Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy - 5. kapitola

30.09.2011 (07:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1849×

Bella

Ozývalo se klapání podpatků, jak jsem mířila na hodinu historie. Spěchala jsem, protože jsem měla menší skluz. Prostě jsem si musela udělat jiné oční stíny, ty, co jsem měla předtím, mi absolutně neseděly. Pokud jsem chtěla udělat na profesora Edwarda Masena dojem, musela jsem přece vypadat bezchybně. Zaklepala jsem na dveře třídy. Počkala jsem si na klasické dále a vešla dovnitř. Všechny pohledy se stočily směrem ke mně. Samozřejmě.

„Slečno Swanová, máte nějaké vysvětlení, proč jste se opozdila?“zeptal se mě profesor.

Na vteřinu jsem se zamyslela a zvolila odpověď.

„To víte, pane profesore. Večírek tam, večírek sem, člověk ani neví, kde mu hlava stojí,“ řekla jsem a celá třída se zasmála společně s profesorem.

Bod pro mě. Rozesmála jsem ho.

„Tak dobrá, slečno Swanová, mohla byste si prosím sednout na své místo?“ řekl profesor a já přikývla a docupitala jsem ke své lavici, ve které jsem seděla se svou kamarádkou Rachel.

„Dobrý vtip, ale tohle ho věčně bavit nebude, už jsou to dva týdny,“ řekla Rachel, když jsem si sedla.

„Já vím, ale on je pro mě tvrdý oříšek. Kdyby to nebyl profesor, začala bych s ním flirtovat a za deset minut bych ho měla v hrsti. Jenomže logicky nemůžu začít okatě flirtovat s profesorem, to je i na mě moc,“ řekla jsem a Rachel chápavě přikývla.

Ano, už to byly dva týdny, co jsem poprvé spatřila svého profesora historie a rozhodla se, že ho musím dostat stůj, co stůj. Bohužel pro mě, byla jsem pořád na mrtvém bodě. Asi v půlce hodiny, když jsem pozorovala profesora Edwarda Masena, jak pohybuje rty, dostala jsem nápad. Stačilo jen, abych s ním byla chvíli o samotě, však já pak něco vymyslím.

Po hodině jsem si sbalila věci a mířila za profesorem, který šel do své kanceláře. Těsně před dveřmi jsem ho zastavila a svůdně se usmála.

„Pane profesore, mám dotaz,“ začala jsem.

„Ano?“ zeptal se mě profesor.

„Opravdu Jindřich VIII. založil anglikánskou církev jenom proto, aby se mu poddala Anna Boleynová?“ zeptala jsem se ho. Věděla jsem, že tohle zrovna probíráme.

„No, v podstatě ano, ale bylo to o něco složitější,“ řekl profesor a začal odemykat dveře.

Já se ale nedala jen tak odbýt a mluvila jsem dál.

„Dokážete si představit, jak velká touha ho musela spalovat, když byl schopen kvůli tomu založit vlastní církev a poštvat proti sobě svůj lid?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, myslím, že nedokážu a rád bych si s vámi povídal dál, slečno Swanová, ale mám práci, tak snad jindy,“ řekl nervózně profesor a zavřel za sebou dveře kabinetu.

Vítězně jsem se usmála. Teď byl přesně tam, kde jsem ho chtěla mít.

Rosalie

„Ne,“ odpověděla jsem dalšímu klukovi, který se mě pokusil pozvat na rande.

Copak to nemohou pochopit? Chci být sama. Nechci skočit z jednoho vztahu do druhého. Vždyť to byly teprve dva týdny, co jsem se s Emmettem rozešla. Ještě jsem ani neměla čas přenést se přes něj. Pořád jsem ho milovala. Bylo to pro mě těžké a k tomu mi určitě nepomáhalo, že mě na každém rohu zval nějaký kluk na rande.

Posadila jsem se na své obvyklé místo v biologii a čekala na svou nejlepší kamarádku Alice, která byla pravděpodobně opět někde s Jasperem. Ti dva byli poslední dobou pořád spolu a často si povídali. Já ani nikdo jiný nechápal, proč spolu ještě nechodí. Vždyť všichni vědí, že se navzájem milují, jenom oni dva ne. Chtěla jsem těm dvěma otevřít oči, ale už v prvním ročníku jsem Alici svatosvatě slíbila, že Jasperovi nic neřeknu. Vtip je na tom ten, že jsem Jasperovi slíbila, že nic neřeknu Alice. Ti dva byli opravdu neřešitelný případ.

„Ahoj,“ řekla moje nejlepší kamarádka, sotva si sedla na místo.

„Ahoj,“ řekla jsem a usmála se taky.

„Ahoj, Rose, tak mě napadlo, jestli bys…,“ začal nějaký kluk, kterého jsem ani neznala.

„Ne,“ řekla jsem rázně a zmučeně se podívala na Alici.

„Ona je teď na holky, je mi líto,“ řekla Alice a mrkla na mě. Vyprskla jsem smíchy a pokusila se to zamaskovat kašláním.

Jakmile ten kluk překvapeně odešel, obě dvě jsme se rozesmály. Alice vždy věděla, jak řešit problémy ostatních, kéž by jen věděla, jak řešit problémy vlastní.

„Díky, Al,“ řekla jsem, když jsem se přestala smát.

„Není zač, od toho jsme nejlepší kamarádky ne?“ řekla Alice a stiskla mi přátelsky rameno.

„Jak bylo s Jasperem?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Skvěle jako vždy a ne, neřekla jsem mu to. Riziko odmítnutí je příliš vysoké,“ řekla Alice a otevřela si sešit. Tím mi dala jasně najevo, že tohle téma nechce řešit.

„Kdyby jen věděla,“ pomyslela jsem si. Tak ráda bych to Alice řekla, ale nemohla jsem, přece neporuším sourozenecký slib, i když poslední dobou jsem k tomu měla docela našlápnuto. Vždyť ti dva si o to přímo říkají.

Povzdychla jsem si nad pitomostí dané situace a otevřela sešit.

Emmett

„Slyšela jsi to taky? Rosalie je teď na holky. Zajímalo by mě, jestli byla na holky, už když chodila s Emmettem,“ slyšel jsem říkat nějakou dívku, která se bavila se svou kamarádkou.

Jediný důvod proč by Rosalie rozhlásila něco takového, byl ten, aby měla pokoj od kluků. I když jsem se to snažil co nejvíce ignorovat, věděl jsem, že Rosalie teď dostává plno nabídek na rande. Dokonce i od mých spoluhráčů. Byl to nepříjemný pocit vědět, že vám vrazil kudlu do zad vlastní tým. Oceňoval jsem, že je Rosalie odmítla a neporušila tak dohodu, kterou jsme spolu měli. Já si nic nezačnu s žádnou s roztleskávaček a ona nic s žádným z fotbalistů. Jednoduchá dohoda. Z mého přemýšlení mě vytrhla černovlasá dívka.

„Ahoj, Emme, slyšela jsem, že jste se s Rosalie rozešli. Kdybys potřeboval utěšit, nebo cokoliv jiného, stačí přijít do mého pokoje,“ řekla mi ta dívka a pokusila se o svůdný úsměv.

Ani jsem ji neznal. Nechápal jsem, proč mě dívky prostě nemohly nechat na pokoji. Nechtěl jsem si nic s žádnou začít. Rozhodně ne pouhé dva týdny po rozchodu s Rose. Zrovna ona byla jediná dívka, se kterou bych chtěl být. A ji jsem nemohl mít, teď už ne.

„Ne, díky,“ řekl jsem chladně a zamířil do jídelny na oběd.

Překvapilo mě, že mě od stolu nevyhodili. Přece jen, byl jsem to já, kdo zlomil Rosalie srdce. Zřejmě mě ostatní přece jen brali jako kamaráda, se kterým hodně zažili. I přesto všechno byla ale celá situace přinejmenším zvláštní. U oběda jsme se spolu všichni v rámci možností bavili, jenom já a Rosalie spolu, navzájem, ne. Nevěděli jsme, co si máme říct. Vždycky to bylo trochu trapné.

Řekl jsem si o hovězí steak a šel si sednout ke stolu k ostatním. Rosalie už tam seděla, v celé své kráse. Ostatně jako vždy.

„Ahoj,“ pozdravil jsem je a sedl si.

„Ahoj,“ řekli všichni a dál jedli svoje jídlo.

Ke stolu si k nám přisedl Jasper a začal jíst svůj oběd.

„Tak sestři, kolik pravdy je na tom, že jsi teď na holky?“ zeptal se Jasper se smíchem a podíval se na Rosalie.

„Samozřejmě, že to není pravda. Už jsem toho ale měla dost, pořád samá pozvání na rande, začínala jsem z toho bláznit. Alice pak ale dostala geniální nápad v podobě rozhlášení toho, že jsem na holky a teď mám pokoj,“ řekla Rosalie a ukousla si salátu. Bohužel, šeredně se ale mýlila, sotva to dořekla, zamířila k našemu stolu jedna dívka.

„Ahoj, Rosalie, teď když se zjistilo, že jsi na holky, napadlo mě, jestli bys někam nezašla?“ zeptala se jí ta dívka a usmála se. Rosalie nasadila zmučený výraz a vrazila hlavou do stolu.

Aby toho nebylo málo, přišla k našemu stolu druhá dívka a usmála se na mě.

„Ahoj, Emmette, tak mě napadá, jestli bys někam nezašel?“ zeptala se a já vrazil hlavou do stolu taky.

To se mi snad jenom zdá. Tohle už nezvládnu, začal jsem z toho pomalu bláznit. Ještěže tu byla Rachel, která vše převzala do svých rukou.

„Tak jo, vy dvě, vypadněte,“ řekla na dívky a ty radši hned odešly. Rachel opatrně vylezla na stůl a postavila se.

„Můžete mi všichni věnovat pozornost, prosím?“ zakřičela a jídelna ztichla, „díky. Takže za prvé, Rosalie není na holky, řekla to jenom proto, že už vás kluků měla plné zuby, čímž se dostávám ke druhému bodu. Rosalie a Emmett se rozešli teprve před dvěma týdny. Tak jim sakra dejte pokoj a přestaňte je zvát na rande. Už toho mají oba dost. Dejte jim čas, aby se jim zacelily rány. Díky za pozornost,“ řekla Rachel a slezla ze stolu.

Celá jídelna byla zticha. Já se ohromeně díval na Rachel, která se zpátky vrátila k jídlu, jako kdyby se nic nestalo.

„Díky, Rachel,“ řekl jsem zároveň s Rosalie.

„Není zač. Znáte mě, jsem prostě úžasná. A navíc mě to začínalo štvát taky,“ řekla Rachel a usmála se.

Usmál jsem se na Rose, která mi úsměv oplatila. Nebylo potřeba slov. Rachel nám oběma zachránila zdravý rozum. Když jsem tak pozoroval Rosalie, které se po tváři rozléval úsměv, nemohl jsem pochopit, jak jsem ji mohl zanedbávat. Teď už ale bylo pozdě. Byl mezi námi konec. Malá část mysli mi ale našeptávala, abych se Rosalie pokusil získat zpět. Ta větší část mi připomněla, že bych měl respektovat její rozhodnutí. Pro kterou část se mám ale, sakra, rozhodnout?

Nuda? Zábavné? Ocenila bych váš názor, abych věděla, co zlepšit. Díky. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy - 5. kapitola: