Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 8. kapitola

31.01.2010 (12:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5670×

8. kapitola

„No tak, Bello, jdu ti zabalit věci a vyrážíme, námitky nepřijímám,“ řekla nakonec rozhodně a lehce vyběhla schody do patra.

Za chvilku byla zpátky u mě i s taškou s mými věcmi. Já se nebyla za tu dobu schopná ani zvednout z podlahy. Vlastně jsem nebyla schopná ničeho. Seděla jsem tam a teď už tiše, plakala. Alice si mě podezřívavě prohlížela. Pak se ke mně sehnula, čapla za ruku a táhla ze dveří k autu. Nechala jsem se od ní i posadit, protože tělo mě neposlouchalo, jako bych měla mozek od těla oddělený.

Alice si sedla za volant, připoutala mě i sebe a v tichu jsme vyjely. Mé slzné kanálky byly nějaké přeplněné, protože slzy ne a ne přestat téct. Asi po pěti minutách to Alice nevydržela a začala se mě zase vyptávat.

„Bello, co se stalo? Proč byly ty dveře otevřené? Někdo ti ublížil?“ Ráda bych jí odpověděla, ale netušila jsem co. Přeci jí nebudu vykládat, že mě můj bývalý pronásleduje, mlátí a vyhrožuje. Vždyť by to bylo potupné.

„Nic se nestalo Alice, vážně.“ Myslela jsem, že tím ji uklidním, i když asi naivně, Alice nebyla hloupá, ale stal se pravý opak. Vylétla jako čertík z krabičky.

„Bello, to mi nevykládej. Vždyť mám oči, vidím, jak jsi zničená a navíc brečíš, neříkej mi, že si brečíš jen tak, nejsem včerejší,“ rozčilovala se, ale naštěstí jsme přijížděly k domu. Ani nevím, kudy jsme jely. Dům byl ze všech stran obklopen hustým lesem a byl obrovský, to bylo jediné, čeho jsem si ve svém stavu všimla.

Alice zaparkovala před vjezdem do garáže. Odepnula mi pás, a asi si myslela, že nejsem schopná sama dojít dovnitř, protože zavolala na Edwarda, který právě vyšel ze dveří, aby mě odnesl. Mimochodem, měla pravdu, nemohla jsem se sama ani pohnout.

Hned jak mě Edward spatřil, lehce se zamračil a na čele se mu udělaly drobné vrásky. Z jeho očí se na mě dívala starost a trochu nechápavost, to druhé mi prozradila jeho slova.

„Bello, co je s tebou? Co se ti to stalo?“
Uchýlila jsem se k tomu samému, co jsem řekla Alici: „To nic není, je mi dobře.“ Bylo vidět, že mi to nezbaštil. A já asi tušila proč. Od kdy jsou lidé, kterým je dobře ubrečení jako já a nemůžou se hýbat jako já? Takový asi nejsou.

Zavtěl hlavou, jako že to se mnou asi nemá cenu, natáhl se a plynulým pohybem si mě zvednul do náruče. Cestou k domu nepromluvil. Prošel jím, ničeho ani nikoho si nevšímal, vyšel schody a zastavil se až v nějakém pokoji, kde mě položil na postel.

„Zkus se prospat. Udělá se ti líp a pak si promluvíme,“ řekl mi.

Jak můžu spát? Po tom, co mi Jake řekl, jak to řekl, co mi chtěl udělat. Nemohla jsem. Edwardovi jsem to naznačila zavrtěním hlavy.

„Bello, musíš spát. Vypadáš hrozně. Spánek ti pomůže,“ přemlouval mě, ale příliš se mu to nedařilo. Neposlušné slzy si stále nacházely cestu na mou tvář a neslyšně po ní tekly.

„Já tě tu teď nechám v klidu. Věř mi, že až se vyspíš, uleví se ti,“ oznamoval mi už s rukou na klice dveří. On mě tu chce nechat samotnou! Já tu ale nemůžu být sama, co když zase přijde Jakob. Musela jsem najít nějaký způsob, jak ho zastavit.

„Edwarde?!“ Skoro jsem vykřikla.

Okamžitě se na mě obrátil a otázkou v očích.

„Mohl bys tu prosím zůstat se mnou?“ zeptala jsem se. Stále stál u dveří a hleděl na mě, v očích ještě jednu otázku. Proč? Proto jsem s velkým sebezapřením tiše dodala: „Bojím se.“

V tu chvíli byl u mě.

„Neboj se, tady nemáš čeho. Nic zlého se ti tu nestane,“ konejšil mě a když jsem na něj pořád vyděšeně zírala, dodal. „Jistě, že tu s tebou zůstanu, ale musíš mi slíbit, že si zítra promluvíme a ty mi to vysvětlíš.“ To se mi moc nezdálo, ale protože jsem tu vážně nechtěla zůstat sama, kývla jsem.

Edward se podíval na postel a pak na gauč, který byl v druhé části pokoje. Abych mu dala znamení, že budu raději, když bude úplně u mě, posunula jsem se na posteli, abych mu udělala místo. Pochopil. Lehl si vedle mě. Pořádně mě zachumlal do pokrývek, dal pusu na čelo, ruce založil za hlavou a asi očekával, že teď už budu v klidu spát. To se však spletl. Nevím, jak je to možné, ale můj pláč se stal usedavějším. Začala jsem opět nahlas vzlykat. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy. Edward se na mě okamžik polekaně koukal, asi nechápal tu změnu, já vlastně taky ne. V jeho očích byly znát jasné obavy o můj stav. Pak si povzdechl a přitáhl si mě k sobě do náruče. Hned jak to udělal a já se ocitla v jeho pevném, možná trochu tvrdém objetí, ale to mi fakt nevadilo, utišila jsem se. Připadala jsem si bezpečně, jako vždycky, když byl se mnou.

Jemně mě hladil rukou po vlasech a něco potichu broukal. Ani netuším jak, oči se mi začaly zavírat a já upadala do úlevného spánku.

Bohužel, bohužel hlavně pro mě, moc úlevný nebyl. Zase jsem měla ten svůj sen, vlastně by se dalo říct noční můru. Byla jsem s Edwardem v hlubokém, tmavém lese. Byla noc, ale přes větve stromů nebyl vidět ani měsíc, ani hvězdy. Připadalo mi to zlověstné, podvědomě jsem tušila, že je něco špatně. Bála jsem se. Se strachem jsem se podívala na Edwarda, který jen tak stál a pozoroval mě, vypadal naprosto v klidu. Pak za mnou zašustilo křoví. Kvapně jsem se otočila a ztuhla jsem. Dívala jsem se do tváře, lépe řečeno tlamy, velkého rudohnědého vlka. Propaloval nás zlým pohledem a vypadal pěkně nebezpečně. Začala jsem couvat, ale vrazila jsem do Edwarda, který pořád jen stál a nijak na toho vlka nereagoval, jen se na něj pokojně díval a nebyla na něj znát ani trocha strachu. To já se jím na rozdíl od něj skoro zalykala. Rudohnědá obluda se k nám začala s vrčením přibližovat. Chtěla jsem se otočit, popadnout Edwarda a utíkat, ale nešlo to. Najednou se vlk odrazil a skočil přímo na nás, věděla jsem, že to je konec a vykřikla.

„Bello, to je v pořádku, byl to jen sen. Uklidni se.“ Někdo na mě mluvil, ale já neměla ani páru o tom, co se děje, kde to jsem. Lapala jsem po dechu a cítila, jak mi po zádech stékají krůpěje ledového potu. Složila jsem hlavu do dlaní a pokoušela se v klidu dýchat. Ruce se mi na obličej lepily, ale mně to nevadilo, musela jsem se vzpamatovat.

Na rameni jsem ucítila ruku, tak jsem se podívala, kdo to je. Vedle mě seděl Edward. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem v cizím pokoji a sedím s Edwardem v cizí posteli. Kde jsem se tu vzala? Pak se mi jako jednotlivé části skládačky začalo vybavovat včerejší odpoledne a podvečer. Celá jsem se oklepala.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se šetrně Edward.

„Jo, to bude dobrý, měla jsem jen hrozný sen. Kolik je hodin?“ chtěla jsem vědět. Za okny byla ještě tma, takže bude buď hodně pozdě, nebo naopak hodně brzo.

„Je jedna ráno,“ zněla jeho odpověď.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ omlouvala jsem se.

„To je dobrý, stejně jsem nespal,“ odpověděl tónem, jako by to bylo normální, v jednu v noci nespat. „Nechceš se jít vysprchovat? Donesu ti něco k jídlu, musíš mít hlad,“ dodal a jako potvrzení jeho slov se ozval můj žaludek. Trochu jsem se začervenala a radši to nekomentovala. Edward se zvednul, ukázal na jedny z dvou dveří, které byly v pokoji, a odešel. Najednou jsem měla nepříjemný pocit. Rychle jsem se proto vyhrabala z postele, z tašky, která byla položená vedle gauče, jsem vytáhla první čisté oblečení, které mi padlo pod ruku, a zaběhla do koupelny.

Pustila jsem na sebe horké proudy vody, jenž ze mě smývaly tu hroznou úzkost a vůbec všechny nepříjemné pocity. Hned jsem se cítila lépe. Vypnula jsem vodu, osušila se velikánkou osuškou, poslušně nasadila zpátky tu otravnou ortézu a vzala si volné tričko a tepláky.

V pokoji už na mě čekal Edward s tácem plným jídla. Bylo na něm všechno. Pečivo, sýry, ovoce, něco sladkého. Byl to takový švédský tác. Vděčně jsem se na Edwarda podívala a s radostí se do toho pustila. Nechal mě v klidu najíst, jen mě, jako včera Alice, sledoval.

Jakmile jsem spolkla poslední sousto, odsunula od sebe tác a spokojeně se pohladila po plném bříšku, zvedl Edward obočí a bylo vidět, že čeká nějaké vysvětlení. Ale co mu proboha budu vykládat?!

________________________________________________________________________

Pokud se líbilo, i nebílilo, zanechte prosím komentářík:) Díky (jinak tu nebude dlouho žádná nová kapitolka ;P)

________________________________________________________

7. kapitola     SHRNUTÍ     9. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 8. kapitola: