Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová volba - 1. kapitola

09.08.2010 (12:45) • Joan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

1. kapitola - Nevítaní návštěvníci

Kráčela jsem lesem s obrovským vlkem. Nebála jsem se ho, spíš naopak. Cítila jsem se s ním bezpečně. Malou lesní pěšinu, kterou jsme se vydali, osvětlovalo na několika místech slunce, ale většina byla skryta ve stínu.

Najednou něco přeběhlo přes cestu tak rychle, že jsem z toho viděla jen rozmazanou šmouhu. Vlk zavrčel.

Začala jsem se rozhlížet kolem sebe a najednou se to stalo znovu jen pár centimetrů přede mnou. Prudce jsem se zastavila a můj společník mě napodobil. Stále vrčel, a pak se před nás postavila temná postava. Nacházela se ve stínu, takže jsem jí neviděla do obličeje.

Vlkovo tělo se napjalo do bojové pozice. Ta neznámá osoba se přikrčila a malinko předklonila, takže jsem jí viděla do tváře, protože ji ozařoval jasný kužel světla.

Zadržela jsem dech. Vysoký kluk s bronzovými vlasy a černýma očima na vlka cenil zuby. Byl nádherný a… zářil? Ano, na místě, kde se sluneční paprsky odrážely od jeho kůže, se třpytil jako diamant.

„Ach,“ vydechla jsem.

***

Ve spánku jsem se přetočila na druhý bok a tím pohybem shodila mobil z nočního stolku svou rukou. Tupá rána, jak dopadl na zem, mě probudila. Vymrštila jsem se do sedu a stěží dýchala. V hlavě jsem stále měla chlapcův obličej.

Přemýšlela jsem, jak by bitka, která by stoprocentně nastala, dopadla. Uvědomila jsem si však, že vlastně nechci vědět výsledek. Bála jsem se o svého zvířecího kamaráda, ale zároveň mě něco táhlo i k tomu cizinci. Zatřepala jsem hlavou, ve snaze dostat myšlenky z hlavy.

Nakonec jsem se rozhodla pro ranní sprchu. Nechala jsem po svém těle stékat teplou vodu a společně s ní nechat odplouvat z těla i můj sen.

Ve sprše jsem strávila delší dobu, než jsem předpokládala, takže když jsem, s ručníkem ovázaným kolem těla, vlezla do pokoje a pohlédla na hodiny, vyděsila jsem se. Podle ručiček mi za deset minut začínalo vyučování.

Začala jsem se rychle přehrabovat ve skříni, když někdo zazvonil na zvonek. Lekla jsem se, protože jsem to nečekala a praštila se hlavou do police ve skříni, jak jsem ji prudce zvedla. Zaklela jsem a chytila se za hlavu.

Ozvalo se další a naléhavější zazvonění. Ve spěchu jsem na sebe natáhla první oblečení, co mi přišlo pod ruku a modlila se, že nemám třeba bačkůrky s kuřátky.

Letěla jsem ze schodů, ale to bych nebyla já, abych někde nezakopla. Klopýtla jsem o poslední schod a naplácla se na dveře. Zasténala jsem a prudce otevřela.

Na prahu stála Leah a netrpělivě podupávala. Jakmile mě spatřila, chytila mě za rukáv a táhla k autu. Musela jsem se hodně snažit, abych nespadla, ale ona by mě nejspíš táhla dál.

„Kam mě to táhneš? Sakra, vždyť nemám všechny věci,“ zakřičela jsem, když otevírala dveře na straně spolujezdce.

Doslova se mnou mrskla na sedadlo a odběhla do útrob domu. Za chvíli se vracela s mým batohem přes rameno a bundou v ruce. Beze slova mi věci hodila na klín, sedla si k volantu a rozjela se. Určitě překročila povolenou rychlost.

Už jsem nic neřekla, neschopná mluvit, jenom jsem si navlékla bundu a zírala na svoji nejlepší kámošku. Ona se dál mračila na silnici a něco si pro sebe mumlala.

„Vysvětlíš mi konečně, o co tu jde?“ zeptala jsem se, když jsem konečně našla ztracenou řeč.

„Co myslíš?“ zavrčela. „Vezu tě do školy, když je tvůj kluk takový nemehlo a nemůže ani zavolat dřív, že dneska nestíhá.“

„Jacob?“ Ještě stále mi to pomalu myslelo, jak mě u dveří překvapila.

„Máš snad jinýho, Bello?“ zakroutila hlavou. „Nebo jsi snad zapomněla, jaký jsi nemehlo?“

Najednou jsem si vzpomněla na svojí poslední jízdu náklaďáčkem. Narvala jsem to do stromu a nepojízdné autíčko trčelo na příjezdové cestě. Od té doby mě musel vozit Jake svým Rabbitem. Odpoledne jsme spolu odjížděli na jedné z našich motorek. Teda dojeli jsme do rezervace a domů mě opět odvezl autem, aby Charlieho nebo Renée neklepla pepka. Čas strávený v La Push jsem měla nejradši, protože tam byli ti nejlepší kmoši pod sluncem.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si Leah, aby upoutala moji pozornost.

Okamžitě jsem si uvědomila svou zasněnost a začala Jacoba vehementně bránit.

„No to mu trochu nevyšlo. Každopádně se nezlob na něj, ale na mě, protože já jsem ten, kdo narazil do stromu a komplikuje situaci.“ Neubránila jsem se začervenání, když jsem byla nucená říct svoji nehodu nahlas. K mému překvapení se zasmála.

„Ale já už se na nikoho nezlobím. To jenom, že se bojím, že to nestihneš do školy. Já ho neuškrtím, nebo co jsi čekala.“ Další smích.Vykuleně jsem na ni zírala.

„Já myslela, že seš na nás naštvaná, protože ti kazíme ráno. Přeci jenom bych si začátek prvního dne jarních prázdnin představovala jinak.“ Při poslední větě jsem se neubránila malému ušklíbnutí. Mají prázdniny o tři dny delší než my. Pak jsem ale vybuchla smíchy.

„Co se ti stalo?“ zeptala se Leah s podivným podtónem hlasu. Koukala se na mě starostlivě, jako by se bála, že se mi něco stalo.

„To já jen, … že jsem si vzpomněla -, jak jsem se vztekala jako malý děcko, když jsem se dozvěděla délku vašich prázdnin… a pak ten Jacobův obličej,“ nedokázala jsem říct souvislou vět. Musela jsem tenkrát vypadat děsně, – i když teď to asi nebylo o nic lepší – ale Jakův výraz, když mě pozoroval, byl k popukání.

„To si umím představit, ale ty jsi musela vypadat hůř. Škoda, že jsem chyběla.“ Smála se teď se mnou.

Konečně jsme dojely na školní parkoviště a já okamžitě zvážněla. Pohled na palubní hodiny mě málem omráčil. Za dvě minuty začátek hodiny. Ještě auto ani nezastavilo a já si už rozepínala pás a chňapala po klice.

Zajela ke vchodu do budovy, kde jsem měla první hodinu a já rozrazila dveře, ještě stále jedoucího auta, a vyskočila jsem ze sedadla. Stačila jsem zamumlat něco jako čau a zabouchnout dveře. Pochybovala jsem, že mě slyšela.

Řítila jsem se chodbou hlava nehlava, ale stále dávala pozor na cestu. Opravdu jsem nemehlo a nerada bych se ještě někde stačila vymlátit. Takže jsem běžela s pohledem do země a doufala, že si hrozících překážek všimnu dřív, než na nich například uklouznu. Možná byste si řekli, že když zakopávám i na stabilním povrchu, tak běžet nebudu, ale já jsem ráda chodila do třídy včas. Vlastně jsem si na dochvilnosti a spolehlivosti zakládala. Nechtěla jsem na tom tedy ani dnes nic měnit.

Najednou jsem prudce narazila do něčeho tvrdého a… studeného. Chvíli jsem si myslela, že do zdi. Pak jsem si však uvědomila, že by ten náraz způsobil můj pád na zem. Naráz jsem si všimla dvou velkých paží, co mě pevně držely nad lokty.

Vzhlédla jsem tedy a zalapala po dechu. Zírala jsem do tváře klukovi ze snu. Pohledem jsem se střetla s černýma očima a najednou jsem uslyšela zvláštní tiché zapraskání. Nebyla jsem si však jistá. Taky se mi mohlo něco zdát. Každopádně v tu chvíli se mi na vteřinu zatmělo před očima a podklesla mi kolena. Jen jeho ruce, které mě stále pevně svíraly, zabránily mému dalšímu pádu na zem.

Mě však překvapilo, že i on se zdál mírně rozhozený. Zády se opřel o zeď a těžce oddechoval. Pak si uvědomil, že mě ještě stále nepustil a napravil to. Modlila jsem se, abych už měla stabilní nohy. Snad půl minuty jsme na sebe nechápavě hleděli a snažili se urovnat myšlenky v hlavě – tedy alespoň já.

Nic jsem nechápala. Nejdřív ten zvuk. Pak vteřinové bezvědomí. Nakonec vypovězení služby nohou. V bříšku jsem cítila slabé šimrání. Rozlévalo se mi tam příjemné teplo. Náhle jsem si uvědomila ještě jednu věc, na kterou jsem kvůli této příhodě na chvíli zapomněla. Vzpomněla jsem si na tu podobnost s klukem z mého snu.

Ze zamyšlení mě vytrhlo poslední zvonění. Zatřepala jsem hlavou a rychle odešla. Nechala jsem tam toho chlapce stále nehybně stojícího u zdi.

Malinko a hlavně pomalu jsem pootevřela dveře do třídy a nakoukla dovnitř. Modlila jsem se, aby tam učitel ještě nebyl. Už stál u tabule a něco na ni čmáral.

Vplížila jsem se dovnitř a potichoučku zavřela dveře. Po špičkách jako tajný agent jsem se plížila k lavici. Jenže když jsem odsunovala židli, nepříjemně nahlas zavrzala. Profesor Clark se otočil a zamračil se na mě.

„Jdete pozdě, slečno Swanová,“ vyštěkl. Zbledla jsem.

„Já… omlouvám se… moje kamarádka to nestihla… a já jak víte, nemám stále svoje auto,“ zakoktala jsem a klopila hlavu k zemi. Jenom ve Forks mohli všichni vědět, jaká nehoda se vám stala.

„Ale to je váš problém. Tak choďte pěšky, kupte si nový auto, spolehněte se na jiné kamarády, ale hlavně choďte včas.“ Zpražil mě nepřátelským pohledem a dál si mě nevšímal.

S výdechem jsem se svalila na židli a v duchu nadávala tomu cizinci z chodby a své nešikovnosti. Stále mě však znepokojoval ten zvláštní pocit v břiše. Nevěnovala jsem proto pozornost zírajícím žákům a dál bříško zkoumala, jako bych doufala, že do něj propálím díru a podívám se dovnitř.

Rozhodla jsem se o chlapci zjistit víc, a tak jsem po hodině zastavila Angelu.

„Ang… ehm, nevíš něco o nějakém zrzkovi?“ zeptala jsem se nedbale. K mému překvapení se v jejích očích vědoucně zablýsklo.

„O Cullenovi toho moc nevím. Každopádně se zeptej Jessicy. Zapřísáhla se, že o nich zjistí úplně všechno,“ zachichotala se. Neušlo mi slovíčko o nich.

„O nich?“ zeptala jsem se tedy zvědavě.

„Jo. Má celou rodinu. Celkem jich je sedm. Dva rodiče a pět dětí. Víc zatím nezjistila. Ráno neměla moc času. Pokud chceš zjistit víc, tak jí drž palce.“ Sice z jejího hlasu byla cítit zvědavost, ale jenom malá. Zajímala se vždycky jenom o Bena.

Připomínalo mi to můj pohled na svět. Pro mě byl nejdůležitější Jacob. Normálně bych jim věnovala stejnou pozornost. Zvědavá to ano, ale nikdy ne uchvácená. Co se změnilo? Toužila jsem dozvědět se víc. Zatřepala jsem hlavou. Nechápala jsem vůbec nic.

Další dvě hodiny jsem skoro nevnímala. Čekala jsem až s velkou dychtivostí na historii s Jessicou. A to jsem předtím hodiny s ní moc nemusela. Vlastně jsem vůbec nejradši byla dole v rezervaci. Tam byla moje druhá rodina. Moje zázemí. Pamatovala jsem si, že už od malička jsem tam trávila nejvíce času. Renée to ze začátku vadilo, ale pak si zvykla. Měla Jacoba ráda. Dost si ho oblíbila, a když se dozvěděla, že spolu chodíme, moc mi to přála.

Rozhodla jsem se kamarádku vyzpovídat dřív, než zdrhne na oběd. Spustila jsem tedy hned, jak profesorka odešla, ani si nestačila sbalit.

„Víš už něco o Cullenových?“ zeptala jsem se nedočkavě. Překvapeně se na mě otočila. Nikdy jsem nevyzařovala velkým nadšením, když něco vykládala. Okamžitě se jí ústa roztáhla do širokého a trochu samolibého úsměvu.

„No pár věcí jsem zjistila,“ přikývla a natočila se ke mně. „Rosalie, Emmett a Jasper chodí do čtvrťáku a Alice s Edwardem do třeťáku. Všichni jsou adoptovaní. Jsou to nevlastní děti doktora Carlislea Cullena a jeho ženy Esmé.“

Na chvíli se odmlčela a rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Naklonila se blíž ke mně a šeptem pokračovala: „Šušká se, že Edward zmizel ze školy ještě před první hodinou. Prý ho vyhnala jakási dívka. Hodně lidí ho ráno vidělo na parkovišti se svou rodinou, ale na vyučování se už neobjevil,“ zachichotala se. „Je to nesmysl, podle mě je nemocný, před tou školou jsem ho nezahlédla. Jaká holka by vyhnala kluka ze školy hned první den?“

Vytřeštila jsem oči. Něco mi říkalo, že to byl Edward, ten kluk na chodbě. Rychle jsem to však zavrhla. Proč by někdo utekl ze školy jenom proto, že jsem do něj narazila? To nemohl být Edward, ale někdo jiný z Cullenů.

„Co tak zíráš?“ divila se Jess.

„Přemýšlím nad tím klukem. Podle mě máš pravdu. Žádná holka by nevyhnala kluka ze školy,“ zamumlala jsem rychle. Vstala jsem a vydala se do jídelny. Kamarádka se přidala.

Zasedla jsem ke stolu ke svému tácu a pustila se do jídla. Měla jsem neuvěřitelný hlad. Dojedla jsem jako první, a tak jsem se opřela o opěradlo židle a bezděčně se rozhlížela kolem. Najednou jsem pohledem narazila na Cullenovi, všichni na mě zvědavě hleděli. Rychle jsem sklopila zrak. Pak mi došlo, že jim chybí jeden člen. Počítat jsem ještě uměla a zahlédla jsem pouze čtyři lidi. Takže ty řeči o Edwardovi byly nakonec pravdivé. Otřásla jsem se, nedávalo to smysl.

Okamžitě jsem vstala a bez jediného ohlédnutí na zmatené pohledy mých kamarádů jsem odešla na další hodinu.

Celé hodině jsem nevěnovala pozornost. Seděla jsem sama, a tak jsem přemýšlela. Styděla jsem se za sebe. Celý den se snažím myslet na nějaké Cullenovi a zapomínám na svou lásku. Chtěla jsem se ocitnout v náručí svého Jacoba jako ještě nikdy. Chtěla jsem cítit jeho rty na svých. Milovala jsem ho a přesto jsem se zabývala Edwardem, kterého jsem ani neznala. No tak jsem do něj omylem vrazila a on utekl ze školy. No a co? Zapřísáhla jsem se, že už se jím nebudu zajímat.

Co jsem si usmyslela, to jsem splnila. Nevšímala jsem si toho pocitu v břiše, který přetrvával a na Edwarda jsem si ani nevzdychla.

„Tak ahoj zítra, Bells,“ zamumlal Mike, s kterým jsem odcházela z poslední hodiny. Zastavil se u skříňky, aby si ještě něco vzal.

Šla jsem dál a jenom otočila hlavu a zamávala mu, aniž bych zastavila. Když vtom jsem do někoho narazila, dneska už podruhé. Otočila jsem se na dotyčného, abych se omluvila, a když jsem ho poznala, vyjekla jsem.