Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 7. kapitola

29.01.2010 (15:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6523×

7. kapitola

Usmíval se jako měsíček na hnoji. Na tváři měl tak spokojený výraz, jako kdyby právě vyhrál ve sportce.
„Co tak nadšený?“ zeptala jsem se ironicky. Já se tady snažím, omlouvám se mu a on se ještě směje?!
„Ale, to nic.“ Snažil se odpovědět ledabylým tónem, ale moc se mu to nedařilo. „Jsem jen rád, že už jsme zase přátelé,“ odvětil a dál se nemožně usmíval.
„Takže tvůj absolutně nechutný,“ na slovo nechutný jsem dala důraz, „výraz znamená, že mi odpouštíš?“ chtěla jsem se ujistit.
„Přesně tak.“ Zakřenil se na mě a dělal, že si mého popuzení nevšiml.

Zbytek hodiny proběhl vcelku normálně, teda, asi takhle, začínala jsem si zvykat. Edwardovi po celou dobu nezmizel úsměv z tváře, já dělala, že si ničeho nevšímám a Jake nás propaloval hněvivým, skoro nenávistným pohledem. To jsem prostě nedokázala pochopit. Co se mu děje? Měl by se radši starat o své.

Po hodině mě Edward, jako včera doprovodil na parkoviště. Cestou byl samý vtípek a já se nemohla nesmát, když mi vykládal o svém bratru Emmetovi, to bude asi pěkné kvítko. U mého auta na nás čekala Alice. Už zdálky na nás mávala a vypadala neuvěřitelně natěšeně. Trochu mě to děsilo. Vypadalo to, že si toho Edward taky všiml, protože se trochu zachmuřil. To už jsme byli dostatečně blízko a Alice začala poskakovat, „Bello, Bello, konečně jsi tady!“ povykovala jako na lesy. Nečekala na mou reakci a pokračovala. „Mám skvělý nápad. Co kdybychom jely v pátek po škole nakupovat? Určitě by se ti hodilo něco nového na sebe. Prosím, prosím, prosím,“ přemlouvala mě. Nechápala jsem Edwardům zamračený obličej, kterým mířil na Alici. Mně se to zdálo jako docela dobrý nápad. Už dlouho jsem nikde nebyla a potřebuju nějaké rozptýlení, poslední dobou je toho na mě moc.

„Pojedu moc ráda. Máš pravdu, něco nového bych opravdu potřebovala.“ Usmála jsem se na ni. Edward se na mě podíval a potichu si zabručel pod vousy: „Nevíš, co děláš.“ Alice na něho zavrčela a už plánovala páteční odpoledne.
„Ráno tě vyzvednu a pojedeme do školy spolu, abychom tu nemusely pak nechávat tvé auto. A ze školy pojedeme rovnou do Port Angels. Máme na to jen odpoledne, to není moc, ale bude nám to muset stačit.“ Já si myslela, že jedno odpoledne je akorát, ale nevyvracela jsem jí to. Se slovy uvidíme se zítra, jsem se s oběma rozloučila, a jela domů.

Chtěla jsem odemknout, ale nebylo zamčeno. To je divné, byla jsem si jistá, že jsem ráno dveře zamykala. Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji. Po včerejším incidentu s Jakem jsem se docela bála.
„Haló, je tu někdo?“ zavolala jsem a divila se, jak se mi chvěje hlas.
„Bello? Už jsi doma?“ ozval se z obýváku hlas mamky. Všechna tíseň se mně opadla a já se v duchu ušklíbla. Kde jinde bych asi byla, když na ni volám. Myšlení rodičů snad nikdy nepochopím. Strčila jsem hlavu do průchodu do obývacího pokoje.
„Ahoj, co tu děláš tak brzy?“ sondovala jsem.
„Zlato, musím jet kvůli práci do Seattlu. Je tam veletrh knih,“ maminka je vedoucí místní knihovny, „musím tam obstarat nějaké knihy a tak různě. Tvůj otec jede se mnou. Nebude ti vadit být tu pár dní sama? Jedeme zítra ráno a vrátíme se v neděli,“ oznámila mi.

Být tu sama čtyři dny? Za normálních okolností bych byla blahem bez sebe, ale teď, co když Jake… Bello, okřikla jsem se, jsi už velká holka a umíš se o sebe snad postarat sama, ne?
„Jasně, že to nevadí. Jen si to tam hezky užijte. V pátek jedu s Alicí nakupovat a o víkendu se budu učit. Mám hromadu úkolů a příští týden píšeme písemku z matematiky.“
„S jakou Alicí?“ vyzvídala mamka.
„S Cullenovou, dcerou doktora. Chodím s ní na literaturu,“ objasnila jsem jí.
„Aha, tak si to hezky užijte a koukej nám každý den volat, jestli jsi v pořádku. Ještě potřebuju něco dodělat a pak půjdu balit. Ráno jedeme brzy.“

Došourala jsem se k sobě do pokoje a padla na postel. Byla jsem unavená, tak jsem zavřela oči a snažila se aspoň trochu prospat, abych nahnala spánkový deficit z dnešní noci.

Když jsem otevřela oči, byla za okny už tma. Byla jsem přikrytá dekou, nejspíš mamka. Při pohledu na mobil jsem se zděsila, deset večer? To jsem spala tak dlouho? Než jsem si stihla odpovědět, roztáhlo mou pusu velké zívnutí. Mátožně jsem se zvedla, vzala si pyžamo, vysprchovala se, rozestlala a s velkou chutí se zavrtala do peřin. Jen co jsem se hlavou dotkla polštáře, usnula jsem.

Ráno jsem se probudila čilá jako rybička. Vyskočila jsem z postele, šla se umýt a obléct a potom jsem seskákala po schodech do kuchyně. Tam mi mamka chystala snídani a taťka poklepával prstem na ciferník hodinek.
„Mami, to je dobrý, já si to dodělám. Jeďte, ať nepřijedete pozdě.“
„Bello, jsi si jistá, že to tu zvládneš. Tatínek by tu s tebou mohl zůstat.“ Zase se v ní probudila ta přehnaná péče.
„Mami, bude mi osmnáct, tak se snad zvládnu postarat sama o sebe. A už jsem ti přeci říkala, že mám program, tak se neboj. Budu se denně hlásit,“ uklidňovala jsem ji.
„Tak už pojď Renée, Bella je rozumná holka,“ přidal se ke mně táta a tlačil mamku ze dveří.
„Dobře. Zlato, opatruje se a nezapomeň volat,“ připomínala mi, jako bych jí to před půl minutou neslibovala. Pak ještě pusu na tvář, zamávat a byli pryč.

Celý den proběhl v relativním klidu. Alice neustále mluvila o našich zítřejších nákupech. Edward na mě byl neuvěřitelně milý, na moji nehodu se už neptat, asi tušil, že je toto téma zakázané, neustále žertoval a já se nepřestávala smát. Dokonce nás musel učitel napomenout, abych se trochu zklidnila. Jake na mě neustále házel ty své pohledy a já jsem zjistila, že není tak těžké ho ignorovat.

V pátek ráno mě vyzvedla Alice, vlastně spíš Edward. Přijeli jeho Volvem, s tím, že Edward se domů sveze s ostatními a Alice si půjčí jeho auto na náš dnešní výlet. Galantně mi otevřel dveře na straně spolujezdce a já si nemohla nerýpnout.
„Hokeu, pojedeme ke škole,“ řekla jsem. Edward zřejmě pochopil, protože odvětil. „Jistě slečno Daisy, k vašim službám.“ A usmál se.

Smích nám vydržel celou cestu do školy. Edward byl opravdu výborný společních. Cítila jsem se s ním moc dobře. Byla jsem ráda v jeho společnosti. Nevím, jak to popsal, ale když jsem byla s ním, podvědomě jsem věděla, že jsem v bezpečí a nic se mi nemůže stát. Alice, sedící na zadním sedadle nás s mírným úsměvem pozorovala. 

Po škole se se mnou Edward rozloučil a popřál mi hodně štěstí. Moc jsem nechápala proč, vždyť jdu jen na nákupy a ne do bitvy. Význam těch slov jsem pochopila v zápětí. Nakupování s Alice, byla opravdu taková menší bitva. Byla to Alice s náručemi plnými šatů versus já. Proti Alice, jsem byla slabá a proto jsem většinu času, které zabralo naše, nebo spíš její nakupování, prostála ve zkušební kabince a navlékala na sebe jeden kus oblečení za druhým. I když jsem celou jen stála, byla jsem neuvěřitelně unavená. Alice mě nechala zaplatit sotva polovinu všech, co mi koupila.

Asi po čtyřech hodinách jsem stála jako hadrová panenka a Alice, jež vzdala snahu mě přemlouvat k převlékání, na mě všechno oblečení rvala sama.
„Alice, prosím, dneska už to stačí. Jsem unavená a mám hlad,“ prosila jsem ji, ale vypadala neoblomně. „Alice, jestli toho okamžitě nenecháš, tak už s tebou nikdy nakupovat nepůjdu,“ vyhrožovala jsem jí a v duchu si říkala, že i kdyby toho okamžitě nechala, ještě si hodně rozmyslím, jestli se znovu zúčastním takovéhle šílenosti.

Zdálo se, že jsem jí přesvědčila. Navlékla mi poslední tričko, co jsem si ještě nevyzkoušela. Prohlédla si mne zkoumavým pohledem, pak kývla, že je to dobré a přidala ho na hromádku, čí spíš horu věcí určených ke koupi. Bylo na ní víc oblečení, než bylo v celém mém šatníku. Jsem zvědavá, kam všechny ty věci nacpu, protože většina z nich, obávala jsem se, že všechny, protože Alice si nevyzkoušela ani ponožku, patřila mně. Došly jsme k pokladně, Alice i přes mé protesty zaplatila a já už jsem pelášila k autu, dát do kufru všechny ty tašky. Když bylo po všem, docela mi otrnulo. S Alice jsme všechno napěchovaly do kufru, sotva se to tam vešlo. Pak mě zatáhla do restaurace, kde si sama nic neobjednala, já si dala pořádný steak s opečenými brambory. Normálně bych tu velikánkou porci jedla dva dny, ale teď jsem šilhala hlady, takže jsem to zdlábla na posezení. Alice, se na mě celou dobu co jsem jedla, usmívala, a se zájmem mně pozorovala. Když jsem jí nabídla, ať ode mě vezme, němě zavrtěla hlavou.

Když jsme odjížděly zpátky do Forks, byla už tma. Cestou jsme se domluvily, že jelikož jsem celý víkend sama, pojedu zítra na návštěvu ke Cullenovým. Docela jsem se těšila, Edward mi o nich hodně vyprávěl a já byla zvědavá, co všechno z toho byla pravda, protože něco se mi zdálo neuvěřitelné, hlavně co se týkalo jeho bratra Emmeta. Alice zastavila u nás před domem, pomohla mi odnést všechny ty tašky do předsíně a s přáním dobré noci odjela.

S povzdechem jsem koukala na tu hromadu a přemýšlela, kam to všechno dám, protože moje skříň nebyla moc velká a už teď byla dost plná mého oblečení. Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na dveře. Že by Alice něco zapomněla? S trhnutím jsem dveře otevřela a úsměv mi zmrzl na rtech.

Za dveřmi nestála Alice, ale Jakob s rozzuřeným výrazem. Jeho oči metaly blesky a propichovaly mě pohledem. Aniž jsem si to uvědomila, začala jsem couvat. Srdce mi začalo bušit a krev tepala ve spáncích. Strachem se mi zpotily dlaně ledových rukou. Nebyla jsem schopna promluvit. Zastavila jsem se, až když jsem zády narazila do zábradlí schodiště.

Vzchop se, přece je to jen Jake. Vždyť jsi ho milovala a on tebe, přece by ti neublížil. Při téhle myšlence jsem si vzpomněla, jak mi dal facku. Dobrá, jednou to udělal, ale tenkrát bylo vidět, že toho lituje, už by to určitě nezopakoval. Přesvědčovala jsem sama sebe a docela se mi to dařilo. Odkašlala jsem si, abych uvolnila sevřený krk, a nespolehlivým hlasem jsem se zeptala, „Co tu děláš?“ Usilovala jsem o to, aby můj hlas zněl nebojácně, normálně, ale řekla bych, že se mi to moc nepovedlo. Jake se ušklíbl, „To mě ani nepozveš dál?“
„To jsi uhodl, nepozvu,“ odsekla jsem. „Už jsem ti jednou řekla, ať mě necháš na pokoji a hledíš si svého.“
„Ty jedna malá čubko, tak jiný kluky si sem budeš tahat a mě sem nepustíš. Ale to je jedno, já dovolení nepotřebuju.“ S tím překročil práh a vešel dovnitř. Já jsem se jen přikrčila.
„Jaku, o co ti jde? Já tě nechápu.“

„Tak ty to nechápeš. Já ti to teda řeknu. Ty jsi totiž štětka, víš?“ pověděl s klidem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co řekl. Ani nečekal na mou reakci a pokračoval. „Jenom štětky totiž spí s klukama na potkání. A to děláš přesně ty. Pěkně sis toho debila Cullena omotala kolem prstu. Zobe ti z ruky. Mě jsi říkala, jak musíme počkat, že se na to ještě necítíš a jemu vlezeš do postele hned. Musíš být asi dost dobrá, vypadá až moc spokojeně. A co ty, jak se ti to s ním líbí?“ Dál mě urážel a já se nezmohla na nic jiného než tiché poslouchání. Po tvářích mi začaly téct zrádné slzy. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc mě bolí to, co říká. Nechtěla jsem, aby mě viděl slabou.
„Ty kurvo jedna, na něco jsem se tě ptal,“ ječel na mě.
„Vypadni. Nenechám se ve svém domě urážet. Zmiz a už mi nechoď na oči.“ Sebrala jsem se a pokoušela se ho vyhodit, ale vůbec mi nevěnoval pozornost a pořád si mlel tu svou.
„Když už jsi teď tak zkušená, co kdybys mi dala poznat něco ze svého umění. Přeci si Cullen nebude užívat sám.“ Při poslední větě se nechutně usmál. Jeho slova mě vylekala mnohem víc, než kdyby mě znovu uhodil. Opěk se posunul o dva kroky blíž ke mně. Netušila jsem, co dělat. Stála jsem tam, nohy měla úplně ztuhlé a mozek mi pracoval na nejvyšší obrátky, ale místo, aby se v něm objevil nějaký rozumný nápad na to, jak se zbavit Jaka, honily se mi v hlavě různé obrazy, zkrátka nic smysluplného. S hrůzou jsem se dívala, jak popošel o další dva kroky. To už stál těsně přede mnou. Hrubě mě uchopil za ramena a chtěl políbit. Cukala jsem sebou, abych se vyškubla, ale on měl obrovskou sílu. Nikdy jsem si toho nevšimla, teda pokud nepočítám předvčerejší odpoledne.

„Bello?“ ozvalo se od silnice. Hned jak to Jake uslyšel, pustil mě a vyběhl zadním vchodem. Svezla jsem se po zábradlí na zem, tam jsem si objala kolena, položila na ně čelo a začala plakat. Nejdříve tiše a pak mnou začaly otřásat nekontrolovatelné vzlyky.
„Bello?“ Do dosud otevřených dveří nakoukla Alice. „Ježiši, Bello, jsi v pořádku? Co se stalo?“
„To nic není Alice, vážně.“ Pokoušela jsem se uklidnit, ale moc to nešlo, slzy mi neustále tekly po tvářích a nechtěly přestat. „Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se kuňkavým hlasem, abych odvedla pozornost od sebe.
„Zapomněla jsi v autě jednu tašku, tak jsem ti ji přivezla. Vážně jsi v pořádku? Nevypadáš na to.“
„Jo, nic mi není. Můžeš klidně jít,“ ujišťovala jsem ji.
„Přece tě tu nemůžu nechat v tomhle stavu. Na zítra jsme plánovaly návštěvu u nás, tak co kdybychom ji uskutečnily hned. Mohla bys u nás zůstat celý víkend,“ navrhla a já jsem měla sto chutí říct ano. Nechtělo se mi zůstávat sama v domě, po tom co se dneska stalo a hlavně po tom, co se mohlo stát. Ale přeci jim tam nebudu zaclánět celý víkend.
„Alice, díky za nabídku, ale nejde to. Nemůžu vás tak dlouho obtěžovat… “
„Ale jaképak obtěžování. Všichni budou moc rádi, hlavně Esmé, naše mamka, ona strašně ráda vaří a o někoho se stará. My už to moc neoceníme, ale určitě by byla moc potěšená, kdybys přijala moje pozvání,“ přesvědčovala mě. „No tak, Bello, jdu ti zabalit věci a vyrážíme, námitky nepřijímám,“ řekla nakonec rozhodně a lehce vyběhla schody do patra.

________________________________________________________________________

Snad se Vám to líbilo. Prosím i o krátké komentíky, jen díky nim tu bude další kapitola:)) (nějak si je pojistit musím, no:D)

_________________________________________________________________________

6. kapitola     SHRNUTÍ     8. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 7. kapitola: