Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 5. kapitola

23.01.2010 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5811×

5. kapitola

Seděl tam on. Tentokrát to nebyl sen. Byla jsem si jistá, že jsem vzhůru. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Byl stejný jako ve snu. Krásný až zrak přechází, s dokonalou postavou a nádhernýma očima.

„Ahoj,“ pozdravil mě nejistě, asi si myslel, že nejsem duševně v pořádku. „Jsem Edward,“ představil se, a jelikož jsem na něj dál koukala, jak na zjevení dodal: „Edward Cullen. Ty jsi…?“

Tím mě trochu probral a já vyhrkla: „Bella Swanová.“

Hodina začala a já předstírala, že se věnuji výkladu, ale v tu chvíli jsem neměla ani páru o tom, co máme právě za předmět. Místo toho jsem přemýšlela, jak je to všechno možné. Jak se mi může zdát několikrát za sebou o tom samém klukovi a pak ho potkat ve škole? Celou hodinu jsem si kladla spoustu podobný otázek, ale odpověď ne a ne najít. Občas jsem se koutkem oka podívala, zda tam stále sedí, protože co kdyby byl náhodou jen výplodem mé fantazie. Ale nebyl. Vždycky seděl na svém místě, pohled soustředěný a tabuli a lehce zvrásněné čelo. Vypadal, jakoby o něčem přemýšlel. Párkrát můj pohled vycítil, podíval se na mě a ještě víc se zamračil. Pokaždé jsem zrudla jako rajče a rychle se podívala na učitele.

Po mém dalším ujišťovacím pokusu najednou zazvonilo. Popadla jsem svoje věci a mazala ze třídy, ale to bych nebyla já, abych se nějak nepředvedla. Jak jsem pospíchala, nedívala jsem se pod nohy a zapletla se do popruhů Jessičina batohu. Rozhodila jsem ruce, abych se rychle něčeho chytila, ale byla jsem příliš pomalá a tak mi nezbylo, než sledovat, jak se k mému obličeji rychle přibližuje podlaha pokrytá vybledlým linem. Zavřela jsem oči v očekávání pádu před lehce vylidněnou třídou. Ale nic se nedělo, opatrně jsem otevřela oči a podlaha se místo přibližování oddalovala. Ucítila jsem kolem své ruky pevné ledové sevření. Byla jsem dotyčnému vděčná za záchranu, tak jsem se rychle otočila, abych mu poděkovala. Můj pohled narazil na pár krásných očí v ještě krásnějším obličeji. Mým zachráncem nebyl nikdo jiný než Edward. Rychle jsem se pořádně postavila a ujistila se, že nic nebrání mému odchodu, tím jsem samozřejmě myslela zákeřné popruhy onoho nebezpečného batohu. Rozhlédla jsem se, kolik lidí si mého faux pas všimlo. Moc jich naštěstí nebylo a ti, co to zaznamenali, se jen mírně usmívali a jejich výraz byl jasný ‚No jo, celá Bella.‘. Edward se na mě díval zkoumavým pohledem, jakoby přemýšlel, jestli můžu jít ven ze třídy sama a asi usoudil, že ne, protože mě stále držel svou rukou a pomalu tlačil k východu.

Když jsme byli venku, pustil mě. Podívala jsem se na něj a konečně jsem dokázala normálně promluvit.

„Dík za záchranu,“ řekla jsem, a mírně se přitom pousmála.

On na mě upřel své oči, ve kterých to hrálo smíchem, a odvětil.

„Nemáš zač. Stává se ti to často?“ zeptal se pak. Jeho otázka mě překvapila. Jak to myslí nebo spíš, jak na to přišel. To, že jsem nemehlo, tady ví každý, ale on je přece nový. Než jsem stihla odpovědět, prošel kolem nás Jake. Vrhl na mě pohled stylu, to ti to moc dlouho netrvalo a na Edwarda se podíval přímo nenávistně. Já se nezmohla na nic jiného než sklopení očí.

Edward něco zamumlal. Znělo to jako 'debil', ale bylo to tak tiché, že jsem si nemohla být jistá. Tím, jak kolem mě prošel Jake, se mi zase všechno vybavilo, náš rozchod i to co se stalo potom, v přítomnosti Edwarda jsem to úplně vytěsnila, jeho přítomnost mě nutila přemýšlet nad jinými věcmi. Tou vzpomínkou jsem si uvědomila i jinou věc, vždyť to byl vlastně Edward, kdo mě našel v lese a donesl domů. A já mu nebyla ani schopná poděkovat. Rychle jsem se na něj podívala a on mě pozoroval zkoumavým pohledem.

„Ještě jednou děkuju, za všechno,“ vypadlo ze mě najednou.

Zdálo se, že pochopil.

„Nemáš vůbec zač, to by udělal každý,“ opáčil a považoval tak pravděpodobně celou věc za vyřízenou. Já však ne. Nebýt jeho, bloudím v tom lese možná ještě dneska a možná už bych se ani nikdy nemusela vrátit. Najít mě někdo jiný, nebo spíš něco jiného než Edward, mohlo to špatně dopadnout.

„Každý ne,“ řekla jsem kysele, a otočila se za odcházejícím Jakem.

Edward to zřejmě postřehl a zeptal se: „Co jsi v tom lese vlastně dělala? To tě tam nechal on?“ a ukázal směrem, kterým Jake odešel. Slyšela jsem zájem v jeho hlase, ale nechtěla jsem o tom mluvit, navíc s někým cizím, i když je to můj zachránce. Nepatrnou chvíli jsem váhala, co říct.

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, jsem jen zvědavý,“ vysvobodil mě z rozpaků a já jsem se zmohla na pouhé přikývnutí. Pomalu jsme se zamířili směrem ven ze školy. Ticho mi přišlo trapné, tak jsem se zeptala.

„A jak se ti tu líbí?“

Edward se chytil a už mi odpovídal.

„Moc. Je to tu takové maloměstské, domácké. V Londýně, kde jsme žili předtím, to takové nebylo. Ve škole jsi každý den potkávala nové lidi, protože jich tam bylo tolik, že ani za ty dva roky, co jsem tam chodil, jsem nebyl schopen všechny potkat, natož poznat. Tady znám všechny skoro za den.“ Usmál se krásným úsměvem.

„Hmm…“ Tak takhle chytře zněla moje odpověď.

„A co ty? Ty jsi tu spokojená?“ ptal se zase on.

„Žiju tu od narození, jsem tu zvyklá. Neumím si moc představit, že bych to tu měla opustit,“ opáčila jsem. V tu chvíli jsme došli k mému autu. Edward si ho zvědavě prohlížel a pak se opět usmál.

„Skoro jako exponát z muzea.“

Vztekle jsem se na něj podívala. Zachránce, nezachránce, mého stařečka nikdo urážet nebude.

„Možná exponát, ale na 100% spolehlivý. Čím jezdíš ty?“ Chtěla jsem vědět, co má on, když odsuzuje to mé. Natáhl ruku a ukázal na černé Volvo. Aha, takže žádná historie. No, ale přece se nenechám zahanbit.

„Prosím tě, to tvé nablýskané fáro by srážku s mým autem nepřežilo,.“ snažila jsem se znít nad věcí, ale nevím, jestli se mi to povedlo, protože Edward dostal záchvat smíchu, až jsem nevěděla, jestli mu něco není a nemám zavolat pomoc. Ale když se pomalu začínal uklidňovat, nasadila jsem masku, ty mi můžeš a otevřela jsem si dveře. Nasedla jsem, strčila klíček do zapalování s tím, že jsem připravená odjet. V tom mi však bránil Edward, který se rukou opíral o mé dveře a blokoval je tak v zavření.

„Dovolíš?“ řekla jsem ledově a ukázala na dveře.

„Jo, ale jen když se na mě usměješ,“ kladl si podmínky. Tím mě namíchl ještě víc a ještě víc jsem se zamračila. Asi si toho všiml, protože se začal omlouvat.

„Promiň, já to s tím autem tak nemyslel. Nechtěl jsem tě naštvat. Je vážně moc hezký a jednou bude mít cenu,“ snažil se mě přesvědčit a koukal na mě při tom psíma očima a mírným úsměvem na rtech. Proti mé vůli mi začaly cukat koutky úst. Bohužel se na něj asi nedokážu zlobit. Viděl, že má vyhráno a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Kamarádi?“ ujišťoval se. Na to jsem kývla.

„To jsem rád. Tak se uvidíme zítra. Měj se,“ řekl mi na rozloučenou.

„Ty taky,“ odpověděla jsem a Edward mi zavřel dveře. Ještě jsem na něj mávla a jela pryč.

Cestou domů jsem o tom přemýšlela. Edward byl moc fajn, až na pár much, největší samozřejmě byla ta, že se smál mému miláčkovi, ale to se dá přehlédnout, když už to nikdy neudělá. Alice se zdála moc milá. Trochu, no, šílená je asi silné slovo, ale taková, že chce všechno stihnout nejlépe hned a s ničím se moc nepáře. Doufám, že je oba poznám blíž. Teď, když už nemám Jaka, budu potřebovat nějaké kamarády, nějakou oporu. A taky musím přijít na kloub svým snům, i když pochybuji, že bych je mohla rozluštit. Prostě jsem asi nějaká vědma, nebo tak něco, a předpověděla jsem příchod Edwarda. To je asi nejjednodušší vysvětlení a já se s ním pro teď spokojila. Pomalu jsem přijížděla k domu. Zajela jsem na své parkovací místo, a koho to nevidím stát na verandě. Je to on, nebo se mi to jen zdá?

Na verandě se o domovní dveře opíral Jake. Hned, jak jsem ho uviděla, rozbušilo se mi srdce. Že by byly moje naděje vyslyšeny a on se ke mně chce vrátit? Vím, že mě nechal kvůli jiné, ale to mu klidně odpustím. Nic s ní neměl, tak co. Snažila jsem se udržet svůj nadšený výraz na uzdě, aby si neřekl, že to bude mít tak snadné. Pomalu jsem k němu kráčela.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a doufala, že můj hlas z ní klidně, jako by se nic nedělo, ale uvnitř mě to vřelo, chtěla jsem jít k němu, obejmout ho, políbit ho…

„Čau,“ odpověděl mi chladně. To mě probralo z mé euforie. Na to, že by se chtěl usmiřovat, to zrovna nevypadá. Ale co mi teda může chtít? Přemýšlela jsem, ale odpověď žádnou nevymyslela. Jake mě chvilku pozoroval a najednou na mě začal chrlit slova.

„Tak ty a Cullen, co?! Pospíšila sis. Hezky rychle sis našla náhradu,“ vypálil na mě a já nevěděla jak to myslí. Co mi to tu vykládá, vždyť přece se on rozešel se mnou.

„Jaku, já nechápu, jak to myslíš. Co já a Edward? Dneska jsem ho na hodině viděla poprvé,“ zkoušela jsem se mu to vysvětlit.

„Tak na to ti neskočím. Pěkně jste spolu na té chodbě cukrovali,“ obviňoval mě dál. Jeho slova mě rozpálila. On mě tu bude takhle urážet a já si to mám nechat líbit? Tak to teda ne.

„Ty mi tu máš co vykládat. To ty jsi mě nechal kvůli té Kate. Ty ses se mnou rozešel a nemáš žádné právo na to, mi tu něco vyčítat. Ani ses nenamáhal mě v sobotu hledat, a jsi takový zbabělec, že ani nejsi schopný se k tomu přiznat. Kdyby nebylo Edwarda, tak nevím. Je to už jen můj život, ty do něj nemáš co zasahovat. A i kdybych s Edwardem něco měla, jako, že nemám, tak by ti do toho nic nebylo!“ Slova se ze mě řinula úplně sama. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Ve svém zápalu jsem si však nevšimla toho, jak Jake vymrštil ruku a velkou silou mě uhodil do tváře. Pod tlakem jeho ruky jsem ztratila rovnováhu a upadla, hlavou jsem se při tom uhodila o zábradlí verandy a spadla jsem na ruku tak nešikovně až mě v ní bolestivě píchlo. Rychle jsem si ruku přiložila k tváři. Ta byla horká, jako bych na ní měla přiloženou žehličku. V očích jsem ucítila slzy, ale nebylo to ani tak kvůli bolesti vycházející z hlavy a ruky, ale kvůli tomu, co Jake udělal. On mě uhodil! Tohle už na mě bylo moc.

„Bello? Promiň, já nechtěl. Jen mi to ujelo. Jsi v pořádku?“ začal se rychle omlouvat a natahoval ke mně ruku, aby mi pomohl se zvednout. Jeho ruku jsem přehlédla jako širé lány a sama se pomalu sbírala. Opatrně jsem si stoupla na nohy. V ruce mi bolestivě škubalo a hlavu jsem měla jako v ohni, ale to mě teď nezajímalo.

„Já ti kašlu na to, jestli ti to jen ujelo. Mě už se nikdy nedotkneš, ani se ke mně nepřiblížíš. Je ti to jasný?!“ ptala jsem se ho důrazně a měla pocit, že v tuhle chvíli mě přešla všechna láska, co jsem k němu kdy cítila a vystřídal ji hněv a v právě teď i nenávist.

„Bello, já jsem vážně nechtěl. Omlouvám se. Odpustíš mi to?“ snažil se Jake dál. Ale to už bylo vážně moc. Moje emoce, jako by se utrhly ze řetězu. Slzy se mi valily vodopádem z očí a já na Jaka začala řvát jako smyslu zbavená.

„A co ti jako mám odpustit? Tu facku nebo to, že sis našel jinou? Co po mě, prosím tě, chceš? Nemůžeš mě jednou pro vždy nechat na pokoji a starat se o sebe, jako jsi to dělal do teď. Prostě na mě zapomeň a dělej, že jsi nikdy s žádnou Bellou nechodil. A teď vypadni!“

„Bello, buď rozumná, promluvíme si,“ zkoušel to dál. Co to mele, proč bychom spolu měli mluvit? On je vážně na hlavu.

„Vypadni! Ať už jsi pryč a nikdy, říkám ti nikdy, se sem nevracej,“ ječela jsem dál a začala do něj strkat, aniž bych se starala o svou ruku. Asi to vzdal, protože šel sám a ani se neotočil. Otevřela jsem dveře a vpadla do domu. Vyběhla jsem schody nahoru k sobě do pokoje, vrhla se na postel a plakala a plakala, dokud mi slzy úplně nevyschly. Pak jsem jen ležela a přemýšlela o tom, co se stalo. Vůbec jsem nechápala Jakobovu reakci. Nikdy nebyl výbušný. Vždycky si nechal všechno vysvětlit, nebo jsme si o tom promluvili. Najednou se začal, choval úplně jinak. Nikdy by si nedovolil mě uhodit a ta facka dneska byla víc než obyčejné uhození, to jakou do ní dal sílu, až mě to odhodilo… Hlava mě od uhození do zábradlí stále bolela a v ruce jsem stále cítila bolestivé píchání a škubání. Dala jsem si ruku před oči. Byla dvakrát tak velká, než normálně. Zvedla jsem se z postele a šla do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila. Oči jsem měla opuchlé, vlasy rozcuchané. Jemně jsem si šáhla na hlavu a ohmatala naražené místo. Když jsem po něm přejížděla prstem, zřetelně jsem cítila, jak se tam rýsuje boule jako zeměkoule. Povzdechla jsem si. To jsem dopadla. Dnešní odpoledne mě vyléčilo z mých marných nadějí a dá se říct, že částečně i z lásky k Jakovi. Ano, stále to trochu bolelo, ale myslím, že to byl už jen dozvuk. Ta největší bolest odešla ve stejnou chvíli, ve které odešel Jake. Z mého rozjímání mě vyrušilo bouchnutí vchodových dveří.

„Bello?“ slyšela jsem volat mamku.

„Jo, jsem tady,“ zavolala jsem na ni zpátky. Slyšela jsem její kroky na schodech a pak otevřela dveře koupelny.

„Ježíši, Bello, co se ti stalo?“ ptala se mě hned, jak mě spatřila.

Chvilku jsem přemýšlela co odpovědět. Nemůžu jí říct, že mě Jake uhodil. Udělala by z toho akorát scénu a o to jsem vážně nestála.

„Spadla jsem,“ zněla tedy moje odpověď. U mě to nebude až tak zvláštní.

„Bello,“ povzdechla si, „tebe nechat samotnou. Ukaž, jak to vypadáš. Co ta ruka?“ starostlivě mě zkoumala pohledem.

„Jak jsem spadla, tak jsem se uhodila do hlavy a přilehla si ruku. Ale nic to není, jen si na to dám led,“ pokusila jsem ji přesvědčit.

„Bello, vždyť máš na hlavě bouli a ruka ti začíná hrát všemi barvami,“ říkala mi, co jsem už sama viděla a věděla.

„Radši zavolám doktora, co kdyby z toho byl otřes mozku,“ rozhodla se a já věděla, že ji nezastavím, ale přeci jenom jsem to zkusila.

„Ne, mami to nemusíš. Nic to není. Bude to dobrý.“ Ale moje poslední slova už nejspíš neslyšela, protože začala dole mluvit do telefonu. Netrvalo to ani půl hodiny a přijel doktor Cullen. Ach jo, ona je nepoučitelná.

________________________________________________________________________

4. kapitola     SHRNUTÍ     6. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 5. kapitola: