Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osvícení - 5. kapitola

New moon


Osvícení - 5. kapitolaPředstavte si, že přijdete z nemocnice domů, kde si to ale nepamatujete, a místo klidné noci ještě přemýšlíte o divných věcech...

BELLA

„Ty brečíš," hádala jsem se s ním.

„Ne, já jen… Když jsem tě tam viděl, jak tam ležíš… Myslel jsem, že jsi mrtvá. A já… Já myslel, že to nepřežiju. A teď…“

Jak se na mně díval… Měla jsem z toho husí kůži. Je snad možné že… Ne, nemůže to přece cítit stejně! To není možné! Tohle přece není normální! Vidět ho takhle, se slzami na tvářích a tím pohledem. Zamilovaným pohledem. Není důvod před tím utíkat. Já to přece cítím úplně stejně! Možná dokonce víc…

„Kdy půjdu domů?“ pokusila jsem se odvést řeč jinam.

„Když to půjde tak už dneska,“ odpověděl, ale pořád se na mně tak díval… Nedíval se tak na mně už dřív?
Utřel si slzy hřbetem ruky a podíval se jinam. Snažila jsem se srovnat si myšlenky. Nakonec jsem dospěla k názoru, že nemá smysl se tomu bránit, když to vidíme oba stejně…

 

JACOB

Je v pořádku. Vědět to je… Je to jako vědět, že žiju. Ne, je to lepší.

„Mám hlad,“ řekla.

„Jasně, nitrožilní výživa asi není nic moc.“

„Dojdu si pro něco,“ zvedala se z postele.

„Ne,“ usadil jsem ji. „Za prvý máš na sobě takovou tu nemožnou nemocniční košili a tam je plno lidí. A za druhý bys tam pravděpodobně ani nedošla.“

„Hej,“ bránila se.

„Nemyslím to špatně. Ale čtyři dny jsi byla na kapačkách. A praštila ses do hlavy.“

„Dobře, příště,“ trvala si na svém. Jako vždycky. Ale po té ráně do hlavy se přece muselo něco změnit. Jinak bych se do ní otiskl už dávno. Ale… Edward udělal osudovou chybu, když odešel. Kdyby tu zůstal, udělal by si základ. Teď mam výhodu. Možná dokonce… Ale ne. Už žádný naděje. Ale to jak koukala…

„Tak já půjdu,“ řekl jsem. „Máš na něco chuť?“

„Hmm… ani ne.“

„Fajn.“ Vyšel jsem ze dveří a málem jsem vrazil do sestry.

„Má hlad,“ řekl jsem jí a kývl jsem ke dveřím.

 

BELLA

Tak tohle je můj pokoj… Asi by mi měl být povědomý.

Ty fotky… Fotky mých přátel.

Povzdechla jsem si a přešla jsem ke skříni. Vytáhla jsem něco, co by mohlo posloužit jako pyžamo a vydala jsem se do koupelny. Svlékla jsem se a pustila jsem vodu. Vyjekla jsem, byla ledová. Přidávala jsem postupně teplotu, ale pořád byla studená. Naštvaně jsem nastavila teplotu na maximum. Byla akorát. Užívala jsem si teplou vodu, která mi stékala po kůži. Když jsem si myla vlasy, všimla jsem si, že je koupelna plná páry. Vypláchla jsem si z vlasů šampon a najednou jsem dostala nápad. Napustila jsem si trochu vody do kelímku od kartáčku na zuby, zamotala jsem se do ručníku a seběhla s kelímkem do kuchyně. Otevřela jsem skříňku nad sporákem, nahmátla jsem teploměr a strčila jsem ho do kelímku.

Když jsem pozorovala, jak líh stoupá, přišla otázka, která byla naprosto na místě. Zatlačila jsem ji do podvědomí, ale objevovala se znovu a znovu: Jak jsem věděla, že tam ten teploměr je? Že ho vůbec máme...? Znamená to, že si něco pamatuju?

Teploměr ukazoval 66 Celsia. Takže voda, kterou jsem se sprchovala, měla minimálně 70. Páni. To je... trochu moc, ne? Vzala jsem rtuťový teploměr a z náhlého nevysvětlitelného popudu jsem si taky změřila teplotu. 39,6. Takže jsem prostě jenom nemocná?

Vzala jsem si prášek, oblékla si tričko a staré tepláky, které jsem si vybrala na spaní a lehla si do postele. Ležela jsem a hlavou se mi honily otázky. Vzpomenu si někdy? Jak to, že mi ta voda nepřipadala horká? Ale jedna byla naléhavější než všechny ostatní dohromady: Co budu dělat se svými city k Edwardovi a Jacobovi? Jak jim to vysvětlím?

Z těchhle úvah mne vyrušil zvuk kamínků dopadajících na okno. Přišla jsem k němu, otevřela ho a prohledávala jsem očima noční tmu.

„Bello," ozval se Jacobův hlas z ticha.

„Jacobe, co tam děláš?"

„Přišel jsem za tebou."

„Mám ti otevřít?"

„Už jsi otevřela."

„Cože?!" Kdybych byla v kreslené pohádce, visel by mi nad hlavou otazník.

„Prostě uhni od okna." Poslechla jsem ho a sedla jsem si na postel. Za půl minuty seskočil z větve smrku, který mi rostl za oknem.

„Divněji už to nešlo?" zeptala jsem se sarkasticky. Měla jsem takovou radost, že ho vidím! Jako by mi celý pokoj rozzářil.

„Ne," usmál se na mně.

„Děje se něco?"

„Ne…?" zaváhal. „Jen jsem tě chtěl vidět…“ Oči mu zářily upřímností. Měla jsem pocit, že bych se do nich mohla dívat věčně.

„Aha," řekla jsem, aby nebylo ticho.

„Jsi… Jsi v pořádku?"

„Jasně. Už mě ani nebolí hlava… Ale mám horečku Jacobe. 39,6.

„Klid, Bello," řekl chlácholivě. „To je normální. Alespoň…“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osvícení - 5. kapitola:

 1
24.11.2013 [14:20]

WhiteTieČlánek ti musím bohužel vrátit, a to kvůli chybám.

+ formát textu (označ si text a dej tlačítko v pravém horním rohu - "odstranit formátování"),
+ úvozovky - speciální znak, nikoliv dvě čárky (dolní úvozovky pomocí levý alt+0132, horní pomocí levý alt+0147),
+ překlepy,
+ přímá řeč (koncept ti posílám níže),

Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."

+ oslovení se odděluje čárkou,
+ číslovky se v textu píšou slovem, nikoliv číslem.

Pokud si s opravou nevíš rady, navštiv Pomoc autorům a požádej některého z korektorů o opravu. Až si vše opravíš, zaškrtni "článek je hotov". Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!