Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 1. kapitola

09.10.2011 (16:15) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1896×

1. kapitola

Bella

Hleděla jsem na nebe se zavřenýma očima, vzpomínala na ty krásné chvilky, které jsou už nenávratně pryč. Otevřela jsem oči a uviděla to krásné, jasné nebe nad sebou. Je čas jít. Položila jsem květiny na hrob, mlčky se rozloučila a odešla směrem do školy, tak jako každý den.

Edward

Nechápala jsem svou rodinu, proč jsme se museli přestěhovat zpět do Forks, je to sice už víc jak 50 let, ale stejně se myslím, že by si třeba na nás mohl někdo vzpomenout. Měli jsme zůstat na Aljašce, nebo se pro změnu přesunout do Evropy, i tam je dost deštivých a tmavých míst k našemu žití. Z mého přemýšlení mě vyrušil vysoký pisklavý hlásek mojí drahé sestřičky.

„Edwarde, Edwarde, slyšíš, už jsme tu!”

Ano, Forkská střední, nevím už ani pokolikáté nastupuju znova na střední, i když je mi 19 lidských let, mohl jsem se na falešných dokladech udělat starší a zkusit něco jiného, ale sourozenci mě přemluvili, že přihlásit se zase jednou do maturitního ročníku bude skvělé, hlavně Alice byla nadšená z toho, že ji bude čekat další maturitní ples a s ním spojené obrovské nákupy.

Jen jsme vystoupili z aut, zase na nás všichni upnuli své zvídavé obličeje, všichni si šuškali: „Kdo jsou ti noví? Odkud jsou? Jsou tak nádherní!”

V mysli mnoha dívek jsem slyšel jen, jak jsem ale krásný, že mě musí pozvat na rande a další chtivé řečičky. Zrovna jsem si ukládal věci do své nové skřínky, když se chodbou ozval hlasitý křik jedné studentky.

„Bello, Bello!” Jiné dívce vypadly najednou všechny věci z rukou a kvapně je začala sbírat. Když zvedla hlavu, aby se podívala na křičící blondýnku, setkal jsem se očima s jejím pohledem. Tak krásné a hluboké hnědé oči jsem nikdy za svou věčnost nespatřil. Bylo v nich však něco víc, obrovský smutek až bolest. Měla dlouhé hnědé vlasy jen tak rozpuštěné, několik pramínku jí spadalo do obličeje.

„Aaa. Bello, ahoj moc se omlouvám. Ukaž, pomůžu ti to sebrat. Potřebuju tvoji pomoc. Opět jsem zapomněla doma kalkulačku a za chvilku mám test z fyziky, prosím, půjčíš mi tu svoji? Moc ti děkuju.”

Hnědovláska se mile usmála a z batohu vytáhla požadovanou kalkulačku. To druhé děvče se jí zatím pokoušelo pomoci posbírat věci, ale hnědovlásce se hrozně klepaly ruce, jakoby se něčeho bála. Nemohl jsem od té dvojce odtrhnout oči, pořád jsem je pozoroval, odboural jsem myšlenky ostatních na chodbě a zaměřil se jen na ty dívky.

„Bello, to je v pořádku. Promiň, nechtěla jsem tě polekat. Bude to dobré, ano. Odpoledne zajdeme k Bartliům na horkou čokoládu. Hlavně se teď už nestresuj, prosím.” Co jsem to udělala, neměla jsem tak křičet, mohla jsem si myslet, že se Bell zase poleká. Klepou se jí ruce a ten strach v očích, je to takové jako vždy. Promiň, mi to, Belli, nechtěla jsem.

„Dobře, Rutty, uvidíme se odpoledne. Držím palce na ten test, ale určitě to zvládneš.” To není možné, ta dívka, Bella, ona snad na nic nemyslela, to není možné, neslyšel jsem její myšlenky, u té druhé, Rutty, ano. Jen jsem ji nechápal, pořád se Belle omlouvala, jakoby způsobila něco hrozného, přitom na ni jen hlasitě volala na chodbě.

Podíval jsem se vedle sebe, kde stál Jasper s Alice. „Jazzi, zkus se zaměřit na tu hnědovlásku, co si před chvilkou sbírala ty věci ze země. Cítíš její emoce? ” Nechápu, proč to po mně Edward chce, ale udělám to pro něj. To není přeci možné, nic necítím, to děvče je zvláštní.

„Slyším tě, Jaspere, ani já nemůžu číst její myšlenky.”

„Ale no tak, kluci, nechte toho. Měli už bychom jít na hodinu, já a Jasper máme fyziku a ty, Edwarde, máš anglickou literaturu, takže přeju příjemnou zábavu, dnes budete brát Shakespeara, a toho ty rád, že.” No jistě, Alice a ty její vize.

Vydal jsem se tedy podle plánku, který mi dala ta milá paní v kanceláři při zápisu do třídy, kde mám mít angličtinu.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen, dnes jsem nastoupil.”

„Vítejte, pane Cullene, posaďte se. Jediné volné místo je vzadu u slečny Swanové, takže prosím.” To je ta dívka z chodby. Mám sedět vedle ní. Rozešel jsem se tedy třídou na své nové místo. Zase ty otravné myšlenky ostatních.

„Ahoj, jsem Edward, rád tě poznávám.”

„Ahoj, Bella.” Sedl jsem si vedle ni. Pořád byla tak smutná. Zaposlouchal jsem se do výkladu profesora, dnešní hodinu se zabýval Shakespearovými tragédiemi. Byla tak tichá, celou dobu seděla klidně, skoro se ani nepohnula.

„Takže, pro dnešek je to vše, děkuji vám za pozornost, do příště mi, prosím, všichni napište pěti stránkovou esej na téma Vaší oblíbené tragédie od Shakespeara.”

Než jsem si sbalil svoje věci, Bella byla pryč. Už jsem chtěla také odejít, ale všiml jsem si, že něco leží v lavici na Bellině straně. Byly to sebrané básně od Emily Dickensové. Musím jí je vrátit. Chtěl jsem Bellu dohnat, tak jsem se vydal za ní. Na chodbě nikde nebyla, šel jsem tedy směrem do jídelny, za svými sourozenci. Už jsem byl skoro venku z budovy, když jsem díky svému sluchu uslyšel, co se děje za nimi.

„Tak co, Bello, teď tu nemáš ani svoji sestřenici ani jejího povedeného přítelíčka, aby tě zachránili.”

„Shawne, prosím, nech mě být.”

„Ale, ale, předci bys nebrečela. Jen si spolu trochu užijeme, uvidíš, bude se ti to líbit.”

„Ne, prosím ne.” Hlavou mi blesklo jediné – Bella. Bez rozmyšlení jsem vrazil dovnitř. Na zemi ležela chvějící se Bella s roztrženým tričkem a na ní ten kluk. Chytil jsem ho za ruku a strhl z Belly. Začal se se mnou prát, tak jsem s ním praštil o stěnu s poličkami, kde byly vyskládané nějaké pomůcky. Bells se chvěla v koutě a usedavě plakala a vzlykala. Hluk přivolal pozornost dalších lidí. Do místnosti vtrhli Rutt a s ní ještě jeden kluk. Ona se okamžitě vrhla k Belle na zem a ten kluk na toho parchanta, který se zrovna pokoušel vstát ze země.

„Už jednou jsem ti říkal, aby ses od Rutiny sestřenice držel dál, ale evidentně jsi nepochopil, ty jeden grázle.”

„Chrisi, nech ho být a pomož mi s Bell, není jí dobře, musí odsud pryč.” Bell se celá klepala, navíc na obličeji měla tržnou ránu a tekla jí krev. Krev, ani jsem ji necítil. Nechápu to, jindy bych reagoval jinak, ani jsem tu krev nezaregistroval. Myslí mi běžela jen starost a o Bell.

„Edwarde…” volala mě.

„Bello, omlouvám se, málem jsem přišel pozdě.”

„Jsem Rutt, Bellina sestřenice, a to je Chris, můj přítel. Moc ti děkuju, zachránil jsi Bellu před tímhle tím šílencem.”

„To je samozřejmé. Jmenuji se Edward Cullen, dnes jsem nastoupil. Přistěhovali jsme se z Aljašky.”

„Ty jsi bratr Emmetta a Rosalie, že jo. Máme spolu francouzštinu.”

„Rutt, Bello, jsi v pořádku?” Ten pitomec si nedá pokoj, chudák Bella.

„Jsem Chris Evans.”

„Edward Cullen.”

„Chci domů…“

„Tak pojď, půjdeme odsud.” Rutt s Chrisem pomohli Belle vstát a Rutt ji podpírala v pase. Už odcházeli, když se zase ozval ten Bellin slabý hlásek, zatřený hromadou slz:

„Edwarde, děkuji…” Nedořekla to, najednou se, i přes Ruttinu podporu, sesunula na zem.

Edward

„Bello, Bello, tak Bell, slyšíš mě?” Tohle mi nedělej, prosím tě, všechno byla dobré Bell…

„Rutty neplač, odvezeme ji do nemocnice.”

„Počkejte, můj otec je lékař, vezmeme ji k nám, táta se na ni podívá.”

„Dobře…”

„Chrisi, já vezmu Bellu a ty pomoz Rut.” Nechápal jsem ten Ruttin obrovský strach, jistě bylo pochopitelné, že se o svou sestřenici bojí, ale řekl bych, že Bella omdlela jen z vyčerpání, kdežto Ruttin strach byl panický. Takhle se nebojí člověk o někoho, kdo zřejmě jen omdlel, ale její myšlenky byly tak nesourodé, že nedávaly vůbec smysl. Pomalu jsem zvednul Bellu do náruče a lidskou rychlostí šel s Rutt a Chrisem k mému autu. Rutt se posadila na zadní sedadlo a já položil Bellu k ní.

Zastavil jsem před naším domem a podle myšlenek jsem poznal, že je doma jak Carlisle, tak i Esme. Vzal jsem Bellu opět do náruče a spěchal do domu. Otec nás musel slyšet, protože už nám šel naproti.

„Co se stalo?”

„Napadl ji jeden kluk a ona potom omdlela.”

„Edwarde, odnes ji do pracovny, podívám se na ni. A vy tu počkejte, moje manželka se o vás postará.”

„Ne. Doktore, měl byste něco vědět. Bella… ona je nemocná.”

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 1. kapitola: