Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 13. kapitola

11.02.2011 (20:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2197×

13. kapitola

„Copak to tu máme? Cullen a Fuentésová, opět. Koukám, že jste propadli líbací mánii ve škole.“ Pokrčila jsem rameny. Přiznejme si, co jsem mu na to měla odpovědět?

„Jenže to není zakázaný,“ chytře poznamenal Emmett.

„Opravdu, pane Cullene? V době, kdy byste oba měli být na hodině?“ Pozvedl obočí a vítězně se pousmál. „Do kanceláře! Hned!“

Vstala jsem na nohy a vyšla z kabinek. Ajaj, tohle bude průser s velkým P, říkala jsem si. Zarazila mě ruka položená na mém rameni.

„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Emmett. Jeho starostlivost byla snadno čitelná. Pohledem jsem zabloudila k jeho rtům. Ty moje totiž po jejich doteku pořád hořely, jako tenkrát poprvé, kdy jsem se toho pocitu nemohla zbavit.

„Emmette, já tě nemiluju,“ snažila jsem ho přesvědčit o svých pocitech, ale spíš to vypadalo, že se snažím přesvědčit jen sama sebe.

„Proč mi to říkáš?“ naklonil zvídavě hlavu na stranu.

„Protože nechci, aby sis myslel něco jinýho. Chci, aby… sakra, nestěžuj to. Chci, aby mezi námi bylo jasno. Mám Paula.“

„Mám Paula,“ opakoval moje slova, „neřekla jsi, miluju Paula, ale mám Paula. Nepřipadá ti to divný?“ Smutně jsem si povzdechla. Bylo to, jako bych mluvila do zdi – bezúčinné.

„Já vím, že mě nemiluješ,“ začal z jiného soudku. „Došlo mi to, sice o trochu později, ale přece jenom. Omlouvám se za svoje stupidní chování… Kámoši?“ podal mi ruku. Jeho nabídku jsem přijala opětovným stiskem a s širokým úsměvem.

Od teď snad všechno bude probíhat hladce.

„Řekl jsem teď, hned!“ procedil skrz zuby ředitel s hlavou ve dveřích. Možná až tak hladce ani ne.

„Jdeme?“

„Budeme muset,“ souhlasil.

Poťukávání prsty o desku stolu, noha poklepávající o podlahu, oči kmitající mezi námi dvěma – mezi mnou a Emmettem.

„Tak…“ Říďa rozhodil rukama a založil si je na břicho. „Máte štěstí, že mám dneska skvělou náladu, proto vám dám oběma na výběr. Buď zavolám rodiče, nebo zůstanete oba po škole.

„Rodiče,“ odpověděl pohotově můj spolusedící.

„Co?! Já bych radši zůstala po škole.“ Díval se na mě šokovaně.

„Neblázni, rodiče to přejdou jako nic, ale být pořád po škole, je vopruz.“

„Rozhodněte se,“ vybízel nás ředitel. Proč jsem měla takový zvláštní pocit, že se v tom vyžívá?

Otočila jsem se k Emmettovi a prosebně se na něj podívala. „Tvoji rodiče to možná jen přejdou, ale moje máma ne. Budu s ní muset mluv…“ Podívala jsem se na říďu. Nechtěla jsem před ním vytahovat, že nemluvím s mámou, že jí každé volání típnu a mažu sms před jejich přečtením.

„Fajn, tak mi bereme tu po školu,“ změnil názor, zřejmě pochopil mou prosbu.

„Dva týdny bude stačit. Hlaste se vždycky u mě, něco vám vymyslím. Dejte si odchod,“ poručil. Vstali jsme a  zamířili ke dveřím. „Abych nezapomněl, začínáte již dnes.“

Vystřelili jsme z kanceláře radši dřív, než si k tomu stihl něco domyslet.

Do zvonění na přestávku zbývalo ještě pár minut. Nemělo smysl chodit na hodinu.

„Děkuju,“ řekla jsem, věnoval mi pohled „však víš… s tou po školou.“

„Jo, pohoda. Nějak to přežijeme, ale co tvoje máma. Možná bys měla…,“ nedopověděl.

„Nebudeme se o ní bavit,“ přerušila jsem ho a sklopila hlavu dolů.

„Co máš za hodinu?“

„Matiku. Ty?“

„Chemii.“ Zatvářil se kysele. „Uvidíme se na obědě. Čau, kamarádko.“ Při posledním slově na mě mrkl. Pak vykročil ke třídě, kde se prováděli pokusy.

Celý zbytek školního dne jsem trpěla jako pes. Musela jsem zavolat Paulovi, aby pro mě dnes přijel později. Nevyptával se proč, za což jsem byla ráda. Pořád jsem totiž váhala, jestli mu říct pravdu, nebo ne. Kdyby věděl, že v tom měl zase prsty Emmett, nakrknul by se, vznikly by další problémy a bůhví co ještě.

S povzdechem jsem se během jedné hodiny zadívala z okna. Stál tam člověk, konkrétně muž. Ano, byla to mužská postava. Byl oblečený do černého pláště a tmavého klobouku. Přísahala bych, že se díval přímo na mě. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. Ten muž tam pořád stál, bez pohnutí jako socha. Zvláštní, pomyslela jsem si a přeběhl mi mráz po zádech.

Na obědě jsem z toho byla ještě jaksi vykolejená. V duchu jsem si nadávala, že bych neměla koukat na tolik hrůzostrašných hororů, protože mi z nich pak akorát straší ve věži.

„Silver? Holka, jsi úplně mimo.“ Mávala mi rukou před očima Karin.

„Hm, promiň. Chtěla jsi něco?“

„Přihlásíš se na ples debutantek?“ vyzvídala a dál odtrhovala kousíčky z loupáku.

„Problém je v tom, že přihlášená už jsem.“

„Vážně? Nevšimla jsem si toho. No, to je fuk. Snad se nepřihlásí Rosalie Haleová.“ Zakousla se do loupáku, takže jí bylo celkem špatně rozumět.

„Proč? Nemáš ji ráda? Mně přijde fajn.“

„Zlato, viděla jsi ji?“ Několikrát mě s ní viděla, proč se tak hloupě ptala. Když Karin zkoumala očima její postavu, pochopila jsem, jak to myslí.

„Bojíš se, že tě její krása zastíní?“ Zamračila se.

„Ty snad ne? Podívej se na ni. Její styl chůze, elegantní pohyby rukou, jak vrtí boky, tohle všechno jí hraje do karet, a to jsem se ještě nezmínila o perfektní světlé pleti, zlatých očích a nadpozemsky zářivých vlasech. Ach, kdybych měla aspoň kousíček z tý holky, nabalím si milionáře.“ Karin mi na tváři vyčarovala úsměv. Nebyla jediná, kdo o Rosalie takhle smýšlel. V mysli několika kluků, ale i dívek, jsem viděla naprosto stejné myšlenky, jako měla ona.

„Pokud ti to pomůže, taky se oproti ní cítím méněcenná, ale je milá, opravdu.“

„Aspoň jednu věc máme společnou.“ Obočí mi vyletělo vzhůru. „Obě nemáme doprovod. Ty zřejmě půjdeš s Paulem, že jo? Závidím ti,“ zamručela s hranou uražeností.

Představa Paula v elegantním, černém smokingu působila jako balzám na duši. Rozhodně by vypadal božsky, pomyslela jsem si a dmula se pýchou.

„Jsi zase mimo. Dneska s tebou není sranda. A Edward Cullen se na tebe zase zamilovaně dívá. Víš, máš evidentně štěstí na krasavce. Nejdřív vysoký, snědý Paul s uhrančivým pohledem, pak je tu nabouchaný blonďáček Emmett Cullen a ve sbírce nesmí chybět ani sám bůh krásy Edward Cullen,“ zakončila módní přehlídku zasněným, otupělým povzdechem. Jen kdyby věděla, že je Paul vlkodlak, Emmett upír a Edward můj táta, závist by ji přešla.

„Zlato,“ ozval se mámin hlas přímo za mými zády. Kruci, zaklela jsem. Celý den se mi úspěšně dařilo na ni nenarazit, ale jak je vidět, štěstí nepřeje donekonečna. „Promluvíme si?“

Pravdou bylo, že jsem se přes její lež pořád nepřenesla, jenže dělat scény před ostatními? Ne, to nebyl můj styl. Vstala jsem a šla ven z jídelny, zastavila se až venku u laviček.

„Miláčku, prosím, neignoruj mě.“

„Neignoruju tě. Právě s tebou mluvím,“ opáčila jsem.

„A co ten nespočet položených telefonátů, zprávy, na které jsi neodpověděla? Bože, holčičko, tohle mi nedělej. Jsem… jsem tvoje máma a matky vždycky dělají chyby.“ Měla jsem slzy na krajíčku, holt jsem pěkná měkota. Máma je máma a nevím, jestli bych bez ní dokázala být, ale kde vzít zásobu důvěry, kterou jsem k ní potřebovala znovu pocítit.

„Mami,“ oslovila jsem ji láskyplně, její oči zazářily a myšlenky ten fakt jen podtrhovaly, „potřebuju čas, ano? Nezlob se, ale budu nějaký čas bydlet u Paula. Jeho rodičům to prý vadit nebude, takže… takhle to je.“ Zhluboka nabrala kyslík do nosu, aniž by ho ve skutečnosti potřebovala. Taky jsem ji mohla dohnat k tomu, že ho doopravdy potřebovala.

„Dobře, holčičko. Mám tě ráda, nezapomeň na to, ano.“ Chtěla mě obejmout, byla jsem schopná její objetí opětovat, dokud jsem nezahlédla muže v plášti a klobouku, přesně toho stejného, jakého jsem viděla z okna ve třídě.

Zamračila jsem se na něj a zkusila něco vyčíst v jeho myšlenkách. Nic, prázdno.

„Na koho se díváš?“ zeptala se mamka.

„Na támhle toho člově - co? Před chvíli tam stál!“ vyjekla jsem nevěřícně, když během vteřiny zmizel.

„Nikoho nevidím.“ Otočila jsem se dokola podle směru hodinových ručiček, ale nikde nebyl. Jakoby se propadl do země. Je to vůbec možné?

„J – já půjdu. Za chvíli končí obědová přestávka a čekají mě ještě poslední dvě hodiny. Měj se.“ Zamířila jsem rovnou na hodinu, kterou jsem měla – jak jsem zjistila po příchodu do třídy – s Bellou. Už seděla na svém místě a prohlížela si mě se zájmem. Ano, v jejích očích byl obrovský zájem.

Zapadla jsem do svojí lavice a vybalila si knížky. Židle vedle té mojí zarachotila. Tolik jsem se na ni bála otočit, bylo mi dobře známo, kdo tam sedí.

„Ahoj,“ promluvila mile Bella. Sebrala jsem veškerou odvahu, podívala se na ni a nestačila zírat. Byla krásná. Dřív jsem ji tolik nezkoumala, ale byla panenková. Dlouhé čokoládové vlasy měla rozpuštěné, v občasných vlnkách přehozené přes jedno rameno. Nos byl rovný, rty plné a nezdravě růžové. A oči? Nebyly čistě zlaté, spíš do barvy jantaru s bronzovým nádechem. Cítila jsem se oproti ní stejně jako oproti Rosalie. Jako poloupírka jsem tolik krásy nezdědila. Byla jsem obyčejná, nic extra.

„Stalo se něco?“ vyrušila moje obdivování na její účet.

„Ne, ahoj.“ Usmála jsem se, spíš se o to hodně pokoušela.

„Nechci, aby sis myslela, že tě nemám ráda. Ve skutečnosti nemám, ale ne že bych tě nenáviděla, to ne. Jen tě ještě tolik neznám. Chvíli mi trvá, než si někoho připustím blíž k tělu.“ Mého údivu si snad musel všimnout každý jouda. Koukala jsem na ni, jako by se mi všechno jen zdálo a nemohla jsem tomu uvěřit.

„V pohodě.“ Znovu jsem nasadila neutrální úsměv. Byla jsem tzv. přeúsměvovaná.

Nepatrné překvapení a ocenění její odvahy jsem jí ale připsala k dobru.

„Myslím, že bys dneska měla vážně přijít k nám. Nessie se na tebe těší. Měla jsi vidět, jak skákala radostí, když zjistila, že má starší nevlastní sestru, že není jediná poloupírka. Museli jsme ji krotit, aby tě nevyplašila svým vzrušením, které na každého z rodiny přenášela.“ Bella se rozpovídala a její přítomnost mi už tolik nevadila, naopak, cítila jsem se pozoruhodně dobře. Samozřejmě že malé střípky pochybností by se našly, avšak ty mívám snad u všech.

Když vyučování skončilo, s otráveným výrazem mučedníka jsem se vydala k ředitelně. Modlila jsem se, aby nás dlouho nezdržel a nedal nám nějakou kravinu na práci. Byl toho schopný, na to bych dala ruku do ohně.

Na chodbě už čekali oba dva. Emmett něco říkal a ředitel se smál, tím mi pomohl se trochu uvolnit. Třeba to nebude nejhorší, povzbuzovala jsem se.

„Slečno Fuentésová, vypadáte, jako kdybyste snědla kyselou okurku,“ neodpustil si říďa poznámku. „Pro dnešek mi stačí, když srovnáte věci v kumbále. Co vám bude připadat jako nepotřebné, to zapište na seznam a dejte mi ho ke schválení. Klíče jsou tady.“ Podal je Emmettovi. „Nějaké dotazy?“ Oba jsme zavrtěli hlavou a šli do kumbálu.

Emmett mlčel, což se mi z neznámého důvodu nelíbilo. Po očku jsem ho sledovala, bedlivě hypnotizovala každý jeho krok a změny ve tváři. Jeho myšlenky byly zase proti mně. Něco by chtěl asi říct nebo ho něco trápí.

„Vyklop to.“ Podíval se za sebe na místo, kde jsem stála. „Slyšels dobře. Obvykle mluvíš jako na běžícím pásu a teď ani muk.“

„Nemám ti co říct, Silver.“

„Fajn,“ odsekla jsem. „Ale jsme pořád kamarádi, že jo?“

„Si piš,“ pousmál se. Jeho změny nálad byly pro mě fascinující a nepochopitelné.

V kumbálu bylo hafo věcí, prachu a nějaký odporný hmyz by se taky našel. Oklepala jsem se odporem. Při představě malinkých nožiček cupitajících na mojí kůži… brrr.

„Copak, bojíš se pavoučků?“ provokoval.

„Hm. Nechci se chovat jako nějaká barbie, ale tohle… fuj.“ Vytvořila jsem na obličeji šklebící grimasu. Na plno se rozesmál.

„Fuj? A co tohle?“ Hodil po mně nějakou smotanou ruličku. Vylezl z ní pavouk, lépe řečeno, velká chlupatá koule s osmi nožičkama. Vypískla jsem snad na celé Forks. Emmett se rochnil smíchy jako pako.

„Tohle je taky zajímavý.“ Odtrhl kost od visící kostry. Ruce mi vyletěly nahoru a vytvořily před obličejem štít.

„Nebuď jak malá Jarmila.“ Vyhazoval kost do vzduchu a následně ji zachytil. „Nechceš to vzít domů pejskovi? Vsadím se, že bude celý bez sebe.“

„Sklapni. Musíš se do něj pořád navážet? Ukájíš se tím, bo co?“

„Se nezblázni. Vtipkuju. Zkus to taky, vážně, neměla bys být tak úzkoprsá.“ Vyskočil na trampolínu a skákal z jedné na druhou. To, že byly zavřené dole a ne v tělocvičně, znamenalo, že buď jsou navíc, nebo poškozené. Možná jsem ho měla varovat, ale představa, že si namlátí, uspokojila mou škodolibost. Třeba se mu rozsvítí a pochopí, že ho nemiluju. Vrtalo mi hlavou, jak na to přišel. Proč já? Co jsem udělala tak zásadního, že z toho vydedukoval lásku.

„Emmette?“

„Co?“ ozvalo se odněkud, kam jsme neviděla.

„Jak… Proč si myslíš, že to… no, že…,“

„Co?“

„Nechal bys mě domluvit?“

„Silver, na to by mi bohužel nestačila ani věčnost. Holt to řekni. Jsme přece kámoši, ne? Důvěra by měla být prioritou.“ Netušil, jak mi tímhle dodal odvahu.

„Proč si myslíš, že tě miluju?“

„To je lehký.“ Objevil se za mnou. Váhavě jsem se k němu otočila. „Když jsem ti nablízku a zrovna se nehádáme,“ nezadržel úsměv, „panikaříš, chvěješ se při mým doteku, kmitáš očima ze strany na stranu, vyhýbáš se mi pohledem a z tvého těla vyzařuje teplo, hádám vzrušení.“ Na sucho jsem polkla. Zpropadená pravda.

„Jenže to není láska.“ Nepřipadalo v úvahu, abych si něco takového připustila. Byl to holý nesmysl. Lásku jsem cítila jen s Paulem, v jeho náručí, při věnovaném úsměvu, pohlazení, při prvním milování, kdy do mě jemně pronikl.

Cukla jsem sebou, když se jeho ledová ruka dotkla mojí tváře. Druhá přejížděla podél boku níž, níž…

„Jsi neodolatelná, když jsi duchem jinde. Zamyšlená a nevinná,“ zašeptal a očima už líbal moje rty.

„Ne, prosím,“ zaúpěla jsem včas, než mohl něco udělat. „Ubližuješ mi tím. Já patřím Paulovi. Chci jeho, jen jeho.“

„Tak proč ti splašeně bije srdce?“

„Bojím se, co uděláš.“

„Proč se chvěješ?“ Přejel mi dlaní po zádech, až mi zamrazilo, zrak ze mě však nespouštěl.

„Je tu z – zima.“

„Dobře, dovol mi ještě jednu otázečku. Proč zatínáš ruku v pěst? A proč tou levou zarýváš nehty do mého břicha?“

„To byly dvě otázky.“ Pozvedl svůdně obočí. Shlédla jsem na jeho břicho, na kterém doopravdy spočívala moje ruka s nehty zarytými do jeho kůže - pevné, bílé a studené. Největší problém byl, že jsem ji nemohla odtáhnout. Studil a tím chladil moji toužebnou horečku.

„Nevědomky si olizuješ rty.“

„Mlč!“ zarazila jsem ho.

„A tváře máš červené, naběhlé očekáváním a touhou po zchlazení mým dotykem, který příjemně chladí, že?“ pokračoval. „Chceš, aby moje prsty na tvém bříšku vystřídaly rty?“

„Přestaň, prosím. Jsme kamarádi, takhle se kamarádi k sobě nechovají.“

„Jsme kamarádi,“ opakoval a kloubem prstu (nebyla jsem schopná poznat jakým) obkroužil pupík. Bylo to přesně, jako by někdo hodil kostku ledu na rozpálenou pánvičku – cítila jsem, jak se mi po čele slévá pot, jak mi vlhne klín, a třesou se kolena.

Semkla jsem je pevně k sobě, abych nespadla. Měla jsem opravdu namále. Štěstí bylo, že se Emmettovi podařilo zachytit mě včas. Držel mě za boky, pak vjel rukama do zadních kapes mých džín a vyzvedl do náruče. Obmotala jsem mu nohy kolem pasu a rukama ho držela za týl hlavy.

Uvěznil svými rty ty moje, nejdřív horní ret, pak dolní. Pokaždé ho skousnul a trochu jím zatahal. A když mi do pusy strčil svůj jazyk, dostala jsem elektrický šok. Projel mnou jako vetřelec, který se rozhodl vyburcovat moje srdce do nebezpečné rychlosti.

„Nemůžu dýchat,“ zašeptala jsem přerývavě.

„Nemůžu přestat,“ řekl jen a zasunul ruku pod tričko, lapil jedno ňadro a hnětl ho. Vzdychla jsem a vymrštila se prsy dopředu, abych jeho dotyk zintenzivnila.

Začal couvat, viděla jsem, že míří k žíněnce. Cestou však zakopl a my se zřítili dolů.

Měla jsem takovou chuť se smát. A když se rozesmál Emmett, jednoduše jsem se k němu přidala.

Smála jsem se od plic, zázračným způsobem mě smích uklidňoval.

„To nebylo moc romantický, co?“ Emmett se nade mnou sklonil a věnoval uličnický úsměv – ten, který jsem zprvu tolik neměla ráda a ten, kterého se nemůžu najednou nabažit.

„Na co myslíš?“ zeptal se a rty mi jezdil po obnaženém hrdle.

Zavrtěla jsem hlavou. „Pověz mi to,“ naléhal, „hm?“

„Ty… já… Paul,“ odvrátila jsem hlavu na druhou stranu, abych se mohla soustředit a nemyslet na jeho tělo, které obklíčilo to moje, „jsem zmatená, tak zmatená.“

„Víš, žes mi právě dala šanci a možnost, abych o tebe bojoval.“ Dal mi malou pusu na vršek rtů.

„Měli bychom to tady douklidit,“ navrhla jsem. Přikývl, a pak se zatvářil vyděšeně.

„Co je?“ Koukal na místo vedle mojí hlavy. „Co tam mám? Pavouka? Dej to pryč! Fuj, fuj, fuj,“ s povykem jsem ze sebe smetla Emma a vyskočila na nohy.

„Já z tebe umřu smíchy,“ smál se a hodil mi klubko provázků.

„Pako.“ Hodila jsem ho po něm.

Uklízeli jsme nanejvýš hodinu, déle to netrvalo. Využili jsme naší rychlost a ještě se u toho nablbli. Když jsme předali seznam, i s klíčky, řediteli, vyrazili jsme směr parkoviště, kde už na mě čekal Paul. Ležérně se opíral o kapotu auta. Jakmile nás uviděl vycházet, narovnal se, a že by se tvářil přátelsky, to se zrovna říct nedalo.

Najednou se mi zvedl žaludek, ale ne tím, že by mi bylo zle jako minule, ale cítila jsem úzkost, paniku a výčitky. Stoprocentně to byly výčitky. Na to že nebyly hmotou a nevážily nic, stahovaly mě svou vahou dolů.

Copak potom všem může jen tak přijít k Paulovi, obejmout ho a políbit?

Copak říkáte na kapitolku? Dala jsem si vážně záležet, snad jsem vás potěšila. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 13. kapitola: