Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 11. kapitola

24.01.2011 (17:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2217×

„Promiň,“ omlouvala jsem se dopředu a silou ho od sebe odstrčila, až spadl na zem a šokem se probral.

„Kde? Kdo? Co?!“ vykřikl. Naplno jsem se rozesmála jeho reakci.

„Vtipné,“ zabrblal.

„A kdybys věděl jak.“

11. kapitola

Silver

„Jak se cítíš?“ zeptal se s vážnou tváří. Usmála jsem se.

„Je mi líp, díky.“

„Fajn,“ odsekl a odešel do obýváčku. Zřítila jsem se do peřin a založila dlaně na spánky. Domnívala jsem se, že se situace mezi námi aspoň trochu uklidnila, ale nebylo tomu tak. Měl se mnou jen soucit. Copak je otisk až tak slabé pouto? Moc se mi tomu nechtělo věřit.

Pádila jsem za ním, podívat se, co je důležitější než já. Právě kontroloval okno zabarikádované dřevěnými deskami, ale jako by mou přítomnost vycítil, otočil se, zvedl a šel směrem ke kuchyňské lince, která byla s obývákem propojená.

„Počasí se pomalinku zlepšuje.“

„Takhle se k sobě budeme chovat po celou dobu, co tu zůstaneme uvězněni?“ rozčílila jsem se nad jeho útěky a ignorací. Pokrčil rameny. „Hezký, vážně úžasný,“ pronesla jsem ironicky.

„A co po mně chceš, Silver? Mám dělat, že se nic nestalo a skočit ti do náruče?“ Jeho řešení se mi líbilo, ale věděla jsem, že to nebudu mít tak jednoduché.

„Promluvme si o tom,“ navrhla jsem.

„Dobře,“ souhlasil, opřel se o linku a založil ruce na hruď.

„Všechno začalo naším plánem na víkend. Když jsem ti slíbila, že ho strávíme společně, jaksi jsem zapomněla na svůj předešlý slib. S Rosalie jsme se domluvily, že přijdu ke Cullenům na filmový večer. I přesto jsem ten večer zrušila, abych mohla být s tebou. To se moc nelíbilo Emmettovi, a vlastně ani Rosalie. Pořád se mě vyptával a něco zmínil i o tobě. Nepamatuju si přesně, co to bylo, ale vím, že mě tím neuvěřitelně naštval. Urazila jsem jeho ego a ten polibek, který jsi viděl, byla jeho pomsta.“ Čekala jsem na jeho verdikt a byla hrozně nervózní. Hrála jsem si s rukama, různě je spojovala, rozpojovala a zamotávala.

„Já nevím.“

„Řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla lhát? Přece, kdybych tě nemilovala a chtěla být s ním, tak tady netrčím.“ Zpozorovala jsem, že nad tím uvažuje, a tak jsem přešla k němu a zlehka ho políbila na rty. Dal mi ruce kolem pasu a přivinul blíž k sobě.

„Odpuštěno, ale nikdy mi to už nedělej, prosím,“ zašeptal a líbl mě na nos. Mohla jsem teď všechnu snahu poslat do kytek, ale musela jsem si prostě rýpnout.

„Ne že bych nějaké odpuštění potřebovala.“

„Nezačínej.“

„Vy chlapi část své viny nikdy nepřiznáte.“ Protočil oči, políbil mě na dekolt a přehodil si mě přes záda.

„Nikdy.“

„Hej! Dej mě dolů!“ křičela jsem v záchvatech smíchu.

„Zlobíš.“

Bránila jsem se, ale proti jeho síle toho moc nezmohla. Když jsme se valili do pokoje, někdo zaklepal  na dveře. Překvapeně jsme se na sebe podívali, a pak šel Paul otevřít. Otevřel dveře dokořán a ztuhl. Dovnitř vešla máma a Edward. Oba ze sebe setřásli tunu sněhu, našli nás svými pohledy a každý nasadil svůj odlišný výraz. Máma se zlobila, ale ne na nás, spíš na Edwarda. A Edward vypadal, že se mu pěkně ulevilo.

„No, jako bych ti neříkala, že bude tady a v naprostém pořádku,“ řekla máma nakvašeně Edwardovi.

„Ale sama jsi říkala, že špatně reaguje na počasí, Jenno,“ oponoval jí a začali se hádat.

Vůbec mi nedocházelo, co tady předváděli, ale všechno se mi vyjasnilo po přečtení jejich myšlenek. Nedávali na ně totiž pozor.

„Cože?“ vyjekla jsem hrůzou. Oba se podívali mým směrem.

„Co se stalo?“ ptala se máma.

„Už to ví,“ odpověděl Edward.

„Ne,“ vydechla.

Cítila jsem vlhkost v očích, ale nedovolila jsem slzám, aby se volně snášely po tvářích.

„Lhala jsi mi!“ vykřikla jsem.

„Silver, zlato, musíš…“

„Lhala jsi mi. Říkala jsi, že můj otec zemřel a že byl člověk.“ Zkřivila obličej bolestí a natahovala se svou rukou po té mojí. Couvla jsem.

„Silver, měla by sis to nechat vysvětlit,“ promluvil po delší době Paul. Proč není šokovaný? uvažovala jsem, dokud mi nedocvaklo, že o tom věděl.

„Existuje vůbec někdo, kdo nic neví?“ Pohledem jsem zabloudila k Edwardovi. Tvoje rodina? Poslala jsem mu v myšlenkách.

Všechno ví od tvého příjezdu.

Co teď? Jak mám reagovat? Všichni jsme tu stáli a blbě na sebe koukali. V hlavě mi šrotovalo o sto osmdesát stupňů, jenže mezi tolika zrádci jsem nemohla uvažovat. Avšak pokud teď uteču, vydají se za mnou a stejně nebudu mít klid. Ach jo.

„Silver,“ oslovila mě mamka, „jen si o tom popovídáme, ano? Chci, abys znala celý příběh od začátku.“

„Pravdivý?“

„Ano.“

Vyslechla jsem si tedy celý příběh od doby, kdy spolu začali chodit. Potom části, kdy Edward musel odjet a mamka s ním neutekla. Části, kdy zjistila, že čeká mě a rozhodla se, že se Edward nic nedozví.

„Tohle je tak nefér,“ zkonstatovala jsem. „Oklamala jsi nás oba.“ Už nic víc neřekla.

„Měla k tomu své důvody,“ zastával se jí můj táta. Wow. Můj táta... Divná kombinace ve spojitosti se mnou.

Edwardovi zněžněl výraz, musel dobře slyšet v mé mysli rozjímaní nad slovem táta.

Kéž by ho vyslovila nahlas, prozradil se nevědomky myšlenkami, jenže jsem nebyla připravená. Bože, vždyť je mu sedmnáct. Je stejně starý jako já. Má ženu a… a další dceru, která je taky poloupírka. Renesmé. Jacob, který je otisklý do ní a Paul zase do mě. Sakra, Edward musí být celý nadšený.

„Ani ne,“ pousmál se. Jeho úsměv donutil ten můj udělat taky určitý úšklebek.

Nastala velmi trapná situace. Edwarda jsem nemohla nenávidět. Z části mi lhal, ale ne tolik jako máma. Byla jsem zase ve slepé uličce a mlčení všech kolem mě mi lezlo krkem.

Paul musel vycítit mou nervozitu, nenápadně se přiblížil a chytil mě za ruce.

„Měli byste jít,“ řekl jim, „přítomnost dvou upírů, a ještě k tomu uvnitř mýho domu, není dobrý nápad.“

Máma odešla první se slovy, že si promluvíme později. To se ještě uvidí.

Pak se sebral k odchodu Edward. „Pěkný víkend a myslete na mě. Na dědečka jsem ještě moc mladý,“ řekl mezi dveřmi a vyplul.

Celá ztuhlá jsem za ním ještě dobrých pět minut koukala, pak se vzpamatovala a podívala se na Paula. Zdálo se, že byl ve větším šoku než já.

Objala jsem ho, sotva mě vnímal. Po chvilce ticha ze sebe dostal. „Nelíbí se mi kamarádíčkovat s upíry, ať už to je tvoje rodina, nebo ne.“ Podíval se mi do očí. „Zlobíš se?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, je to tvoje rozhodnutí. Nezáleží mi na tvém vztahu s nimi, ale se mnou. Miluju tě.“ Dlouze jsme se políbili. „Paule?“

„Copak?“

„Myslíš, že by vašim, a samozřejmě tobě, nevadilo, kdybych tu zůstala?  Myslím jen na pár dní. Nechce se mi domů. Nechci ji vidět, aspoň zatím ne.“ Jeho tvář zvážněla.

„Jasně že jo. Nebude to žádný problém, naopak, hrozně se těším.“ Musela jsem ho znovu políbit, nevěděla jsem totiž, jak jinak bych mu měla dostatečně poděkovat. Naše políbení se zvrtlo do vášnivějšího a víc sexuálního polibku. Lehce mě popostrkával do ložnice, kde jsem ten večer zažila své úžasňácky nejúžasnější a nezapomenutelné poprvé.

***

Děkuju za báječný víkend, lásko :-*, stálo v sms od Paula. Usmívala jsem se jako o Štědrém dni.

„Wow, málem jsem z tebe oslepla, záříš,“ vyrušila mě Rosalie.

„Ahoj. Já… dlužím ti omluvu, promiň. Hodně… Přehnala jsem to. Opravdu se omlouvám a omlouvám se i za to, že se ani neumím pořádně omluvit.“ Pousmála se. Úsměv jsem jí opětovala a na znamení míru jsme se objaly.

„Je od Paula?“ vyzvídala a kývla hlavou k mobilu.

„Jo, to je. Nikdy bych nevěřila se ze mě stane puberačka, která je zamilovaná až po uši,“ přiznala jsem na rovinu.

„Snad to potká i mě.“

„Copak tys nikdy nebyla do nikoho zamilovaná?“

„Je to komplikovaný, Sil.“ Podívala se ke vchodu ke skupince pochechtávajících se holek. Poznala jsem, že mezi nimi stál Emmett a podle jejich výrazů vyprávěl něco neuvěřitelné záživného.

Rose šla k němu, ale já ne. To poslední co bych chtěla, je jeho přítomnost.

„Víš co, Rose, já půjdu rovnou do třídy. Vyzvednu si ve skříňce ještě nějaké učebnice.“

„Ok.“ Zamávala mi.

Rychlejším krokem jsem šla do školy ke skříňkám. Cestou jsem si koupila v automatu kafe.

Házela jsem do tašky učebnice, které jsem podle rozvrhu potřebovala a zamkla skříňku. Nadskočila jsem úlekem, protože se vedle mě z nenadání objevila Edwardova tvář.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Ahoj, jak je?“

„Ujde to, ale moc si na mojí prosbu nemyslela, co?“ Čelo se mi zkrabatilo přemýšlením. „Ty a Paul. Říkal jsem, že na dědečka jsem moc mladý.“ Odkašlala jsem si.

„O tomhle s tebou nebudu mluvit.“

„Je to celkem nespravedlivý vůči Nessie, protože té jsem zakázal... to… však víš,“ pokradmu se na mě podíval. Chudák holka.

„Špatné téma,“ svraštila jsem obočí.

„Asi ano.“ Plácl se do čela. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Stává se, akorát o tom už prostě nemluvme, ano?“ Skousla jsem nervózně dolní ret.

Rozesmál se. „Platí. Napadlo mě, jestli máš po škole čas? Mohla bys přijet k nám. Byl bych rád, kdyby ses seznámila i s ostatními členy rodiny.“ Ten nápad se mi líbil, až na malinký detail, který byl pro mě obrovský problémem. Emmett.

„Promyslím to, jo? Už musím na hodinu, uvidíme se. Čau.“

Lítla jsem na ájinu, protože profesorka nesnáší opozdilce. Vtrhla jsem do třídy a šla ke své lavici. Už tam seděl Emmett. Do háje! Podívala jsem se po volných místech ve třídě, ale nikde volno nebylo. Dvojité do háje!

Sedla jsem si k němu a rozhodla se ho celkově ignorovat a neměla jsem to tak těžké. On mě totiž ignoroval taky, úplně. Napadlo mě, jestli není naštvaný. Taková myšlenka mi rozproudila krev v žilách. On nemá právo být naštvaný, to já!

Mrskla jsem po něm zlostný pohled.

Nevnímal mě. Psal sms a divně se u toho culil. Nenápadně jsem se natočila, abych viděla, co píše.

Dneska v osm U Mravence, napsal a poslal Brook.

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Ty neztrácíš čas, Emmette Cullene, rozhodně ne.