Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 31. kapitola

25.08.2021 (09:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2750×

Tak koukám, že naposledy jsme příběh opustili ve chvíli, kdy se Bella do roku 2021 odmlčela. Ač to nebylo v plánu i já jsem se po tu dobu odmlčela a kopu se za to patřičně do zadku. Doufám, že nějaký ten čtenář tady zbyl a taky doufám, že povídku dovedu ke konci, ve který všichni doufáte. 

Tak další kapitolka zde:

Bella:

Jsem hlupačka, hlupačka, hlupačka… Tloukla jsem se do hlavy a tak nějak doufala, že tu svou blbost vyženu, ale zatím se mi to nedařilo. Už podruhé jsem utekla neznámo kam a nikomu neřekla co se se mnou děje.

Moje malá nicotná existence se rozhodla trýznit mě. Doufala jsem, že nechávám Jacoba v náruči pohodové Carlie, která se postará, aby definitivně zapomněl. Za několik let by umřel, prožil život tak jak by měl. Všichni v rezervaci by žili tak jak by měli.

Káčo pitomá, co sis myslela. Odběhneš si do lesa, tobě se nic nestane, nezměníš se. Cullenovi na tebe čekají, strachují se. Jo jsem hloupá a je úplně jedno jak to pojmenujete, prostě jsem učinila rozhodnutí bez ohledu na ostatní. Navíc právě oni mi mohli nejvíc pomoct při srovnání se se vším co se stalo. Jacob a Cullenovi.

Místo návratu jsem se ponořila do hlubin oceánu. Jeho ticho a hladká voda mě uklidňovaly a já se mohla soustředit na sebe a své pocity. Sem tam jsem si ulovila nějakou mořskou potvoru a přemýšlela, že i takhle by se dala strávit věčnost. Dýchat jsem nepotřebovala, domů jsem nemohla, Cullenovi byli vzdálení víc, než bych si uměla kdy představit.

Čas ubíhal a já si ho nevšímala, neměnila jsem se a neměla jsem potřebu se vynořit. Stále častěji mě však popadala myšlenka na návrat. Opustila jsem všechno a všechny a víc už jsem si nechtěla dovolit zmizet.

Zmizela jsem svým rodičům, nemohla jsem se rozloučit, říct prosté sbohem. Tohle si niko nezaslouží. Ne Jacob, Cameron, vlci… Dokonce ani Cullenovi, ale u těch budu muset doufat, že zůstali v kontaktu se smečkou.

***

Domove ó domove. Jak moc jsi mi chyběl. Opět jsem se objevila v La Push, tentokrát však neuteču, promluvím si s Jacobem a hned potom s Cullenovými. A pokud si Jacob bude přát, abych se ztratila. Ztratím se. Jako bych se nevrátila. Ale učiním ten hlavní krok k odchodu. Rozloučím se, tentokrát to ustojím.

„Jacobe? Jsi doma?“ zavolala jsem do domu, když jsem pootevřenými dveřmi vstoupila.

„Bello!“ uslyšela jsem výkřik a v té samé chvíli jsem se ocitla v obřím objetí Camerona. „Panebože jsi doma.“

„Ahoj,“ poplácala jsem ho po zádech. „Je tady Jacob? Asi bych si s ním měla promluvit.“ Sklopila jsem zrak a čekala co se bude dít.

„Ahoj,“ pozdravil mě. „Jo jsem doma a jsem rád, že i ty.“ Přišel až ke mně a velmi opatrně se dotkl mého ramene. „Jsem moc rád, že jsi zpět.“

„Moc se omlouvám,“ zamumlala jsem a bála se podívat do jeho očí. „Zpanikařila jsem, bála jsem se, že mě vyženeš za hranice rezervace a to bych neunesla. Nedokázala bych takhle odcházet.“

„Tady jsi doma,“ vybouchl. „I kdyby se mělo stát nevím co! Tady jsi doma!“ hřměl jeho hlas malým domečkem a já se instinktivně přikrčila. Nejspíš si uvědomil, jakou chybu udělal, přitáhl si mě k sobě a pevně mě sevřel ve svém objetí.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem do jeho hrudníku. Objetí mého velkého vlka mi chybělo i přes to, že otisk mezi námi už nebyl tak silný, jak by asi byl, kdyby mé srdce stále tlouklo. „Asi mi vyzkratoval mozek.“

„Už jsi doma a to je nejdůležitější,“ mumlal mi do vlasů a nejspíš se i mírně usmíval. Bylo fajn zase ho slyšet. Ale byli tu další, se kterými jsem chtěla mluvit a zvlášť jeden z hlasů mi hodně chyběl, to jsem však v tuto chvíli nechtěla vytahovat. Teď na to nebyl prostor ani čas.

„Máte co jíst?“ optala jsem se, abychom navázali tam, kde jsme skončili. Usmívala jsem se na přítomné a s velkou úlevou zjistila, že jsou tu prakticky v plné sestavě, tak jak jsem je tady zanechala.

„O to se nestarej,“ mávl rukou Alf. „Ewa něco poslala a myslím, že to stačí. Co nám povyprávět, kde ses toulala?“

„Vlastně všude,“ vydechla jsem a úlevně se posadila vedle nich. „Proběhla jsem celé státy, našla některá úžasná místa a proplavala ty nejhlubší místa oceánů...“ Vyprávěla jsem jim o rybách a zvířatech, které jsem ochutnala zatímco jsem si užívala volný pohyb všude možně. Vyprávěla jsem o příbězích, které panují v jiných kmenech a s potěšením jim oznámila, že v La Push mají nejpropracovanější systém obrany obyvatel v celé Americe.

Zalitovala jsem, že má odvaha nestačila na cestu do Evropy, ale množství lesů a zvěře by mi nemusely stačit a strach tak převládl nad zdravým rozumem. Navíc mám spoustu času a třeba se tam ještě někdy podívám.

V tuhle chvíli mi stačilo, že mí vlci mě přijali zpět a na ničem jiném mi nezáleželo. Tedy, v hloubi duše jsem se chtěla setkat s Cullenovými a tajně doufala, že i s nimi se setkám. Že mi odpustí a snad najdeme způsob jak neztratit ani jednoho z nich. Hlavně tedy jednoho z nich. Jenže byl tady Jacob a já si nyní nebyla vůbec jistá jak a jestli vůbec ho dokážu opustit.

Srdce říkalo běž a mozek kázal zůstat. Patová situace, to vám povím. Jenže jsem tak nějak cítila, že i Jacob potřebuje jít dál a doufala jsem, že si s ním o tom dokážu promluvit. Většina smečky se už trousila pryč, ať už domů, nebo na hlídku. A já se pomalu připravovala na tu zásadní otázku, kterou musím položit Jacobovi.

***

„Tak zase zítra, ranní porada platí,“ rozloučil se Jacob s Cameronem.

„Zítra,“ odpověděl. Naklonil se přes Jacka a dodal: „Snad tě tady najdu, Bell.“

„Určitě,“ přikývla jsem a byla plně odhodlána ráno udělat snídani a přivítat všechny vlky, tak, jako by se nikdy nic nestalo. Já nikdy neprchla. Nikdy si nemyslela, že se Jacob otiskl.

„Tak se ptej,“ prohodil jen tak mimochodem Jacke a posadil se přímo naproti mně. Díval se na mě pohledem, který jsem u něj ještě neviděla. Zároveň jsem věděla, že ví, na co se chci zeptat.

„Cullenovi?“

„Bydlí teď o kus dál,“ odpověděl. „Potom co jsi odešla… Dlouho nám pomáhali tě najít, ale nebylo možné tě dostihnout. Když to trvalo moc dlouho, lidé z města proti nim poštvali sociálku a měli pár potíží.“

„To ne...“ vyděsila jsem se. Co jsem to provedla. Chtěla jsem je tady, abych je mohla najít a místo toho jsem docílila pravého opaku. Husa, jsem husa!

„Nic jim není, jen se odstěhovali. Oficiálně kvůli Rosalii, která nemohla překousnout změnu prostředí a proto často utíkala. Což nedělalo dobrotu.“ Mávl nad tím rukou, jako by na tom nesešlo.

„Ale...“

„Nemusíš se bát, jsem s nimi nadále v kontaktu.“ Sklopil zrak a zahleděl se na suky na stole. „Chtěli jsme být v kontaktu, kdyby ses někomu z nás ozvala.“

„Jacobe...“ vydechla jsem. Byla jsem zmatená, ztrápená a moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem pohnojila co jen šlo.

„Jo...“ zamumlal. „Měl bych jim jít hned zavolat. „Budou tě chtít co nejdříve vidět.“

„Počkej ještě,“ zastavila jsem ho. Musela jsem zjistit, co Carlie, co se stalo. Oficiálně jsem si měla myslet, že se do ní otisknul. „Co je s Carlie? Myslela jsem, že ji tady najdu.“

„Carlie?“ podivil se Jacob. „Ta je nejspíš stále na vysoké. Nakonec se rozhodla bydlet na kolejích. Neotisknul jsem se do ní,“ sklopil pohled snad víc, než předtím. „Bylo to spíš poblouznění. Po tolika letech jsem najednou u svého srdce cítil… Něco...“

„Jacobe, to...“ najednou mi došla slova. „Je mi to líto, já… Opravdu jsem si myslela, že žiješ s ní a jste šťastní, kdybych jen tušila...“

„To nic Bello,“ odmávl mě. Nechtěl, abych pokračovala. „Oba se musíme pohnout dál, teď už to vím. To pobláznění ke Carlie mi otevřelo oči. Jen mi něco slib.“

„Cokoliv,“ odkývala jsem, aniž bych tušila, co po mě Jacob chce. Nic zlého to snad být nemohlo.

„Už navždy budeme rodina,“ pohlédl přímo na mě. Do mých očí a provrtával se jimi hlouběji a hlouběji do mé duše.

„To beru bráško,“ usmála jsem se a šla ho obejmout. Tolik mi scházely jeho vřelé ruce a vlčí pach.

„Tak sestřičko, je načase zavolat zbytku naší rodiny,“ poplácal mě po rameni a odešel. Tušila jsem, že jde k telefonu, aby zavolal jedné upíří rodince. Jen jsem netušila, že i je už bere za svou rodinu. Na tyhle otázky, ale bude času dost.

A ještě jednou se omlouvám, že to tak trvalo. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 31. kapitola: