Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osvícení - 4. kapitola

30.10.2013 (14:00) • Cullen01 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1285×

Vešel Charlie s… mojí matkou! Nemohl to být nikdo jiný než moje matka.
„Ahoj, Bello," pozdravila mě matka. Jak se jenom jmenuje…
„Mami?" zeptala jsem se překvapeně.
„Ty si mě pamatuješ?!"
„Ne, to ne. Ale nemůžeš být nikdo jiný. To prostě nejde."
„Ehm," ozvalo se.
„Ahoj, Charlie," pozdravila jsem ho a připadala si trochu hloupě.
„Bells," odpověděl mi dojatě.
„Já… co se stalo? Pamatuju si jenom, že jsem do něčeho narazila. Do čelního skla…? Do něčeho takového." Bolest jsem si raději nechala pro sebe.
„My… vlastně nevíme. Můžeš se zeptat Jacoba, on tě našel. Ale nechce nám nic říct. Prý tě našel a zavolal záchranku, nic víc. To je divné," odpověděla mi máma.
„Proč by to mělo být divné?" odporoval jí Charlie. Znělo to, jako by tenhle rozhovor vedli už mnohokrát.
„Dobře," vpadla jsem do toho. „Zeptám se Jacoba. A… nevíte, kdy půjdu domů?"
„Možná už zítra. Podle toho, jak se budeš cítit."
„Dobře." Chvíli bylo trapné ticho.
„No nic," řekl Charlie. „My asi půjdeme. Mám ti zavolat Jacoba?"
„Jacoba a Edwarda." Vypadalo to, že je opravdu překvapený, že si ho pamatuju. Možná mi ho chtěl zatajit…
„Dobře."
Tak. A je to tady. Mohla bych dělat, že spím…
Vstala jsem z postele a zkusila, jestli se udržet na nohou. Stála jsem. Sice jsem se kymácela jako strom ve větru, ale stála jsem. Váhavě jsem udělala několik kroků podél postele. Nebylo to namáhavé. Už podruhé za čtvrt hodiny někdo zaťukal.
„Ano?"
Otevřely se dveře a oni vešli. Nevěděla jsem, na koho se koukat dřív. Cítila jsem se jako… jako v nebi a v pekle zároveň. Koukala jsem z jednoho na druhého a snažila se přijít na něco, co bych mohla říct.
„Ahoj?“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. Atmosféra trochu prořídla. Jako kdybychom až do teď zadržovali dech.
„Ahoj, Bells," pozdravil mě jeden z nich. „Jestli si mně nepamatuješ, tak já jsem -"
„Ne, počkej," skočila jsem mu do řeči. „Já sama. Ty jsi…" Pořádně jsem se na něj podívala, od hlavy k patě. A pak… se to stalo. Tohle nebyla emoce uchovaná od předtím. Tohle bylo… jako kdybych byla až do teď slepá. Jako bych žila jen na deset procent. Měla jsem pocit, že nic jiného neexistovalo, jen on. Jako bych našla smysl života. Najednou to bylo naprosto jasné.
„Ty jsi Jacob," vydechla jsem.Od toho druhého, který musel být Edward, se ozvalo šokované vydechnutí. Snažila jsem se dělat, jako by se nic nestalo. Na chvilku jsem zavřela oči a pokusila jsem se s tím vyrovnat. Potom jsem se otočila na něj:
„A ty jsi Edward,“ řekla jsem mu a čekala jsem na odpověď.
„A-ano, já jsem Edward,“ vysoukal ze sebe nakonec zmateně. Co mu to je? Nebo byl takový vždycky?
„Ehm,“ ozvalo se od Jacoba. „Bello, nechci rejpat, ale neměla by sis sednout?“
„Ne, jsem v pohodě.“
„Nevypadáš tak.“
„Vážně?“
„Jo, vlastně to vypadá, že brzo zkolabuješ….“
„Tak fajn,“ zamumlala jsem. „Je to lepší?“
„Mnohem,“ odpověděl mi, evidentně spokojený, že jsem ho poslechla.
„Ehm, Edwarde?“
„Ano?“ odpověděl mi nepřítomně.
„Jsi v pořádku?“
„Jo… jo, jasně, když mě teď omluvíte…“ Vyletěl ze dveří.
„Co se mu stalo?“
„Co já vím… i když možná…“ usmál se a vypadal taky duchem nepřítomen.
„Co se to všem děje?! Tohle není normální lidské chování, to poznám i po ráně do hlavy!“
„Ne, to je v pořádku, jen se mi zrovna stalo něco, co mi změnilo život.“
„Jo, to mně taky. Praštila jsem se do hlavy a začínám od nuly,“ řekla jsem, a snažila jsem se znít sarkasticky, aby nepoznal tu druhou věc, tu, která se ho osobně týkala. Nevypadal, že mi na to skočil. Ale snažil se dělat, jako že si ničeho nevšiml.
„Můžu ti s tím začátkem pomoct…“
„Jak?“ zeptala jsem se, protože to znělo dost mnohosmyslně.
„No…“ zaváhal. „Možná bych ti mohl dělat oporu, takovou tu skálu, o kterou se můžeš vždycky opřít…“
„No, já… uvidím.“ Možná není moudré být s ním, po tom co se před chvílí stalo. Na druhou stranu představa života bez něj mi připadala nemožná…
„Neboj,“ řekl mi. „Nejsem magor. A předtím jsi mě měla ráda… ale často sis to nechtěla přiznat.“
„Co se mi stalo?“
„Já… nechtěl jsem ti to říkat. Ale nemůžu ti lhát. Nedokážu to. Víš, já jsem předtím byl… pryč. Vlastně jsem utekl, protože sis chtěla vzít jeho,“ kývl hlavou ke dveřím. „Ale vrátil jsem se. Chtěl jsem tě ještě vidět, než… si ho vezmeš. Chtěl jsem jít k tobě domů, ale potom jsem slyšel, jak skřípou brzdy, a šel jsem se tam podívat. Našel jsem ten tvůj bourák stát uprostřed silnice a tebe v něm, v bezvědomí. Dveře nešly otevřít, tak jsem rozbil okno a vytáhl tě ven. Pak jsem zavolal záchranku. To je všechno.“
„Ty brečíš?“
„Ne, já nikdy nebrečím.“ Snažil se na mě usmát. Utřela jsem mu slzu.
„Klid, Jaku, to bude dobrý…“

Nechte mi, prosím, komentář =)

Autor: Cullen01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osvícení - 4. kapitola: