Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 11. kapitola

05.03.2011 (20:45) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1222×

Komplikace

„Konečně jste zpátky! Čekali jsme jen na vás!“ řekl na uvítanou Edward. Všichni jsme po něm hodili provokativní výraz.

„Proč jste na nás čekali?“ zeptala jsem se.

„Abychom mohli jít na lov,“ odpověděl mi v klidu Carlisle, ale Edwardovi škubaly koutky. Ha, ha, ha! Fakt děsně vtipné! poslala jsem Edwardovi. Ten jen obrátil oči v sloup.

„My se skočíme převléct a pak můžeme vyrazit,“ řekla Alice. Vyběhla jsem do pokoje a vzala si na sebe ošoupané džíny a starší triko. Na nohy jsem nazula botasky a seběhla zpátky do obýváku.

„Co takhle zaběhnout dneska do Kanady?“ ptal se, celý šťastný, Emmett.

„Tak fajn, ale musíte to pak stihnout do školy, protože já vám omluvenky psát nebudu,“ řekl Carlisle s úsměvem. Emmett jen mávnul rukou, chytl Rose a vyběhli. Vydali jsme se za nimi.

Zachytila jsem pach srny. Automaticky jsem se napřímila a rozeběhla se za ní. Když jsem ji měla na dohled, zastavila jsem. Přikrčila se a pak skočila.

Když jsem s ní byla hotová, pečlivě jsem ji zahrabala. Nakonec jsem si dala ještě dvě další.

Na místo, kde jsme se měli pak sejít, jsem doběhla jako první. Posadila jsem se pařez a čekala. Naštěstí se zanedlouho objevili kluci s jejich drahými polovičkami. Emmett začal vyprávět, jak si pohrál s jedním medvědem a že nejlepší na něm byla ta lahodná krev. Z vyprávění ho vyrušil Carlisle s Esme. Když jsme už byli všichni, vydali jsme se zpět. Alice celou cestu řešila, co si vezme na sebe do školy a co si vezmeme my.

***

Zaklapla jsem knížku a odložila ji na noční stolek. Hodila si na záda batoh a seběhla dolů, kde na mě už netrpělivě čekala Alice, která poklepávala nohou a prsty klepala v pravidelném rytmu o stůl.

„No konečně! To teda byla doba!“ rozčilovala se.

„Promiň,“ pípla jsem. „Ale zrovna tahle kapitola byla tak zajímavá, že jsem ji musela dočíst,“ řekla jsem na svoji obhajobu.

„Dobře. Ale teď už, prosím, pojď.“ Popadla jsem klíče od auta a s Alice, co mě popostrkovala, jsem se vydala do garáže. Nasedly jsme do auta a já nastartovala.

„Alice?“

„No?“

„Proč dneska Jasper nejde do školy?“ snažila jsem se, aby to nevypadalo jako vyzvídání.

„Potřeboval si skočit na rychlý lov,“ odpověděla. Zakroutila jsem hlavou v souhlasném gestu a vyjela.

„Má přijít do školy na druhou hodinu. Alespoň říkal, že by to tak mohl stihnout,“ dodala, když jsme zastavovali u školy.

„Tak to jo,“ vzala jsem batoh a, s Alice vedle mě, jsme se vydaly do školy. První hodinu jsme měli matematiku. Usadily jsme se na naše obvyklá místa.

„Mohly bychom jet zase někdy nakupovat. Co myslíš?“ ptala se.

„Jo, to bychom mohly. Potřebovala bych nějaké džíny. Ty minulé jsme roztrhla na lovu.“ Alice nad tím jen zakroutila hlavou a usmála se.

„Tak fajn. Mohly bychom jet o víkendu a vezmeme s sebou i Rose, bude určitě pro,“ plánovala, „A pak bychom mohly zajet na týden módy do Japonska. Mají tam být ty úplně nejnovější kolekce. Bude to určitě perfektní!“ Usmála jsem se a přikývla. Vždycky jsem se chtěla kouknout do Japonska, ale nikdy se mi to nepovedlo a teď tam konečně mohu jet. Už se nemůžu dočkat. Tedy pokud se něco nezvrtne.

Zazvonilo na hodinu a náš profesor matematiky vešel do třídy. Všechny konverzace utichly. Matikář nemá dvakrát v lásce mluvení při hodině, pokud nejste tázáni. Hodně si potrpí na disciplínu.

„Dneska budeme procvičovat a zítra bychom si na to napsali písemku,“ oznámil nám a začal rozdávat procvičovací listy. Automaticky jsem otevřela sešit a začala počítat tu spoustu příkladů. Počítala jsem asi patnáct minut, když vedle mě Alice ztuhla. Úplně přestala počítat a jakoby zkameněla. Očima těkala mezi přítomností a budoucností a její výraz nesliboval žádnou příjemnou budoucnost. V obličeji se jí střídal zmatek, bolest, zděšení, smutek a hrůza.

„Jdeme!“ rozkázala šeptem, který nepovoloval námitky, hned po skončení vize.

„Alice, co jsi viděla? Co se to děje?“ ptala jsem se celá zmatená. Otočila se na mě a zadívala se mi do očí.

„Prostě mě poslechni a hni sebou!“ Její tón byl tak tvrdý a přísný, že jsem se i trochu lekla, co by mi udělala, kdybych neposlechla. Co nejrychleji jsem naházela sešity a učebnice do tašky. Alice mě chytla za ruku a táhla ze třídy.

„Cullenová?! Vlastně obě! Můžete mi vysvětlit, co se to tady děje, že utíkáte z mojí hodiny?“ ptal se rozhořčeně profesor. Alice odmítla odpovídat a jen na profesora hodila nenávistný pohled.

„Jestli se ihned nevrátíte na svoje místo, vlastnoručně vás dotáhnu do ředitelny a postarám se o to, aby vás vyhodili!“ křičel.

„Na shledanou,“ stihla jsem ještě hlesnout mezi dveřmi. Na chodbě se Alice rozhlédla a pak, když zjistila, že jsme tam samy, rozeběhla se naší přirozenou rychlostí na parkoviště.

„Klíče!“ křikla. Okamžitě jsem je vytáhla a hodila jí je. Bez váhání nasedla na místo řidiče a když jsem nastoupila i já, rozjela se jako o život.

„Alice! Alice, co se děje?“ ptala jsem se s podtónem paniky.

„Řeknu ti to pak doma. Nechce se mi to vyprávět dvakrát,“ odsekla. Snažila se, nejspíš, hledat nějaké podrobnosti k vizi, protože stále hledala v budoucnosti.

„Jo a zavolej, prosím, Jasperovi ať jde ihned domů!“ řekla už o něco mileji.

„Dobře,“ hlesla jsem. Vytáhla jsem mobil a  vytočila Jasperovo číslo.

„Co je?!“ vyštěkl Jazz. Asi jsem mu překazila lov, to není dobrá věc.

„Ahoj,“ zašeptala jsem.

„Ahoj, Vicki. Co se děje? Povedlo se ti vyplašit mi srnu,“ řekl už o poznání mileji.

„Hrozně moc promiň, ale Alice trvala na tom, že ti musím zavolat –“

„Děje se něco? Stalo se Alice něco? Je někdo v nebezpečí?“ chrlil jednu otázku za druhou.

„Vůbec netuším, co se děje. Alice mi to odmítá říct a jede domů, dokonce mě vytáhla z poloviny hodiny. Asi nás matikář zabije. Ale máš se prý ihned vrátit domů, je to prý strašně důležitý,“ řekla jsem a doufala, že to je vše, co jsem mu potřebovala sdělit.

„Dobře, za chvíli jsem doma. Snad to nebude nic vážného,“ zašeptal.

„Taky doufám. Tak zatím ahoj,“ rozloučila jsem se.

„Zatím,“ ukončila jsem hovor a sledovala, jak se Alice řítí ulicí k našemu domu. Ani jsme se neobtěžovaly zaparkovat auto do garáže, protože hned jak jsme zastavily, Alice vylítla a běžela domů. Vydala jsem se za ní. V obýváku už byli všichni, krom Jaspera. Nikdo nemluvil. Všichni se na nás dívali zmateně. Esme a Carlisle měli v očích i smutek a bolest. Za chvilku přiběhl i Jazz. A jen co vešel do obýváku, Alice se na něj podívala a spustila.

„Dostala jsem vizi. Nebyla jasná. Jen drobné útržky. Ale podle toho, co jsem pochytila a pochopila, sem jdou Volturiovi. A přijdou brzo,“ zasekla se, jakoby nevěděla, jestli tu další část má říct, nebo ne.

„Ne,“ zašeptal bezmocně Edward a všichni jsme se po něm ohlédli.

„Edwarde,“ promluvila na něj Bella, ale Edward byl natolik zabrán v Aliciny vizi, že vůbec nevnímal. „Miláčku, co se děje?“

„Jdou sem kvůli Carol,“ promluvila Alice. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Příčinou toho, proč jsou všichni teď tak smutní a vystrašení, jsem já? Nikdy jsem jim nechtěla způsobit problémy. Neměla jsem s nimi vůbec zůstávat. Nikdy by se pak nic takového nestalo, přemýšlela jsem.

„Takhle to není,“ promluvil najednou Edward. Hodila jsem po něm zlostný pohled, protože jsem nechtěla, aby zrovna tohle slyšel. Mělo to být jen pro mě, oni se o tom neměli dozvědět.

„Alice, kdy mají přijít? Viděla jsi to?“ ptal se Carlisle.

„Někdy večer a mám takové neblahé tušení, že to má být dneska večer,“ řekla smutně.

„Dobře… Myslím, že nemá cenu teď něco plánovat, protože nevíme, kdo všechno přijde a co po nás vlastně budou chtít. Můžeme jen počkat a pak uvidíme. A Carol, neboj, my tě nedáme!“

„Děkuju, ale myslím –“ začala jsem.

„Jo, budeme bojovat!“ zavýskl Emmett.

„Myslím, že ne, Emme. A teď mě, prosím, na chvíli omluvte,“ řekla jsem a odešla k sobě. Sedla jsem si na postel. Na kolena si položila hlavu a rukama objala nohy. Nechtěla jsem, aby mi kdokoliv poslouchal myšlenky nebo cokoliv jiného, takže jsem se zaštítila neviditelností.

Nemůžu je nechat za mě bojovat proti nim. Jsou mnohem silnější a mají nebezpečné dary. Bylo by to sobecké a i když říkají, že by jim to nedělalo problémy, nemohla bych si vzít na svědomí smrt kohokoliv z nich, vždyť je to moje rodina. I kdyby to měl být můj konec, půjdu s nimi. Jednu rodinu jsem už ztratila a nepotřebuji přijít ještě  tuhle.

„Carol? Jsi tady?“ ptala se Rose, která teď vešla do pokoje. Přestala jsem vzlykat a pořádně se zaposlouchala do zvuků v domě, jestli tu je s námi ještě někdo. Nikoho jsem neslyšela, takže jsem stáhla štít.

„Ahoj, Rose,“ řekla jsem a pokusila se o chabý úsměv.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ povzbuzovala, „Kolikrát už za námi byli a nic nezmohli. Můžeme zavolat Jacobovi a on nám určitě i se smečkou přijdou na pomoc.“

„To je dobrý, Rose. Když budou chtít, abych šla s nimi, půjdu. Nechci, aby se vám cokoliv stalo a už vůbec nechci, aby se něco stalo smečce.“

„Carol, neblbni. Tohle přeci nemá cenu, nikdo přeci nechce, bys odcházela a už vůbec tě do toho nikdo nenutí,“ zaklepala se mnou, jakoby mě chtěla probrat.

„Rose… řekla jsem ti to jen proto, že jsem doufala, že to pochopíš. Nechtěla jsem vás s tím nijak zatěžovat, ale popravdě jsem byla rozhodnutá už dávno předtím, než jsem se vůbec rozhodovala. Prostě to tak bylo dané,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.

„Carol,“ řekla a objala mě. „Ani nevíš, jak moc tě mám ráda. A to nejen jako sestru, ale i jako kamarádku a někoho, komu můžu říct všechno. Hrozně dlouho jsem hledala někoho takového a ty se mi teď rozhodneš odejít s nimi. Život není fér, ale všechno se dá přeci nějak vyřešit. Vyřešíme to a všechno bude jako dřív. Prosím, nechoď s nimi,“ šeptala.

„Já… myslím, že budu muset,“ zašeptala jsem nazpátek. Pak jsem uslyšela vrznutí vchodových dveří. Poplácala jsem Rose po zádech a pustila ji.

***

Celý den bylo v domě ticho a vládly zde negativní emoce. Chudák Jazz. Každý pociťoval něco jiného a hustá atmosféra by se dala krájet. Esme se neustále strachovala jestli jsem  v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Emmett básnil o tom, jak se těší, až se s nimi popere. Edward a Bella šli raději navštívit Nessie a Jaka a navečer se vrátí. Jasper byl s Alice a oba si naplno užívali přítomnosti toho druhého. Carlisle se snažil vymyslet něco, čím by přesvědčil Ara, aby to šlo zařídit jinak, než mým odchodem. Rose byla neustále se mnou a snažila se mě povzbuzovat, ale myslím si, že spíš přesvědčovala sebe než mě.

Edward s Bellou po boku přiběhli do obýváku. Nepřipadalo mi to zvláštní, ale ten štiplavý pach, co se sem s nimi nahrnul, už podezřelý byl. Otočila jsem se a spatřila, pravděpodobně, Nessie a Jaka. Musím uznat, že ostatní měli pravdu. Vlkodlaci skutečně nevoní.

„Jé… ahoj, Ness!“ řekl Emmett a ostatní se přidali.

„Vy se asi ještě neznáte, co?“ zeptala se mě Bella. Jen jsem záporně zakroutila hlavou a snažila se nešklebit, protože ten pach byl fakt hnus.

„Ahoj! Já jsem Nessie a tohle je Jacob,“ řekla a přišla ke mně blíž.

„Ahoj, já jsem Carol, ale jestli chceš, můžeš mi říkat i Vicki,“ představila jsem se a podala jí ruku.

„Těší mě, Carol.“

„I mě, Nessie,“ řekla jsem a usmála se.

„Ahoj,“ řekl Jake.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu, ale spíš jen ze slušnosti.

Nessie byla velmi milá. Už chápu, proč jí nikdo nemůže mít nerad. Má totiž svoje vlastní kouzlo. Jakob je kapitola sama pro sebe. Esme byla šťastná, že mu může uvařit a on byl zase šťastný, že má jídlo.

Kdybych sem přišla a nevěděla, co se děje, asi bych si myslela, že tu vládne normální rodinná pohoda.

Pohled nikoho:

„Už jdou,“ řekla s hrůzou v hlase ta malá tmavovlasá upírka.

„No konečně! To jim to teda trvalo,“ radoval se svalnatý upír s nádhernou blondýnkou po boku, která ho, za jeho předčasné nadšení, probodla pohledem a vrazila mu loket do žeber.

„Možná bychom mohli jít pře dům. Přeci jenom, kdyby se něco zvrtlo,“ pronesla Esme a všichni ostatní souhlasili. Ten, kdo měl svoji drahou polovičku, se drželi a následovali Carlislea s Esme. Jediný kdo nikoho takového neměl, byla mladá upírka s mandlově hnědými dlouhými vlasy, která šla vedle té blonďaté bohyně krásy.

Pře domem se všichni seřadili do dvou řad a tu mladou upírku si, i přes její protesty, postavili až dozadu. Všichni stáli připravení, bránit jeden druhého, když na to přijde.

Najednou se z lesa vynořilo šest postav, zahalených od hlavy až k patě černými hábity. Jejich chůze byla tak ladná a vznešená, že to vypadalo, jakoby pluli po povrchu. Carol zatajila dech, protože tohle předčilo všechny její představy o Volturiových.

Postavy se zastavili jen pár metrů od rodiny Cullenových.

„Vítej, Aro,“ pozdravil Carlisle upíra v nejtemnějším hábitu s ostatními okolo sebe.

„I já zdravím tebe, Carlisle,“ řekl, shodil kapuci a většina ostatních ho napodobila. Když Carol uviděla jejich rudé oči, zalapala po dechu. Myslela si, že rudé oči mají jen novorození, jako je ona a tohle určitě nejsou novorození.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se Carlisle. Muž si ho zkoumavě prohlídl a pak pokrčil rameny.

„Doslechl jsem se o novém přírůstku do rodiny, jak jsem již naznačil v dopise, který jsem vám poslal,“ odpověděl klidným a vyrovnaným hlasem. „Chtěl bych vědět, jestli nemá nějaký užitečný dar. Protože kdyby ho měla, nejspíš bych jí nabídl možnost, se přidat k nám,“ rozmáchl rukama okolo něj.

„Myslím, že je se svým dosavadním životem spokojená, Aro,“ řekl již trochu uštěpačně ten blonďatý upír.

„Tvůj názor ti neberu, drahý Carlisle. Jen bych ji chtěl poznat osobně, když dovolíš.“

„To jsem já,“ řekla s přesvědčením Carol a vyšla před ostatní členy své rodiny. Upír, který měl přes hlavu stále svou kápi, se lehce dotkl Ara a ten se usmál.

„Vybral sis dobře novou členku, Carlisle. Hezká, zároveň nadaná a má pro strach uděláno.“

„Zdravím,“ řekla.

„I já tebe, dítě,“ nadechl se. „Pojď blíž, prosím. Ať se můžu podívat, jak si užíváš nového života,“ řekl a pokynul jí, aby přišla. Carol se otočila na Edwarda a ten jen kývnul. Věděla, že kdyby měl Aro cokoliv vymyšleného, varoval by ji. Proto se otočila zpět a nejistě přešla pár kroky tu vzdálenost, co je dělila.

„Podej mi ruku, dítě.“ Upírka váhavě natáhla ruku. Aro na nic nečekal a uchopil ji do svých dlaní. Carol moc dobře věděla, co teď Aro dělá a když si vybavila rozhovor s Rose, jak se jí snažila vysvětlit, že s ním půjde, když si to bude přát, jeho úsměv se ještě víc rozšířil.

„Myslím, že jsi to skvěle pochopila,“ pochválil ji Aro a pustil její ruku. Upírka jen kývla a ustoupila o krok zpět.

„Ne! Carol nedělej to! Nevyplatí se to!“ promlouval na ni upír s medově zlatými vlasy.

„Já… nechci, aby se vám cokoliv stalo a jestli pro to můžu udělat aspoň tohle, tak to udělám,“ snažila se mu vysvětlit její úmysly. Rose se zatvářila smutně, ale přesto chápavě. Edward si toho všiml.

„Tys o tom věděla a nikomu to neřekla?“ rozčiloval se.

„Nemohla jsem vám to říct!“ obhajovala se. „Někam byste ji schovali a kdo ví, jak by to dopadlo.“

„Měla jsi nám to říct!“

„Ne neměla! Já ji poprosila o to, aby Vám to neříkala,“ zastávala se jí Carol.

„Co se děje?“ ptal se zmateně Carlisle.

„Rose věděla, že s nimi Carol půjde dobrovolně a nic s tím neudělala!“ Všichni se začali dohadovat a jediný, kdo se  s ostatními nehádal, byla Nessie s Jacobem a Volturiovi.

„Udělej to!“ přikázal Aro upírovi, který doteď neukázal tvář. Ten využil nepozornosti Cullenů a přeběhl na jejich stranu, kde chytil Nessie tak, že kdyby chtěl, stačil by mu jediný pohyb ruky a byla by mrtvá.

„Ne!“ zakřičel Jake a všichni ihned utichli.

„Ihned ji pusť!“ křičel a měl dost co dělat, aby se nepřeměnil ve vlkodlaka.

„Bejt tebou, tak bych to nedělal, protože jestli se přeměníš, váhat nebudu a bude po ní hned,“ řekl s ledovým klidem ten neznámý upír.

„Nech ji být, prosím!“ žadonila Bella.

„Nic jí neudělá, dokud mu neřeknu,“ pronesl Aro, „Takže… Carol půjdeš s námi, nebo necháš svojí kamarádku zemřít?“

„Já… půjdu. Hlavně jim nic nedělejte, prosím!“ řekla Carol.

„Výborně! Takhle se mi to líbí,“ zatleskal.

„Půjdu, ale mám jednu podmínku!“ řekla.

„Poslouchám!“

„Necháte moji rodinu být! Jestli se jim něco stane, přísahám, že nebude žádný problém od vás utéci a věřte, že já jsem toho schopná! A ještě maličkost.Chci s nimi být v neustálém kontaktu.“

„Dobře… Nemyslím si, že by to musel být problém,“ řekl.

„Tak fajn,“ oddychla si. „A teď, prosím, pusťte Ness. Nic vám neudělala, takže nemáte důvod ji zabíjet.“

„Dobře. Pusť ji!“ Upír ji pustil a opět se vrátil k Arovi. Carol se ještě otočila a odběhla zpátky ke svojí rodině. Postupně začala objímat každého a s každým se loučila. Ale blonďatou upírku objímala nejdéle.

„Rose… je mi to líto, ale bála jsem se, že by ji skutečně…“

„Nic se neděje. My tě od nich dostaneme a vše bude v pořádku.“

„Děkuji moc. A nezapomeň jim říct to, co jsem ti řekla, prosím.“

„Neboj se,“ řekla Rose a rozvzlykala se. Když se pustily, Carol popošla směrem k Arovi.

„Mám vás všechny moc ráda. Mějte se zatím pěkně,“ řekla a raději se rychle otočila k Arovi, protože nechtěla, aby viděli její smutný obličej.

„Zatím se tu mějte pěkně. Uvidíme se doufám brzy,“ řekl Aro a otočil se. Carol se mezi ně zapojila a oni se pomalu rozešli pryč. Cullenovi se za nimi dívali se smutkem v očích.

Esme vzlykala Carlisleovi na rameni. Kdyby Emmett nepodpíral Rose, asi by už byla na zemi, protože neměla sílu se dívat, jak její sestra dobrovolně odchází s nimi. Bella objímala Nessie, která jí plakala na rameni, protože si Carol za tu krátkou chvilku, co se znaly, celkem oblíbila.

„Však my něco vymyslíme!“ pronesl rozhodně Emmett. „A já už asi vím i co!“

10. kapitola - 12. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 11. kapitola: