Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 25. kapitola

Opravdová láska? - 25. kapitolaS obrovským zpožděním přidávám další a současně poslední kapitolu Opravdové lásky. Myslela jsem, že těch dílů bude ještě trochu víc, ale dostala jsem se do slepé uličky. Nápady došly, a tak než abych tam psala nějaký blbosti, radši jsem to utla, dokud to jde. Snad se na mě nebudete moc zlobit a doufám, že jsem to nezvrtala. Chtěla bych tenhle díl věnovat všem, kteří s touto povídkou ty čtyři měsíce vydrželi, pravidelně ji četli a komentovali. Moc, moc a moc Vám děkuju. Co ještě dodat? Jo, ještě čekejte epilog. Tak teď už Vás nechám číst. Snad nejste moc zklamaní a věnujete mi poslední komentáře. Takže jako vždy příjemné čtení přeje Zuzka88 VAROVÁNÍ: KDO MÁTE RÁDI JAKOBA NEČTĚTE!!! NEBO SPÍŠ ČTĚTE, ALE PŘIPRAVTE SE NA NEJHORŠÍ:))

 25. kapitola

A tak to šlo každý den. Ve škole bylo neuvěřitelné napětí. Jake mě zdravil, občas něco prohodil a to vždycky s poťouchlým, trochu nebezpečným úsměvem na tváři. Vždycky mi z toho naskočila husí kůže.

Nevěděla jsem, co si o tom myslet, obzvlášť když byl Edward evidentně jako na trní. Snažil se to zamaskovat, ale ne moc úspěšně. Občas mu uniklo tiché zavrčení a neustále Jakea probodával vražednými pohledy.

Cullenovi si stanovili něco jako hlídky. Poklad, dá-li se tomu tak říkat, který měli strážit, jsem byla já. Za celý den ve škole jsem nezůstala ani na minutu sama. Vždycky mě někdo z nich doprovázel. Ani na záchod jsem si nemohla dojít sama.

Ze začátku mi to nevadilo, ba naopak jsem byla ráda, protože jsem z Jakea měla opravdu strach. Ale postupem času, kdy si Jake stále nic nedovolil, mě to obtěžovalo stále víc a víc.

Neměla jsem ani minutu soukromí. Věděla jsem, že Jakob je pořád hrozba, ale už mi nepřišlo, že nějak strašná. Ublížil mi přeci dost, proč by to měl dělat znovu?

Chtěla jsem se nějak vzepřít, ale kdykoliv jsem Edwardovi navrhla, že bych mohla jít z jedné hodiny na druhou jednou sama, dostal málem záchvat.
„Ale proč?“ Chtěla jsem vědět.
„Bello, ty to nevidíš?“ ptal se naléhavě. „On je nebezpečný.“
„Jsem si jistá, že už mi nic neudělá. Vždyť se vůbec o nic nepokusil,“ snažila jsem se ho přemluvit.
„To proto, že tě hlídáme. Neodváží se k tobě, když je kolem tebe tolik upírů.“
„Ale já už toho mám dost. Už mě nebaví mít pořád někoho za zadkem, jako bych byla malé dítě, které může upadnout a neumí se samo zvednout. Já už jsem velká a umím se o sebe postarat. Tak se s tím smiř,“ vyletěla jsem, otočila se na patě a nechala ho stát uprostřed parkoviště.

Celý den jsem pak všechny Culleny ignorovala. Chodili za mnou jako stíny dál a to mě popouzelo ještě víc. Rozhodla jsem se, že si s tím poradím po svém.

Po jedné hodině jsem popadla za ruku Angelu a Alici, která na mě čekala před třídou, jsem se vymluvila na to, že si s Angelou musím promluvit o samotě. Nevím, jestli mi na to skočila nebo mi chtěla jen dát trochu prostoru, ale přikývla na souhlas a vydala se chodbou na opačnou stranu.

Bylo mi tak krásně volně. Šla jsem s Angelou a povídaly jsme si jako za starých časů. Už jsme byly u učebny a já si všimla, že jsem v předchozí třídě zapomněla mikinu. Nezbývalo než se pro ni vrátit. Angela mi nabízela, že mě doprovodí, ale s díky jsem ji odmítla. Nemusíme mít průšvih za pozdní příchod obě dvě.

Doběhla jsem do třídy, která byla teď prázdná. Mikina byla přesně tam, kde jsem ji nechala, pověšená na opěradle židle. Sebrala jsem ji a pádila zpátky.

Hodina už začala a na chodbě bylo ticho rušené jen pleskáním mých bot o podlahu. Tak už jen zahnout za roh a budu tam. Snad se nebude pan Parker moc zlobit, modlila jsem se v duchu. Parker byl jedním z mála učitelů, kteří absolutně nesnášeli pozdní příchody.

Chtěla jsem odbočit, když mě za paži chytla něčí ruka a vtáhla do malého tmavého prostoru. Srdce se mi na pár okamžiků zastavilo. Tma netrvala věčně. Dotyčný rozsvítil žárovku, která osamoceně visela ze stropu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme v jakémsi kumbálu. Byla tu košťata, štafle, nějaké nářadí.

Odhodlaně jsem zdvihla hlavu, abych se podívala přímo do očí tomu, kdo mě sem zatáhl. Byl to Jake, kdo jiný. Krk se mi strachy svíral, ale musela jsem promluvit a dát mu tak najevo, že se ho nebojím.
„Co chceš?“ vyštěkla jsem.
„To je mi ale přivítání. Copak si nezasloužím něco trochu vřelejšího?“ zeptal se s úsměvem. Panebože, chová se jak blázen. On si snad myslí, že budu dělat, jakoby se nic nestalo a budu se s ním přátelit nebo co.
„A co jsi jako čekal? Po tom, co jsi mi udělal?“ zasyčela jsem nenávistně.

Jeho, ještě před chvílí veselý úsměv ztuhnul a rty se mu semkly do tvrdé linky. Oči metaly blesky. Teď z něho šel opravdu strach. Snažila jsem se to nedat najevo. Nechtěla jsem, aby věděl, že má navrch.

„Nezdá se, že by ti něco bylo,“ podotkl.
„A co myslíš, že jsem dělala celou tu dobu, co jsem nebyla ve škole? Na dovolený jsem opravdu nebyla.“
„Předpokládám, že sis užívala s Cullenem,“ řekl ledovým tónem.
„Do toho co, jak a kdy dělám s Edwardem, ti nic není. Ale jestli chceš vědět, co jsem ty měsíce dělala, tak se dívej.“

Asi jsem ho překvapila tím, že jsem si začala sundávat tričko. Na chvíli zvedl obočí, ale pak se zatvářil stejně jako předtím.

Tričko jsem sevřela v dlani a narovnala se, aby měl Jake dobrý výhled.
„Vidíš to?“ Volnou rukou jsem ukazovala na jizvy. „To je jen zbytek. Z tváře mi je odstranili.“

Chvíli si mě konsternovaně prohlížel.
„To ti mohl udělat kdokoliv. Třeba ta tvoje pijavice,“ trhnul rameny.
„Edward,“ to jméno jsem zdůraznila, „se nemění ve velkou chlupatou potvoru. To jsi mi udělal ty. Dobře se na to podívej a už se ke mně nikdy nepřibližuj. Už jsi mi ublížil dost, tak bych prosila trochu klidu,“ oznámila jsem mu. Oblékla jsem se a chtěla odejít, ale on mě chytil za ramena a pevně stiskl.

„To jsem nechtěl, ale když ty si za to můžeš sama. Copak nechápeš, že to všechno dělám pro nás. Měla bys být se mnou, ne s ním,“ šeptal naléhavě.
„Jakeu, vybral sis sám. Teď jsem s Edwardem a ty na tom nic nezměníš. Je pozdě. Teď, pokud dovolíš…“ Vysmekla jsem se mu a šahala po klice.
„Ještě to neskončilo, doufám, že to víš,“ řekl, ještě než jsem odešla.

„Bello,“ vydechl Edward, do kterého jsem málem vrazila, jak vystřelil zpoza rohu chodby. Hned mě začal drtit v náruči a stále opakoval moje jméno. Trochu jsem nechápala, o co tady jde.

„Co se stalo?“ vyhekla jsem, protože mi docházela zásoba vzduchu v plicích. Edward trochu uvolnil sevření a maličko se odtáhl, ale jen tak, aby mi viděl do obličeje.
„Zmizela tvoje budoucnost. Alice mi volala. Myslel jsem, že se ti něco stalo, že ti něco udělal.“
„No, já opravdu byla s ním,“ zamumlala jsem. „Ale nic mi neudělal,“ dodala jsem rychle, když jsem viděla jeho výraz. „Jen jsem mu vysvětlila situaci. Jsem si jistá, že už dá pokoj.“ Nedodala jsem, že Jakeova poslední věta svědčí o pravém opaku, ale nechtěla jsem Edwarda ještě víc znepokojovat.

Znovu mě pevně objal.
„Tohle už mi nikdy nedělej,“ vydechl mi do vlasů a pak mě políbil.

---

Čas plynul a pomalu se blížil konec školního roku. Šílené, jak rychle to uteklo.

Jake mě už od toho "setkání" v kumbálu neoslovil, ani mě nezdraví. Chová se, jako bych neexistovala a mně to tak vyhovuje. Jsem ráda, že od něj mám pokoj.

I Edward už je v jeho přítomnosti klidnější a uvolněnější. Prý jsou Jakobovy myšlenky stejné jako kohokoliv jiného a na mě už skoro nemyslí. Když už někdy, tak vzpomíná na to, co jsme spolu zažili.

Nebylo mi moc příjemné, že to v jeho myšlenkách Edward vidí, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nemohla jsem Jakeovi zakázat, abych na mě myslel.

Alice se rozhodla uspořádat na oslavu konce školního roku velkou párty. Měla se konat u Cullenových doma. Moc jsem nechápala význam, ale zjistila jsem, že nemá cenu protestovat. Jakmile si Alice postaví hlavu, nic s ní nehne.

Noc před tím velkým mejdanem jsme měly mít dámskou jízdu. Tedy já, Alice a Rose. Prý abychom byly krásné a neodolatelné. V jejich případě je to zbytečná snaha, ony jsou naprosto dokonalé a ani plastická operace by je nemohla udělat hezčí.

Mamka mě samozřejmě bez protestů pustila. Celou dobu mluvila o tom, jak to bude fajn, a že si to určitě užiju.
„Určitě si budete dělat manikúru a pedikúru, taky nějaké masky,“ dumala. Jen z těch výrazů se mi ježily vlasy. Jak tohle přežiju?

Edward a ostatní měli vyrazit na lov, takže bychom tam měly být samy. Moc se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem u Cullenových spát bez Edwarda, ale v lovu jsem mu bránit nemohla.

Alice mě vyzvedla přesně v šest. Žádné věci jsem si sebou nebrala. Po té, co jsem začala chodit s Edwardem, jsem u něho v šatně měla svoji vlastní skříň, kterou Alice náležitě vybavila.

„Jak se těšíš?“ vyptávala se Alice.
„Ale jo,“ zabručela jsem.
„Moc nadšeně to neříkáš,“ řekla dotčeně Alice. Trochu jsem se usmála a pokusila se tvářit veseleji.
„Jasně, že se těším. Bude to zábava,“ udobřovala jsem si ji.
„To bude,“ zašeptala Alice tak, že jsem ji sotva slyšela a obdařila mě tajemným úsměvem. Ona určitě něco chystá. To se mám na co těšit.

Když jsme přijely k domu, stála tam celá rodina, mimo Edwarda. Na příjezdové cestě byl připravený džíp a černý mercedes.

„Tak, Bello, přeju pěkný večer. Uvidíme se zítra,“ zatrylkovala Alice a hrnula se k džípu, do kterého nastupoval Emmett s Jasperem a Rose.

Byla jsem trochu zmatená. Co to má znamenat? Co naše dámská jízda?
„Měj se, Bello a moc nezlobte,“ zavolal na mě Emmett.

Nechápavě jsem se dívala na jeho vysmátý obličej a pak už jen viděla koncová světla jejich aut.

Pokrčila jsem rameny a vešla do domu.

Světlo bylo zhasnuté, ale přesto tam nebyla tma. Všude plály svíčky různých velikostí i barev. Bylo to kouzelné. Ze schodů ke mně mířil Edward.

„Myslela jsem, že bude dámská jízda s Alice a Rose,“ prohodila jsem.
„Jestli po ní tak toužíš, můžu jim zavolat,“ řekl.
„To nebude nutné, ty mi stačíš.“ Došla jsem k němu, obtočila mu ruce kolem krku a nastavila ústa k polibku.
„To jsem rád.“ Lehce mě líbnul na rty. „Mám pro tebe večeři.“
„Skvělé, mám obrovský hlad,“ usmála jsem se na něj.

Za ruku mě dovedl do kuchyně, kde bylo na stole prostřeno pro jednoho. Jídlo bylo výborné. Chválila jsem ho horem dolem.

Pak jsme se posadili v obýváku na pohovku. Edward seděl, já ležela a hlavu měla položenou na jeho klíně. Povídali jsme si a on mě hladil ve vlasech. Byla to pohoda, být tu sami, moci si dělat co chceme. Při té myšlence mě napadlo ještě něco.

Sedla jsem si a přesunula se Edwardovi na klín. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. S chutí mi polibky oplácel a já začala být netrpělivá. Pořád jsem neměla dost.

V době, kdy jsem měla jizvy na tváři, jsem na něco takového ani nepomyslela, ale teď mě každý Edwardův dotek rozechvíval.

Prsty jsem projížděla v jeho vlasech a vychutnávala si to. Edwardovy ruce mě hladily všude po těle. Věděla jsem, že teď je ta pravá chvíle.

Roztřesenými prsty jsem začala rozepínat knoflíčky jeho košile. Edward mi zajel rukama pod tričko a přetáhl mi ho přes hlavu. Usmála jsem se, on mi úsměv vrátil a pak se znovu věnoval mým rtům, krku a ramenům.

Chvěla jsem se, ale nebylo to zimou, byla jsem vzrušená, jako ještě nikdy.

Najednou jsem ležela na Edwardově posteli. Ani nevím, jak jsem se tam dostala. Pořád jsem se bála, že to stopne, že se zastaví a… Ale nestalo se tak.

---

„Miluju tě,“ šeptal mi do vlasů stále dokola, jakoby to bylo nějaké zaříkávadlo. A vlastně to tak působilo. Byla jsem díky tomu strašně šťastná.

Uvolněně jsem ležela v jeho náruči a užívala si tu chvíli. Byla jsem ráda, že se to stalo, že Edward mohl být tím prvním. Bylo to snad to nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo.

„Taky tě miluju,“ řekla jsem a políbila ho na nahou hruď a pak jsem se vytáhla výš, abych dosáhla na jeho rty.

Jeden malý polibek stačil k tomu, abych po něm začala znovu toužit. Bohužel to nebylo možné. Po našem prvním milování jsem byla trochu rozbolavělá, takže musíme počkat. Ale nezabránilo mi to v tom ho líbat a hladit.

Edward se přetočil na bok, mě si přitiskl zády k sobě a uvěznil mě ve svých silných pažích.

Najednou jsem byla strašně unavená. Párkrát jsem zívla. Chtěla jsem zůstat vzhůru, abych si mohla tenhle okamžik náležitě vychutnat, ale nepodařilo se. Poslední, co jsem vnímala, byly Edwardovy ledové rty ve vlasech.

---

Vzbudilo mě nezvyklé světlo, které mi mířilo přímo do očí.

Rozespale jsem zamžourala a dívala se do slunečních paprsků, které si našly cestu mezi mraky. Přetočila jsem se na druhý bok, abych mohla pokračovat tam, kde jsem skončila, ale pak mě napadlo, že doma mám okno na západ, tak jak je možné, že mi tam ráno svítí.

Posadila jsem se a ještě jednou se rozhlédla. Byla jsem u Edwarda. A… o tom, co jsme dělali, jasně svědčila má nahota, která se ukázala hned, jak mi sklouzla přikrývka. Rychle jsem si ji vytáhla až po bradu a pohodlně se uložila do polštářů.

V pokoji jsem byla sama, ale ne dlouho. Edward se dostavil záhy po mém probuzení a přinesl sebou velký tác se snídaní. Bylo na něm vše, co si jen k snídani dokážete představit. Samozřejmě jsem nebyla schopná to všechno sníst. Naládovala jsem do sebe asi čtvrtinu, pak tác odstrčila a zase se zhroutila do peřin.

„Dneska už se ani nehnu,“ hrozila jsem.
„To nevadí,“ ujistil mě Edward. „Mně se líbíš přesně tam, kde jsi.“

Tác položil na stůl a natáhl se vedle mě. Vyhledal moje ústa a nedočkavě je políbil. Připadala jsem si v pořádku, tak jsem mu stáhla tričko, které si oblékl k modrým džínsům.

Jeho pokožka zazářila ve světle slunce jako diamant. Opatrně jsem po ní přejížděla prsty, jako bych ji mohla nějakým neopatrným dotekem rozbít. Ale nakonec mě přemohla vášeň a veškerá opatrnost byla ta tam.

---

„No tak Bello, vylez už s té koupelny. Takhle to nestihnu,“ rozčilovala se Alice.

Z lovu se vrátili ve dvě odpoledne a od té doby jsem se skoro nezastavila. Teda já jo, ale Alice ne.

Odvlekla mě do své ložnice, kde jsem si sedla do křesílka a ona na mě začala patlat nějaké masky a krémy, dělala mi manikúru a podobné nesmysly. Pak mě poslala vysprchovat a umýt vlasy. Tuto činnost jsem zdržovala, jak nejdéle to šlo, protože se mi nechtělo zase sedět a dělat ze sebe panenku na hraní.

„Bello, jestli okamžitě nevylezeš, tak si pro tebe dojdu,“ vyhrožovala mi.

Rezignovaně jsem si povzdechla a vypnula vodu. Osušila jsem se, oblékla si bílý měkký chlupatý župan a vrátila se do pokoje.

„Hurá,“ zajásala ta mučitelka. „Tady se posaď, zavři oči a relaxuj. Já všechno zařídím,“ rozdávala rozkazy. Toho jsem se bála. Ona všechno zařídí, ale jak potom budu vypadat.

Věděla jsem, že s tím nic nenadělám, tak jsem jí poslechla. Byla jsem celkem unavená. Po promilovaném dopoledni není divu. Skoro jsem usnula, ale probral mě Alicin výkřik. „Hotovo,“ volala.

Otevřela jsem oči a zamračeně na ni pohlédla.

„Na mě se nedívej. Mrkej do zrcadla.“ Bylo znát, jak je na svou práci pyšná. Poslušně jsem se otočila a podívala se do oválného zrcadla umístěného na toaletním stolku.

Zatajil se mi dech. Páni, je opravdu dobrá. Byla jsem krásně nalíčená a přitom jsem to pořád byla já. Nebylo to ani moc ani málo, prostě akorát. Vlasy jsem měla sepnuté na temeni v jakémsi neuspořádaném, rozcuchaném uzlu. Nádhera.

„Alice, je to skvělé,“ pochválila jsem ji.
„Já vím,“ odpověděla sebejistě. Ta je teda skromná, usmála jsem se v duchu.
„Tak teď ještě oblečení. Předpokládala jsem, že nechceš šaty, tak jsem vybrala tohle.“ Zašla do šatny a vrátila se s úzkými šedivými džínsy, lehce vyšisovanými a na některých místech jakoby rozervanými, ale jen decentně. K tomu bílé tílko, přes které patřila delší černá vesta, která byla na předních dílech posetá malými cvočky a černé plátěné conversky.

Zářivě jsem se na ni usmála. Tohle bylo přesně podle mého gusta.

Vesta přesně zakrývala to místo, kde byly jizvy. Pak mi ještě na uši zavěsila větší náušnice a na krk dlouhý řetízek s přívěškem ve stejném tvaru jako byly náušnice.

Bylo to dokonalé. Nadšeně jsem Alice objala a děkovala jí.

Večírek začínal v sedm hodin. Sjela se sem skoro celá škola. Kdo by si taky nechal ujít příležitost, vidět dům Cullenových. Co na tom, že s nimi ty lidi nikdy neprohodili ani slovo.

Jasper pouštěl samé známé hity a rozjíždělo se to tu ve velkém. Všichni si to náramně užívali. Já jsem chvíli tančila s Edwardem, pak s Emmettem a Jasper nedal jinak, než že mě taky provede.

Aniž jsem to čekala, nakonec jsem se dobře bavila.

„Jak se ti to líbí?“ zeptal se Edward, když si mě uzmul pro sebe a vedl mě k improvizovanému baru, abych se napila.
„Alice to vymyslela skvěle,“ odpověděla jsem.
„Nechtěla bys jít na chvilku někam kde je klid?“ Prosebně se na mě podíval a já mu s radostí přikývla.

Od té doby, co se rodina vrátila, jsme spolu nebyli.

„Jen si odskočím, počkej na mě u sebe,“ zašeptala jsem mu do ucha. V místnosti byl takový hluk, že bych se normálně bála, že mě neuslyší, ale to u Edwarda nehrozilo.

Usmál se, dal mi pusu a pak jsme šli každý na jinou stranu.

Zavřela jsem se do koupelny, odskočila si a chtěla se rychle vydat za Edwardem. Cestou jsem však šla kolem otevřených dveří, ze kterých proudil čerstvý noční vzduch. V domě bylo skoro nedýchatelno, tak mi to nedalo a vyšla jsem ven.

Bylo to příjemné. Vzduch krásně chladil moje rozpálené tělo. Zhluboka jsem dýchala. Nakonec jsem neodolala a sešla schody na příjezdovou cestu.

Narazila jsem na pár spolužáků, většinou párů, kteří se ve stinných zákoutích muchlovali. Šla jsem dál. Všude byla tma a já si vychutnávala samotu a ticho. Věděla jsem, že na mě čeká Edward, ale totálně jsem podlehla kouzlu vlahé letní noci.

Říkala jsem si, že se projdu jen kousek a hned se zase vrátím, aby neměl starost. Alice mě stejně určitě viděla, takže vědí, kde jsem.

Nevím, jak daleko jsem došla, ale když jsem se otočila a neviděla světla domu, rozhodla jsem se, že je čas pro návrat. Moje orientační smysly byly hodně špatné a to jsem je nikdy neprubla v noci.

Udělala jsem sotva dva kroky, když mě chytily dvě horké ruce. Chtěla jsem vykřiknout, ale jedna se přesunula na mou pusu a já nemohla vydat ani hlásku.

Začala jsem sebou škubat a kroutit se, ale marně. Tušila jsem, kdo to je. Tedy spíš sem to věděla, nebyl tu nikdo jiný, kdo by mě takhle v noci přepadával.

Táhnul mě sebou tmavou nocí jako nějaké zavazadlo. Neměla jsem nejmenší tušení, co se mnou může chtít dělat, ale bála jsem se. Věděla jsem, že je schopný všeho.

Z ničehonic se zastavil uprostřed tichého lesa. Pustil mě a já mohla pohlédnout do jeho tváře.

Jake, jak jsem předpokládala.

Jeho výraz byl divoký, nebezpečný, skoro jako smyslu zbavený.

Nevěděla jsem, co mám říct. Bála jsem se promluvit, protože by mi mohl selhat hlas a on by poznal, co se mnou tahle situace dělá. Ale asi na to nečekal, protože sám začal.

„Říkal jsem, že ještě není konec,“ pronesl až nečekaně klidně. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhla.
„Bello, my patříme k sobě. Vím, jsi teď zaslepená, ale časem pochopíš, že já jsem ten pravý.“

Sice jsem měla pořádný strach, ale to co řekl, vyburcovalo ještě vztek. Copak jsem mu to už několikrát neříkala? Pořád ta samá písnička. Jestli tohle všechno dělá proto, že si myslí, že se k němu vrátím, tak je na omylu.

„Jakeu,“ řekla jsem, jako bych mluvila s malým dítětem. „Já Edwarda miluju. Miluju ho a chci s ním být navždy. S tebou už nemám nic společného, tak to pochop.“

Moje prohlášení jen zvýšilo jeho vztek. Třásl se, na moment zavřel oči. Mohla bych utíkat, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Chytil by mě dřív, než bych udělala tři kroky. Zhluboka dýchal a pak se na mě znovu podíval, zdálo se, že to má pod kontrolou.

„Bello, lásko, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém, tak si vyber.“ Z jeho hlasu odkapával med.

Neměla jsem představu, jak by mě chtěl donutit, abych byla s ním, ale rozhodně to myslel vážně.

Začala jsem couvat, ale zastavil mě kmen borovice.

„Ty se bojíš, to je roztomilé,“ zasmál se.

Ano, byla jsem strachy paralyzovaná. Choval se jak blázen.

„Bello, pokud nechceš být se mnou tady, tak to bude muset být jinde. A věř, že tam už nás nikdo nerozdělí.“

Z kapsy ustřižených kalhot vytáhl velký zálesácký nůž. Vyndal ho z koženého pouzdra. Čepel se ve svitu měsíce hrozivě zaleskla. Ještě víc jsem se přitiskla na strom. Chtěla jsem s ním splynout, zmizet.

Pomalu se ke mně přibližoval a nožem stále kroutil ve vzduchu a prohlížel si ho.

„Nemusíš se bát, bude to rychlé, ani to neucítíš,“ sliboval. Byl teď těsně přede mnou. Špičkou nože mi přejel po tváři. Křečovitě jsem stiskla víčka k sobě. Ucítila jsem, jak mi něco teplého teče po obličeji.
„Jáj, to jsem nechtěl. Promiň.“ S hrůzou jsem ho pozorovala a čekala, kdy ho přestane bavit hrát si a začne jednat.
„Bello, uvidíme se na druhé straně,“ zašeptal mi do ucha a pak mě začal líbat. Bylo to hrozné. Dusila jsem se vzlyky, beznadějí i tím, že mi nedopřál dostatek vzduchu.

„Jakobe,“ zavolal někdo.

Jake zavrčel a odtrhl se ode mě. Tím mi umožnil výhled a já viděla celou rodinu Cullenových. Začala jsem brečet ještě víc. Oni jsou tady, přišli mě zachránit, probíhalo mi hlavou.

„Pokud vím, nikdo vás nezval. Nemáte náhodou poskakovat na tom pitomým večírku a hrát si na lidi?“
„Jakeu, odlož ten nůž. Určitě se to dá vyřešit jinak,“ přemlouval ho Carlisle. Edward mlčel. Cítila jsem, jak se jeho tvrdý a zároveň starostlivý pohled vpíjí do mého obličeje.
„Ano, to máš pravdu. Vyřeší se to jinak,“ řekl Jake.

Než jsem se nadála, nestál tam Jake, ale vlk. Zděšením ve mně zatrnulo. On chce zabít je!

Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale zarazil mě Edward. „Bello, zůstaň, kde jsi.“

Jake byl ke mně zády. Stál nakrčený, jakoby připraven vyrazit vpřed. Z tlamy se mu dralo hluboké vrčení. A pak… pak najednou skočil. Vykřikla jsem a pak se sesunula k zemi.

---

Jake zabil Edwarda! Bylo první, co mi proběhlo hlavou, jen co jsem přišla k sobě. Panebože.

Zpod zavřených víček mi vytékaly horké slzy bolesti. To nemůže být pravda. On ne, proč on.

„Bello, lásko,“ promluvil na mě ten nejkrásnější hlas, jaký znám. Rychle jsem otevřela oči. Viděla jsem trochu rozmazaně, ale přesto jsem rozeznala Edwardovu tvář.

Jeho zlaté oči mě starostlivě pozorovaly. Na nic jsem nečekala a vrhla se mu okolo krku. Zabořila jsem mu obličej do ramene a plakala ještě víc, ale tentokrát úlevou a radostí nad tím, že žije.

„A ostatní?“ zeptala jsem se. I oni se Jakobovi postavili.
„Všichni jsou v pořádku. Byla nás přesila. Proč pláčeš?“ chtěl vědět.
„Když já…“ zadrhla jsem se. „Když já myslela, že tě zabil.“ Po tváři se mi koulely slzy jako hrachy.
„Ale ty můj blázínku. Přece si nemyslíš, že bych se nechal zabít, když mám tebe. Miluju tě. Už to skončilo. Teď budeme jen spolu. Nic už nám nestojí v cestě.“ Políbil mě krátce na rty a já se uvelebila v jeho náruči.

„Jak to myslíš, že to skončilo. Co je s Jakem?“ zajímala jsem se. Teď, když už jsem věděla, že nemusím mít strach o Edwarda, začala jsem konečně přemýšlet.
„No, on… my…“ nevěděl jak pokračovat.
„Je mrtvý.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování.
„Ano,“ opáčil jednoduše.

Na jednu stranu jsem pocítila neskutečnou úlevu. Už se nebudu muset bát jít sama do lesa nebo jen po chodbě ve škole. Ale na druhou stranu, byl to Jake. Kluk, se kterým jsem dlouho chodila. Moje první láska. Od něho jsem dostala první pusu, s ním jsem poprvé tančila, byla za školou. A teď je pryč. Ano, poslední dobou se choval jako blázen a hodně mi ublížil, ale přesto jsem na něj teď nemohla myslet ve zlém nebo ho nenávidět.

„Dobře,“ bylo všechno, co jsem na to mohla říct. Znovu jsem se opřela Edwardovi o hruď a unaveně zavřela oči.

Kdo by si pomyslel, že se všechno tak moc změní. A za tak krátkou dobu.

Ani ne za půl roku se stalo tolik věcí. Rozešel se se mnou Jake, zjistila jsem, že existují upíři a vlkodlaci, našla jsem Edwarda, lásku mého života a Jake zemřel. Trochu moc věcí. Někteří lidé toho tolik nezažijí za celý život.

Vždycky jsem si přála mít lásku, jako měly hrdinky z románů Jane Austenové. Tu pravou a jedinou. A nakonec jsem ji našla. Byla jsem si jistá, že ano. Edward byl mojí skutečnou láskou, jedinou a opravdovou.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem, než jsem se propadla do říše snů.
„Já tebe,“ zašeptal.


Tak co říkáte na poslední kapitolu? Zvrtala jsem to moc?

Jinak co se týče budoucí organizace. Za tři týdny dělám státnice, takže to znamená jediné. Tak trochu pozastavuju povídky, teď už vlastně jen jednu povídku a to Volání minulosti. Nepřestanu psát úplně, ale dílky budou přibývat hodně pomalu. S novou povídkou začnu, až budu mít klid a čas, takže ještě stále můžete hlasovat, která to bude (více v mém shrnutí). To je asi vše, co jsem Vám chtěla oznámit. Snad to chápete. Tak se těším za tři týdny:))


24. kapitola     SHRNUTÍ     epilog



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 25. kapitola:

 1
28.10.2012 [10:01]

BellaSetUff, ještěže nejsem tým Jacob - tohle bych asi nezvládla. Emoticon Ale dobrý, tým Edward jsem jasný, takže klídek. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!