Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy - 6. kapitola

16.10.2011 (19:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1691×

Bella

Pomalu jsem zaklepala na kabinet profesora Masena a čekala. Byl pátek, šest hodin večer. Normálně bych se touhle dobou připravovala na nějakou párty nebo do klubu, ale dnes ne. Dnes jsem měla v plánu svést profesora. Líbil se mi a chtěla jsem ho, ale to bylo všechno. Žádná zamilovanost, to bych poznala, byl pro mě jako jakýkoliv jiný úlovek, jenom byl těžší chytit. To mě bavilo. Dveře se pomalu otevřely a za nimi stál Edward Masen v celé své kráse. Měl modrou košili do půli rukou a k tomu džíny. V tuto chvíli mi připadal jako jakýkoliv jiný student na této škole. Nejistě se usmál.

„Slečno Swanová, co vás sem přivádí?“ zeptal se mě svým medovým hlasem.

„Napadlo mě, že bych sem zašla,“ řekla jsem svůdně a bez vyzvání vešla dovnitř.

Edward se na mě překvapeně zadíval. Byla jsem sebevědomá, a to hodně. Byla jsem si téměř jistá, že teď hned zavře dveře, popadne mě a začne mě lačně líbat, místo toho si ale Edward sedl za stůl a pokynul mi, abych si sedla na židli, která byla naproti němu. Já se s úsměvem posadila a hodila si nohu přes nohu.

„Měla jste dobré postřehy ohledně Jindřicha VIII., je dobré vědět, že studenti v mých hodinách dávají pozor,“ řekl a usmál se.

V tu chvíli jsem ztuhla. Netouží po mně. Nechce mě. Žádný kluk by nepromarnil takovou příležitost. Edward Masen se stal v tu chvíli ještě přitažlivějším. Dostanu ho. Jenom musím vymyslet jinou strategii. Musím se začít více zajímat o historii. Masen by mi dokonce mohl poskytnout doučování. Usmála jsem se. Stejně jsem si chtěla zjistit pár odpovědí ohledně Alžběty I.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nebyl ochoten pomáhat mi s historií, hodně mě zajímá a vy jste nejlepší učitel historie, jakého znám, a to jsem vystřídala asi deset škol,“ řekla jsem a usmála se.

„Jistě, zeptejte se, na co chcete. A opravdu jste vystřídala deset škol?“ zeptal se mě.

A tak, aniž jsem si to uvědomila, jsme se vrhli do velice zábavné diskuze.

Jasper

„Měli bychom si vzít nějakou krev,“ řekla Alice, zvedla se z křesla, které jsem měl v pokoji, a došla k mini ledničce. Otevřela ji a vyndala z ní dva balíčky krve. Poté vzala dvě sklínky a obsahy balíčků do nich nalila. Sklínky donesla zpátky a jednu mi podala. Celou dobu jsem ji pozoroval. Byla nádherná, ostatně jako vždy. Poslední dobou jsme spolu trávili hodně času. Pořád jsme si měli o čem povídat. Kéž by jen věděla, jak moc ji miluju, pomyslel jsem si a usmál se na ni. Chtěl jsem jí to říct, ale nevěřil jsem tomu, že by mě chtěla. Ona byla anděl, byla správná, dodržovala pokyny, obětavá a své přátele vždy držela nad vodou. Nikdy by nechtěla školního potížistu. Mohl jsem ji alespoň zdálky obdivovat a představovat si jaké by to bylo být s ní. Snadné jako dýchání, byli bychom šťastní, rozuměli jsme si skvěle už teď.

„Za pár dnů je ten maškarní ples,“ řekl jsem. Maškarní ples se u nás na škole pořádal každoročně. Každý na něj šel. Kdo by nechtěl být jeden večer kdokoliv? Přes masky jsme se nebyli schopni poznat, o to to byla větší zábava.

„Hrozně se na něj těším, bude to legrace, jako každý rok,“ řekla Alice a usmála se. Miloval jsem její úsměv. Pokaždé, když se rozjasnila, dokázala mi tím mnohonásobně zlepšit náladu.

„Takže co si dneska pustíme za film?“ zeptal jsem se jí a usmál se na ni.

„Co třeba Kruh?“ zeptala se Alice. „Ráda se bojím,“ dodala a zasmála se.

„Dobře,“ řekl jsem a vyhledal na notebooku příslušný film. Poté jsme se oba položili na postel a film začal.

Bylo téměř nemožné myslet na film, když jsme se s Alice dotýkali těly. Cítil jsem tu elektřinu, která mezi námi proudila. Pohledem jsem zabloudil k Alice a naše pohledy se setkaly. V tu chvíli bych dal cokoliv za to, abych věděl, co si myslí. Plaše jsme se na sebe usmáli. Mám ji políbit? Nemám ji políbit? Co mám dělat? Alice to ale vyřešila za mě, rychle se otočila zpět k obrazovce a znovu už se na mě nepodívala. Samozřejmě, že mě nechce. Ona si zaslouží někoho mnohem lepšího, pomyslel jsem si. Budu tady pro ni, samozřejmě, ať už se stane cokoliv. Budu jí dobrým přítelem a možná jednou najdu někoho, kdo by mě přiměl na Alice zapomenout.

Rosalie

Všichni byli pryč. Bella pravděpodobně teď sváděla profesora Masena, Alice byla s Jasperem, Rachel asi někde pařila a Emmett ten byl ve vedlejší chodbě ve svém pokoji a pravděpodobně koukal na zápas. Zřejmě se nic nezměnilo. Pořád kouká na zápasy a snaží se pochytit co nejvíce taktik, aby je pak sám použil ve hře a zařídil tak svému týmu vítězství. Tohle jsem obdivovala, ale na druhou stranu si mě kvůli tomu Emmett vůbec nevšímal. To byl jeden z důvodů, proč jsme se rozešli. Teď mi ale připadalo, že to byl hodně sobecký důvod. Dělal to nejlepší pro svou školu. Přinutila jsem se necítit vinu. Flirtoval přece s jinou holkou, nevšímal si mě i kvůli jiným věcem, bral mě jako samozřejmost. To mě opět přesvědčilo, že jsem udělala správně. Ano, rozejít se s Emmettem byla správná věc.

Někdo zaklepal na dveře a já se zvedla z postele, na které jsem si celou dobu pouštěla hudbu do sluchátek a relaxovala. Otevřela jsem dveře a za nimi stál Emmett. Měl na sobě to tričko, které jsem mu dala k narozeninám. Skvěle mu obkreslovalo mohutné svaly a byl v něm neuvěřitelně sexy. A teď stál na prahu mého pokoje a já se snažila utřídit si myšlenky.

„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe po chvilce. Emmett se usmál.

„Ahoj,“ řekl. „Můžu dál?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Jasně, proč ne,“ vypravila jsem ze sebe odpověď rychleji, než jsem si stačila uvědomit, co vlastně dělám. Emmett s úsměvem vešel dovnitř a posadil se na postel. Naprosto provokativně. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, poté jsem je opět otevřela a zachovala si neutrální masku.

„Takže, co tě sem přivádí?“ zeptala jsem se ho bez stopy zájmu. Emmett vypadal, že ho moje reakce překvapila. To si myslel, že se na něj hned vrhnu a strhám z něj oblečení? Nebylo by to poprvé, zašeptal mi vnitřní hlásek, ale já ho umlčela.

„Rád bych si s tebou promluvil. O nás. O tom, co se stalo,“ řekl Emmett, zvedl se a šel směrem ke mně.

„Emmette,“ začala jsem, ale on mě prstem na rtech umlčel.

„Teď budu mluvit já. Rose, zvoral jsem to, já vím. Udělal jsem věci, kterých lituju a nemůžu je vrátit zpět. Můžu se je ale pokusit napravit. Podívej se, než jsem tě potkal, byl jsem prostě ten typ kluka, kterýho holky zajímají jenom kvůli sexu. Ale pak jsem poznal tebe. Byla jsi ta sebevědomá, krásná neznámá holka a mně ses hrozně líbila. Byla jsi jiná než ostatní, byla jsi víc. Už tehdy jsem do tebe byl blázen. A pak jsme se dali dohromady, po mém vydatném snažení. Byly to skvělé měsíce. Zamilovali jsme se. Jenomže pak jsem se někde uprostřed cesty přestal zajímat a začal jsem tě brát jako samozřejmost. A to je věc, které lituju nejvíc. Rose slibuju ti, že kdybys mi dala druhou šanci, už by se nikdy nic takového nestalo. Opatroval bych tě jako oko v hlavě. Každý den bych se snažil udělat ti radost. Rose, já tě miluju a vím, že ty pořád miluješ mě, prosím, dej nám ještě jednu šanci, slibuju ti, že ji nepromarním,“ řekl Emmett a zadíval se na mě. Byla jsem naprosto překvapená a dojatá. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Nečekala jsem Emmetta prosícího o druhou šanci, čekala jsem, že se mě pokusí svést, cokoliv, jenom ne tohle.

Cítila jsem se rozpolcená. Jedna moje část chtěla Emmettovi skočit kolem krku a být zase s ním. Jenomže druhá moje část byla opačného názoru. Jak dlouho by mu tohle nadšení vydrželo? Měsíc, dva? Pak bychom se opět vrátili do starých kolejí. Nemohla jsem si tím znovu projít. Emmett bude vždycky moje první opravdová láska, ale je čas abych se pohnula dál.

„Promiň, Emmette, ale já nemůžu. Nechci si tím znovu projít. Jak dlouho myslíš, že by to vydrželo tak, jak mi to tady říkáš? Omrzelo by tě to. Vždycky budeš moje první opravdová láska, ale já prostě nemůžu,“ řekla jsem a potlačila slzy, které se draly na povrch. Nechtěla jsem, aby mě Emmett viděl brečet.

Emmett pomalu přikývl. Věděla jsem, že to chápe, alespoň částečně. Pak ale Emmett promluvil:

„Mýlíš se, Rose. Chápu, že mi nevěříš, ale já tvou důvěru získám zpátky. Budu pořád tady, nikam neodcházím. Vím, co chci,“ řekl Emmett a vyšel z mého pokoje.

Překvapeně jsem se posadila na postel a zadívala se před sebe. Tohohle Emmetta jsem viděla jenom jednou. A to, když o mě bojoval poprvé. Tehdy jsem mu podlehla a strávili jsme spolu úžasné měsíce. Budu schopná mu tentokrát odolat? Na to jsem neměla odpověď, nebo jsem ji nechtěla slyšet.

Emmett

Když jsem se po Rosaliině odmítnutí vrátil do pokoje, něco se změnilo. Někdo v mém pokoji byl. Pár věcí bylo jinde. Zkontroloval jsem mini ledničku. Chyběli tam dva balíčky krve. Díval jsem se překvapeně okolo sebe. Kdo to mohl být? Na svou otázku jsem ovšem hned získal odpověď.

„Ahoj, bratříčku,“ ozval se za mnou známý hlas. Otočil jsem se, abych nové příchozímu viděl do obličeje.

„Damone.“

Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale škola na mě dolehla a já prostě nejsem schopna najít čas. Doufám, že se vám kapitola líbila. Děkuji všem, kdo mi zanechali komentář u minulé kapitoly. Udělali jste mi ohromnou radost. Jsem ráda, že se vám povídka líbí.

A jinak ke dnešní kapitole. Jak se vám líbila? Co mám zlepšit? Předem děkuji za vaše názory. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy - 6. kapitola: