Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 14. kapitola

Opravdová láska? - 14. kapitolaTakže další kapitolka je tu. Těch komentů teda nebylo moc, ale nakonec jsem jí sem přece jen dala. Je opět celá z Edwardova pohledu. Příště se mužete zase těšit na Bellu. Snad se bude líbit a doufám, že to jak si u vás stojí, dáte najevo alespoň krátkým komentářem, protože příště vážně budu čekat, až jich tu bude dost. Mám teď spoustu práce, tak na ni kdyžtak budu mít víc času, ale ne, že bych o to stála. Tak se podle toho, kdy budete chtít další díl zařiďte:))

14. kapitola

Edward

Od Carlisla jsem zjistil, že je na tom Bella dobře a zítra půjde do školy. Z toho jsem byl bůhví proč úplně na větvi. Vědomí, že jí zítra uvidím ve škole, mě celého rozechvívalo. Pak jsem si vzpomněl na její neodolatelnou vůni, která mě lákala jako závisláka jeho droga, nebo jako Alici nákupy. Nechtěl jsem nic riskovat a v podvečer jsem se vypravil na menší lov. Cestou domů jsem opět neodolal a šel se na Bellu podívat. Věděl jsem, že ji zítra uvidím, ale něco mě k ní táhlo a než jsem si to uvědomil, stál jsem v jejím pokoji. Tentokrát jsem byl opatrnější a držel se blíž u okna, aby mě zase nepřekvapila. Nezdály se jí žádné sny, v hlavě měla prázdno.

Pozoroval jsem jí až do svítání, pak jsem rychle doběhl domů, dal si sprchu a oblékl se do oblečení, které jsem měl jako každý den připravené na gauči. Samozřejmě od Alice. Pak jsem jen netrpělivě přecházel po obýváku a čekal, až bude čas jít do školy.

„Zkoušíš, jak se asi cítí zavřené zvíře? Protože jinak tvoji aktivitu nechápu.“ Kroutil hlavou Emmett a zamyšleně mě pozoroval. Přívlastek zamyšleně se mi k němu moc nehodil, protože mi přišlo, že většinou nemyslel. 

Jeho otázku jsem přešel, protože nehodlám celý den poslouchat jeho připomínky.

„Edwarde, klid. Taky se těším. Mám s ní hned první hodinu. Vím, že budeme skvělé kamarádky, ale to neznamená, že tu musím chodit jako lev v kleci. Abych tě potěšila, máte spolu poslední hodinu,“ uklidňovala mě Alice a skutečně mě velmi potěšila.

Hned jak se hodinová ručička dotkla šestky a na ciferníku se objevilo půl osmé, vyletěl jsem z domu jako namydlený blesk a pak už jen vyťukával netrpělivé staccato na volant, protože ostatní se vlekly hlemýždí rychlostí.

Když jsme přijeli ke škole, ještě tam nebyla. Chtěl jsem na ní počkat, ale Alice mi to zakázala a skoro mě dokopala do třídy, když jsem protestoval. Sama se pak vrátila na hodinu, kterou měla s Bellou. Jak já jí to záviděl.

Vůbec jsem nechápal své pocity. Ještě nikdy se mi to nestalo. Nikdy jsem nebyl z nikoho tak, asi bych mohl říct, vedle. A to jí vlastně ani neznám. Zatím jsem s ní nemluvil. Co když to bude namyšlená husa? To jsem si k ní nedovedl představit, byla tak jemná a křehká a krásná, že to prostě nešlo, ale člověk nikdy neví. Ale zase je pravda, že Alice by neříkala, že budou kamarádky, kdyby nebyla tak úžasná, jak si o ní myslím. Chovám se jak blázen a to k tomu ještě ani nemám důvod.

Z mých úvah mě vytrhlo zvonění na začátek hodiny. Naštěstí jsem nemusel dávat moc pozor, všechno jsem za ta léta studií slyšel už několikrát, tak jsem se mohl zase vrátit k myšlenkám na Bellu.

Ty mě provázely celé dopoledne. Na obědě jsem se setkal se sourozenci a chtěl se posadit na místo jako vždycky, ale to mi Alice nedovolila. A usadila mě zády k jídelně, na místo, kde obvykle sedívala ona. Pokoušel jsem se jí důvod vyčíst z myšlenek, ale myslela na to, jaké košilky si dnes odpoledne nakoupí, aby se Jasperovi líbila, tak jsem se radši věnoval jiným věcem. Tohle jsem fakt nemusel.

Chtěl jsem se od ní dozvědět, jaká byla hodina s Bellou, ale ona se jen tajemně usmála a dál přemýšlela, v čem Jaspera potěšit.

A pak mě do nosu uhodila ne nejkrásnější vůně na světě. Byla lepší, než jsem si pamatoval. Hned jsem věděl, že je to ona. Ale potřeboval jsem se přesvědčit na vlastní oči. Natočil jsem hlavu, ale než jsem jí zahlédl, kopla mě pod stolem něčí noha. Rozhlédl jsem se po sourozencích a narazil na Alicin rozzuřený pohled. V myšlenkách mi poslala, „Ani to nezkoušej.“

To jsem vážně nechápal. Ona je ještě větší blázen než já.

Pokoušel jsem se zachytit myšlenky Belly, ale nikde nic. Přeci tu sedí, tak si musí něco myslet. Znovu jsem se soustředil, ale zbytečně. Je to divné. Budu se na to muset zeptat Carlislea.

Pak jsem v něčích myšlenkách zaslechl naše jméno. Zaměřil jsem se na ně a díky tomu vyslechl rozhovor mezi Bellou a Jessicou Stenleyovou. Jessica nebyla zrovna moc spokojená, že si Bella nechce vyslechnout její drby, ale mně se to líbilo. Pak se Bella ještě bavila s Angelou Weberovou. S ní už jsem měl nějakou hodinu a vypadala docela mile. Zamlouvala se mi hlavně z toho důvodu, že jako jediná holka ve škole na mě neustále nevisela očima a neměla nechutné myšlenky.

Když nám Alice laskavě dovolila, zvednou se od stolu, jít odnést nesnědené jídlo a rozejít se do tříd, byla jídelna již téměř prázdná.

Šel jsem rychlým krokem ke třídě. Alice ráno říkala, že s Bellou budu mít poslední hodinu, tak ať už mám ty, co zbývají rychle za sebou.

Hurá, je to tady. Jsem vážně jak malej a to už mi táhne na stodeset. Mazal jsem do třídy jak nerychleji to mezi lidmi na chodbě šlo, ale opět jsem měl smůlu v podobě Alice. Odchytla mě a domlouvala se se mnou, jak jí dneska odpoledne odvezu do města, že si potřebuje něco důležitého nakoupit a mě taky něco nového v šatníku neuškodí.

Super! Jít s Alice na nákupy je sebevražda i pro upíra, ale v tuhle chvíli jsem se jí chtěl hlavně zbavit, tak bych ji odkýval cokoliv. Držela mě na té chodbě snad celou věčnost. Když mě konečně propustila, skoro jsem běžel, hnán touhou ji zase vidět, přesvědčit se, že se mi nezdála, že je taková krásná, jako byla včera a vlastně i dneska v noci.

Byla tam, seděla v mojí lavici. V tolik štěstí jsem ani nemohl doufat.

Potichu jsem došel k lavici a posadil se. V tu chvíli se na mě otočila a vypadala jako by zamrzla. Dívala se mi přímo do očí a já se v těch jejích čokoládových málem utopil. Nechtěl jsem na ni tak blbě civět, to jsem mohl dělat v noci, tak jsem ji opatrně pozdravil.

„Ahoj, jsem Edward.“ Pořád na mě zírala jako opařená. Trochu jsem znejistěl a přál si vědět, co se jí může honit hlavou. „Edward Cullen,“ dodal jsem. „Ty jsi…?“ Její jméno sice znám, ale chtěl jsem ho slyšet od ní. Třeba si nepamatuje, že jsem jí našel v lese a odnesl domů. Pak najednou vyhrkla. „Bella Swanová.“

Otočila hlavu k tabuli a zdálo se, že se věnuje výkladu učitele. Já ji nadále sledoval a pokoušel se proniknout do její mysli, ale marně.

Sice vypadala, že se dává pozor, ale občas se na mě koutem oka podívala, a když zjistila, že na ní hledím, začervenala se a podívala se před sebe. Bylo to neuvěřitelně roztomilé. Nemohl jsem se na ni vynadívat.

Po hodině vypálila ze svého místa, ale se svou rychlostí jsem jí hravě stačil, takže jsem jí mohl zachytit, když se jí zamotaly nohy. Pár lidí se v duchu zasmálo, ale nahlas to nijak nekomentovaly. Taky si občas vzpomněli, na různé jiné Belliny pády. Nebyl jsem si jistý, zda jí už můžu pustit, co kdyby zase padala, ale hlavně sem mi líbilo držet její ruku ve své.

Bezpečně jsem jí vyvedl ze třídy a na chodbě jsme se zastavili.
„Díky za záchranu,“ řekla a pousmála jsem. Její úsměv mi bral dech.
„Nemáš zač,“ odvětil jsem a nemohl se nezeptat. „Stává se ti to často?“ Ale odpovědi jsem se nedočkal. Prošel kolem nás nějaký kluk. Už jsem ho tu párkrát zahlédl, ale nikdy mu nevěnoval pozornost. Teď mě však jeho myšlenky upoutaly.

„To se mi snad zdá. Rozešli jsme se před pár dny a ona si tu už flirtuje s Cullenem? To jí nedaruju.“  Z jeho očí na nás koukala zášť a Bella si toho asi taky všimla, protože okamžitě sklopila oči. Moc jsem mu nerozuměl. Věřte, že poznám, když holka flirtuje, nejednou jsem to zažil a to co dělala Bella, flirt nebyl. Vždyť na mě sotva promluvila. Pak jsem v jeho myšlenkách zachytil, jak mu Bella utekla do lesa a on odjel a dělal jako by nic. Takže to bylo kvůli němu. Dostal jsem na něj vztek. „Debil,“ řekl jsem tak potichu, aby mě nikdo neslyšel.

Oči jsem obrátil zpátky k Belle a pozoroval ji. Konečně ke mně zvedla ty hnědé studánky. Zdály se smutné. Tušil jsem, že za to může ten kluk, co šel kolem nás a nenáviděl ho za to. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Chtěl jsem, aby se na mě její oči smály.
„Ještě jednou děkuju,“ pravila a pak dodala, „za všechno.“ Takže si mě pamatuje. Byl jsem rád, že ví, že už jsme se viděli.
„Nemáš vůbec zač. To by udělal každý.“ Teda až na toho trubce.
„Každý ne,“ zašeptala a já v jejím hlase zaslechl podtón hořkosti. Nechtěl jsem ji rozrušovat, ale přesto jsem se zeptal, „Co jsi v tom lese vlastně dělala? To tě tam nechal on?“ Nezdálo se, že by mi chtěla odpovědět, tak jsem řekl, „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, jsem jen zvědavý.“  Viděl jsem, jak je jí celá situace nepříjemná, tak jsem změnil téma.

Opravdu se mi ji povedlo přivést na jiné myšlenky. Dokonce jsme se trochu chytli kvůli našim autům. Ta její plechovka se za auto ani moc považovat nedala, ale bylo na ní vidět, že je na něj i přesto pyšná. To mi přišlo směšné. Ale nechtěl jsem jí moc zlobit, tak jsem jí ho nakonec pochválil.

Pak jsme se rozloučili a já ještě chvíli čekal na Alici. Emmettův jeap jsem tu nikde neviděl, takže ostatní už odjeli. Alice se přiřítila chviličku potom, co Bella odjela, jako by to měla načasované, potvůrka, a já vím, že měla.

„Tak co?“ zeptala se zvědavě, ale úplně zbytečně, protože to určitě viděla.

Absolvoval jsem asi čtyř hodinový pochod po obchodním domě. Jediný obchod, do kterého jsem s ní nemusel, byl butik se spodním prádlem. Tam šla sama a strávila v něm asi hodinu. To vážně nechápu!

Večer byly doma všichni. Alice si s taškami plnými nových kousky do své sbírky zalezla do pokoje, přemýšlela, jestli si stihne zkusit a hlavně vybrat jakou z těch krásných košilek, které si koupila, než je ukáže Jasperovi. Ten tam za ní po chvíli odkráčel. Emmett s Rosalií se dívali na televizi a Esmé si prohlížela časopis o bydlení. Carlisle byl ve své pracovně a pak přišel s tím, že mu volala paní Swanová a musí tam rychle jet. To mě vyděsilo. Co se u nich mohlo stát? Snad ne nic Belle.

Zalezl jsem si do pokoje, pustil stereo a lehl si s knížkou na pohovku. Ač jsem si obvykle mohl číst, u toho přemýšlet a dělat ještě spoustu dalších věcí, dnes jsem se nemohl soustředit. Netrpělivě jsem čekal, až se Carlisle vrátí.

Zaslechl jsem, zavrzat pneumatiky na příjezdové cestě. Okamžitě jsem se rozběhl dolů, abych zjistil, co se stalo. Nejdřív se oháněl lékařským tajemstvím, ale pak si uvědomil, že na mě nějaká tajemství neplatí. Pověděl mi, že Bella spadla a narazila si ruku. Bože, ta její nešikovnost.

V noci jsem šel zase za ní. Musel jsem se ujistit, že je v pořádku. Hluboce spala. Posadil jsem se do houpacího křesla a pozoroval ji. Chvilku po půlnoci se začala převalovat a mumlat ze spaní.
„Edwarde, pozor. Néééé…“ Pak sebou trhla a já věděl, že je to znamení k odchodu. Nejradši bych jí probudil a uklidnil, ale asi by bylo divné, kdyby jí někdo cizí budil uprostřed noci.

Ráno jsem na ni čekal na parkovišti. Kolem mě prošel ten kluk ze včerejška. Jeho myšlenky opět upoutaly mou pozornost.
„Snad jí to včera stačilo a už se bude chovat slušně. Nechtěl jsem to dotáhnout tak daleko, ale když se tak stalo, aspoň dostala za vyučenou.“

Cože? Takže asi nespadla. To už na parkoviště přijížděla Bellina červená rachotina.
„Ahoj, co ty tady?“ zeptala se překvapeně. Mám jí říct, že jsem se o ní bál a musel ji vidět? To asi ne.
„Ahoj. Jen tu na tebe čekám, to nemůžu?“ ptal jsem se, pokud možno lhostejně.
„No, to určitě můžeš, ale podle mě k tomu máš nějaký důvod.“ Chytrá holka. Po tom, co jsem slyšel od toho kluka, je ten důvod ještě větší.
„Jak ti je?“
„Tvůj táta?“ Hned věděla, co se děje.
„Jo, ale nezlob se na něj. Zaslechl jsem, jak mu volala tvá máma a když přijel, tak jsem to z něj vypáčil. Měl jsem o tebe strach.“ Doufal jsem, že se na Carlislea nebude zlobit, ale zdála se, že jí to nevadí.
„To je v pohodě. Ty máš prostě na manipulaci s lidmi talent.“ Takže talent? Jak to myslí?
„Doufám, že je to poklona,“ ujišťoval jsem se.
„Tak to určitě… ne.“ Vyplázla jsem na mě jazyk a utíkala do školy. Nedělalo mi vůbec žádný problém ji dohnat a to jsem utíkal opravdu pomalu.

„Já se starám a ty jsi na mě tak ošklivá. To se nedělá. A vůbec, ještě jsi mi neodpověděla na otázku.“ Chtěl jsem slyšet, jak jí je a hlavně co se včera stalo. A chtěl jsem to slyšet od ní a ne od něho. Pořád ještě nevím, jak se ten idiot jmenuje.
„Jsem v pohodě. Za pár dní budu úplně fit,“ odpověděla nakonec a dál si razila cestu do třídy.
„A co jsi vlastně dělala?“ položil jsem jí otázku, která mě pálila na jazyku.
„Já myslela, že ty víš všechno, a ono přece jen ne.“ Její tón zněl lehce podrážděně.
„No tak, já myslel, že už se na mě nezlobíš,“ přemlouval jsem jí a asi úspěšně, protože mi konečně odpověděla. „Prostě jsem spadla. Však jsi to včera viděl, jsem nebezpečná sama sobě,“ řekla mi to samé, co včera říkal Carlisle, ale já jí to nevěřil.
„Vážně jsi jen spadla, Bello?“ ptal jsem se dál a chtěl jí tak donutit k pravdivé odpovědi.
„Jasně, co jiného.“ Pevně semkla rty a paličatě mlčela.
„Bello, kdyby sis chtěla promluvit, stačí říct. Mě můžeš říct všechno,“ nabídnul jsem jí své služby, aby věděla, že jí pomůžu, když bude potřeba.
„Není o čem, Edwarde. Prostě jsem spadla a tím to pro tebe končí. A buď tak laskav a nestarej se,“ odsekla, otočila se ke mně zády a naštvaně odkráčela do třídy. Hmm, tak to jsem nevychytal.

Od Alice jsem to pěkně schytal a nařídila mi, že se Belle hezky omluvím. To jsem měl v plánu i bez její rady.

Ve třídě jsem byl tentokrát dřív než ona. Sedl jsem si a přemýšlel, jak se jí nejlíp omluvit. Nechtěl jsem, aby si myslela, že vyzvídám, nebo tak něco. Musel jsem jí nějak vysvětlit, jak jsem to myslel. Zadíval jsem se z okna, po kterém stékaly kapky deště. Venku bylo jako obvykle zataženo. Těžké šedivé mraky pokrývaly celou oblohu a vypadalo to, že je někdo mačká a ždíme z nich vodu.

„Edwarde…“ to slovo mě vtrhlo z myšlenek. Byl jsem tak zabrán do svých úvah, že jsem úplně přeslech, že přišla a to se u upírů nestává tak často. Otočil jsem se na ní a přemýšlel, v jakém je rozpoložení a jak na tu omluvu. Dřív, než jsem si to rozmyslel, pokračovala. „Edwarde, chtěla jsem se ti omluvit za to ráno. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Moc mě to mrzí.“ Když to říkala, zčervenaly jí tváře a pohledem dělala díry do lavice. Nechápal jsem. Ona se omlouvá mně?
„Prostě jsem spadla a byla bych ráda, kdybys to víc nerozebíral. A kdybych si jednou potřebovala s někým promluvit, tak ty budeš určitě první na seznamu.“ Zakončila svoji řeč a zvedla ke mně hlavu.

Na okamžik vyvalila oči a já se obával, abych je nemusel honit po celé třídě a pak se zatvářila lehce ironicky.
„Co tak nadšený?“ zeptala se kousavě. Do té doby jsem si ani neuvědomil, že se usmívám, div mi nepraskne pusa.
„Ale, to nic,“ odvětil jsem, jako by se nic nedělo. „Jsem jen rád, že už jsme zase přátelé.“ Zubil jsem se dál.
„Takže tvůj absolutně nechutný, výraz znamená, že mi odpouštíš?“ ujišťovala se.
„Přesně tak,“ přikývl jsem a v duchu byl rád, jak se to nakonec vyvinulo.

Jediné, co mi kazilo tu pěknou chvíli, byly myšlenky Jaka, během dne jsem zjistil, jak se ten magor jmenuje. A nebyly to jen jeho myšlenky, které mě totálně štvaly, ale i jeho pohledy, kterými nás celou hodinu pronásledoval.

Po hodině jsem Bellu, jako včera, odvedl na parkoviště. Tam na nás k mému zděšení čekala Alice. Neděsil jsem se Alice jako takové, ale toho, na co myslela. Chtěla Bellu vytáhnout na nákupy a já ani neměl čas ji varovat.

Bella nadšeně a hlavně naivně souhlasila, ještě netušila, čeho je Alice schopná. No jo, brzo to zjistí.

Protože jsem odpoledne neměl co dělat, zaběhl jsem s Jasperem a Emmettem na lov až na hranice s Kanadou. Bylo to fajn, dát si konečně něco pořádného.

V pátek ráno jsme jeli o trochu dříve, abychom mohly vyzvednout Bellu. Vylezl jsem z auta a otevřel jí dveře. Krásně se na mě usmála a řekla, „Hoeku, pojedeme ke škole.“ Poznal jsem narážku na film a oplatil jí, „Jistě slečno Daisy, k vašim službám.“

Bavili jsme se celý den. Jen ty Jakobovi myšlenky, byly den ode dne horší, ale nevěřil jsem, že by se nějak projevil. Ve škole na Bellu vůbec nemluvil, tak jsem se ho snažil ignorovat.

Po škole jsem se s holkama rozloučil. Původně jsem myslel, že pojedu s Emmettem, Jasperem a Rosalií, ale to jsem si rozmyslel a nenápadně jsem se přesunul k lesu a domů to vzal pokusem.

Cestou jsem se zastavil a jen se tak procházel po lese. A to co jsem tak objevil mi, jak se říká, vyrazilo dech, i když upírovi těžko. Hluboko v lese jsem našel louku a ne jen tak ledajakou louku, takhle byla dokonale kulatá, i v tomto ještě spíš zimním období, na ní rostla zelená tráva a sem tam nějaké květiny s fialovými květy. Byla to nádhera. Sedl jsem si doprostřed a jen tak přemýšlel. Hlavně o Belle, překvapivě.

Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Cítil jsem, že mi na ní zvláštním způsobem záleží. Chtěl jsem ji chránit, bál jsem se, aby se jí něco nestalo, aby jí někdo neublížil. Nevyznal jsem se sám v sobě.

Hned, jak jsem vešel do domu, pověsil se mi na paty Emmett.
„Kde jsi byl? Že tys proháněl sukně?“ vyzvídal na mě. Neodpovídal jsem, věděl jsem, že když to udělám, budu toho brzo litovat.
„Ale na tom není nic špatnýho, máš nejvyšší čas,“ hučel do mě pořád. Dál jsem ho okatě ignoroval, ale Emmett se jen tak nedal.
„Nemůžeš být na doživotí panic. Jestli potřebuješ pomoc, stačí říct. Nebo ti poskytnu nějakou tu radu,“ mlel dál, ale to jsme došli ke dveřím do mého pokoje. Tam jsem rychle zaplul a Emmettovy, který chtěl jít za mnou, jsem zabouchl před nosem. Ozvala se dutá rána a já hádal, že budu mít ve dveřích vytlačené dolíky.
„Ale no tak, brácha. Já ti chtěl jen pomoct.“ Ale nedočkal se žádné reakce, tak ho to přestalo bavit a odběhl za Rose.

Nereagoval jsem z jednoho určitého důvodu. Zíral jsem před sebe a přemýšlel, jestli jsem ve správném pokoji. Přímo naproti dveřím totiž stála obrovská postel. Rozhlédl jsem se kolem sebe a opravdu, zbytek nábytku byl můj. Nechápavě jsem zakroutil hlavou, proč mám v pokoji postel? Vždyť nespím.

Otočil jsem se na patě a šel dolů, zjistit, co to má znamenat. Emmetta s Rose jsem zaslechl u nich v pokoji. V obýváku seděla Esmé.
„Esmé, proč mám v pokoji postel?“ ptal jsem se zmateně.
„Alice mi řekla, abych ti jí koupila. Neptej se mě proč. Ona určitě ví, proč to chtěla,“ odpověděla mi klidně. Zase ta Alice. Do všeho musí strkat nos. Ale postel? Není to přehnané. S povzdechem jsem se vrátil zpátky a pustil si Debussyho.

Asi v sedm přijelo k domu auto. Zaslechl jsem Aliciny zděšené a rychlé myšlenky.
„Edwarde,“ volala na mě, ale to už jsem vybíhal před dům a spatřil do samé co v Aliciných myšlenkách. Na sedadle spolujezdce seděla schoulená Bella. Na tvářích měla ne potůčky, ale potoky slz.
„Nevím, co se stalo, Edwarde. Byla jsem pryč jen chvilku, a když jsem se tam vrátila, našla jsem jí takhle,“ vysvětlovala mi v myšlenkách.
„Bello, co je s tebou? Co se ti to stalo?“ ptal jsem se opatrně.
„To nic není, je mi dobře,“ špitla, ale já věděl, že lže. Měl jsem neblahé tušení, kdo za tím stojí. Nechtěl jsem to s ní tady a teď řešit. Vzal jsem jí do náruče a odnášel ji do domu.

„Vem jí k sobě do pokoje,“ poslala mi v myšlenkách Alice. Tak proto ta postel? Ale proč tomu nějak nezabránila, ať se jí stalo cokoliv, Alice to měla vidět a nějak to zastavit.

Uložil jsem jí do postele.
„Zkus se prospat. Udělá se ti líp a pak si promluvíme.“ Doufal jsem, že bude chtít mluvit, protože jinak se z toho zblázním.  Je to tak divné, že okamžitě nevím, co se stalo, protože jí nevidím do hlavy. Zavrtěla hlavou.
„Bello, musíš spát. Vypadáš hrozně. Spánek ti pomůže.“  Slzy jí tiše tekly po tvářích a mě to trhalo na kusy moje mrtvé srdce. Chtěl jsem odejít, aby mohla v klidu spát, a taky jsem si potřeboval promluvit s Alicí. Ale ona mě zoufalým hlasem zastavila. Požádala mě, abych zůstal a já jí nemohl odolat. Posunula se na posteli, tak jsem si lehl vedle ní a vzal ji do náruče.

Byl o neuvěřitelný pocit. Jen mě mrzelo, co k tomu vedlo. Začal jsem jí zpívat melodii, která mě právě napadla, a hladil jsem jí po vlasech. Netrvalo to dlouho a usnula. Ale nebyl to klidný spánek, házela sebou a občas řekla moje jméno, znělo to, jakoby mě chtěla před něčím varovat. Pak se ozval výkřik a ona se trhnutím se posadila.

Byla úplně mimo. Snažil jsem se jí uklidnit, přesvědčit ji, že je v bezpečí. Když se trochu upokojila, začalo jí kručet v žaludku. Rozhodl jsem se jí dojít pro něco k jídlu a ona si mezitím může dát sprchu.

Dole seděla Alice. Jakmile mě uslyšela, začala se omlouvat. „Edwarde, promiň, já nevím, co se stalo, ale nic jsem neviděla, proto jsem se taky vrátila. Vysadila jsem Bellu u nich doma a byla na cestě sem, když mi najednou zmizela, lekla jsem se, tak jsem se vrátila, a našla jí tam celou ubrečenou. Nechtěla mi říct, co se stalo.“
„To není tvoje chyba Alice. Ale musíme od Carlisla zjistit, co se mohlo stát. Prosím tě, proč jsi mi do pokoje nechala dát tu postel?“
„Já jsem viděla, jak u nás Bella spí, tak jsem si řekla, že se to bude hodit,“ vysvětlila.
„A proč zrovna ke mně?“
„No tak, Edwarde, to víme oba moc dobře.“ Na to jsem nic neřekl a radši došel pro to jídlo.

Vrátil jsem se do pokoje a slyšel přes dveře šumět sprchu. Když vylezla, myslel jsem, že na ní nechám oči. Měla na sobě vytahané tepláky a tričko, které by bylo nejspíš velké i mě, ale strašně jí to slušelo. Tmavé vlasy měla vlhké a kroutily se jí na zádech. Byl to úžasný pohled.

I přes její obrovskou neochotu se mi jí nakonec podařilo přemluvit k tomu, aby mi řekla, co se stalo. Opět jí tekly slzy. Měl jsem co dělat, abych se okamžitě nezvednul a nešel ho zabít. Ten kluk byl vážně magor. Jak přišel na to, že s Bellou něco mám. Myšlení některých lidí nikdy nepochopím.

Začala zívat, tak jsem jí přenesl do postele, zase ji vzal do náruče a ona mi v ní hned usnula.

K ránu jsem se zvednul a došel si na lov. Pokud u nás bude Bella celý víkend, a předpokládám, že bude, musím učinit určitá bezpečnostní opatření. Ostatní, kromě Alice šli se mnou. Doufal jsem, že se vrátím, než se vzbudí. Zbytek rodiny ještě zůstal, ale já pospíchal zpátky.

Zrovna jsem vcházel do dveří a uviděl jsi, jak sestupuje po schodech. Nevím, jak to udělala, ale najednou se řítila vstříc zemi. Přiletěl jsem k ní a chytal ji. Vděčně se na mě usmála a mě poskočilo srdce radostí. Dneska už vypadala lépe. Měla sice jemné kruhy pod očima, ale její oči už nebyly tak smutné.

Po snídani jsem jí provedl domem. Když zjistila, že spí u mě v pokoji, moc se jí to nelíbilo, ale nic s tím nenadělala.

Pak jsme si povídali s Alicí. Přerušil nás příchod zbytku rodiny.
„Bello, dovol, abych ti představil svou rodinu.“ Začal jsem ukazovat na jednotlivé členy. Všichni byli nadšení, že ji mohou konečně poznat, nejvíc, překvapivě, Emmett. Jediná Rose mi v duchu nadávala, jak jsem si mohl dovolit přivést sem člověka.

Emmett si hned Bellu přivlastnil a odnesl si ji k sobě do pokoje. Tam si povídali. Slíbil jí o mě nějaká tajemství, tak jsem dával bedlivý pozor, co jí ten blb nakecá. Samozřejmě začal tím, že jsem nejstarší panic na světě, bože, jak je to ohrané. Když chtěl pokračovat, zarazil jsem ho slovy, „už ani slovo, tupče.“ Chytil jsem Bellu za ruku a doslova ji odtáhl z pokoje. Bůhví, co by jí ještě pověděl za kraviny.

Večer jsme se všichni dívali na film. Byla to jakási romantická komedie. Nebylo to tak strašný. Při jedné z romantických scén jsem se koutkem oka podíval a Bellu a zjistil, že má oči plné slz. Viděl jsem, jak se je snaží dostat pryč, tak jsem dělal, jako že nic.

Postupně všichni zmizeli a my zůstali na pohovce sami. Povídali jsme si o mé rodině a tak různě. Belle se mezitím zavřela víčka a upadla do sladkého světa snění.

Opět jsem ji vzal do náruče, nějak moc se mi to zalíbilo, měl jsem pocit, jako by tam patřila a odnesl ji do postele. Alice ji přiběhla převléknout do pyžama, pak jsem jí pořádně zachumlal do přikrývek, sedl si na gauč a z povzdálí jí pozoroval.

„Edwarde, vzbudí se za čtvrt hodiny. Možná bys jí mohl připravit něco k snídani,“ volala na mě v myšlenkách Alice.

Potichu jsem se zvednul a vytratil se z pokoje. Připravil jsem jí míchaná vajíčka a tousty, snad jí to bude chutnat. Já to bohužel neposoudím. Když jsem byl hotov, vydal jsem se zpět do pokoje.

Bella stále ležela v posteli, ale oči měla otevřené.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal jsem se, i když to bylo jasné. Polekaně se posadila.
 „Jo. Díky, že jsi mě odnesl do postele, ale měl jsi mě dát jinam, takhle jsem ti zase zabírala místo,“ „Mě to vážně vůbec nevadí.“ Usmál jsem se a posadil se na kraj postele. Trochu se rozhlížela kolem sebe, až se očima zastavila na svém úboru. Zvedla ke mně hlavu s otázkou v očích.
„Neboj, přišla tě převléknout Alice,“ uklidnil jsem ji, a když jsem viděl, jak si oddechla, musel jsem se smát.

To se jí nelíbilo, tak do mě strčila. Ale strkat do mě, je jako strkat do skály, tak začala sama padat do postele. V obličeji jsem jí viděl zděšení. Chytila mě kolem krku a strhla na sebe.

Díval jsem se zblízka do jejích přenádherných očí a dostal strašnou chuť ji políbit. Nevím, co mě to popadlo, ale bylo to silnější než já. Pomalu jsem k ní přiblížil hlavu, dával jsem jí šanci uhnout, ale ona na mě jen koukala, tak jsem se osmělil a spojil naše rty.

Její ústa se okamžitě vytvarovala podle těch mých. Ale ona nijak nereagovala, ještě jednou jsem jí políbil a ona mi polibek vrátila. Bylo to úžasné. Krásné. Mohl bych tu s ní takhle být do nekonečna. Ale ona se odtáhla a odvrátila hlavu.

Myslí mi běhala jedna myšlenka za druhou. Co se stalo, jestli jsem to nepřehnal a tak.
„Promiň,“ zašeptala.
„Ty se nemáš za co omlouvat. To já, neměl jsem se na tebe tak vrhnout.“
„Víš, já tě mám ráda, ale jako kamaráda. Nechci to mezi námi pokazit. Není nám spolu normálně fajn?“ No, je nám fajn, ale já si právě teď uvědomil, že mi pouhé přátelství nestačí, teda stačí, ale chtěl bych víc. Nic jsem neříkal a tak pokračovala
„Víš, bojím se, aby to pak neskončilo jako s Jakem. Nejdřív pohoda a pak nenávist. Proto doufám, že můžeme zůstat přáteli.“ Dívala se na mě s prosbou v očích a já jí nemohl zklamat, i když jsem sám cítil velké zklamání. Snažil jsem se na ní usmát, ale nevím, jestli to vyšlo.
„Neboj, jsme přátelé a budeme jimi, dokud tě neomrzím,“ ujistil jsem ji.
„Tak to se asi jen tak nestane.“ Usmála se na mě.
„Vlastně jsem ti přišel říct, že máš připravenou snídani. Tak až budeš chtít, najez se. Kdyby něco, budu dole.“

Musel jsem odejít, všechno si promyslet. Tohle jsem neplánoval, prostě to jen tak přišlo a asi to byla chyba, i když se dá těžko něčeho tak krásného litovat.

Alici jsem řekl, že se jdu na chvilku projít. Potuloval jsem se bezcílně lesem, a myslel na dnešní ráno. Ten polibek… Prostě to byla taková potřeba, nutnost, nemohl jsem odolat. A její rty, chutnaly, nevím, jestli to po těch letech dokážu správně posoudit, ale řekl bych, že chutnaly jako jahody.

Ale co teď s tím. Nechci Bellu ztratit jako kamarádku a přitom nechci, aby byla moje kamarádka. Chtěl bych, abych jí mohl políbit, pohladit, polaskat, kdykoliv se mi zachce a to jsem jako kamarádce dělat nemohl, nebo mohl, ale bylo by to divný. Ale zdálo se, že Bella o nic jiného nestojí. Říká, že nechce, aby to dopadlo jako s Jakem, jenže to já bych nikdy nedovolil, na to ji příliš miluju.

Co jsem to říkal? Ano, já ji miluju, to bude ono. Byl jsem ze svého objevu trochu vedle. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se někdy mohl zamilovat. Musím však přiznat, že je to krásný pocit, jen kdyby vás ta druhá osoba taky chtěla.

V zamyšlení jsem málem přeslech, jak někdo nedaleko mě jde a to ta osoba dělala hluku víc než dost. Pořádně jsem se nadechl a ucítil Bellu. Kam jde? Chce se přede mnou schovat v lese? Nemusel jsem chodit daleko a uviděl jsem, jak si to mašíruje po pěšině.

„Můžeš mi laskavě říct, kam máš namířeno?“ ptal jsem se rozzlobeně. Vážně utíká? Rychle se na mě otočila a zírala.
„Utíkáš od nás nebo co?“ Chtěl jsem to vědět, ať už je to jakkoliv.
„Ne. Byla jsem se projít a teď jdu zpátky do domu,“ řekla a vyznělo to tak, že nepochybuje o svých slovech. Nemohl jsem se neusmát.
 „Aha, tak to jo. Ale pokud ti můžu trochu radit, měla bys to vzít na opačnou stranu. Teda jestli jdeš k nám domů, pokud bys šla k Sněhurce a sedmi trpaslíkům, jdeš asi správně, ti bydleli někde hluboko v lese.“ Začal jsem se smát z plna hrdla, byl na ní tak roztomilý pohled.

Uraženě se otočila na patě a šla na druhou stranu. Nechal jsem jí náskok a pak se vydal za ní. Nevím, co to do mě vjelo, ale udělal jsem ze sněhu kouli a tu po ní hodil. Podezíravě se na mě podívala, ale já dělal, jakože nic. Prošel jsem kolem ní a na nic se neohlížel.

Pak jsem za sebou uslyšel tiché rychlé kroky a najednou mi něco přistálo na zádech. Podle vůně jsem poznal, co to je a spadl i s tím břemenem, ne, že bych její váhu nějak cítil, do sněhu. Začal jsem po ní házet sníh plnými hrstmi a ona vřískala, jako by ji na nože braly a do toho se ještě smála. Když jsme se uklidnili, chtěla jí, ale mně se tady líbilo, tak jsem jí začal lechtat a celý ten cirkus začal nanovo.

Ležel jsem pod ní a naše obličeje byly od sebe vzdáleny pouze pár centimetrů. Začal jsem jí dlaněmi přejíždět po zádech až k bokům a zase zpátky. Úplně jsem cítil ty výboje elektřiny, které byly mezi námi. Viděl jsem, jak váhá a čekal, nechtěl jsem udělat nic, co by ona sama nechtěla.

Pak zašeptala, „ na tom, co jsem řekla předtím, se nic nemění.“ A udělala to, po čem jsem strašně toužil, políbila mě. Polibek se postupně prohluboval, až Belle došel dech. Položila si hlavu na moji hruď a snažila se nabrat do plic trochu kyslíku. Načež se zvedla a chtěl jít.

„Bello…,“ nevěděl jsem, co říct, ale ani jsem nedostal příležitost něco říct, protože mi položila prst na rty. Mlčky jsme se vydali domů.

Bella se chvíli bavila s Emmettem a pak byl čas vyrazit, musel jsem ji odvést domů. Nechtěl jsem se zabývat tím, co bylo v lese. Pokud chce být jen kamarádka, je něco takového příště zakázané, ať se mi to líbilo sebevíc, a mě se to líbilo opravdu hodně.

Vzpomněl jsem si na důvod toho, proč byla Bella vlastně u nás. Musel jsem jí říct jednu věc. „Bello, nemusíš se ničeho bát. On se k tobě nedostane tak blízko, aby ti něco udělal. Budu tě hlídat, kdykoliv budeš někde sama. To slibuju. Kamarádi?“ Znovu to slovo, jak nerad ho teď říkám.
„Děkuju,“ zašeptala vděčně.

U nich v domě se už svítilo. Jak se s ní mám po tomhle víkendu a hlavně dnešku rozloučit? Nakonec to vyřešila za mě.
„Děkuju ti za všechno. Za to, že jsi mě vyslechl, za ten víkend, prostě za všechno.“ Nahnula jsem se ke mně a dala mi krátký polibek na tvář. „Uvidíme se zítra.“ S těmi slovy odešla.

Já nechci jen pusu na tvář. Křičel jsem v duchu, ale nic s tím neudělal. Nastartoval jsem a vydal se domů.

__________________________________________________________________________

13. kapitola     SHRNUTÍ     15. kapitola

__________________________________________________________________________

Tak šup, pěkně prosím komentář do bílého okénka. Díky (když už jste přečetli tak dlouhou kapitolu, tak vás napsat pár slov určitě nezabije:)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 14. kapitola:

 1
3. Jana S
27.04.2014 [12:40]

Pěkná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2012 [8:41]

BellaSetMoc povedená kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
04.06.2011 [23:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!