Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy - 16. kapitola

Our Academy - 16. kapitolaČasto si uvědomíme, že něco potřebujeme, až když to ztratíme. To dojde i Rachel.

Rachel

Byla jsem u Damona v pokoji. Ležela jsem na jeho posteli vedle něj a cítila se dobře. Cítila jsem se v bezpečí. Bylo to zvláštní a nikdy předtím jsem to nezažila. Cítila jsem, že je to dobrá věc, ale nechápala jsem to. Jak se můžu cítit bezpečně a dobře zrovna s Damonem? Poslední měsíc byl skvělý, ale připadalo mi, že mi něco neříká.

Normálně bych se nad tím nepozastavila a neřešila to. Řekla bych si, že je to jeho věc. Jenomže já cítila, že se to týká i mě a že bych to vědět měla. Neodvážila jsem se o tom začít mluvit už proto, že s Damonem jsem myšlenky nikdy moc neřešila. Měla jsem pocit, že když o tom začnu, všechno půjde do háje.

Nechtěla jsem, aby se něco pokazilo. Takhle bylo všechno skvělé. Nebylo potřeba, aby se cokoliv měnilo. Nesmělo. S Damonem jsem zažívala úžasné věci a chtěla jsem je zažívat i nadále.

Bylo příjemné, jen tak ležet a lenošit u Damona. Ležela jsem mu na hrudi a přemýšlela nad vším možným. Normálně bych nic takového nedělala. S Damonem to bylo jiné. Byl to můj kamarád a já cítila, že mu mohu důvěřovat.

„Rachel?“ ozval se najednou snad po stech hodinách klidu.

„Hmm?“ zamručela jsem lenošně.

„Měl bych ti něco říct,“ začal Damon a ve mně hrklo. Všechen dokonalý klid byl pryč. Ať mi neřekne, že se do mě zamiloval, prosím. Všechno by bylo v háji.

„Odjíždím,“ řekl. Vážnost, se kterou ta slova vyslovil, mnou projela jako ostrý šíp. Odjíždí? Jak je to možné? Ještě přece nemá odjet, je moc brzo. Ještě máme čas. Na co vlastně? Zeptala jsem se sama sebe.

„Tak brzy?“ zeptala jsem se ho a odtáhla se od něj, abych mu viděla do očí.

Bylo mi jasné, jak to musí znít. Zněla jsem až příliš zoufale. To jsem nechtěla. Zoufalost byla poslední věc, se kterou jsem chtěla být spojována. Dobře, uznávám, těch posledních věcí bylo víc. Jo, já vím, je to nemožné.

„Mám nejvyšší čas, jsem v posledním ročníku. Za pár dnů bude slavnostní zakončení,“ řekl Damon.

Jak to, že mi to nedošlo? Vážně jsem tak nevšímavá, že jsem si nevšimla maturit? Možná jsem si to jenom nechtěla připustit, protože jsem věděla, že Damon odjede. Ano, někde ve skrytu duše mi bylo naprosto jasné, kolik času nám zbývá. A bylo ho zatraceně málo. Pár dní, možná týden, ale o tom pochybuji.

Ani jsem nevěděla, kam vlastně půjde na vysokou. Neměla jsem ani tušení, jaké má plány se svým životem. Bylo už příliš pozdě na to, abych si všechno zjišťovala, vedla s ním dlouhé rozhovory. Příliš pozdě na všechno. Co je vlastně to všechno? Nechtěla jsem nad tím moc přemýšlet.

„Jdeš na vysokou?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, na Oxford,“ řekl a tím mě překvapil ještě víc.

Oxford, Anglie, to je hodně daleko od Floridy. Proč to, sakra, řeším? Mělo by mi to být jedno. Mělo by mi být naprosto jedno, co Damon udělá se svým životem. Není to moje věc. Jenom spolu spíme, o nic jiného nejde. Sem žádné city nepatří. Proč, sakra, mluvím o citech? Ne, to ne, to rozhodně nemůže být správně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě až příliš starostlivě Damon.

Co se tady, sakra, děje. Celý vesmír byl najednou vzhůru nohama. Damon se stará, já se starám. Tak to být nemá. Mám mu popřát hodně štěstí v životě a naposledy se s ním vyspat na rozloučenou.

„Jsem v pohodě. Takže Anglie, bezva,“ řekla jsem mu s přehnaným nadšením. Měla jsem chuť vrazit hlavou do zdi. Co se to se mnou děje.

„Vypadáš, jako kdyby tě upalovali zaživa,“ řekl Damon a já hned změnila výraz obličeje.

„Měla bych jít,“ řekla jsem mu.

Zvedla jsem se z jeho postele a rychle jsem se vydala ke dveřím. Bylo mi hrozně a já nevěděla proč. Damon mě naprosto zaskočil svým odjezdem a já taky nevěděla proč. Nevěděla jsme nic. Neměla jsem žádné odpovědi. Proč se o všechno tak starám? Proč mi záleží na tom, jestli je Damon tady, nebo ne? Chtěla jsem, aby mi to bylo jedno. Abych nemusela svádět ten vnitřní boj, který jsem právě zažívala.

Úprkem jsem se vydala do svého pokoje. Doufala jsem, že tam nepotkám Rose. Doufala jsem, že bude někde s Thomasem, přesvědčovat se, že ho miluje. Otevřela jsem dveře do pokoje a rychle je za sebou zavřela. Rosalie v našem pokoji nebyla.

Sesula jsem se po dveřích a trhaně dýchala. Chce to nádech a výdech, pomyslela jsem si. Začala jsem se pomalu nadechovat a vydechovat. Potřebovala jsem se uklidnit, potřebovala jsem vzduch. Moc mi to nešlo. Nemohla jsem pořádně dýchat. Něco mě šíleně tížilo na hrudi a neskutečně to bolelo.

Praštila jsme hlavou o dveře a zaskuhrala. Tak tohle potřebuju na uklidnění já. Pořádnou ránu do hlavy. Hystericky jsem se tomu zasmála a zvedla se.

Byla jsem naprosto zklidněná. Žádné výkyvy. Potřebovala jsem si všechno pořádně probrat v hlavě. Potřebovala jsem naprostý klid, který mi můj pokoj mohl právě poskytnout. Nechápala jsem, co musím probrat. Damon odjíždí, tečka. Konec. Proč mě přitom píchlo v hrudi? Nechtěla jsem to vědět. Až příliš se to podobalo něčemu, čemu jsem já nerozuměla a co jsem nikdy nezažila. Zlomenému srdci.

Teď už vážně vykládám nesmysly. Buď jsem si něco omylem dala, anebo mám sen. Jo, to je nejlepší vysvětlení. Nemůžete mít zlomené srdce, když s nikým nechodíte nebo nikoho nemáte rádi. To nejde. Já nikoho ráda nemám ani Damona. Možná, že jsem ráda v jeho společnosti, ale to je celé. Nemám ho ráda. Je skvělý milenec a dobrý kamarád, ale nemám ho ráda, ne v tom romantickém slova smyslu.

Jenom jsem překvapená, o tom to je. On mě překvapil. Čas mě překvapil. Ani mi to nedošlo, on už je vážně červen. Celý rok utekl nějak rychle. Až příliš rychle. Jak je možné, že jsem vůbec nevnímala čas? Vždyť mi to muselo dojít. Nejsem přece až taková ignorantka.

Z mého myšlenkového pochodu mě vyrušilo zaklepání na dveře. Neměla jsem nejmenší chuť na jakoukoliv návštěvu. Potřebovala jsem klid na přemýšlení. V tuto chvíli jsem absolutně neměla myšlenky na nějaké tlachání o módě, klucích a pomluvách.

„Rachel, můžu dál?“ ozvalo se za dveřmi.

Tak s ním asi o módě, klucích a pomluvách mluvit nebudu. S Damonem bych neměla mluvit o ničem. Měla bych s ním jenom spát a nic necítit. Jo, tak proč sama sebe nejsem schopna poslechnout?

„Pojď dál,“ řekla jsme normálním hlasem a upravila si účes. Vážně mi tolik záleží na tom, abych se mu líbila? Kam jsem se to proboha dostala. Do alternativního vesmíru?

„Nevypadala jsi moc v pohodě, a tak jsem si říkal, že sem zajdu,“ oznámil mi Damon svůj záměr a sedl si vedle mě na postel.

Nepodívala jsem se mu do obličeje a studovala jsem podlahu na zemi. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Na tohle jsem nebyla stavěná. Nikdy jsem nemluvila o svých citech, protože jsem žádné neměla. Dobře, přiznávám. I já jsem napůl lidská bytost a city mám, jenom o nich nemluvím. Zdálo se mi, že mám v něčem pěkný zmatek. Taky jsem ale měla pocit, že Damon je ten poslední člověk, se kterým bych o tom měla mluvit.

Zbývalo udělat jediné. Vydržet poslední týden, a pak na něj zapomenout. Vymazat ho ze svého života. Přestat na něj myslet. Zbývá mi jenom týden, ničím to nesmím pokazit. Chtěla jsem, abychom se rozloučili v dobrém.

„Jsem naprosto v pořádku, jenom byla trochu překvapená, to je celé. Neřeš to,“ řekla jsem mu vesele a usmála se.

Byla jsem dobrá herečka, až příliš dobrá. Nebylo divu, že Damon se usmál taky a uvěřil mi. Sežral to i s navijákem. Navenek jsem se vesele usmívala a vevnitř jsem řvala.

„Dobře, už půjdu. Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl Damon a zvedl se.

Oddychla jsem si a stále si držela dokonalou masku.

„Rachel,“ začal Damon a otočil se na mě.

„Ano?“

„Cítila jsi ke mně někdy něco?“ zeptal se mě.

To byla ta poslední otázka, co jsem od něj v tuto chvíli čekala. Měla bych si svou odpovědí být naprosto jistá. Tak proč na něj jenom koukám a nic neříkám. Cítila jsem k němu někdy něco? Cítím k němu něco teď? Ne, nesmím, nemůžu.

„Jsme jen přátelé s výhodami, nic víc,“ řekla jsem mu a trochu se tak vyhnula přímé odpovědi.

Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Vždycky jsem byla dobrá herečka, ale ani já jsem neuměla dokonale zahrát všechno. Copak k němu opravdu něco cítím? Vážně jsem tak blbá?

(…)

Celé dny jsem předstírala, že všechno je naprosto v pořádku. Lhala jsme svým nejlepším přátelům, lhala jsem Damonovi a hlavně jsem lhala sobě.

Vážně jsem neměla moc na vybranou, pokud jsem nechtěla, aby se stalo něco špatného. Pro mě bylo nejlepší nad věcmi moc nepřemýšlet. Pravidlo dvakrát měř a jednou řež mi moc neříkalo. Vždy jsem jednala impulzivně a bez přemýšlení. Všechno mi dokonale vycházelo, byla jsem v pořádku. Zatímco ve chvíli, kdy jsme začala nad něčím opravdu přemýšlet, reagovala jsem vážně divně a cítila jsem se zvláštně. Dobře uznávám, cítila jsem se tak jenom v případě s Damonem.

Celé dny jsem dělala všechno jako normálně. Tak jak jsem to dělala posledních pár měsíců. Ráno jsme vstala, šla jsem na snídani, pokecala jsem s holkama, měla jsem vyučování, oběd, odpolední vyučování, trénink roztleskávaček, Damon.

Potlačovala jsem jakékoliv matoucí myšlenky a pouze jsem jednala. Musela jsem to takhle zvládnout do té doby, než odjede pryč. Už navždy. Při těch slovech mi nebylo zrovna nejlépe. Navždy je hodně dlouhá doba, zvlášť pokud jste nesmrtelní. Pocit, že Damona už nikdy v životě neuvidím, mi překvapivě způsoboval nevolnost. Ty pocity jsem předtím nikdy nezažila a nechtěla jsem s nimi nic mít, byla jsem si jistá, že Damon taky ne.

Dneska končil na akademii a zítra odjížděl. Na to zakončení studia jsem musela, i kdybych nechtěla. Šla tam vždy celá škola. Byla to jedna z nejdůležitějších slavností v roce. Možná nejdůležitější.

Posadila jsem se na židli mezi Rosalie a Bellu a zaměřila svůj zrak na pódium, kam zrovna přišel ředitel.

„Rachel, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Rose.

„Jo, jasně,“ odbyla jsem ji a upravila svůj výraz na veselý.

Začala jsem ignorovat ředitele sotva začal mluvit a očima jsem hledala Damona mezi všemi ostatním z posledního ročníku. Seděl tam na židli a tvářil se vesele. Byla jsem si jistá, že on to hrát nemusí. Naše pohledy se setkaly a on na mě mrkl. Přinutila jsem se k zářivému úsměvu. Když ředitel zavolal jeho jméno, aby mu předal diplom, pořádně jsem mu zatleskala. Všimla jsem si Emmetta, jak nadšeně píská. Ti dva byli opravdu skvělí bratři.

Hned jak všem předali diplomy, vypadla jsem ze sálu. To všeobecné veselí už mě dusilo.

(…)

Přišla jsem k Damonovi tak akorát, abych ho zastihla, jak dobaluje poslední věci. Bylo to tady. Zítra odjíždí pryč. Nemusím snad říkat, že v pohodě jsem nebyla. Zažila jsem s ním skvělé a často vtipné chvíle. Věděla jsem, že mi bude neuvěřitelně chybět. To se on ale nikdy nedozví.

„Ahoj,“ řekl mi a zavřel kufr.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a sedla si na jeho postel.

Chvíli jsme nevěděli, co říct. Ani jeden z nás nevěděl, jak tohle skončit.

„Sex na rozloučenou?“ zeptala jsem se po chvíli trapného ticha. Jo, tak to bude nejlepší.

„To zní jako skvělý nápad,“ řekl Damon a políbil mě.

Sexem to začalo a sexem to i skončilo. Tak to mělo být už od začátku. Tak to bylo správné. Tak to bylo dané. Neexistovala žádná jiná alternativa než tahle.

Když jsem se probudila, sáhla jsem na polštář vedle sebe. Marně bych tam hledala Damona. Byl pryč a s ním i všechny věci z pokoje, které mu patřili. Zvedla jsem se do sedu a prostěradlo si držela u těla.

Nebylo tady nic ani jediná věc, která by mi ho připomínala. Snad kromě mého zlomeného srdce. Někde mezi spánkem a bdělostí mi konečně došlo, proč mám takové pocity. Prostě jsem Damona měla až příliš ráda na to, abych byla úplně klidná, když mi řekl, že odjíždí.

Udělal dobře, když mě nevzbudil. Nevěděla bych, co mám dělat, co mu mám říct. Jak se v těchto situacích chovají ostatní?

Hlavou mi prolétly všechny naše společné zážitky. Naše společné sledování fotbalových zápasů, kdy jsme fandili oba jak diví. Naše chození do klubů, kde jsme se vždy nehorázně pobavili a společně si zatančili. Naše dokonalé milování. A v neposlední řadě, ležení na jeho posteli a povídání si o ničem.

Po tváři mi stekla jedna osamocená slza. Jedna jediná.

„Rachel, jsi trapná a hysterická kráva,“ řekla jsem si sama pro sebe.

Vylezla jsem z postele a rychle se oblékla. Naposledy jsem si prohlédla pokoj, ve kterém jsem toho tolik zažila. Zavřela jsem dveře a tím jsem uzavřela jednu kapitolu svého věčného života. Kapitolu s názvem Moje první láska.

 


 

Já vím, já vím, ukamenujte mě. Mě to ale takhle připadalo správné. Nebojte se, Damona ještě potkáme, ale pro teď ho posílám pryč. Musí si uvědomit pár věcí, které by jinak nezjistil.

Děkuji všem, kdo ještě komentují. Všimla jsem si, že komentáře opět dost klesly, a tak mám dotaz. Co mám zlepšit? Napiště mi prosím jakoukoliv svou radu do komentářů. Díky. Kajushqa1



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy - 16. kapitola:

 1
19.03.2012 [22:56]

delenacullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.01.2012 [22:36]

Agule99 Kráááása!!! Hlavně nic neměnit - jen jediné můžeš změnit -niiiiiiic!!!Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. šmudla
31.12.2011 [21:18]

já to čekala!!! ...Na každého jednou dojde, předtím to byla Bells, teďka Rachel ...prosím o pokračování Emoticon Emoticon

7. Janina =o)
31.12.2011 [0:26]

úplně úžasné rychle další, doufám že Damon a Rachel budou nakonec spolu. Emoticon Emoticon Emoticon jináč skvělá kapitola, ostatně jako vždy.

30.12.2011 [23:33]

LadyLiliannečo máš zlepšiť?? :D nič! je to úplne dokonalé!! Emoticon ... dúfam že si Rachel prestane nadávať do kráv a konečne si uvedomí, že Damon bol, je a aj bude ten pravý pre ňu... a dúfam, že ho niekym nenahradíš (neviem či by som to ako fanúšik Damona vedela prežiť Emoticon )
naozaj úžasná kapitola, úžasný štýl písania, malo to hlavu a pätu, malo to spád, cítiť z toho emócie... :)
takže odo mňa dnes máš jednotku Emoticon a poklonu Emoticon Emoticon
PS: Emoticon (páči sa mi ten smajlík Emoticon ) Emoticon

5. niki
30.12.2011 [23:31]

krasné !!!!! Nemam slov ! Emoticon

4. leluš
30.12.2011 [22:34]

dúfam že si to uvedomí velmi rýchlo:D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2011 [22:34]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2011 [22:24]

aghsf Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2011 [22:15]

kollartNic neměň je to super..krásná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!