Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy - 19. kapitola

26.01.2012 (08:45) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1628×

Rosalie

Zbývalo nám posledních pár dnů školy. Atmosféra nastávajících prázdnin visela ve vzduchu. Nikdo už se neučil, profesoři nám nechávali volné hodiny a celkově jsme se vyloženě flákali. Což samozřejmě neznamenalo, že jsme neměli žádné problémy.

Měla jsem Thomase opravdu ráda. Byl přesně ten typ kluka, se kterým by každá holka chtěla chodit. A já nebyla výjimkou. Bohužel mi bylo jasné, že mu nikdy nebudu moci říct ty dvě nádherná slůvka, která jsem tak ráda slýchávala od Emmetta.

Ano, nemohla jsem si pomoct. Ať už jsem chtěla nebo ne, tu chemii mezi námi jsem popřít nemohla. Dobře jsem si uvědomovala, že to k Thomasovi není fér. Neměla bych s ním být, pokud miluji někoho jiného. Přesto jsem s tím zjištěním už měsíc předstírala, že všechno by nemohlo být lepší. Thomas nic nevytušil, byla jsem až příliš dobrá herečka.

Nebyla jsem dost silná na to, abych to s ním ukončila. Všechno bylo až příliš dobré. On byl skvělý. Bral mě na večeře, skládal mi poklony, skvěle líbal. Já byla ten problém. Nebyla jsem se schopna odpoutat od mého bývalého přítele, se kterým už půl roku nechodím, a který je prvotřídní děvkař. No dobře, já jsem ho z něj udělala, ale výsledek je stejný.

Musela jsem uznat, že jsem docela domýšlivá. Co kdyby mě Emmett ani nechtěl zpátky? Co když se mu jeho nový styl života zalíbil a nechce žádný vážný vztah? Co když už pro mě v jeho životě není místo? Sice mi řekl, že jsem byla láskou jeho života, ale názory se vždycky dají změnit a mě by to ani moc nepřekvapilo. Jsme až příliš duševně mladí na to, abychom mohli pronášet takovéhle věci. I přesto, že jsem si byla jistá, že Emmett je jediný, koho kdy budu milovat, nikdy bych to neřekla. No možná tak za sto let.

„Rose?“ vyrušila mě Alice a zatřepala se mnou.

Napřímila jsem záda a zamrkala. Jsem v hodině biologie, dobře.

„Co, kdy, kde, kde, jak, proč?“ zeptala jsem se Alice, která se na mě zkoumavě zahleděla.

I Alice měla problémy. A to s mým skvělým bratříčkem. Dost mě překvapilo, když mi oznámila, že spolu už několik dní nemluvili. Ne, že bych se divila, že ji Jasper vyhodil, i když to bylo trochu kruté, ale měla jsem za to, že oni jsou ten perfektní pár, který jde všem ostatním příkladem. I když to jsme my s Emmettem byli taky, a jak to dopadlo.

I když bych to v životě neřekla nahlas, tak se zdálo, že v Alici z toho chození s Jasperem něco zkratovalo. Jistě, láska nás nutí dělat občas šílené věci, ale ani já jsem Emmettovi nikdy neztropila žárlivou scénu, pokud jsem k tomu neměla hodně dobrý důvod. Pokud vím, tak jen jednou, a ta skončila rozchodem. Ta moje scéna ale měla alespoň reálné opodstatnění, ta Alicina ne.

Kontrolovat Jasperovi sms, a pak k němu vrazit do pokoje? Ano, Alice mi o tom všem řekla hned poté, co ji Jasper vyhodil. Ještě teď si jasně pamatuji její zničený výraz a slzy v očích. Bylo to dost depresivní, protože pokud nejsou oni dva schopni mít dobrý vztah, tak se mi ostatní můžeme jít rovnou zahrabat.

„Rose,“ řekla Alice znovu.

Otočila jsem se na ni.

„Nad čím pořád přemýšlíš?“ zeptala se mě Alice, zatímco si na svém laptopu vyhledávala nejnovější módní kolekce. Nakupování je prostě nejlepší lék na bolavé srdce, a to hlavně v případě Alice. No, dobře, zmrzlina taky, ale nemá zdaleka takový dlouhodobý účinek jako skříň plná nového oblečení.

„Nad mnoha věcmi,“ odpověděla jsem jí na otázku a ona pouze přikývla.

„Zajela bys se mnou do Milána?“ zeptala se mě náhle a dál studovala obrazovku laptopu.

Zazvonilo a já si začala balit věci.

„Jasně, proč ne, ale předtím než zdrhneš na jiný kontinent, by sis s Jasperem měla alespoň promluvit,“ řekla jsem, když jsme se obě začali zvedat z lavice.

„Já vím, já vím. Jenomže právě teď je na mě Jasper dost naštvaný. Chci mu dát čas, nechci, aby se něco pokazilo ještě víc,“ řekla Alice a já ji nechala, aby si dál lhala do kapsy.

Ne, že bych jejich vztahu nedávala šanci, to v žádném případě. Ovšem, bylo mi jasné, že Alicina žárlivost se nezlepší a Jasper to nebude chtít snášet věčně. Nechtěla jsem jí to přímo říct, protože jsem její kamarádka, ale bylo mi jasné, jak to všechno nakonec skončí. Ona se zlomeným srdcem a Jasper pravděpodobně taky.

Edward

Diana ke mně opět přišla. Za poslední týden jsem se pravidelně dočkával její návštěvy v mém kabinetě.

„Ahoj, co tě sem přivádí?“ zeptal jsem se jí, když za sebou zavřela dveře.

„Moc dobře to víš, tak se mě na to neptej,“ řekla mile a posadila se na židli naproti mně.

Věděl jsem to. Jediný důvod, proč sem přijela, byl ten, abych se k ní vrátil. Přemýšlel jsem o tom, to musím přiznat. Je to přece Diana. Na druhou stranu, věděl jsem, co cítím k Belle, jak se cítím, když jsem s ní. Bohužel, ať jsem si to chtěl přiznat nebo ne, Diana byla mou součástí a vždy bude.

Je moje manželka už pěkně dlouhou dobu a zná mě pomalu líp, než já sám sebe. Prožili jsme toho spolu spoustu. Ne vždy to bylo perfektní, žádný vztah není bez chybičky, ale vždy jsme to zvládli. Až na tu hádku, která se udála skoro před půl rokem.

„Diano, už jsem ti řekl, ať odjedeš,“ řekl jsem.

„A já jsem ti řekla, že to neudělám. Co se s námi vlastně stalo? Vzpomínáš si na to, co jsme plánovali před tou hádkou?“ zeptala se mě.

Jak bych mohl zapomenout. Naše plánování budoucnosti, která se zdála, že bude perfektní.

„Adopci,“ řekl jsem.

„Ano, Edwarde, adopci. Plánovali jsme spolu dítě. Měli jsme žít jako opravdová rodina. Měli jsme ho vychovávat, jako manželé,“ řekla Diana. Její vždy vyrovnaný hlas byl pryč.

Ten smutek, se kterým to vše říkala, by poznal každý. Chápal jsem ji. Měli jsme skoro všechno a najednou jsme o to přišli. Ani už jsem si pořádně nevzpomínal, o co v té hádce šlo, a co bylo tak vážného, že jsme se kvůli tomu rozešli.

„Diano, já ji miluju,“ řekl jsem rozhodně.

„A já to vím. Viděla jsem, jak se na ni díváš, jenomže stejně se díváš i na mě, protože, ať se ti to líbí nebo ne, přes všechno, co se stalo, mě pořád miluješ, stejně, jako já miluju tebe. Bella je jenom náplast na to, co bylo mezi námi,“ řekla Diana a já už jí chtěl odporovat.

Diana se zvedla a přišla ke mně. Vzala mou tvář do dlaní a zadívala se mi přímo do očí. Něco tam hledala, nějakou známku pochybnosti, cokoliv. Já svůj výraz zachovával neutrální.

„Řekni mi, že mě tady nechceš. Že mě nemiluješ, a že chceš zůstat zbytek svého života s ní. Pokud mi to takhle řekneš, pochopím to a odjedu pryč. Už tě nikdy nekontaktuju, nikdy znovu nevstoupím do tvého života. Pokud to tak chceš, tak to řekni, ale pokud víš, že mě pořád miluješ, a že důvod, proč spolu nejsme, je ten, že Belle nechceš ublížit, tak se tomu nebraň. Jsem tvoje manželka, Edwarde, pokud vím, tak to pro tebe něco znamená. Chci to napravit. Všechno. Chci, abychom byli zase tak jako dřív.“

Koukal jsem do těch nádherných modrých očí, ve kterých jsem se pokaždé ztrácel a začal si uvědomovat ten prostý fakt. Nedokážu ji poslat pryč. Nedokážu jí říct, že už ji nemiluju, protože to bych lhal. Je to přece Diana, moje manželka, osoba, na které mi vždy nejvíce záleželo. Jak bych ji mohl nechat jít?

Rosalie

Unavená z celého dne, jsem si otevřela dveře od pokoje a vešla dovnitř. První, co jsem spatřila, byl stůl ozdobený svíčkami a na nich talíře s jídlem. Podívala jsem se dál a tam stál usměvavý Thomas.

„Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Napadlo mě, že bychom si mohli dát večeři sami, jen my dva. Někde jsem slyšel, že je to romantický,“ řekl s úsměvem.

Usmála jsem se taky, ale vevnitř jsem se rozbrečela. Já si ho absolutně nezasloužím. Není to fér a on si zaslouží někoho, kdo do něj bude naprosto a neodvratitelně zamilovaný. To jsem já v životě být nemohla a bylo načase, abych si to uvědomila a nechala ho jít. Musím to udělat pro nás oba.

„Děje se něco?“ zeptal se mě Thomas najednou.

Tak to dopadá, když na chvíli odhodíte masku a odhalíte, jak to s vámi doopravdy je.

„Všechno je perfektní, ty jsi skvělý, ale nejsem vůči tobě fér. Zjistila jsem, že pro mě je tady jenom jedna osoba, kterou budu schopna opravdu milovat.“

„Emmett,“ řekl Thomas.

„Já vím, že jsem hrozná, a moc se ti za to omlouvám. Nebyla jsem fér. Tak moc jsem se chtěla posunout dál, až jsem si neuvědomila, že to asi nikdy nebude úplně možné,“ řekla jsem mu.

„Chci jenom vědět jednu věc. Měl jsem sloužit k tomu, aby Emmett žárlil?“ zeptal se mě.

„Ne, to v žádném případě. Já tě mám opravdu ráda a nikdy mě nenapadlo tě takhle využít. Problém je v tom, že já ho miluju a asi jsem ho vždycky milovala, protože přes všechny chyby, které má, je v něm i obrovské dobro. Vím, že to nechceš slyšet, ale chci k tobě být upřímná.“

„Víš, že jsem to tak trochu čekal? Vlastně celá škola to čekala. Každý ví, že ty a Emmett k sobě patříte. Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že to můžu změnit,“ řekl Thomas.

„Ale já jsem ráda, že ses o to pokusil. Protože věř mi to, nebo ne ty dva měsíce s tebou byly vážně skvělé a zažila jsem s tebou úžasné chvíle.“

Thomas se usmál a došel ke mně. Políbil mě na čelo a odtáhl se.

„Opatruj se, Rosalie,“ řekl a šel ke dveřím.

„Počkej - a co ta večeře?“ zeptala jsem se ho.

„Myslím, že víš o někom, s kým bude naprosto perfektní,“ řekl Thomas a zavřel za sebou dveře.

