Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 5. kapitola

08.12.2009 (17:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3065×

Cestou zpátky na pláž jsem se snažila neohlížet, přesto jsem stále cítila Edwardův pohled na svých zádech. Šel jen pár kroků za mnou, oproti mně však nebyly jeho kroky vůbec slyšet. Zbylí muži z jeho rodiny uzavírali naši skupinu zálesáků.

Když začalo světlo, pronikající skrz listoví, pronikat se stále větší intenzitou až na nás, Cullenovi se zastavili. Dave ani ostatní to nezaregistrovali, já však ano. Otočila jsem se a překvapeně se na ně podívala.

Edward mě svým pohledem přímo propaloval, ostatní se na mě uculovali spíš jako na milé domácí zvířátko. Jejich chování se mi moc nezdálo. Jen tak se zjeví v lese a teď ani nechtějí vylézt zpátky na pláž?

„Počkáme na ostatní tady,“ usmál se na mě nejstarší z nich, plavovlasý lékař. „A proč? Pláž se vám nelíbí?“

„To ani ne,“ ušklíbl se kluk velikosti medvěda, „jen se zkrátka cítíme líp tady. Počkáme na Davea a ostatní, kteří budou chtít zkusit skolit nějakého toho čuníka a pak přijdeme.“

Zmateně jsem pohlédla na Edwarda, jestli se se mnou vrátí alespoň on, jeho výraz však mluvil za vše. „Fajn, tak si tady zůstaňte. Já jdu odnést vodu těm, kteří to potřebují.“ Na ta slova jsem se otočila a bez jediného ohlédnutí jsem rychle doběhla naši skupinu, která už byla skoro na hranici pláže.

Všichni včetně Lucy náš odpolední návrat velmi potěšil. Nejprve jsme lidem rozdělili lahve s vodou a pak ovoce, které jsme po cestě nasbírali a o kterém jsme bezpečně věděli, že je jedlé.

Obešla jsem všechny ty, o kterých jsem věděla, že mají po zřícení nějaká zranění, a zběžně je prohlédla. Jistě, nejsem doktor, ale dva obsáhlé kurzy první pomoci mě naučily alespoň něco. V jediné lékárničce, kterou moře po ránu vyplavilo, však bylo málo obvazů, a tak jsem se dala do přepírání těch použitých. Musela jsem se nějak zabavit. To čekání v šumící nicotě bylo nervydrásající a já chtěla být alespoň trochu užitečná. Třeba mě pak ten doktor i pochválí, ušklíbla jsem se v duchu.

S pomalu, ale jistě zapadajícím sluncem jsem to už nemohla vydržet. Lucy jsem jen řekla, že se jdu trochu projít, a jakmile jsem zmizela jí i ostatním lidem rozesetých po pláži z dohledu, zaplula jsem do pralesa.

Jeho nazelenalé světlo se příliš nezměnilo a já tak alespoň viděla na plody, které jsem sbírala do batohu. Skrz porost jsem viděla, že trosečníci si na pláži rozdělali oheň ze sirek, které celý den poctivě sušili, a tak jsem měla jistotu, že v pohodě najdu cestu zpátky.

Snažila jsem se jít po cestě – tedy pokud ta nějaká byla - hlouběji do lesa a objevit něco, na co jsme ještě nenarazili. Nějaké další plody či jiný zdroj vody, ovšem moc jsem toho nenašla. Tedy pokud se to nic nepodobá krásné rozkvetlé louce uprostřed džungle.

Omámeně jsem vydechla a s velkou úctou vstoupila do toho malého ráje tady v té temné džungli.

Malý plácek zeleně jako by vyzíval k tomu, abych si na něj lehla a relaxovala, dokud jsem mohla a já tak udělala. Odložila jsem batoh, který za tu dobu nabyl na objemu, a lehla si na měkkou trávu.

Přestala jsem přemýšlet nad tím co to tady vlastně dělám. Tohle byl můj osobní ráj uprostřed pekla, který teď zažívám. Tohle byl zázrak a zázraky se dějí, nebo ne? Zmoženě jsem si protáhla ztuhlé svaly a ještě víc se ponořila do té zeleně.

Vonělo to tu po fialkách. Takových, které jsme měli doma, ty, které pěstovala máma. Vonělo to tady přírodou, krásnou nádhernou přírodou a já byla opravdu nadšená.

Zavřela jsem oči a na chvilku vypnula. Nechala jsem svoji mysl ať si dělá co chce. Užívala jsem si nerušeného klidu, tedy pokud nepočítám šumění řeky, a čekala, kdy se něco pokazí. Věděla jsem to. V takových chvílích se vždycky něco zkazí.

Ovšem když jsme oči otevřel poprvé, nic se nedělo. Žádné nebezpečí - prostě nic. Jen to samé poklidné ticho. Žádný křik ani nářek. Žádný hluk...

Opět jsme zavřela oči a pak znovu otevřela. Nic, pořád nic a já začala tušit něco nekalého. Věděla jsem, že smůla si mě vždycky nejde. Byla jsem takový nešika od přírody a vždy se něco pokazilo. Vždy jsme u toho měla takový divný pocit a teď byl stokrát silnější než kdy předtím.

A pak, když jsem svoje oči otevřela asi tak po páté, jsem oněměla úžasem. Před tím jsme si toho nevšimla, ale teď, když už tma byla tmou a vše se zahalovalo do tmavého kabátku, jsem je spatřila.

Svítily nad mojí hlavou jako záchranné body. Tak blízko a zároveň tak daleko. Hvězdy. Na plácku jsem měla úžasný výhled na ty krásně třpytivé střípky na obloze. Měsíc a hvězdy. Možná to bylo mnou, možná tím prostředím, ale jasně jsme cítila, jak se přibližují. Zřejmě jsem měla halucinace, ale prostě jsem to viděla.

Každá ta hvězda jako by padala směrem ke mně a byla blíž a blíž. Omámeně jsem zamrkala a pocit s padajícími hvězdami byl pryč. Hvězdy nepadaly, jen si tam tak nahoře spokojeně ležely.

Jako zhypnotizována jsem tam ležela a nechala se unášet tím neznámým pocitem, který přicházel a zase odcházel. Hvězdy padaly a zase nepadaly.Přišlo mi to opravdu nádherné. Takový pocit.... za něj bych dala cokoliv!

A pak jsme opět zavřela oči a nechala se unášet. Opět pryč. Bylo to... jako kdybych byla na drogách nebo tak něco, ale bylo to příjemné a okouzlující....

***

Okolo mě něco zašustilo a já byla ,probuzena‘ z toho krásného snu okouzlení. Překvapeně jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo. Bohužel jsem toho opravdu viděla málo, jelikož byla tma jako v pytli a mně začala být pomalu zima.

Stoupla jsem si a snažil se po hmatu najít svůj batoh s jídlem, které jsme dnes nasbírala. Podařilo se a já o něj zakopla.

,,Sakra!“ zaklela jsem a nechala batoh batohem. Zítra se pro něj vrátím. Napřáhla jsem ruce před sebe a snažila se najít východ na pláž. Věděla jsem, že jsem od ní nešla až tak daleko, ale až tak daleko?

Pomalu se mě začal zmocňovat panická strach. Měsíc vysvitl zpoza mraků a osvítil mi cestu, po které jsem snad přišla, ovšem to mi nějak nepomohlo. Zase se objevila má nešikovnost a já co metr dostávala větví do jakékoliv části těla.
Nadávala jsem sama sobě, proč jsem vůbec šla až tak daleko. Se ztrátou batohu už jsem se smířila, ale ne s nocí prožitou uprostřed džungle. Snažila jsem se skrz porost zahlédnout oheň rozdělaný na pláži, ale i toto vodítko mě zklamalo. Byla jsem zoufalá a chtělo se mi brečet. Podivné zvuky a vzdálené vřeštění zvířat mi na klidu také nepřidávalo.

„Hledáš něco?“ ozvalo se za mnou a já úlekem se zajíknutím zahučela mezi keře. Edward, no jistě. Kdo jiný. Můj sladký noční přízrak.

„Co myslíš?“ zabručela jsem zpod pichlavých větví. Vyhrabala jsem se z obtížemi zpátky na nohy a pohlédla na něj. V měsíčním světle vypadal stejně úchvatně jako včera na pláži, jen s tím rozdílem, že vypadal o dost spokojeněji.

„A co ty, našel si poklad, že si tak v pohodě?“ Uculil se a já i přes svůj vztek zjihla. „Jo, i tak by se to dalo říct. Ale co ty tu děláš? Ztratila ses?“

V první chvíli jsem mu chtěla cosi odseknout, ale došlo mi, že je mu to určitě jasné a nemá smysl ze sebe tak ještě dělat hlupáka. Bezradně jsem tedy pokrčila rameny.

„Tak nějak. Pořád jsem věděla, kudy kam, pak jsem tu asi usnula no a teď nevím, kudy zpátky na pláž. Nechci strávit noc v džungli.“ Pomalu přešel až ke mně, až se mi zatajil dech. Pak pozvedl ruku.

„A nehledáš náhodou i tohle?“ V ruce svíral můj batoh, i když jsem absolutně netušila, jak ho mohl v té tmě vidět. Vzala jsem si ho a hodila na záda. Při tom jsem přemýšlela, zda si ze mě opravdu dělá legraci a těší ho mé tápání, nebo je prostě jen spokojený a proto se pořád tak usmívá. Ale co, nakonec to bylo jedno. Hlavně ať už jsem odsud pryč, pomyslela jsem si s jistou trpkostí.

Edward se na mě upřeně zadíval. „Opravdu chceš zpátky na pláž?“ Zamračila jsem se. „Samozřejmě. Co je tohle za otázku? Ty tady snad chceš zůstat?!“

Rozhlédl se kolem sebe a tajuplný úsměv z jeho tváře nemizel. „Ano, rád bych. Tobě to nepřipadá romantické?“ „Ne!“ vyhrkla jsem okamžitě. Pak se mi to však začalo rozkládat v hlavě. Mělo to být snad pozvání na rande? Tady?

ZabZa

Petruskhaaa

Marketik

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 5. kapitola: