Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 11. kapitola

14.01.2012 (15:15) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1056×

11. kapitola

Edward

Vše probíhalo naprosto báječně. Máma byla z Belly unešená a Carlisleovi se taky moc zamlouvala. Když se vrátili sourozenci, tak se Esmé rozhodla, že nám všem dohromady naservíruje koláč, co připravila. Podle kuchařky by to mělo být fenomenální dílo, ale z nás to ocení jen Bella. Emmett byl zase v dobré náladě, a tak si neodpustil jednu přihlouplou poznámku na mě a Bellu. Ta se začala hned červenat. Já bych po něm býval nejradši skočil. Tušil jsem, že jí jsou tyhle narážky nepříjemné. Říkala, že se musí jen upravit. Mně se to ale nějak nezdálo a navíc se zdála být nervózní. Všichni jsme ji čekali u stolu, kde Esmé krájela svoje veledílo, když jsem ze svého pokoje uslyšel volat Bellu moje jméno. Okamžitě jsem se tam rozeběhl. Zkoušel jsem klepat, ale nic se neozývalo, proto jsem pomalu otevíral dveře do koupelny. Uviděl jsem Bellu, jak leží v bezvědomí na zemi.

„Bello! Carlisle, pojď sem rychle.” Můj hlas byl plný paniky. Opatrně jsem ji vzal do náruče. Její tělo bylo úplně hadrové jako tenkrát v tom kumbále, když ji Shaw napadl. Při té vzpomínce jsem se otřásl. Položil jsem ji k sobě na postel, kde na nás už čekal otec.

„Co se stalo? Ustup, vyšetřím ji. Bello, Bello, slyšíš mě? Edwarde, dojdi ke mně do pracovny, je tam čichací sůl.”  Otec byl z Bellina stavu dost nesvůj. V mžiku jsem byl zpátky a táta přikládal Belle k nosu čichadlo. „Probouzí se. Bello, co se stalo? Vystrašila jsi nás.”

„Promiňte, já... Zapomněla jsem si vzít ráno svoje prášky, a tak mi klesla jejich hladina v krvi a omdlela jsem.” Byla dost utahaná. Snažila se to nedat na sobě znát, ale jistě k jejímu stavu přispěl i dnešek – nejdříve nervozita ze setkání s mými rodiči a potom to moje neudržení se při našem líbání. Zase jsem to zkazil.

„V pořádku, já ti něco píchnu, aby se to vrátilo do normálu a ty přijdeš zítra po škole za mnou do ordinace. Stejně jsem si tě nechal přeložit do své péče. Teď si chvilku odpočiň. Edward tu bude s tebou.” Táta se vzdálil a já si lehl na postel ke své lásce.

„Hrozně jsi mě vylekala, to už mi nikdy nedělej. Musíš na sebe být opatrná. Co bych bez tebe dělal? Vystrašila jsi mě.” Musel jsem ji obejmout, abych věděl, že je tu se mnou. Ona se ke mně ještě víc přitulila a opětovala moje objetí.

Později večer jsem ji odvezl domů. Říkala, že se nemám o té události zmiňovat před její tetou a strýcem. Byli by prý zase zbytečně vystrašení, ale mně přišlo, že by o tom měli vědět. V noci jsem měl velké pokušení jít se za ní podívat, ale Carlisle mě ubezpečil, že bude určitě v pořádku, jen si potřebuje odpočinout. Mně se ale její zdravotní stav poslední dobou moc nelíbil. Je pravda, že si na nic nestěžovala, ale to by ona neudělala, ani kdyby jí bylo opravdu zle. Celou noc jsem strávil přemýšlením o mé lásce. Ráno jsem jako každý den vyrazil dřív, abych Bellu vyzvedl. Už na mě čekala před domem. Jen co nasedla, vtiskla mi horký polibek.

„Ahoj, zlatíčko. Táta říkal, že se za ním máš dneska zastavit. Myslíš, že bych tě mohl doprovodit? Pokud ovšem nechceš, tak to pochopím.” Doufal jsem, že mi dovolí s ní jít.

„Budu moc ráda, když mě tam doprovodíš, nemám tyhle kontroly ráda. Vím, že je to dětinské, ale já se bojím i odběrů krve. Navíc nikdy nevím, co mě čeká – stále další a další vyšetření.” Z jejího hlasu byl cítit strach. Nechtěl jsem se k tomu vracet, aby z toho byla celý den nešťastná. Ve škole jsme se stali atrakcí dne. Naši lásku už jsme neskrývali a všichni si toho samozřejmě všimli. Neušlo to ani té hlupačce Lauren. Když nás viděla, vždycky si povýšeně odfrkla. Belle to nebylo zrovna příjemné a chápal jsem to. Naštěstí nám dneska odpadlo odpolední vyučování, takže jsme hned po obědě mohli vyrazit do nemocnice.

Sestra na recepci už o naší návštěvě věděla, a tak nás pustila k otci do ordinace, on byl ještě na sále u nějakého akutního případu. Sedl jsem si na sedačku a Bellu stáhl na sebe.

„Vím, že se bojíš, ale všechno dopadne dobře, uvidíš.” Snažil jsem se ji uklidnit, ale moc se mi to nedařilo. Otec dorazil za námi za dvacet minut. Změřil Belle tlak a puls, poté mě požádal, abych je nechal o samotě a provedl jí neurologické vyšetření. Já jsem celou dobu poslouchal jeho myšlenky. Zatím nenašel nic, co by se mu nezdálo, ale vyplnil Belle ještě žádanku na magnetickou rezonanci.

Došel jsem s Bellou na oddělení, kde se toto vyšetření provádělo. Do ordinace už šla sama. Po půl hodině vyšla a v rukou držela CD s výsledky. Šli jsme opět za Carlislem, ten si výsledky prohlédl v počítači. Celou dobu jsem mou lásku držel povzbudivě za ruku. Otec mě do svých myšlenek nepouštěl, řekl nám oběma svůj verdikt nahlas.

„Bello, magnetická rezonance ukázala, že máš na mozku několik menších a dva velké plaky. Ani jeden se naštěstí nenachází v blízkosti důležitých center, ale i tak to musíme bedlivě sledovat, protože jak je vidět, tvoje nemoc je stále aktivní. Proto bych ti radši změnil léky. Mají silnější účinek, ale můžou se v prvních dnech objevit některé vedlejší účinky jako je teplota a nevolnost. Ale i na to bych ti něco předepsal. Pro tebe je ale ze všeho nejdůležitější psychický klid a nesmíš se v žádném případě stresovat, jasné?”

„Dobře. Udělám všechno, co mi řeknete.” Byla smířená se vším. Táta nám ještě vypsal žádanky na nové léky. Rozloučili jsme se a šli do lékárny, kde jsem Belle vybral ještě nějaké vitamíny. Aby neměla na dnešek jen špatné vzpomínky, stavili jsme se u Bartliů na zákusek. Já jsem si ještě odběhl do květinářství, kde jsem koupil kytici bílých růží. Bella z nich měla obrovskou radost. Sice si stěžovala, že ji moc rozmazluji, ale mně to dělalo obrovskou radost. Zavezl jsem ji k nim domů, mé lásce se ale ještě nechtělo loučit, a tak mě pozvala k sobě do pokoje. Nikdo nebyl doma, a tak jsme měli soukromí. Oficiálně jsem u ní byl vlastně poprvé a měl čas si všechno pořádně prohlédnout. Byl to malý, ale přesto útulný pokoj. Měla velkou knihovnu, ale nebylo v ní tolik knih jako v té mé. Na posteli bylo plno polštářů a byla pečlivě ustlaná. Nikde ani sebemenší nerovnost. Všude na poličkách a po stolech měla fotografie. Zaujaly mě především dvě, které byly černobílé a už značně zažloutlé. I rámečky, ve kterých byly, vypadaly dost staromódně. Na jedné, na kterou jsem se musel zeptat, byla krásná žena s dítětem. Vypadala, že je z doby, kdy jsem byl i já ještě člověkem. Na druhé byli dva mladí lidé ve slavnostních šatech, ale datace byla o poznání mladší.

„Kdo je na těch fotkách, Belli?”

„To je moje prababička s mojí babičkou, když byla ještě miminko a na té druhé jsou moji prarodiče. Je to focené v den, kdy byla babička debutantkou. Už tehdy byla do mého dědy zamilovaná. Říkávala, že to byla láska na první pohled. Děda byl prý ten nejkrásnější kluk ve městě, zrovna se vrátil z války. Brali se o dva roky později. Byli manželé padesát tři let. No, umíš si to představit? Museli se opravdu moc milovat.” Mluvila o nich s obdivem a pýchou.

„S tebou bych si to představit dokázal, taky jsem se do tebe totiž zamiloval na první pohled. A ples debutantek, to mi připomíná... Prokážeš mi tu čest a doprovodíš mě na vánoční ples? Vím, že je to až za čtyři týdny, ale byl bych nerad, kdyby mi tě někdo vyfoukl.” Doufal jsem, že přijme.

„Moc děkuji za pozvání, jistě, že půjdu. Doufám, že ti budu důstojnou partnerkou. Miluju tě.” Na oko se tvářila vážně, ale nakonec jí zacukaly koutky a s úsměvem mě políbila.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 11. kapitola: