Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 39 - Zpět (1/2)

06.02.2011 (21:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1592×

39. Zpět

Uběhlo pár dní od mé zpětné přeměny. Čekala jsem jakýkoliv rozdíl, jakékoliv pohnutí mysli. Naprosto cokoliv. Ale nic se nedostavilo. Připadala jsem si jako dokonalý schizofrenik. Rozdělená na dvě poloviny, neschopna zvládnout alespoň jednu z nich. A protože jsem byla člověk, nápor rozštěpené mysli se projevoval čím dál častěji bolestí hlavy. Palčivě vystřelovala do spánků ve snaze získat převahu.

Bylo mi vážně zle. Seděla jsem na kachličkách v koupelně opřená o vanu a čekala, až bolest poleví.

Ale dnes to trvalo déle než předchozí dny. Unavovalo mě být člověkem, unavovaly mě slabosti. Je možné, že se ze mě stala rozmazlená upírka, zvyklá na všechna pozitiva, která mi ten život plný krve přinášel?

Na to byla jednoduchá odpověď. Prosté ano.

„Tino? Miláčku, co je ti?“ ozvalo se za dveřmi.

„Není mi dobře,“ zachraptěla jsem.

„Můžu dovnitř?“

„Můžeš,“ odpověděla jsem.

„Bože, ty jsi bledá,“ vyhrkl, jen co se objevil na prahu.

„Myslela bych si, že si zvykneš,“ mdle jsem zavtipkovala.

„Velmi zábavné,“ opáčil, ale usmál se.

„Pomůžeš mi vstát?“ zeptala jsem se.

Cítila jsem se podivně slabá. Ten pocit, že bych se nedokázala postavit na nohy, mě celou ochromoval. Trhaně jsem se nadechla.

Ale Jacob mi nepomohl. Místo toho mě lehce vzal do náruče a nesl k posteli, tam mě starostlivě přikryl peřinou až po bradu a pohladil mě po vlasech. „Uvařím ti čaj,“ nabídl mi.

„Děkuju,“ pousmála jsem se.

„Zkus usnout, ano?“ doporučoval mi.

Jen jsem zakývala hlavou na souhlas a v tu chvíli se mi tvář musela zkřivit bolestí. Rozhodně bych se měla vyvarovat prudkých pohybů.

…

Muselo být už odpoledne, když se to stalo poprvé. Od konečků prstů se rozšiřoval chlad…

Nejdřív jsem naivně zadoufala, že jak lehce se mi podařilo stát se člověkem, tohle bude přesně opačný postup. Zledovatím do živého kamene.

Ale jak moc jsem se mýlila, jsem zjistila téměř v zápětí. Ztrácela jsem cit.

Tohle bylo něco jiného. Jiný chlad, než na který jsem čekala. Umírala jsem.

Věděla jsem to dřív, než přišla bolest. V mých žilách kolovalo něco ledového, nutilo mě to kousat se do rtů, abych nekřičela. Příliš mi to připomnělo zimu a mráz. Pálilo mě to, až jsem nemohla ani otevřít oči. Konec. Tak moc podobné mu to bylo…

Čekala jsem, že se to zmírní. Abych mohla na Jacoba promluvit.

Zdálo se mi zbytečné umřít právě takhle. Doufala jsem, že třeba ještě něco dokážu… že dokážu pomoci ve Volteře zachránit Didyme.

„Jakeu,“ zamumlala jsem, když jsem si byla jistá, že chlad na chvíli přestal zatínat spáry do mého živého těla.

„Val, co se to stalo…“ konstatoval. V jeho očích se zračil strach a zmatenost. Nevěděl, co má dělat.

„Umírám, Jacobe,“ zašeptala jsem.

„Ne, ne, ne!“ vykřikl. „Nenechám tě umřít! Ty ses zbláznila!“

Smutně jsem se pousmála a zvedla ruku, abych ho pohladila po tváři. Necítila jsem to horko, které z něj obvykle sálalo. Neklamný důkaz toho, že už to nebude dlouho trvat.

Aro dostane to, co chtěl. Opět. A nikdo mu v tom nezabrání.

„Nedá se nic dělat,“ promluvila jsem překvapivě jasným hlasem.

„Já tě zachráním,“ sliboval.

Ale pak přišla další ledová vlna, moje vědomí se ztrácelo, černota postupovala… co bych dala za plameny způsobené upířím jedem.

…

Netušila jsem, kolik času mohlo uběhnout. Jestli minuty, hodiny, dny… Kolem mě bylo prázdno. Žádný hlas, žádný dotek, nic. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale něco mi tlačilo na plíce a já jen mělce zalapala po dechu.

Možná, že takhle vážně vypadá smrt.

***

Ranní kotouč začal probleskovat mezi mraky. Od běžící postavy se odrazilo milion odlesků, ale byla příliš rychlá, než aby to někdo stihl zaregistrovat.

Za chvíli šplhala po střechách a neomylně mířila k dřevěné terase. Skleněné dveře se otevřely dřív, než stihla cokoliv udělat.

„Carlisle,“ přivítal ho hluboko posazený hlas.

„Jacobe, co-“ začal vysoký světlovlasý upír.

Ale vlkodlak mu skočil do řeči: „Pojď se mnou, prosím.“

Uslyšel slabý tlukot srdce. Bledá a naprosto strnulá dívka ležela na posteli, nehýbala se, téměř neznatelně dýchala. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Musíš ji zachránit, doktore,“ prosebně se na něj podíval.

***

Ale najednou nastala změna. Od pravé paže se linulo teplo. Zmrzlé žíly roztávaly pod tím náporem a já se zaradovala.

Trochu brutální myšlenka mi pak projela myslí – a to, že už mě hodili do ohně a jsem opravdu mrtvá.

Ale bylo příliš brzy na to se radovat. Jen co oheň zahnal chlad, nestáhl se, naopak začal přebírat moc nad mým tělem. Začala jsem cítit.

Mohla jsem nahmatat něco, co se zdánlivě podobalo přikrývce. A pak tu byly ruce. Dva páry, které se snažily mě udržet.

Ale já sebou škubala, ve snaze utéct před tím žárem. Věděla jsem, co to znamená. Někdo mě kousl. A trochu paradoxně jsem si uvědomila, jak každá bolest překoná tu předešlou. Toužila jsem po chladu, toužila jsem po smrti. Znovu.

Byla jsem nevděčná, schovaná kdesi mezi lidským životem a upíří dokonalostí. Nechtěla jsem zemřít a přijmout chlad, ale nechtěla jsem ani hořet.

Věděla jsem, že to bude ještě dlouho trvat, než oheň začne ustupovat. Věděla jsem, že té bolesti bude jednou konec. Ale nevěřila jsem tomu.

Ulevilo se mi a zároveň přitížilo. Oheň ustupoval a stahoval se k mému bojujícímu srdci, které nemělo ani malou šanci. Věděla jsem, že za chvíli moje tělo dostane svobodu. Ale mé srdce bude svádět ten nejbolestivější boj za svůj vlastní život.

A prohraje.

Znovu se ozývalo frekventické bušení.

„Už to bude,“ řekl hebký hlas.

„Slyším,“ odpověděl hlubší, mně tak dobře známý.

„Bude nebezpečná,“ dával mu rady zřejmě můj zachránce. Stvořitel? To se nehodilo. Demetri byl tím, kdo mě stvořil. Jeho jed ve mně možná pořád byl. Jacob přece říkal, že něco málo zůstalo… a abych se přiznala, bylo to pro mě důležité. Nikdy bych mu to neupřela, mělo to pro mě příliš velký význam.

Srdce vynechalo jeden úder, oheň zesílil. Brzy už bude konec.

A pak udeřilo naposled. Pomalu jsem otevřela oči.

Na tváři se mi objevil úsměv. Bylo to jako dřív. Žádná změna.

Posadila jsem se a spatřila před sebou dva ustarané obličeje. Svého vlkodlaka a upíra. Jediné, co mě na něm zarazilo, byly jeho zlaté oči. Jak…?

„Dobré…“ odmlčela jsem se a střelila pohledem z okna, „… odpoledne.“

„Tino, jak je ti?“ zeptal se Jacob.

„Skvěle,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„To je zvláštní,“ zamumlal upír.

„Co je zvláštní?“ vyhrkla jsem netrpělivě.

„Měla bys být rozzlobená, roztěkaná, krvelačná a ty… nás pozdravíš, jako by se nechumelilo,“ přemítal.

„To vám ráda vysvětlím,“ nadhodila jsem a pokrčila rameny. „Ale Jacob by se měl prospat. Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Včetně, ehm, toho předtím?“ kousl se Jacob do rtu.

„Ne, bez toho,“ zakroutila jsem hlavou.

„Dva a půl dne.“

„A předtím? “

„Taky kolem dvou dnů. Carlisle tu byl tak rychle, jak mohl. Díky, doktore,“ usmál se Jacob.

„Carlisle? Carlisle Cullen?“ téměř jsem vykřikla.

„Těší mě,“ pousmál se. „Ty mě znáš?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ zamumlala jsem.

„Nejspíš ano,“ usoudil, „ale já mám času dost.“

„Jacobe, měl by sis odpočinout.“

„Blázníš?“ podíval se po mně. „Jsem v pohodě.“

„Jistě a vsadím se, že jsi spal minimálně. Běž si odpočinout. Já nikam neuteču,“ ujišťovala jsem ho.

„Slibuješ?“ pousmál se.

„Slibuju,“ kývla jsem na potvrzení svých slov.

...

2. část

Chtěla jsem Vám poděkovat za komentáře k předešlým kapitolám, moc mě potěšily. =) Děkuju. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 39 - Zpět (1/2):