Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 12. kapitola

13.02.2010 (11:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5479×

12. kapitola

Hned, jak jsem vešla do domu, začala mě mamka zpovídat. „Kde jsi byla? S kým jsi byla? Co jsi dělala?" Otázky se hrnuly jedna za druhou. Trpělivě jsem jí na všechno odpovídala, dokud jsem neuspokojila její zvědavost, v jejím případě spíš mateřskou všetečnost. Teda ne, že bych si s ní nerada povídala, co jsem dělala, ale nemám ráda, když se mě vyptává.

S mamkou jsme si vždycky rozuměly, povídaly si spolu úplně o všem a nikdy nebyl větší problém. Když nepočítám tyhle její výlevy. Vím, že má starost, ale snad vidí, že jsem žívá a zdravá, ne? Tak to nemusí tak přehánět.

Táta při našem rozhovoru jen kroutil očima a pokoušel se co nejmíň nápadně odejít do kuchyně, což se mu ani po třetím pokusu nepodařilo. Mamka ho vždycky zastavila slovy: „Taky by ses měl zajímat, co dělá tvoje dcera."

Když mě konečně propustila, šla jsem si dát horkou sprchu. Nechala jsem proudy vařící vody stékat po těle a přitom jsem myslela na to, jak mě na tom samém těle dneska hladil Edward. Jeho ruce sice nebyly tak teplé jako voda, ale byly stejně příjemné, vlastně ještě příjemnější. Bello! Okřikla jsem se v duchu. Na co to zase myslíš. O kamarádech se takhle nepřemýšlí, tak toho laskavě nech. Nastavila jsem si vodu ještě teplejší, až mě na kůži pálila, ale říkala jsem si, že mi to možná pomůže na chvíli přestat přemýšlet a třeba to ve mně jen probudí únavu a já budu spát a nebudu na nic a nikoho myslet, takže to nakonec vyjde na stejno.

Hmm, tak to teda moc nepomohlo. Ze sprchy jsem vylezla červená jak rak a bylo mi šílené vedro. Ale to byl asi jediný důsledek, který sprcha měla. Edward i dnešní odpoledne byly stále v mé mysli.

Převlékla jsem se do pyžama a chystala se zalehnout, ale všimla jsem si, že je teprve půl osmé. Spát se mi nechtělo, tak jsem se podívala na věci do školy. Udělala jsem pár úkolů, co bylo na příští týden a když hodiny odbily půl devátou, usoudila jsem, že už konečně můžu jít do postele, aniž by to vypadalo divně.

Místo, abych usnula, se mi hlavou zase honily nebezpečné myšlenky a hlavně vzpomínky. Na Edwardovy rty přitisknutých na mých, chuť jeho rtů, jeho ruce, jeho úsměv, jeho bolest. No vidíš, a je to tady, bolest. Ještě spolu ani nejste, a vlastně ani nebudete, a už mu to působí bolest.

Nechápu, jak náš vztah mohl tak najednou nabrat úplně jiný směr. Měla jsem za to, že jsme dobří kamarádi. Nikdy, až do dnešního rána, mě ani nenapadlo, že by mohl být něco víc. Proč jen mě musel políbit. Kdyby to neudělal, tak by to bylo jako dřív a já bych tu teď neležela a netoužila po něčem, co jsem nemohla mít.

Ale ona to nebyla jen jeho chyba, na takové věci jako je líbání, jsou většinou potřeba dva a upřímně si přiznejme, že jsem se zrovna moc horlivě nebránila. Mohla jsem uhnout, ale to ne, já takovou prostou věc neudělala. Ty jsi husa. Nadávala jsem si a hodila si na hlavu polštář, abych se na sebe nemusela dívat. Hlavně, že mi to pomohlo, že?

Polštář „možná“ způsobil to, že jsem se na sebe nemusela dívat, ale rozhodně nezabránil mým myšlenkám mě dál mučit. Tentokrát jsem myslela na to krásné odpoledne. Jak jsme spolu byly v lese, no, spolu zrovna ne, ale nakonec jsme tam spolu byly. To nevinné blbnutí bylo, jako by se ráno nic nestalo. Ale já to zase musela pokazit. Kdybych se na něj pak v tom lese nevrhla jako hladová opice, možná by to nemuselo být až tak hrozné, ale když jemu v tu chvíli nešlo odolat, byl to prostě reflex. Tak reflex jo? To vykládej někomu jinému, on se ti prostě líbí a ty bys ho chtěla… Ticho, okřikla jsem hlásek v mé hlavě. Edward je kamarád a tím to končí. Dobrou. Pevně jsem semkla víčka a očekávala vysvobozující spánek a nakonec se to vyplnilo, asi po třech hodinách marného snažení jsem usnula jako špalek.

Ráno mě zastihlo, zcela překvapivě, v růžové náladě. Všechno, co mě včera večer trápilo, bylo pryč. Ne, že bych na to už nemyslela, ale dostala jsem to do nejzazšího koutku mozku a hodlala to řešit, až to bude nejvíc nutné.

Doma už nikdo nebyl, tak mi nezbylo, než se obsloužit sama. Nebyla jsem na nějaké vyvařování, tak jsem si do misky nasypala cornflakes a zalila je mlékem. Pak už nezbylo nic jiného, než se přichystat do školy. Ta myšlenka mi náladu trochu zkazila, protože jsem si vzpomněla na Jaka. Od pátku jsem ho neviděla a našeho setkání jsem se docela obávala.

Nijak jsem se do školy nehrnula, jela jsem deset kilometrů pod povolenou rychlost, takže jsem se táhla jako šnek. To vše jen proto, abych to co nejvíce oddálila. Ale stejně se mi to nepodařilo a já nakonec dojela ke škole.

Hned po příjezdu na parkoviště jsem zahlédla Jacoba v hloučku spolužáků. Něčemu se smáli a dělali u toho různé posunky rukama. Nejhorší na tom bylo, že stáli přímo před vchodem do školy, takže kolem nich budu muset projít, ať chci nebo ne. A já nechci. Ale když je mezi lidmi, tak si třeba nic nedovolí, ne? Jediný pohled na mobil mě ujistil, že už nemám příliš času na nějaké rozhodování, protože za chvíli zvoní. Povzdechla jsem si, vzala batoh a chtěla otevřít dveře, když v tom se otevřely samy. Vypískla jsem a lehce na sedačce poskočila.

„Hodláš tu vysedět mladé nebo co?“ Edward se opíral o bok mého auta a vesele se na mě křenil.
„Uf, jestli jsem seděla, tak už nevysedím, protože jsem právě prodělala infarkt,“ ujistila jsem ho a vyskočila jsem z auta. Ale jak jsem byla rychlá, nestihla jsem pořádně natáhnout obě nohy, takže jsem dopadla jen na jednu a ztratila rovnováhu. V panice jsem se chytila prvního, co mi přišlo pod ruku a nebylo to nic jiného, nebo spíš nikdo jiný, než Edward.

Moje ruka paže přistála na rameni, ale vypadalo to, že se ho nedokážu udržet, takže vymrštil svou ruku a položil mi ji okolo pasu. Projel mnou příjemný pocit, jako by ta ruka byla konečně tam, kam patřila. Podívala jsem se Edwardovi do očí, a uviděla tam to samé. Tak to teda ne Bello, to by nešlo. Napomínala jsem se v duchu. Pevně jsem se postavila na obě nohy a beze slova si to zamířila ke škole.

Za sebou jsem slyšela zabouchnutí dveří a zanedlouho se Edward objevil vedle mě. Ani jeden z nás to nekomentoval. Když jsme míjeli Jacoba, změřil si nás nepříjemným pohledem, pod kterým jsem se celá přikrčila. Edward mě chytil za ruku, což mě absolutně uklidnilo a mohli jsme pokračovat dál do třídy.

„Ničeho se neboj, ani se tě nedotkne,“ zašeptaly studené rty, jejž se lehce dotýkaly mého ucha. Místo, aby mě to upokojilo, byla jsem najednou ještě víc nervózní a rozhodně za to nemohl Jake.

Celý den probíhal jako všechny dny ve škole. Napětí mezi mnou a Edwardem po chvilce opadlo a najednou to byl zase můj okouzlující vtipkující kamarád. Jake mě neustále probodával pohledem a já se snažila ho ze všech sil ignorovat a nekazit si tak pěkný den. I když občas jsem se přistihla, že zírám do jeho očí jako zhypnotizovaná a měla jsem dojem, jako by se mi jimi snažil něco říct, možná varovat.

Edward mě chtěl po škole doprovodit, aby dostál svému slibu chránit mě, ale já ho s díky odmítla. Mamka dneska přijde dřív z práce a uděláme si dámskou jízdu. Už jsem se moc těšila. Musela mu několikrát slíbit, že kdyby něco, tak mu okamžitě zavolám, ale co by se mi doma, kde je i mamka mohlo stát. Ještě jsem jemu i Alici zamávala a valila si to domů.

Tam na mě už čekala nachystaná mamka. Byla tam spousta jídla, pití a filmů. Skvěle jsme si to užily a já se o půlnoci odploužila jako mátoha do postele. Neměla jsem sílu jít se třeba umýt nebo převléknout do pyžama, práskla jsem sebou do peřin tak, jak jsem byla a pomalu jsem ani nestihla zavřít oči a už jsem spala.

Přesto, že jsem byla nehorázně unavená, pronásledovali mě moji stáří přátelé, děsivé sny o mě, Edwardovi, Jakovi a vlkovi. Tentokrát to ale bylo jiné. Zase jsme byli s Edwardem v lese, naproti nám stál Jake a zničehonic byl místo něj vlk, který na nás vrčel a obcházel nás jako svou kořist. Ale tentokrát Edward nebyl tak netečný jako jindy. Začal taky obcházet a z hrdla se mu draly zvuky, které mohly být považovány vrčení. A pak se na sebe vrhli. Najednou to bylo jen klubko rukou, nohou a tlap. S velkým úsilím jsem zadržela výkřik a němě sledovala ten boj. Bála jsem se o Edwarda. Vždyť je to vlk, velké nebezpečné zvíře, které si s obyčejným člověkem poradí raz dva. Ale na druhou stranu jsem hluboko uvnitř cítila i obavu o vlka, to mi přišlo naprosto scestné, proč bych se o něj měla strachovat?

Jak jsem je tak pozorovala, došlo mi, že nikde není žádná krev. Za tu dobu co se rvou, by měl být Edward roztrhaný na kousky a ty by měly plavat v potocích krve. Pozorně jsem se na ně zadívala. Vlk se snažil Edwarda kousnout, ale Edward nebyl pozadu a pokoušel se o to samé. Proboha, proč ho chce kousnout? Můj strach se pomalu měnil na zvědavost. A pak mě něco uhodilo, podívala jsem se, co to je a málem mi vypadly oči z důlků. Na zemi vedle ležela ruka! Na jedné straně jí vysely kusy kůže a trčela kost. Prsty na druhé straně se ještě trochu hýbaly. To už na mě bylo moc a já se propadla do temnoty.

________________________________________________________________________

11. kapitola     SHRNUTÍ     13. kapitola

________________________________________________________________________

Tak co na to říkátě? Jen do mě.

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 12. kapitola: