Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 15. kapitola

Otisk nebo láska? 15. kapitolaAlice...

„Tak jsem to nemyslela,“ zanaříkala Alice.

„Ani jeden z nás,“ přidal se Edward a tvářil se zničeně. „Jen je pro nás těžké pochopit, že s nimi žiješ, jsi s nimi i když jste tak rozdílní.“

„A snažíte se nás pochopit?“ zeptala jsem se. „Když jsme mluvili o otisku, všichni jste říkali, jak je to fascinující, ale nesnažíte se to chápat. Berete to tak, že vás muž začne vlastnit, že si vás podepíše, ale takhle to nefunguje.“

„Bello,“ vložil se do naší roztržky Jasper. „Nikdo z nás to nechápe. Neumíme si to představit a upřímně, byl to pro nás šok, když jsme zjistili, že tě vlci tolerují na svém území.“

„Tolerují,“ vydechla jsem nevěřícně. „Velká většina z nich mě má ráda, rozhodně bych neřekla, že mě jen tolerují.“

„Bello,“ vydechla nešťastně Alice a Edward kroutil hlavou. „My to opravdu nemyslíme zle, jen nám asi bude trvat, než zpracujeme fakt, že tvá rodina je plná vlků, kteří nás mohou kdykoli zabít.“

„Takže se se mnou bojíte stýkat?“ vydechla jsem nevěřícně. Nemohla jsem uvěřit, že po tom všem o ně přijdu právě proto, že má rodina jsou vlci. Vlci se kterými mají smlouvu, se kterými se setkali a kteří s nimi žili v míru. Dobře, byla to jiná generace, ale i tak. O tolik jiní tihle moji vlci nejsou.

„Myslím, že si stále nepochopila, co chceme říct,“ povzdechl si Jasper. „My tě máme rádi a chceme se s tebou stýkat, ale musíš pochopit, že je pro nás těžké smířit se… Nebo spíš pochopit… Ne… Přijmout… Taky ne… Srovnat se s tím, kdo je tvá rodina.“

„Chápu,“ přikývla jsem. „Je to pro vás příliš těžké, už nebudu obtěžovat.“

„Neobtěžuješ,“ vykřikla Alice. „Prosím, dej nám čas.“

„Proč?“ podivila jsem se. „Už o mě víte dlouho a stále vás to děsí.“

„Nás spíš děsí, jak tě izolovali od celého světa,“ začal s vysvětlováním Edward. „Jak tě uzavřeli v La Push bez možnosti se podívat jinam. Přivázali tě k jednomu místu, které považovali za jediné správné, i když oni sami nebyli smířeni s tím, že s nimi bude žít upír.“

„Neizolovali,“ vydechla jsem a zahleděla se do jeho očí. „Oni se o mě jen báli a…“ A došla mi slova. Co jsem chtěla říct, vždyť měli pravdu, vlci mě izolovali od celého světa, nic mi nedovolili a když jsem se odvážila doufat, srazili mě na kolena zas a znovu. Kdybych sama sebe poslouchala, myslela bych si, že jsem strašně ubohé stvoření, které se nedokázalo vzepřít bandě štěňat.

Jenže já jsem byla zamilovaná a cítila jsem oporu v Jacobovi. Cítila jsem z nich tu lásku i když mě z části nenáviděli, nemohli zabránit poutu, které vzniklo otiskem. A i já se díky tomu cítila víc v bezpečí právě v rezervaci. Začalo mi docházet, jaká jsem vlastně zoufalka a začala vzlykat bez slz. Najednou mi to všechno přišlo strašně líto a nefér. Celý můj zpackaný život, smrt, která se nekonala, a nakonec i zničený život Jacoba.

Něčí paže mě objaly kolem ramen a začaly mě kolébat. Z druhé strany si ke mně sedla Alice a napodobila tak svého bratra, který se ke mně dostal rychleji. Oba se mnou seděli na gauči a čekali, až přestanu vzlykat. Byla jsem opravdu zoufalka, která si neví rady ani sama se sebou, a to jsem chtěla vědět víc o upířím světě. Byla to hloupost, měla bych se zahrabat někam hodně hluboko pod zem a tam zůstat.

„Bells, bude to dobré,“ zamumlal mi u ucha Edward. Kolébal se se mnou ze strany na stranu a nepřestával mi třít rameno.

„Bello, omlouváme se,“ šeptala ke mně Alice z druhé strany. „Nechtěli jsme...“

„Já-á, v-v-vím,“ koktala jsem mezi vzlyky. „Ale já… Jsem hrozný zoufalec.“

„Nejsi,“ zakroutili všichni tři hlavou a dál mě prostě objímali. O to víc jsem je chtěla poznat, ale bála jsem se odhalit cokoliv o sobě, už tak si o mě museli myslet, že jsem hrozná fňukna a neschopná puťka k tomu.

Když se jim konečně podařilo mě utěšit, zjistila jsem, že uplynula docela dlouhá doba. Já se ale cítila mnohem lépe. Jako bych to ze sebe poprvé po padesáti letech dokázala dostat. Vyplakat se z toho všeho, co se mi stalo od chvíle, kdy se do mě Jacob otiskl. Poprvé od chvíle, kdy jsem zjistila, co jsem a jak moc jsem tím zpackala život všem kolem. Poprvé od chvíle, kdy jsem se musela dívat, jak mí nejbližší umírají. Poprvé od chvíle, kdy mi došlo, že mezi mnou a Jacobem bude navždy jen přátelství, ve kterém budeme oba trpět.

„Děkuji,“ zamumlala jsem. A nepatrně vzhlédla. „Je mi líto, že tady dělám scény.“

„Ale prosím tě,“ mávla rukou Alice a uhladila mi vlasy. „Je to nové a jiné, my to chápeme.“

„Ne, myslím, že nechápete,“ trvala jsem zarputile na svém. „Ale i tak moc děkuji.“

„Neděkuj, jsme rádi, že jsi u nás a chceš s námi být. I když tvá rodina jsou vlci,“ promluvil po dlouhé době Jasper. „Možná nebude tak zlé mít je za spojence.“

„Nech toho,“ zakroutila hlavou Alice a propálila ho pohledem. „Pokud oni nebudou chtít, nebudeme nutit Bellu, aby dělala prostředníka a nárazník.“

„Hezky řečeno,“ zamumlal Edward. „Každopádně, Bella přišla, protože chtěla strávit den s Alice, ne s námi Jazzi.“

„Nemusíte odcházet,“ promluvila jsem udiveně. „Jsem ráda s vámi se všemi.“

„Jo, my víme,“ řekl Edward a prstem ukázal mezi sebou a Jasperem. „Ale Alice má v plánu vzít tě na nákupy, a to já ani Jasper podniknout nechceme, takže...“ odmlčel se a slova se ujala Alice.

„Takže teď půjdeš se mnou a neboj, kdyby něco hrozilo, uvidím to,“ poklepala si důležitě na spánek, vytáhla mě na nohy a odváděla ven z domu.

„Alice,“ zaprotestovala jsem. „Vážně si nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Tak se jen projedeme po okolí,“ přikývla Alice, když viděla můj zarputilý výraz. „A u toho si můžeme popovídat, souhlasíš?“

„S tím se nedá nesouhlasit,“ přikývla jsem nadšeně a spolu s ní nastoupila do jednoho z moderních aut. Takové se v La Push nevidí. Každé auto tam je odrbané a staré. Tohle bylo nové a vypadalo, jako by právě sjelo z výrobní linky.

„Takže auta znáš,“ usmála se Alice a poklepala na volant. „Řídíš?“

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. „V době mé proměny jsem řídit nemohla, nebylo to zrovna IN a po proměně nebyl důvod jezdit autem.“

„Nákupy obstarává Jacob?“ pokračovala ve výslechu, zahleděná do silnice před sebou a s úsměvem na rtu.

„Ano,“ přitakala jsem. „On, nebo někdy Cameron. Já nejím a oni si aspoň koupí přesně to, co chtějí jíst.“

„A oblečení?“ pozvedla obočí a vyčkávala. Já se také zamyslela.

„Co jsem upírka moc oblečení jsem nepotřebovala. Les moc parády neocení a v La Push na mě nikdo zas tak nehleděl,“ krčila jsem rameny. Nosila jsem pohodlné kalhoty a trička nebo košile. Žádná velká paráda, ale stačilo to. „Zimou netrpím a horko mi není, takže celoročně nosím stejný typ oblečení. Když už se nedá nosit, prostě řeknu Jakeovi, aby koupil něco v obchodě.“

„Nejsi náročná,“ usmála se Alice. „Asi bych se do tvé garderóby měla vložit.“

„To nebude nutné,“ utnula jsem ji. Nechci, aby si dělala starosti o mé oblečení, krom toho jsem si byla celkem jistá, že na její styl nakupování nemám peníze. A Jacob by z toho taky dvakrát nejásal.

„Nemusíš se urážet,“ otočila se ke mně Alice. „Nemyslím to zle, jen si myslím, že by ti neuškodilo trochu víc ženského oblečení.“

„Děkuji Alice, ale ne.“ Otočila jsem se a pohlédla z okna. Ani mi nedošlo, že už projíždíme Forks. „To je...“

„Forks,“ dokončila Alice. Vyhlížela jsem udiveně z okénka a poznávala stará místa. Dnes vypadaly úplně jinak, a přesto se ulice stáčely ve stejných místech a křižovaly se ve stejných místech jako tenkrát.

Projeli jsme kolem policejní stanice a mě pohltily vzpomínky. Stála jsem před tou budovou jako malá holčička a čekala až policejní náčelník Swan půjde domů. Těšila jsem se až spolu pojedeme policejním autem k domovu, kde čekala máma s večeří a vřelým objetím. Mimoděk jsem vzlykla, jak mě zaplavily vzpomínky. Jestli Alice nezatočí projedeme kolem našeho starého domu.

Stojí tam ještě? Je stále stejný? Žije v něm někdo? Otázky mě zaplavovaly jedna za druhou a míhaly se s okolní krajinou. Projely jsme kolem domu a bylo vidět, že je obýván mladou rodinou. Na zahradě byla houpačka a v oknech záclonky. Byla jsem ráda, že je pořád tam, i když v něm už nebyli ti, které bych tak ráda potkala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Alice, když uslyšela další vzlyk.

„Nic mi není,“ zamumlala jsem a dál vyhlížela z okna. „To jen všechny ty vzpomínky na tohle město.“

„Prožila jsi tu celý život?“ zeptala se. Já jen němě přikývla a dál hypnotizovala ulice za okýnkem. Jak ráda bych se tudy zase prošla a vnímala ruch města v podzimním sychravém dni.

„Můj otec byl policejní náčelník,“ začala jsem vyprávět. „Po škole jsem šla vždycky za ním na stanici a odtud jsme společně vyráželi domů, máma měla navařeno a už z kuchyně na nás volala ať si umyjeme ruce.“

„Měla si je hodně ráda?“ vyptávala se dál Alice. A mé původní předsevzetí, že o sobě budu mluvit jen minimálně, bylo to tam.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Od chvíle, kdy se ze mě stal upír neuplynul den, aby mi nechyběli.“

„Nikdy jsi je už neviděla?“ podivila se Alice. Propalovala silnici pohledem, jak se snažila na mě neupírat svůj zrak.

„Ale ano, jenže pokaždé byli zkroušení mou ztrátou, a to mě trápilo snad ještě víc než to, že brzy umřou a já je už nikdy neuvidím.“ Sklopila jsem zrak. Tyhle vzpomínky byly těžké.

„Závidím ti,“ zamumlala Alice. „Aspoň si pamatuješ, kdo jsi byla. Já takové štěstí nemám. Nevím, kdo jsem byla před tím, než mě proměnili.“

„Jak je to možné?“ zajímala jsem se, dychtivá po nových informacích.

„Z lidského života si moc nepamatuji,“ začala Alice se svým příběhem. „Z pátrání, které jsem provedla vím jen tolik, že se mě má rodina zbavila a nechala mě zavřít do ústavu pro slabomyslné. Už jako člověk jsem, zdá se, měla jasnovidecké schopnosti, ale lidé v té době mě považovali spíš za blázna, takže… Skončila jsem v ústavu a nejspíš tam si mě vyhlédl ten upír, který mě přeměnil.“

„Nepřeměnil tě Carlisle?“ podivila jsem se a téměř ji hypnotizovala očima.

„Ne,“ usmála se. „Ale hned po mém probuzení do nového života jsem měla vizi. Viděla jsem, jak spolu s Jasperem najdeme rodinu vegetariánů a přidáme se k nim.“

„A Jasper?“ zeptala jsem se. Její příběh mě fascinoval, nevěděla, kým je, a přesto důvěřovala svým vizím. „Jak jste se dali dohromady?“

„Viděla jsem ho ve svých vizích,“ poklepala si znovu na spánek. „Viděla jsem, že budeme pár, a tak jsem se rozhodla ho najít. Nebylo to zrovna snadné, ale stálo to za to.“

„To se máš,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale Alice to slyšela.

„Ano, měla jsem štěstí,“ pokývla hlavou k silnici, „ale to ty taky. Vlci tě naučili to nejdůležitější. Vlastně ti suplovali mé vize.“

„Kde to jsme?“ podivila jsem se, když se kolem nás zase rozprostřel les.

„Slíbilas být do večeře doma,“ zatrylkovala Alice. „Vracíme se k domu, projíždíme se už dlouho a Esme by tě také ráda viděla, než se vydáš na cestu k domovu.“

„Jak to víš?“ podivila jsem se. Myslela jsem, že nevidí mou budoucnost, pokud se týká vlčí smečky.

„Vidím, že za chvíli nám oznámíš, že musíš domů a pak už nic,“ odpověděla s klidem. „Není těžké si to domyslet.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 15. kapitola:

 1
4. BabčaS.
20.11.2018 [14:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Selena 18
24.10.2018 [21:02]

Mela by vyhrat laska a jacobovi bych prala otisk ale tak ze by to bele rekl driv nez si ona uvedomi lasku Emoticon

24.10.2018 [17:28]

KeckaBude to ještě boj, než se dozvíme co zvítězí, jestli otisk nebo láska.

Každopádně obojí zde hraje velkou roli. A napadá mě malé hlasování. Co by se mým čtenářům líbilo víc Otisk nebo láska?

A v případě lásky, chcete pro Jacoba happy nebo said end??? Emoticon

1. Petronela admin
24.10.2018 [8:12]

PetronelaTa Bellina lehce hysterická scéna byla dobře napsaná Emoticon. To, jak byla naštvaná na Cullenovi, ale potom prozřela a zhroutila se nad svou nemožností Emoticon.
Co se mi však zamlouvalo úplně nejvíc byl fakt, že to byl Edward, kdo ji jako první začal chlácholit ve svém náručí a určitě mi odpustíš poznámku - Ten v tom lítá Emoticon.
Společný výlet s Alicí byl fajn i to, že jsme se dozvěděli o její minulosti - jsem zvědavá, jestli nás hodláš takhle seznamovat s jednotlivými členy rodiny postupně Emoticon.
No nic, jdu na další kapitolku, abych se to dozvěděla.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!