Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 13. kapitola

Opravdová láska? - 13. kapitolaTak jsem napsala další díl. Je celý z Edwardova pohledu, příště bude ještě jeden takový, pak už bude zase Bella. Snad se bude líbit. Svůj názor prosím napište do komentů. Další kapča bude, až bude dost komentářů. To jen upozorňuju:))

13. kapitola

Edward

Tak je to tu zase. Balíme kufry, prodáváme dům a stěhujeme se na nové neznámé místo. Teda teď je tu jeden rozdíl. To místo není zas tak neznámé. Stěhujeme se do Forks, malého městečka na Olympijském poloostrově. Bydleli jsme zde již před mnoha lety a vracíme se tam hlavně z toho důvodu, že je tam pro nás ideální počasí, to znamená zataženo a deštivo, slunce zde vysvitne jen občas, takže paráda.

Ptáte se kolik mi je a jestli nemám nějakou kožní nebo jinou otravnou chorobu, když nemůžu na slunce? Dobré otázky. Asi si myslíte, že je mi hodně, když jsem řekl před mnoha lety, ale opak je pravdou. Teoreticky je mi sedmnáct, prakticky se blížím k těm mnoha letům a to přesně ke stoosmi. A slunci se nevyhýbám kvůli nemoci, ale kvůli tomu, že na slunci moje kůže září, stejně jako celé mojí rodině. No řekněte, nebylo to by to divné, kdybych si to vykračoval mezi lidmi po slunečné pláži a zářil jako hvězda? Bylo, proto se mu raději vyhýbáme.

Asi bych měl to všechno vysvětlit. Jsem tak starý a zároveň mladý a kůže se mi třpytí proto, že jsem upír. No nezírejte s otevřenou pusou. Mluvím vážně. Upíři nejsou jenom v hollywoodských filmech, ale skutečně existují. Existence celé naší rodiny to dokazuje, protože mi všichni jsme upíří.

Všechno začalo u mého otce Carlisla. Tedy muže, který mě stvořil. Když se stal upírem, zařekl se, že nechce být zrůda. Jak jistě víte, upíři pijí lidskou krev. To však Carlisle nechtěl a tak se naučil živit zvířecí krví, která tu lidskou jakžtakž nahradí. Carlisle se naučil natolik ovládat, že se stal lékařem a právě díky tomu jsme se setkali. Bylo mi oněch sedmnáct, když vypukla španělská chřipka, oba mí rodiče na ni zemřeli a zemřel bych i já, ale Carlisle mě proměnil. Umíral jsem a on toužil po nějaké společnosti. Nikdy jsem mu to neměl za zlé. Zvykl jsem si na tento život, a i když mám občas pochybnosti, jsem za něj svým způsobem i rád.

Pak Carlisle viděl skočit ženu z útesu, nemohl ji už zachránit, tak se stala jednou z nás a k tomu ještě Carlislovou manželkou. Esmé byla zároveň i mojí matkou, i když věkově nebyla zase o tolik starší.

Carlisle se trápil, že já jsem sám a tak myslel, že když přemění Rosalii, dívku, kterou zneužil a nechal jí málem zemřít její vlastní snoubenec, tak se ona stane tou pravou pro mě. Bohužel, nějak to nefungovalo a Rosalie je jen moje sestra.

Když byla Rosalie jednou na lovu, zachránila mladíka, kterého si chystal dát k obědu medvěd. Rosalie se do Emmetta na první pohled zamilovala a drží je ho do dnes. Mohl bych vyprávět, ale to by muselo být po desáté hodině.

No a nakonec jsme se rozrostli o Alici a Jaspera. Alice si našla Jaspera a pak nás. Nepamatuje si, jak se jí to stalo, ale viděla, co má udělat. Jak je to možné? Alice totiž vidí budoucnost. Když se staneme upíry, některé naše šesté smysly se rozrostou a my díky tomu máme dar. Jak už jsem řekl, Alice vidí budoucnost, Jasper dokáže vycítit emoce a já, pokud jsem to ještě nezmínil, čtu myšlenky. Někdy je to pěkná otrava, hlavně v noci, když si ostatní užívají svého partnera a já tak akorát sedím a čtu si. My totiž nespíme, nikdy. Ale někdy se to taky hodí, alespoň mě nic nepřekvapí a já vždy vím, co očekávat.

Asi v tom máte guláš, tak bych to mohl shrnout. Jsme sedmičlenná upíří rodina, která se živí zvířecí krví. Jako upíři nespíme, třpytíme se na slunci a někteří z nás mají různé dary. Jo abych nezapomněl, jsme nesmrtelní, rychlí, silní, a jak říkají lidé, neuvěřitelně krásní, mě to moc nepřijde, ale asi nejsem objektivní. To je asi vše, co se upírů týká.

Teď právě opouštíme naše dosavadní působiště. Nemůžeme bydlet moc dlouho na jednom místě, protože by si lidé mohli všimnout, že jsme pořád stejní a nestárneme.

Stěhování mi nevadí. Věci, co chcete si vezmete s sebou a je to. S lidmi se příliš nesbližujeme, takže mě ani netrápí, že bych opouštěl někoho, koho mám rád.

„Edwarde, tak pohni. Ráda bych tam dojela ještě dneska,“ řvala na mě Alice jako siréna. Nechápu proč, když jako upíři máme mimořádně dobrý sluch a slyšel bych ji, i kdyby to zašeptala, anebo, díky svému daru, kdyby si to jen pomyslela. Ale Alice si posledních pár dní myšlenky střeží. Neustále myslí na nové šaty, jak si hned jak dorazíme do nového bydliště, musí zajet na nákupy, občas něco recituje nebo překládá do všech možných i nemožných jazyků. Něco mi tají, ale nechce mi říct co a hlavně proč. Zkoušel jsem to na Jaspera, ale ten je s Alicí loajální a nechtěl mi nic prozradit.

Svou upíří rychlostí jsem seběhl k autu, nasedl a šlápl na plyn. Alice měla zbytečné starosti. Jelikož jezdíme kolem dvou set kilometrů za hodinu, budeme ve Forks za chvíli. Esmé tam pro nás koupila a následně zařídila dům, takže přijedeme do hotového. Není kam spěchat.

Dům byl opět velkolepý, jako vždycky, když ho zařizovala Esmé. Byl ukrytý v lesích a nedaleko bylo slyšet hučení řeky. Ideální prostředí proto, abychom mohli chodit na pravidelné lovy. Když jsme u toho, budu si muset večer na jeden zajít. Už jsem delší dobu nebyl a pálení v krku začíná být dosti nepříjemné. V pondělí jdeme do školy, tak ať se nemusím obávat nějaké nehody.

Hned jak se setmělo, jsem vyskočil z okna. Ostatní jsem nechal doma, potřeboval jsem být chvíli sám, bez těch neustálých hlasů v hlavě. Rozběhl jsem se do lesa a pak svůj krok zpomalil a šel normální lidskou chůzí. Rozhlížel jsem se po lese a snažil se ve vzduchu rozeznat vůni nějaké té dobré kořisti. Zavětřil jsem jelena. Není to sice nic moc, ale pořád lepší než třeba králík. Už jsem se za ním chystal vydat, když v tom jsem v hlavě uslyšel.
Určitě se jí nic nestalo. Najdeme jí, bude v pořádku. Ale co když ne? Kruci Charlie, na to ani nemysli.“
Bože, co tady ten člověk takhle v noci dělá? Vypadá to, že někoho hledá. V jeho myšlenkách jsem zahlédl obličej dívky, ale jen se tam mihl, tak jsem si ji nestihl ani prohlédnout.  Na cestu si svítil velkou baterkou a pozorně se rozhlížel kolem sebe.

Přiblížil jsem se k němu trochu víc a dál ho poslouchal.
„Co se jí mohlo stát? Jake říkal, že jela domů. Vždyť to tady zná, těžko se mohla s autem ztratit.“ Byl hodně ustaraný, podle myšlenek bylo znát, že se o ni bojí.

„Charlie, neboj se. Najdeme ji,“ promluvil vedle něj jiný mužský hlas. „Snad všichni chlapi z města jsou v lese a okolí hledají. To by bylo, abychom ji přehlédli.
„Musíme ji najít. Charlieho by zničilo, kdyby ne.“ Zněly myšlenky toho druhého. Charlie si povzdechl a pokračoval v pátrání.

Hmm, chudák holka, v noci a sama, to není moc dobrá kombinace. Snad jí brzo a ve zdraví najdou.

Rozhodl jsem se tu radši moc nemotat. Asi bych těžko vysvětloval, že jsem si za tmy vyrazil hluboko do lesa jen na procházku a ještě k tomu bez světla. Rozběhl jsem se na druhou stranu. Asi po pěti kilometrech jsem usoudil, že už jsem dost daleko. Znovu jsem se zaměřil na kořist a skolil dva jeleny. Úplně jsem cítil, jak to ve mně žbluňká, ale je pořád lepší, žbluňkání, než abych se pak na někoho vrhnul a chtěl, aby ve mně žbluňkala jeho krev. Ne, tak vážný by to snad nebylo, za ty roky jsem se naučil ovládat, jen by to bylo značně nepříjemné. Takhle předejdu všem problémům.

Už jsem si to mířil zpátky k domu, když mě do nosu uhodila neuvěřitelná vůně. Byla tak krásná, až se mi sliny sbíhaly. Neodolal jsem a vydal se za tím vábením. To co jsem spatřil, mě zarazilo na místě. Pod spadlým kmenem stromu ležela schoulená dívka, oči měla zavřené, ale slyšel jsem tlukot jejího srdce, takže asi spala. Podle hnědých vlasů jsem hádal, že to bude to děvče, co ho hledají.

Jedna část mého já, se na ní chtěla vrhnout. Její krev tak nádherně voněla, nikdy jsem nic podobného necítil, jako by přímo říkala, „pojď, vem si mě.“ Ale druhá část, nechtěla někomu tak křehkému ublížit. Byla tam tak opuštěná, na tvářích mokré cestičky po slzách, nohy přitažené k hrudi si objímala rukama. A k tomu všemu byla neuvěřitelně krásná. Její pokožka byla bílá, v měsíčním světle alabastrová, kolem obličeje se jí kroutily vlny hnědých vlasů.

Snažil jsem se potlačit toho netvora v sobě. Prostě jí nemůžu ublížit, nejde to, nechci. A tím bylo rozhodnuto. Ale taky ji tu nemůžu nechat. Chvilku jsem bojoval sám se sebou. Co když se, až se dostane blízko ke mně, neudržím? Ne Edwarde, ty to zvládneš. Tady by se jí mohlo leccos stát. Něco horšího než to, že bys ji na místě vysál? No, to asi ne, ale já to zvládnu, musím.

Zhluboka jsem se nadechl, zadržel dech a vykročil směrem k ní. Opatrně jsem jí vzal do náruče. Ani se nepohnula, jen pravidelně dýchala. Raději jsem šel normální rychlosti, kdyby se náhodou probudila, abych ji nevylekal a hlavně, abych se neprozradil. Pokusil jsem se zaměřit na její mysl, ale k mému velkému překvapení byla prázdná. To není možné. Lidem se zdají různé sny, něco tam mít musí. Zkusil jsem to znovu, ale zase nic. Třeba je to tím, že spí.

Byl jsem na cestě asi půl hodiny, když se jí zachvěla víčka. Po chvilce je rozlepila od sebe a upřela na mě své nádherné čokoládové oči. Vylekaně se rozhlížela kolem sebe, tak jsem řekl. „Neměj strach, všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí.“  Vypadala zmateně, tak jsem ještě dodal. „Našel jsem tě v lese, teď tě nesu domů. Klidně spi dál.“ Marně jsem pátral v jejích myšlenkách. Byly pro mě jako zavřená kniha. O tom si budu muset promluvit s Carlislem.

Oči se jí samy zavíraly a ona znovu usnula. Měl jsem dojem, že se jen tak neprobudí. Byla vyčerpaná a prochladlá na kost. Moje tělesná teplota, která se rovnala kostce ledu, jí také moc nepomáhala, proto jsem rozběhl svojí upíří rychlostí a snažil se jí co nejdříve dostat domů. Byl zde však jeden malý problém. Nevěděl jsem, jak se jmenuje ani kde bydlí. Jediná informace o ní známá bylo, že její otec je Charlie, což mi zrovna moc nepomohlo.

Když jsem se pohyboval v blízkosti a přesto dostatečné vzdálenosti domů ve městě, zaslechl jsem myšlenky tamních obyvatel, které mi prozradily, že dcera policejního ředitele Swana se ztratila. Teď už stačilo najít jejich dům. To pro mě taky nebylo moc těžké, dům, před kterým stojí policejní auto lze jen těžko přehlédnout.

Bylo už hodně pozdě, když jsem zaklepal na dveře jejího domu a vrátil ji rodičům, kteří byli strašně rádi, že se jim dcera vrátila. Její matka mi neustále děkovala, v jejích myšlenkách jsem znovu slyšel všechnu tu vděčnost a začalo mi to být nepříjemné. Je přece samozřejmé, že jsem ji donesl, když jsem jí vlastně náhodou našel.

Od té doby uběhly už dva dny a mě čekala škola. Za ty dva dny jsem Bellu, už jsem si stihl zjistit, jak se jmenuje, nemohl pustit z hlavy. V noci jsem neodolal a zašel se na ní podívat. Oknem jsem vlezl do jejího pokoje a posadil se k ní na postel. Už vypadala lépe, než když jsem jí objevil. Takhle ve spánku byla tak líbezná, její tvář byla uvolněná, rty pootevřené, až jsem dostal chuť jí políbit, ale nemohl jsem si dovolit, aby mě tu načapala, tak jsem od svého potrhlého plánu zase rychle ustoupil. Vlasy měla rozhozené po polštáři a ruce zvednuté v gestu, jakoby se vzdávala. Byla úžasná. Nemohl jsem se na ní vynadívat, a jak jsem tam na ní čuměl jako pitomec, zapomněl jsem na všechnu opatrnost a hodně mě překvapilo, když najednou otevřela oči. Dívaly se přímo do těch mých. Pak je zase víčka pevně stiskla k sobě, toho jsem využil a než je zase otevřela, rychle jsem zmizel.

Byl jsem jí jako posedlý. Doufal jsem, že jí uvidím ve škole, ale moje plány byly zhaceny, když její matka zavolala Carlislovi, aby přišel Bellu vyšetřit.

„Edwarde, už je čas,“ ozval se mi v hlavě Jasperův hlas a já věděl, že musíme do školy.

Bylo to jako pokaždé, když jsme přišli poprvé do nové školy. Všichni na nás zírali, šuškali si, ale pro naše citlivé uši to bylo, jako by mluvili přímo k nám a mě pronásledovaly myšlenky snad všech holek ve škole. Všechny spřádaly plány na to, jak se mi vetřít do přízně a pozvat na rande. No, jak jsem říkal, všude je to stejné. S chutí bych ten pitomý reprák v mé hlavě vypnul, ale bohužel to nešlo, tak jsem to alespoň ztlumil na nejnižší možný stupeň hlasitosti a přestal, v rámci možností, ostatní vnímat.

Naštěstí se nikdo neodvážil přijít blízko k nám, ani s námi mluvit, takže jsem ten den nějak přetrpěl a hned jak zazvonilo na poslední hodinu, jsem si to mašíroval domů, abych se od Carlisla dozvěděl, jak je Belle.

_________________________________________________________________________

Tak co Vy na to? Prosím o komentář. Nezapomeňtě, další kapitola bude, až bude dost komentíků:D

__________________________________________________________________________

12. kapitola     SHRNUTÍ     14. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 13. kapitola:

 1
28.10.2012 [8:38]

BellaSet Emoticon Zajímavé, ale jsem zvědavá, jak to bude s Bellou..

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!