Nic není tak, jak se napoprvé zdálo.
Dokáže Valentina bojovat?
Vybrat si mezi muži, které miluje, a oni milují ji?
A obelstí Ara, nebo vládce Volterry má všechno připravené do posledního detailu? S jasným cílem udržet si moc?
07.02.2011 (07:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1648×
…
„Moje jméno je Valentina, Carlisle. Valentina Volturi,“ zašeptala jsem.
Carlisle pokýval hlavou. „Slyšel jsem o tobě. Ale nikdy bych nevěřil, že se s tebou setkám. A tady. A byla jsi člověk,“ sypal ze sebe slova.
„Já zase nevěřila, že bych se mohla setkat s vámi. Alastair mi o vás hodně vyprávěl,“ pousmála jsem se.
„Ano, Alastair,“ chápavě přikývl, „my jsme se o tobě dozvěděli taky spoustu věcí. Odsuzuji jeho čin stejně jako ty, to mi musíš věřit. Ale zachovala ses šlechetně.“
„Nechovám se tak, jak se od členky gardy očekává,“ řekla jsem.
„Jde o to, jakou cestu si zvolíme,“ podpořil mě.
„Volturiovi nemají rádi výjimky, proto jsem tady. Měla jsem tu zemřít,“ zamumlala jsem.
„Proč? Co se stalo?“ nechápal.
„Obvyklá večeře, rozumíte? Donutili mě tam jít a já zachránila život chlapci. To byl konec. Nebýt Jacoba a otisku, věci by byly jiné. Vlci by mě roztrhali jako papírový ubrousek.“
„Aro se vždycky zbavoval rád svých protivníků, zvlášť když si sám nezašpinil ruce,“ zamračil se Carlisle.
„Je pozdě,“ konstatovala jsem tiše. A opravdu bylo. Na všechno. Ačkoliv se moje srdce v tuhle chvíli toužilo vrátit do Itálie, nemohla jsem. Bez plánu, na jistou smrt.
„Proč by bylo?“
„Od té doby, co jsem upírkou, jsem spáchala tolik špatných věcí, Carlisle,“ povzdechla jsem si.
„Na nic není pozdě,“ položil mi ruku na rameno, „všechno se dá vyřešit.“
„Podobám se Arovi víc, než bych si sama chtěla připustit,“ zamumlala jsem.
„To určitě není pravda,“ ujišťoval mě.
„Že ne? Zabila jsem….“ zhluboka jsem se nadechla, „… zabila jsem svoji vlastní sestru.“
Carlisle nedal najevo žádnou emoci, jeho dokonalý obličej neprozrazoval ani náznak čehokoliv. Choval se jako pravý anglický gentleman.
„Netvařte se tak, prosím,“ omluvně jsem se pousmála. „Nemůžu se na nic vymlouvat. Ale… byla to moje první krev, nemohla jsem to zastavit…“ chrlila jsem ze sebe slova, možná ve snaze se před tím téměř svatým mužem ospravedlnit.
Trpělivě mě poslouchal. A já jako bych to prožívala znovu.
Ale než jsem stihla udělat cokoliv a změnit Arovo rozhodnutí, bylo pozdě. Heidi byla rychlejší, řízla moji sestru do prstu.
Kapka krve spadla na zem a roztříštila se o dlažbu.
Moje žízeň se nedala snést. Vrhla jsem se Lindě po krku a žíznivě se napila její krve. Ale asi po třech doušcích jsem si uvědomila, co dělám. Lindin křik utichal. Pustila jsem ji a rychlostí blesku od ní vypálila pryč.
Demetri mě zastavil.
Měla jsem obrovský knedlík v krku. Byla to moje chyba. Měla jsem odolat, nic jiného se ode mě nečekalo… a já se nemusela Arovi přiblížit ani o jeden další skutek.
„A tak se ze mě stal vrah,“ dokončila jsem tichým hlasem svoje vyprávění.
Ale Carlisle už kroutil hlavou. „Říkala jsi, že sis uvědomila, co děláš.“
„To ano, ale už bylo pozdě,“ namítla jsem rozhořčeně. Trápilo mě o tom mluvit, ale co se dalo dělat?
Vycítil moje pocity a pohladil mě po paži. „Ale tvoje sestra není mrtvá.“
On si ze mě dělá legraci? To se vážně nehodí! A od něj bych to nečekala… „Carlisle, já vás ujišťuji, že tohle už není zábavné,“ opáčila jsem rozzlobeným hlasem.
Ale on se jen usmál. „Poslouchala jsi, co jsi mi říkala? Celou tu historku? Tři doušky? Nemám pravdu? Pak konec. To, že jsi ji neslyšela křičet, není důkaz, že je mrtvá… podle mě přežila.“
Chtěla jsem ho obvinit ze lži. Ale jeho upřímné oči barvy karamelu mě nenechávaly na pochybách. Věděl, o čem mluví. A pokud měl pravdu…
… tak Linda žije.
***
„Demetri!“ ozval se radostný výkřik a za chvíli se ocitl v objetí. „Tak ráda tě vidím!“
„Ehm, trochu to bolí,“ odkašlal si Demetri.
Upírka ho s omluvným úsměvem na rtech pustila z objetí. „Promiň, pořád na to zapomínám.“
„To nevadí,“ mávnul rukou. „Půjdeš se mnou?“ kývl hlavou směrem k východnímu křídlu hradu.
„Proč ne,“ pokrčila rameny, „stejně teď nemám co na práci. A bez vás tu byla hrozná nuda.“
„Myslel jsem, že Santiago vzal svoji práci vážně a že tě to bude bavit,“ podotkl.
Oba se vydali pomalým, lidským krokem směrem k Demetriho ložnici.
Santiago na poslední týden převzal výcviky nových upírů, ale podle všeho nebyl zrovna oblíbený. Byl až pedantsky pozorný, na druhou stranu netrpělivý – což není známka dobrého učitele.
Když došli tam, kam měli namířeno, upírka se posadila do pohodlného křesla a dívala se, jak její přítel setřásl zaprášený tmavě šedivý plášť z ramen. „Tohle byla tedy špinavá akce,“ prohlásila s úšklebkem.
„Ani mi o ní nepovídej,“ zašklebil se a pak následně nasadil otrávený obličej.
„Co se stalo? Nuda?“ hádala.
„Opět nikdo nepřežil,“ postěžoval si, „výpravy s Jane jsou až příliš jasné. Mohla naprosto klidně jet jen s Felixem, ten by se o to s radostí postaral.“
„Asi na to nekoukáš zrovna správný pohledem,“ řekla měkce.
„Já?“ opáčil nevěřícně.
„Přece jen… do Tiny jsi zamilovaný, tak to vypadá jinak,“ prohlásila a usmála se, aby pochopil, že to nemyslela zle.
„Asi máš pravdu,“ usoudil po chvilce.
„Ona se vrátí.“
„Kvůli mně ne,“ odpověděl. Čekal cokoliv, až se Valentina vrátí. Naprosto cokoliv. Smířil se s tím, že od ní nikdy neuslyší, že ho miluje a že si ona nikdy nepřipustí, že on miluje ji. Ale byl ochotný se toho vzdát, jen chtěl být s ní. Jedno kdy, jedno kde, hlavně s ní.
„Trochu optimismu,“ podporovala ho.
„To se ti lehce řekne, Lin,“ zašeptal.
***
„V tom případě je to víc než jasné,“ promluvila jsem po pár minutách ticha, kdy jsem vstřebávala tu informaci, že možná nejsem vrahem.
„Co chceš dělat? Pokud tvoje sestra žije, je zřejmé, že se Arovi zavázala jako ostatní obyvatelé hradu. Nebudeš mít nejmenší šanci.“
„Musím se tam vrátit, Carlisle. Nemůžu ji tam nechat,“ mluvila jsem čím dál naléhavěji, připadalo mi, že od něj chci souhlas. Byl na tomhle světě mnohem déle než já. Ara bezpochyby znal. Bylo jen správné od něj slyšet pravdu a chtít povolení.
A nebylo to jen o Lindě. Šlo mi o víc.
Šlo mi o něj.
Což, uznávám, vzhledem ke spícímu Jacobovi ve vedlejší místnosti nebylo fér. Ale moje poslání bylo jinde. A znovu se svým talentem jsem mohla něčeho docílit. Něčeho se vzdát a něco vyhrát. Naklonit si Osud na svoji stranu, zbavit Ara jeho pletichaření a nedat mu jediný další důvod, aby mě ponížil.
„Carlisle, já nemám na vybranou,“ zašeptala jsem.
Moje kroky vždycky řídil někdo jiný. Byla to absolutní pravda, dogma. Nedalo se to změnit. A já věděla, že budu muset hodně obětovat, abych docílila toho, co chci.
„Nemůžu ti to zakázat, Valentino,“ smutně se usmál, „byl bych mnohem radši, kdyby ses přidala k nám.“
„Nemůžu ohrozit tvoji rodinu, Aro by se to dozvěděl. A za to, že jsi mi zachránil život, by to nebyla dobrá odměna.“
„Přijali bychom tě mezi sebe, bylo by to jednodušší,“ nabízel mi.
„Moje místo je jinde, Carlisle. Ale děkuji ti za nabídku. Kdo ví, třeba ji někdy využiju,“ opětovala jsem mu úsměv. A kdo ví, třeba taky ne…
„Naučila by ses žít tak, jak žijeme my. Ze začátku to je složitější, ale zvykneš si.“
Zamračila jsem se, protože jsem nechápala. „Jak žijete vy?“ zopakovala jsem po něm.
„Jistě,“ rozzářil se, „my jsme živi na zvířecí krvi. Tohle ti Aro určitě řekl.“
Dala jsem si záležet, abych udržela bezchybnou masku. Zvířecí krev? Oni nezabíjeli lidi? Ona byla ještě jiná cesta?
Demetri, on… on mi lhal.
Bylo mi do pláče. Dokázala jsem pochopit, že mi neřekl o Lindě, ani jsem se ho na to přímo nezeptala. Byla to pro mě hotová věc. Ale… já po něm chtěla, aby mi ukázal jiný způsob než vraždit lidi.
A on mi lhal.
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem.
„Budu ti držet palce, Tino. Byl bych rád, kdybys mi dala vědět, jak to dopadlo,“ pousmál se.
„Ráda jsem vás poznala, Carlisle,“ vydolovala jsem na své tváři úsměv. Podal mi ruku a já mu ji krátce stiskla.
„Já tebe taky.“
„Šťastnou cestu domů a ještě jednou děkuji. Dlužím vám za hodně.“
„Nech to být. Jednoho dne zachráníš život ty mně,“ podotkl s úsměvem na rtech.
„Nashledanou,“ kývla jsem na pozdrav. Jen zvedl dlaň a krátce zamával. Pak už se přehoupl přes okraj terasy a byl pryč.
Teprve teď jsem mohla nechat svoje emoce, aby si prorazily cestu na povrch. Bylo mi smutno, cítila jsem se zklamaná. V představě, že jsem mu tolik věřila… a on mi celou tu dobu neříkal pravdu.
Bylo to o to horší, že jsem do něj byla zamilovaná. Chtěla jsem mu to odpustit, ale zároveň jsem na něj chtěla křičet.
A chtěla mu říct, že ho miluju.
„Sakra!“ zaklela jsem a uhodila pěstí do zdi.
Objevila se táhlá prasklina a kusy omítky dopadly na podlahu. Ve zdi byla prohlubeň velikosti mé ruky. Aro bude mít památku, pomyslela jsem si a musela se ušklíbnout.
Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Osudová romance 39 - Zpět (2/2):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!