Posadila jsem se na postel a zhluboka se nadechla. Právě jsem se rozešla s jedním z nejlepších kluků na celém světě. Samotnou mě překvapilo, jak moc dobře to Thomas vzal. No, asi je vážně perfektní ve všech ohledech, dokonce i při rozchodu. Teď mě ovšem čekalo něco mnohem těžšího. Zvedla jsem se z postele a vydala se k Emmettově pokoji.

Předtím, než jsem zaklepala, jsem se pořádně nadechla. Potřebovala jsem co nejvíc kuráže. Neměla jsem v plánu se s Emmettem dát dohromady. Chtěla jsem za ním prostě zajít a povídat si s ním, však on se nějak dozví, že já a Thomas jsme se rozešli.

Otevřela jsem dveře a spatřila, jak nějaká holka leží na posteli, naštěstí oblečená, a čte si časopis.

„Emmett je ve sprše, ale jestli chceš, abych mu něco vyřídila, tak řekni.“

Podívala jsem se na ni, a pak nepozorovaně zakroutila hlavou.

„Neříkej mu, že jsem tu byla, stejně o nic nešlo,“ řekla jsem jí a rychle vyšla z Emmettova pokoje.

Já jsem se možná mohla vrátit zpátky, ale Emmett už je někde jinde. Setřela jsem proradnou slzu a vydala se sníst večeři pro dva.

Bella

Poslední týden byl pro mě utrpení. S Edwardem jsem nemohla mluvit, zrovna když jsem to nejvíc potřebovala. Věděla jsem, že Diana ho každý den navštěvuje. Bylo mi jasné, že se ho snaží získat zpátky a já proti tomu nemohla udělat vůbec nic. Ta nejistota mě ničila. Přesto jsem stále věřila Edwardovi, že Dianu pošle pryč a zůstaneme spolu. O mém těhotenství stále nevěděl a já mu to neplánovala říct do té doby, než se vše vyřeší.

Někdo zaklepal. Šla jsem ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál on, láska mého života. Zářivě jsem se na něj usmála a vtáhla ho dovnitř.

„Ahoj,“ řekla jsem mu a natáhla se pro polibek. On se k mému překvapení odtáhl.

Nechápajíc jsem se pořádně zadívala do jeho očí. Něco tady bylo špatně. A pak jsem to pochopila. Všechna ta vina, lítost, smutek. Ne, to by mi neudělal. Vždyť mě miluje. Ne, ne, ne. Tak to určitě není, jenom si to namlouvám, přece to neukončí. Nevykašlal by se na mě, kvůli své podvádějící manželce.

„Ty sis vybral ji,“ vypadlo ze mě předtím, než jsem si plně uvědomila, co to vlastně říkám.

Ne, to není pravda.

„Bello, já se ti hrozně moc omlouvám,“ řekl Edward. Myslel to upřímně, ale já nechtěla, aby mě někdo litoval a on především.

„Ne, ne. Řekl jsi, že s ní nechceš být, řekl jsi, že mě miluješ, že chceš být se mnou.“

Nesnášela jsem se za to, jaká zoufalost ze mě čišela, ale můj zdravý rozum mi vypověděl službu.

„Snažil jsem se, abych to potlačil, ale ona je moje manželka, Bello. Moje spřízněná duše. Vždycky byla, to změnit nemůžu,“ řekl.

Připadal mi jako nejvíc bezcitný muž na celém světě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tady říkal.

„Jak jsi mohl? Jak si se mnou vůbec mohl začít chodit, když si ji celou dobu miloval? Kdo tohle dělá?“ zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem znát odpověď, chtěla jsem, aby mu to bylo líto, protože lítost v jeho tváři rychle mizela a mně bylo jasné, že za chvíli tam bude jenom výraz typu - problém vyřešen.

„Mrzí mě to,“ řekl Edward prostě.

„Tak tebe to mrzí? Vypadni odsud a nikdy se nevracej,“ řekla jsem mu.

Nepokusil se absolutně o nic. Žádné další omluvy, žádná známka výčitek. Vyšel z mého pokoje a zavřel za sebou dveře. Ve chvíli, kdy jsem uslyšela klapnutí, jsem se vyděšeně nadechla a chytila se za hrudník.

Lapala jsem po vzduchu, který se mi, jak se zdálo, nedostával. Spadla jsem na kolena a snažila se nadechnout. Nešlo to, bylo to, jako kdyby mi někdo na hrudník položil stokilové závaží, které nešlo sundat dolů.

Nebrečela jsem, nešlo to, všechno bylo jaksi vzdálené, otupělé.

„Proboha, Bello. Co se stalo?“ uslyšela jsem někde z dálky Alici.

Měla jsem ji ráda, ale nechtěla jsem jí cokoliv říct, nebyla to ona, komu jsem se potřebovala svěřit.

„Rachel, přiveď Rachel,“ řekla jsem někde mezi rychlými nádechy.

Slyšela jsem pouze kroky a bouchnutí dveří. Nevím, jak dlouho jsem tak lapala po dechu, než jsem zaslechla známý hlas své nejlepší kamarádky.

„Zvládnu to,“ řekla k někomu, pravděpodobně k Alici, a pak zavřela dveře.

Sedla si ke mně a chytila mě za rameno.

„Prožíváš záchvat paniky, zhluboka dýchej,“ řekla mi.

„On si vybral ji,“ řekla jsem trhaně a zhluboka se nadechla.

„Já vím, věděla jsem to ve chvíli, kdy ke mně Alice došla a řekla mi, že je s tebou něco hodně špatně,“ řekla Rachel.

„Já nemůžu,“ řekla jsem.

„Můžeš, všechny můžeme. Bello, budeš v pohodě, teď jenom zhluboka dýchej,“ řekla Rachel.

„Ty to nechápeš, zlomené srdce není jediné, co tady po sobě zanechal,“ řekla jsem jí a sáhla si na břicho.

„Děláš si srandu?“ zeptala se mě Rachel šokovaně.

Zakroutila jsem hlavou, a pak se to stalo. Rozbrečela jsem se. Nešlo to zastavit. Slzy se mi proti mé vůli vylévaly z očí, jako důkazy o mé neskutečné slabosti.

Setřela jsem je, a pak jsem se podívala na Rachel.

„Musím něco udělat a potřebuju tvou pomoc.“

(…)

Rachel mi zaručila, že ta doktorka, ke které jdeme je zasvěcena do světa poloupírů a upírů, a že se o to všechno postará. Zvláštní, jak divně to v tu chvíli znělo. Postarat se o to.

Seděla jsem na lehátku v nemocnici a čekala, až přijde s výsledky. Rachel mě celou dobu držela za ruku a nepustila ji ani, když doktorka vešla do dveří.

„Slečno Swanová, nejste těhotná,“ řekla a já se na ni překvapeně podívala.

„Ale to není možné. Dělala jsem si test a byl pozitivní,“ řekla jsem jí.

„Občas se to stává, test vyjde pozitivně a přitom ani těhotná nejste. Vámi požadovaný potrat tedy nemusím uskutečnit,“ řekla klidným hlasem, jako kdyby mluvila o počasí.

Cítila jsem, jak se mi opět dělá knedlík v krku. Celou dobu jsem si to nechtěla přiznat, ale už jsem se tomu dál nemohla bránit. Zjištění, že to dítě vlastně nikdy neexistovalo, mě mrzelo. Proti své vůli jsem doufala, že mi zbude alespoň malý kousek z Edwarda.

Věděla jsem, že je to naprosto zvrácené a nenormální, ale nemohla jsem změnit to, jak se cítím. Nešlo to.

Já to dítě asi vážně chtěla. Zjištění, že po mém vztahu s Edwardem už mi nezbylo vůbec nic, mě znovu přimělo k pláči.

Chápu, že hodně z vás zřejmě po této kapitole přestane tuto povídku číst, ale já se nemohla přinutit k tomu, napsat to jinak. Prostě mi to takhle připadalo správné. Víc k tomu nemám co říct. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy - 19. kapitola: