy a propalovala mě pohledem. Byla krásná, ale Rose se nemůže rovnat. Měla hubenou a vysokou postavu. Vlasy se jí vlnily kolem obličeje, takže jí ten andělský obličejík krásně dokreslovaly.

Najednou se dívka otočila a já se podíval jejím směrem. Bylo tu celkem osm dalších osob – upírů. Cullenovi… blesklo mi hlavou. Najednou jsem spatřil ten obličej, který jsem hledal skoro sedmdesát let! Přesněji šedesát tři let! Měla úplně ty samé rysy ve tváři a její vlasy byly sepnuté do úžasného účesu.

„Kalene!“ vykřikla a mé srdce se zachvělo. Poznala mě… Poznala! Chtěl jsem se k ní rozběhnout, ale nešlo to.

„Renesmé, pusť ho!“ poručila té dívce, co mě svazovala lijánou.

„Proč? Kdo to je? Přeci nepustím někoho, kdo se vám tu producíroval po domě!“ Ta holka má recht. Řekla to Rose s takovým důrazem, že jsem se bál, aby po mně neskočila. To musí být velká dračice!

Někdo zavrčel.

„Pusť ho, je to můj bývalý přítel.“

Všichni zůstali zírat, ale jen já a Rose jsme přemýšleli nad těmi krásnými společnými roky…

Najednou se ozvalo další vrčení, tentokrát hrozivé… Ani nechci pomyslet na to, kdo jej vydal…

Tak co? Myslíte, že těch vyčerpávajících 1 601 slov stálo za to?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 17. kapitola: