Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 4. kapitola

21.01.2010 (13:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5897×

4. kapitola

Rychle jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Co se děje? Kde to jsem? Můj pohled narazil na tu nejkrásnější tvář, jakou jsem kdy viděla. Jeho pohled se spojil s mým. Měl úžasné oči karamelové barvy. Jeho tvář byla ve svitu měsíce bledá, vypadala jako z mramoru. Měla jsem pocit, že zase sním. Jinak to není možné. Byl to on… kluk z mých zvláštních snů. Jeho oči bych poznala kdekoliv.
„Neměj strach, všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí,“ řekla mi potichu jeho ústa.
Nic jsem nechápala. Hlavně jsem si nebyla jistá, jestli to náhodou není jen sen. Musel si všimnout mého výrazu, protože dodal: „Našel jsem tě v lese, teď tě nesu domů. Klidně spi dál.“
Nechtěla jsem spát, měla jsem na něj milion otázek. Jestli mě zná, co dělal v noci v lese, ale víčka se mi sama klížila, takže neuběhlo ani deset vteřin a spala jsem.

Rychle jsem otevřela oči. Ležela jsem doma ve své posteli. Na křesle seděla mamka a spala. Co se včera vlastně stalo? Jako film se mi před očima začal odvíjet můj včerejší rozhovor s Jakem. V hrudi se mi opět ozvala bolest. Bolest, která byla tak silná, že jsem se musela stočit do klubíčka, abych se jí aspoň trochu ubránila a ona mě celou nepohltila. Cítila jsem, jak se mi v očích opět začínají hromadit slzy. Čím víc jsem si ze včerejšího rozhovoru vybavovala, tím víc tam těch slz bylo a nakonec hráz přetekla a ony se mi začali kutálet po tvářích.

„Bells? Holčičko, jak je ti? Co tě bolí? Proč pláčeš?“ ozvala se mamka, kterou jsem svým pláčem asi probudila.
„Nic mi není. Jsem v pořádku,“ snažila jsem se jí odbýt, ale ona se nedala.
„To ti nevěřím. Víš, jaký jsi nám včera nahnala strach? Moc jsme se o tebe s tatínkem báli, a když tě přinesl ten hoch…“
Hoch? Pomalu jsem si začínala vybavovat i zbytek toho včerejšího strašného odpoledne. Utekla jsem od Jaka do lesa. Ztratila jsem se, nemohla najít cestu zpátky k autu. A pak ten krásný kluk. Že by to nebyl jen sen?
„Co se včera stalo, Bells? Víš, že mě to říct můžeš,“ snažila se ze mě dostat mamka.

A jelikož jsem si potřebovala ulevit, začala se ze mě hrnout slova a nešlo to zastavit. Pověděla jsem jí, jak to se mnou Jake skončil. O svém útěku do lesa, jak jsem se ztratila a ustlala si u kmene stromu. A pak, jak mě našel nějaký cizí kluk.

Na to reagovala slovy: „Teprve před pár dny se sem s rodinou přistěhovali. Je to syn doktora Cullena. Moc hezký chlapec. Jsme mu moc vděční, že nám tě donesl.“ A pak se najednou zarazila. „No a Jacob se ani neobtěžoval tě hledat nebo nám dát vědět, že ses mu ztratila. Včera u něj tatínek byl, když tě hledal, a Jakob mu řekl, že jste spolu byly v lese a každý jste pak šli domů sám. Jakmile se mi ten kluk dostane do ruky,“ pěnila, „ten to ode mě schytá.“ Rozčilovala se. Když začala o Jakovi mluvit jako o Jacobovi a tom klukovi, věděla jsem, že je zle. Nechtěla bych být v jeho kůži při střetnutí s mojí mamkou. Nezažila jsem to mockrát, ale když jí někdo opravdu rozčílí, je jako tornádo, a stejně jako tornádo nejde zastavit. Jediná možnost, jak to přežít, je schovat se a počkat až se vyřádí jinde. Ale co se o Jaka vůbec strachuju. On se o mě evidentně taky nebál, tak na něj můžu kašlat. Ach jo… kdyby to bylo tak jednoduché, říct si kašlu na něj a vymazat ho ze svého, když ne celého života, tak aspoň se srdce, ale bohužel to není tak snadné.

Moje úvahy přerušilo moje hlasité kýchnutí. A tím jsem odstartovala vodopád rýmy, která ne a ne přestat téct. Maminka mi přinesla hromadu kapesníků, čaj a pořádně mě zachumlala do peřin. Poté mě donutila změřit si teplotu. K mému překvapení se teploměr vysoukal až k 38 stupňům. Na moje slova, že to nic není a že to určitě vyležím, mamka samozřejmě nereagovala a už zavolala doktora. Prý jsem v tom lese určitě prochladla, tak aby z toho nebyl náhodou zápal plic. Lékař měl přijet v pondělí ráno. Takže mi byla jasné, že do školy ten den nepůjdu. Byla jsem tomu jen ráda, protože vidět Jaka by pro mě bylo utrpení. Stále jsem ho milovala a nedovedla si představit, jak bych se na něj mohla podívat, když vím, že už mě nechce. Bolest v hrudi za celý den nepolevila a čím víc se blížil večer, tím byla horší. Každou neděli večer jsme se u mě scházeli. Leželi jsme vedle sebe na posteli a povídali si o všem možném i nemožném. Jediné téma, které jsme nikdy neprobrali, byla naše budoucnost. No, jako by se tomu tématu úmyslně vyhýbal. Ale byla to spíš náhoda, protože tu… tu Kate poznal až před čtrnácti dny. Zase se mi chtělo brečet. Bláhově jsem čekala, že si to třeba rozmyslí a já uslyším jeho kroky na schodech. Vejde ke mně do pokoje, řekne, že se zachoval hloupě a chce jen a jen mě.

To se samozřejmě nestalo a já v deset večer usoudila, že jsem vážně bláznivá, když v to doufám. A začala jsem nadávat sobě i Jakovi. Zlost byla lepší než lítost a zoufalství a proto jsem se jí hodlala co nejdéle držet.

V noci se mi zdál zase ten sen. Jak jinak. Byla jsem zase v lese, tentokrát jsem v něm Jaka vůbec neviděla, a vedle mě stál ten krásný kluk. Krásný je slabé slovo, byl přímo dokonalý. Nádherný obličej, vypracovaná postava, vlasy s bronzovým nádechem a karamelkové oči. Chtěla jsem se zeptat, co tu dělá, jak se jmenuje, poděkovat mu, že mě zachránil, ale z úst mi nevyšel ani hlásek. Chvíli se na mě díval a pak mě pomalu pohladil po tváři. Jeho dotek byl ledový, ale příjemný a já si přála, aby mě nepřestával hladit.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, ale já prostě nemohla odpovědět.
„Jsem rád, že tě zase vidím. Už bude všechno dobré. Jsem tady.“ Začal mě ujišťovat a já se v tu chvíli probudila. Rychle jsem otevřela oči a narazila na pohled očí barvy teplého zlata. Co dělají u mě v pokoji? Abych zkusila, jestli se mi to nezdá, zavřela jsem oči a znovu je otevřela. V mém pokoji samozřejmě nikdo nebyl. Musel to být dozvuk mého snu.

Ráno mě probudila mamka, první co jsem musela udělat, bylo změřit si teplotu. Naštěstí, nebo spíš neštěstí teplota klesla. Přesto byla maminka rozhodnutá, že mě musí vidět doktor, protože rýma bohužel neustoupila. Moje včerejší zlost na Jaka stihla přes noc vyprchat a já se pomalu začínala utápět v lítosti.

V devět hodin přijel doktor. Čekala jsem pana Colemana, doktora, kterého jsem znala od dětství a měla moc ráda. Ale místo něho do mého pokoje vešel mladý blonďák s bledou pletí a očima o kterých se mi každý večer zdálo. Vyjeveně jsem na něj zírala, nebylo by to proto, že by měl nějakou vadu, ale proto, že byl moc pěkný. Musela jsem vypadat jako normální idiot, protože když pokládal svou lékařskou brašnu na zem, viděla jsem, jak mu na tváři hraje pobavený úsměv. Rychle jsem zavřela pusu a snažila se tvářit normálně. Doktor se na mě povzbudivě usmál a představil se mi.
„Ahoj, já jsem doktor Cullen. Ty budeš Isabella, že?“
„Bella,“ opravila jsem ho automaticky, „dobrý den.“
„Tak se na tebe podíváme, Bello.“ Vzal stetoskop a sedl si ke mně na postel, aby si mě mohl poslechnout.
„Teď prosím nedýchej,“ říkal mi pokyny a při tom mi po zádech pomalu přejížděl studeným předmětem. Potom se mi podíval do krku, ohmatal mi krk a ten dotek byl tak studený, že jsem se musela podívat, zda se mě vůbec dotýká rukama.
„Zdá se to být v pořádku. Dneska ještě zůstaň v posteli a zítra můžeš jít do školy. Ta rýma časem přejde.“ Zněl jeho verdikt. „Kdyby se něco dělo, určitě se na mě zase obraťte,“ řekl, a díval se při to na mamku. Potom si uklidil věci do brašny a rozloučil se s námi.
„Nashledanou,“ volala jsem za ním. Mamka ho šla vyprovodit a celou dobu, co byla pryč, jsem slyšela, jak štěbetá. V jejím slovníku figurovalo hlavně slovo Bella ve spojení se slovem nemoc. Doktor na ni mluvil uklidňujícím hlasem a zdálo, že to zabírá, protože její naléhavý hlas přešel do uvolněného tónu.

„Mami, kdo to byl?“ ptala jsem se mamky, hned, jak se vrátila.
„Nový doktor. Jak jsem ti o něm včera říkala. To jeho syn tě našel. Doktor Coleman šel do důchodu a doktor Cullen ho nahradil. Má pět dětí, ale všechny jsou adoptované. Ve škole je určitě potkáš. Jeho žena je moc milá, potkala jsem ji dnes ráno v obchodě. Určitě mezi nás dobře zapadnou,“ ychrlila na mě všechny informace, které o Cullenových věděla.
„Udělám ti čaj, a ty lež, ať se zbavíš té rýmu,“ nakázala mi a odešla.

Jen co se za ní zavřely dveře, šly myšlenky na doktora Cullena a jeho rodinu stranou. Na jejich místo se vetřel Jacob. Nechtěla jsem na něj myslet. Potřebovala jsem se co nejrychleji zbavit lásky k němu a to, že jsem na něj skoro pořád myslela, mi v tom moc nepomáhalo. Co budu dělat zítra ve škole, až ho tam potkám? Jak se mám zachovat? Normálně pozdravit, nebo ho ignorovat? Vůbec jsem nevěděla, co budu dělat.

Tentokrát jsem v noci spala klidně. Pokud se mi něco zdálo tak o tom nevím. Ráno mě mamka musela z postele doslova tahat, protože já jsem se z ní nechtěla ani hnout. Stále jsem neměla tušení, jak se mám chovat k Jakovi a ani jsem ho nechtěla vidět, protože jsem věděla, že to jen rozjitří mou ránu. Ale kdybych tohle všechno řekla mamce, tak bych si stejně nepomohla. Jediné co by mi poradila je, že se tomu mám postavit čelem a nebát se toho. A takovou radu vážně nepotřebuju. Po velkém přemlouvání jsem se šla ustrojit a vyčistit si zuby. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a stejně bych se nasnídat nestihla, jelikož mé tahání z postele zabralo většinu času, který mám na přípravu do školy.

Když jsem přijížděla na parkoviště u školy, začalo mi rychleji bušit srdce. Třeba tam na mě bude čekat, napadlo mě, i když jsem věděla, že si opět dělám marné naděje. A taky že jo. U mého místa nestál nikdo. Vlastně, na parkovišti nebyla ani noha, to mě jen utvrdilo v tom, že mám nejvyšší čas. Rychle jsem zaparkovala a poklusem se dostala na hodinu angličtiny. Přede dveřmi jsem se zastavila.

Co teď? Sedím vedle Jaka. To nezvládnu. Ale neměla jsem moc na výběr. Na konci chodby se ozvalo klapání bot a já věděla, že do třídy musím, protože paní Marshová je už na cestě. Pomalu jsem otevřela dveře třídy a podívala se na své místo. K mému velkému překvapení tam Jake neseděl. Byla tam neznámá holka s tmavými rozježenými vlasy. Nechápavě jsem se rozhlédla po třídě. Jacob seděl vedle Bena a živě si povídali. Ani si nevšimnul, že jsem vešla.

Dveře za mými zády se otevřely a já rychle běžela ke svému místu. Sedla jsem si vedle té dívky. Ta se na mě otočila a mile se usmála. Její oči byly stejné jako ty v mém snu a stejné jako oči doktora Cullena. Jelikož paní Marshová začala vykládat a pokládala nám na přeskáčku otázky, nebyl čas na nějaké rozhovory. Po hodině jsem se zvedla a chtěla jít na další hodinu. Cestou ze třídy jsem skoro vrazila do Jaka, ztratila jsem při tom rovnováhu a nebýt jeho dobrých reflexů, válela bych se před celou třídou na zemi. Podívala jsem se mu do očí.
„Ahoj,“ pozdravil mě
„Čau,“ pípla jsem. Odvrátila jsem pohled a podívala se na ruku, kterou držel tu mou. Rychle jsem mu ji vytrhla. Jeho dotek mě skoro pálil a já nechtěla, aby na mě ještě někdy sahal. Nebo spíš, chtěla jsem to až moc, ale po tom, co se stalo, jsem mu to už nemohla dovolit. Radši jsem se otočila a vystřelila ze třídy pryč.

Na chodbě mě dohonila moje nová spolusedící.
„Ahoj, já jsem Alice Cullenová,“ oznámila mi a zářivě se na mě usmála.
„Bella Swanová,“ řekla jsem a podala jí ruku. Ta její byla neuvěřitelně studená, stejně jako ruka doktora Cullena. Alice byla malá, dokonce o trochu menší než já a to patřím mezi jedny z nejmenších ve škole. Měla kulatý obličej, jemuž dominovaly dvě velké oči, barvou připomínající roztavené zlato. Její obličej působil v kombinaci s krátkými vlasy skřítkovsky, ale když jsem viděla její ladné pohyby, přirovnala bych ji spíš k víle.
„Jsem tu nová, myslíš, že bys mi mohla trochu pomoci?“ zeptala se a já měla pocit, že nemluví jen o škole.
„Jasně, cokoliv budeš potřebovat,“ ujistila jsem ji.
„Je nás tu vlastně pět. Mám ještě jednu sestru a tři bratry. A to víš, než se člověk na nové škole zorientuje, chvíli to trvá,“ řekla a u slova člověk se usmála něčemu, co jsem nepochopila.
„Ráda vám všem pomůžu, kde máš další hodinu?“ zeptala jsem se jí. Hned mi odpověděla a už jsme byly na cestě chodbou k její třídě.

Alice mi cestou vyprávěla, jak se jí tady strašně líbí. Že je to tady jiné, než v jejich předchozím bydlišti a já jsem sotva stíhala chytat jednotlivá slova, jak strašně drmolila, touhou vyvalit na mě všechny důležité informace. Konečně jsme se zastavily.
„Tak já jdu, musím na další hodinu, kdybys něco potřebovala, určitě se na mě obrať,“ řekla jsem jí a na rozloučenou se usmála.
„Zatím se měj se a děkuju!“ volala za mnou.

Rychle jsem klusala školou, abych nepřišla pozdě. S Jakem jsem měla společnou až poslední hodinu, tak jsem si teď mohla trochu oddychnout.
Na obědě jsem zahlédla Alici. Byla obklopena čtyřmi dalšími lidmi, asi sourozenci, ale nemohla jsem si je dobře prohlédnout, protože seděli zády ke mně.
„To jsou Cullenovi,“ zašeptala mi Jessica tak, že to musela slyšet celá jídelna. „Přistěhovali se sem minulý týden. Jejich otec je doktor, a všechny je adoptoval,“ pokračovala dál a bylo na ní vidět, že je ráda, našla někoho dalšího, komu může nejnovější drby vyprávět.
„Já vím, s Alice chodím na angličtinu a doktor Cullen mě včera vyšetřovat,“ zchladila jsem její nadšení. Uraženě se ode mě odvrátila a její pohled říkal jediné, když jsi tak chytrá, tak si trhni.

S Jessikou se znám už od mala, jako malé culíkaté holčičky jsme si spolu hrály na rodiče, vozily panenky v kočárcích, hrály si na princezny, ale s přibývajícími léty náš vztah ochladl a my se spolu bavíme čistě jen sporadicky. Ač nerada, musím přiznat, že se z stala pěkná drbna, dřív taková nebyla, ale co se začala kamarádit s Lauren, šlo to s ní z kopce. Podívala jsem se na ní, s Lauren měly hlavy u sebe, něco si špitaly a absolutně hrozně se u toho řehtaly. Radši jsem se zvedla, odnesla tác s nedojedeným jídlem a pokračovala na vyučování.

Na poslední hodinu jsem šla opět se sevřeným žaludkem. Samozřejmě zbytečně, po nenápadném sondování jsem zjistila, že došlo k další změně a má lavice je opět prázdná. Sedla jsem si a čekala na začátek hodiny. Najednou vedle mě zavrzala židle. Otočila jsem se a ztuhla.

________________________________________________________________________

3. kapitola     SHRNUTÍ     5. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 4. kapitola: