Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 17. kapitola

25.11.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 856×

Bella:

Další den ráno jsem nachystala snídani a pokračovala v přemýšlení. Je opravdu možné, že mě smečka nevnímala jako upíra? Copak bylo možné, aby otisk něco takového zamaskoval nebo dokonce změnil?

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Jacob jen, co se vyhrabal z ložnice. Vypadal ospale a utahaně. Skoro jako by vůbec nespal, nebo aspoň ne tak dobře, jak by měl.

„Dobré,“ usmála jsem se na něj. „Dnes se stavím ke Cullenovým, abych vyřídila informace o společném sledování a posílení hlídek na území rezervace.“

„Dobrá,“ přikývl, „ale buď opatrná a moc se netoulej. Lov jen v blízkém okolí a…“

„Neriskuj,“ zasmála jsem se, když jsem viděla, že chce pokračovat v monologu o tom, jak mám být opatrná. Nejsem přece pitomá, abych se jen tak vydala napospas rudookým, zvlášť když vím, jak blízko domovu jsou.

„Nedělej si z toho legraci,“ napomenul mě příkře. „Mám o tebe starost.“

„Já vím,“ přikývla jsem, „ale copak si opravdu myslíš, že jsem tak hloupá, abych se jen tak toulala po lesích a dobrovolně narazila na rudooké?“

„Říct jsem to musel,“ pokrčil rameny a dál to raději nekomentoval. „Po snídani jdu na hlídku, takže tě doprovodím až k hranicím.“

„Ale ke Cullenovým ne…“ dodala jsem. „Chápu, i tak jsem ráda. Popravdě, ze začátku jsem si myslela, že už mě k nim nikdy nepustíš.“

„To, že to toleruji, ještě neznamená, že se mi to líbí nebo mi to dokonce nevadí!“ vykřikl mírně podrážděně a praštil do stolu.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a zahleděla se na suky ve stole. Bylo tak nějak fascinující je pozorovat.

„Promiň,“ řekl sklesle Jacob. „Nechtěl sem vyletět, ale ti Cullenovi…“

„Moc je nemusíš,“ usmála jsem se a zahleděla se do jeho očí. Kde jsou ty časy, kdy mě jeho oči upoutaly na několik hodin a já se topila v hloubce jeho lásky, která se v nich zračila. Je možné, že se to všechno vytratilo?

Jacob se zvedl a zamířil do koupelny, kde pustil sprchu a začal se koupat. Nechala jsem ho v klidu a rychle mu namazala několik chlebů. Jak sám řekl, hned po snídani chce jít na hlídku. Nevím, kdo jde s ním, ale tak nějak jsem doufala, že Cameron.

BUCH! BUCH! BUCH! Ozvalo se silné bušení na dveře domku. Začichala jsem a poznala pach Alfa. No skvělé, toho jsem tady tak potřebovala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem, když jsem otevřela dveře a pokynula mu dál. Prosmýkl se kolem mě a rozhlédl se po domě, až když zjistil, že Jacob nikde není, promluvil na mě.

„Ahoj, kde je Jake?“

„V koupelně,“ zamumlala jsem a ukázala na dveře. Beze slova jsem ho obešla a věnovala se přípravě snídaně.

„Děkuji,“ uslyšela jsem téměř neslyšný hlas z místa, kde stál Alf. „Říkám to nerad, ale děkuji.“

„Za co?“ otočila jsem se k němu a propalovala ho pohledem.

„Že jsi promluvila s Ewou,“ odpověděl. „Sám nevím, kolik jí toho můžu říct a kolik toho vůbec snese. Ale říkala, že s tebou mluvila a myslí si, že to překonáme. Asi je to víc, než v co jsem kdy doufal.“

„Proč jí nepovíš víc?“ zeptala jsem se. Stále jsme stáli na vzdálenost místnosti, ale mluvili jsme spolu a i to jsem považovala za úspěch.

„Jak jsem řekl, ani nevím kolik jí toho můžu říct,“ uculil se nesměle. „Vlastně nevím, co se stalo… A hlavně se bojím toho, co se ještě stane. Neumím si racionálně vysvětlit vůbec nic z toho a mě samotného to děsí.“

„A přirozeně se bojíš, že to vyděsí i ji,“ přikývla jsem a najednou pochopila. Bál se její reakce, když se všechno dozví. Nepsaným pravidlem vlků bylo, že detailní informace dostaly jen ženy, do nichž se otiskli, ale Ewa už jeho žena byla a milovala ho, měla s ním děti.

„Copak to není děsivé?“ zeptal se. „Nebo to, že jednoho dne to může potkat i mého syna?“

„Chápu, že se bojíš a děsí tě to,“ zavřela jsem oči. „Jenže strach tě nesmí pohltit, musíš se tomu postavit a zkusit to brát jako novou výzvu, jak ještě lépe chránit svou rodinu.“

„Jacob tě neochránil,“ poukázal a rozhodil u toho rukama.

„Nejsem mrtvá,“ usmála jsem se. „Takže mě vlastně ochránil. Trochu jinak, ale ochránil.“

„On si to nemyslí,“ kývl hlavou směrem ke koupelně, odkud se stále ozýval silný proud vody. „Vyčítá si, co se stalo.“

„Já vím,“ přikývla jsem. „Jenže taky vím, o kolik hůř jsem mohla skončit. Nejsem nadšená z toho co se stalo, ale rozhodla jsem se to přijmout a žít dál, jak nejlíp budu umět.“

„Můj syn,“ řekl Alf, „je to hodný kluk a určitě by to zvládl, ale tenhle život v děsu z toho co se může stát, když se rozčílí. Miluji ho a nechci, aby se mu to kdy stalo.“

„Nemusí být dalším…“ Chtěla jsem znít povzbudivě, ale jeho otec byl vlk a tak se u něj pravděpodobnost dost zvyšovala. Zvlášť pokud bude v okolí hodně upírů.

„Třeba nebude,“ usmál se Alf a najednou i on zněl veseleji. Mezitím Jacob vypnul vodu a já pokynula Alfovi, aby se posadil ke snídani. Jakmile se Jacob nají, bude chtít vyrazit na hlídku, a kdo ví, kdy skončí.

…

„Tak jak jsem řekl,“ udílel poslední příkazy Jacob. Na hlídku nakonec přišel ještě Luke a tak bylo potřeba rozdělit úkoly. „Zavedu Bellu k hranicím La Push, aby si promluvila s Cullenovými, a pak se k vám přidám u severní hranice. Oběhneme dvakrát celou hranici a pak se rozdělíme, abychom pokryli co největší území.“

„Tak pa, Bello,“ zavolal ještě Luke a už ho nebylo, uslyšela jsem jen hlasité štěkání, když se rozběhl po lese. Takhle to vypadalo jako velká zábava.

„Jdeme?“ vyrušil tok mých myšlenek Jacob a pokynul mi k lesu.

„Jo, jo, už běžím,“ zasmála jsem se a vyběhla za ním do lesa. Během chvilky jsme se ocitli na hranici La Push, s Jacobem jsem běhala ráda a tak mi málem nedošlo, že už se blíží hranice. Kdyby se na ní Jacob nezastavil a netvářil se jako ublížené štěňátko.

„Jacobe?“ vrátila jsem se k němu a pohladila ho po tváři. „Můžeš jít klidně se mnou.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „to jen, jsi zase šťastná a já za to nemůžu. Jsem z toho rozladěný a možná mě to i trochu mrzí.“

„Jsem šťastná, protože jsi se mnou,“ zakroutila jsem hlavou a silně ho objala. „Vždycky se mi líbilo běhat s tebou po lese a prostě si jen užívat tu volnost. Už dlouho jsme spolu neběželi.“

„Omlouvám se,“ sklopil pohled a zatvářil se bolestně. „Stále víc tě zanedbávám.“

„Máš stále víc povinností,“ konejšila jsem ho. „Až se zbavíme těch rudookých uděláme si čas jen pro sebe.“

„To zní dobře,“ usmál se šťastným úsměvem a v očích mu zajiskřilo.

„Tak já poběžím,“ ukázala jsem směrem k domu Cullenových, „ať jsem zase rychle doma.“

„Buď opatrná,“ pohladil mě naposledy po tváři a pak se rychle vydal na severní hranici, kde už na něj jistě čekala jeho smečka.

…

Doběhla jsem k domu a s potěšením zjistila, že není tak opuštěný jako včera. Uvnitř byli snad všichni Cullenovi a já se podivila. Minimálně Carlisle by měl být v nemocnici, když už ostatní nešli do školy. Musím se jich na to zeptat.

V tu chvíli, jako by mi celý vesmír chtěl odpovědět, se rozestoupily mraky a po dlouhé době opět vysvitlo sluníčko. Alice! Jistě musela vědět, že dnes bude slunný den a proto zůstali všichni doma. Udivilo mě, že volný den nevyužili k lovu, ale kdo ví, třeba se nechtěli vzdalovat, když v Seattlu řádili rudoocí jako černá ruka.

„Ahoj,“ zahalekal Emmett a běžel mě přivítat přes celou zahradu.

„Ahoj,“ opětovala jsem pozdrav a vyběhla mu naproti. Asi od poloviny zahrady mě doprovodil k domu a velmi gentlemansky mi podržel dveře, než jsem vstoupila do jejich domu.

„Vítáme tě,“ usmál se Carlisle a pokynul mi k pohovce, na které byla shromážděna téměř celá rodina.

Edward:

„Máme zrovna poradu,“ přivítal Bellu Jasper a zářivě se usmíval. Od chvíle, kdy nás Bella začala navštěvovat, byla Alice jako v sedmém nebi a Jasperovi se to samozřejmě nadmíru líbilo.

„Nějaké novinky?“ zeptala se a v očích se jí zračil strach.

„Nic vážného,“ ujistil jsem ji. Z nějakého důvodu jsem nechtěl, aby se strachovala a dělala si vrásky, i když mi bylo jasné, že na jejím obličeji se už nikdy žádná vráska neobjeví.

„Takže?“ zeptala se a s otázkou v očích přejela celou naši rodinu.

„Blíží se k Forks, ale zatím jsou stále daleko,“ začal Carlisle. „Alice sleduje jejich rozhodnutí, ale nevypadá to, že by se jejich cesta stáčela blíž k nám.“

„Takže zatím nehrozí přímé riziko?“ ujišťovala se Bella. Vypadala ustaraně, jako by ji něco trápilo, ale nechtěla to říct. Viděl jsem to na jejích očích, které těkaly z jednoho na druhého a střídaly vyděšení s radostí, nad klidem, který zrovna v tuhle chvíli vládl.

„Nám ne,“ přikývl jsem. „Ale jak víš, Alice má jisté výpadky co se smečky týká.“

„Takže je nebude moct varovat,“ došlo jí. Bylo vidět, že jí to radost neudělalo, ale chápala to. Její oči ji prozrazovaly i bez toho, abych byl schopen číst její myšlenky. 

„Snažím se nahlédnout jim do budoucnosti a zatím se neztrácí,“ přiznala Alice, „ale můžou mi zmizet i bez toho, aby se to týkalo vlků.“

„Já to chápu,“ přikývla Bella, „všem jsem řekla, aby byli nanejvýš opatrní a Jacob posílil hlídky na území rezervace.“

„V tom případě zdá se nemůžeme víc dělat,“ přitakal Carlisle a spokojeně objal Esme kolem ramen.

„Vlci vzkazují, že pokud rudoocí překročí hranici La Push zemřou,“ dodala jsem, aby měli Cullenovi všechny informace. „Nesouhlasí s tím, abyste měli volný přístup do rezervace, ale pokud je na jejich území zaženete, nemusíte se obávat, že by uprchli.“

„I takové spojenectví je lepší než žádné,“ uculoval se Jasper.

„Nevím, jestli tohle je to, co jste čekali,“ usmála se nazpět Bella. „Ale je to asi víc, než jsem kdy očekávala já.“

„Spěcháš?“ zeptala se z ničeho nic Alice. V jejích myšlenkách jsem viděl vize o Belle, každá z nich končila za několik okamžiků a tak nebylo pochyb, že se chce rychle vrátit do La Push.

„Vlastně ano,“ omluvně se zatvářila Bella. „Chci být v rezervaci, kdyby se něco pokazilo. Jsem jediná, kdo by v případě nouze zavolal Carlislea na pomoc.“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se ostražitě. Přece by ho opravdu nevtáhla do jámy lvové, zvlášť když vlci nesouhlasí.

„Je to doktor,“ vydechla. „A rozhodně by to nebylo poprvé, kdy by některý z nich potřeboval lékaře. Víš, kolik jich takhle zbytečně zemřelo?“

„Bylo by to porušení smlouvy,“ vyděsila se Rosalie a na důkaz svých slov se postavila.

„Samozřejmě bych je nejdřív přesvědčila o výjimce,“ zaprotestovala Bella. „Neohrozila bych ho, to v žádném případě, ale on je jediná jejich možnost. Tedy pokud by došlo k takové situaci.“

„Bello, samozřejmě bych jim pomohl,“ promluvil Carlisle, „ale pokud nebudou chtít, nemohu je k tomu nutit.“

„To chápu,“ přikývla Bella, „nehodlám je k tomu nutit, pokud se nebude jednat o život, to se nemusíš bát Carlisle. Jenže jsem viděla velké množství vlků umřít jen proto, že neměli pomoc a normální doktor k nim nemohl.“

„Vím jak je to těžké,“ souhlasil Carlisle. „Můžeš se mnou počítat, pokud s tím smečka bude souhlasit.“

„Děkuji,“ vydechla. V očích měla zvláštní smutek, jako by ji vzpomínky na mrtvé vlky bolely. Nechápal jsem lásku, kterou k nim cítila ani vztah, který měla k rezervaci, ale rozhodl jsem se to zjistit. Musím se jí zeptat, jaké pouto ji tam drží. Jestli je to opravdu jen otisk, nebo snad něco víc. „Musím už jít,“ usmála se omluvně na celou rodinu. „Ještě jednou děkuji, Carlisle, a doufám, že tvé služby nebudou třeba.“

„Také doufám,“ rozloučil se s ní Carlisle a Esme ji silně objala. Nechtěla ji pustit tak brzy, ale neměla na vybranou, Bella byla rozhodnutá a já si nebyl jistý, zda se tolik bojí o smečku, nebo to jen slíbila Jacobovi. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 17. kapitola: