Ahojky lidi, mooooooooooc se omlouvám, že jsem to sem přidala tak pozdě, ale zasekla jsem se u jedné věty a asi týden jsem nevěděla, jak dál. Jinak, v téhle kapitolce se konečně dozvíte, co je s Edwardem a ještě se nám tam někdo připlete. Hezké počteníčko Vaše Coollenka H.
P.S. Dochází mi nápady, takže to není ono a doufám, že mě se moc nezlobíte, že mi to psaní trvalo tak dlouho... :o)
09.02.2010 (20:30) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2133×
5. kapitola:
„Cože? To snad není možné! Proč mi to neřekl?“ Tahle slova jsem si v duchu pořád opakovala. Nemohla jsem uvěřit, že by mi to zatajil. Myslela jsem, že ve mně má důvěru, že mi věří. Uvažovala jsem nad tím snad celou noc. Až ráno mě vyrušil Carlisle, který vstoupil do pokoje.
„Bello, dneska jsi nějak zapomněla na čas... Co ti je?“ Zeptal se, když si všimnul, že jsem posmutnělá a jeho předchozí věta vyzněla do prázdna.
„Tati, tys to věděl?“ Ptala jsem se a ukázala na Edwardovu kartotéku. Kývl hlavou.
„Ano, ale nemohl jsem ti to říct, pochop, lékařské tajemství,“ snažil se z toho vykroutit.
„Aha. Pořád samé lékařské tajemství. Ale že jsem tvoje dcera, to ti je asi jedno, že?“ Teď už jsem byla naštvaná.
„Jsi jen 'adoptovaná dcera' a vůbec, kdes to vzala?“ Zdá se, že jemu už taky začíná přetékat trpělivost.
„Já si věci umím opatřit, když mi to někdo jiný nemůže říct,“ opáčila jsem s ironií v hlase.
„No dobře. Ale snad se nebudeme hádat, ne? Chci v rodině mír a ne nenávist,“ prohlásil a napřáhl ke mně ruku.
„Tak jo,“ odpověděla jsem a podala mu ruku.
„Poslyš, Bello, já... neřekl jsem ti to, protože jsem nevěděl, že tě to tolik zajímá...“
„Jasně, omluva se přijímá,“ přerušila jsem jeho větu, protože jsem nechtěla slyšet ty jeho chabé chlácholivé kecy, „ale teď mě omluv, musím si jít udělat úkoly.“ Šla jsem nahoru do svého pokoje, před kterým mě odchytla Esmé.
„O co jste se s Carlislem hádali? Bylo to slyšet až sem,“ promluvila svým tichým hlasem.
„Ále, to byla jen taková malá slovní přestřelka,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Esmé to nenechala být.
„Bello, nepovídej takové nesmysly! Bylo to pěkně ostré, hlavně od tebe.“ Ach jo, proč se musí ve všem vrtat?
„Hádali jsme se, protože mi Carlisle něco neřekl a myslel si, že mě to nezajímá, i když jsem se ho na to ptala.“ Rychle jsem to ze sebe vysypala, protože jsem nechtěla zapírat.
„A nebylo to náhodou o nějakém klukovi? Jménem Edward?“ A sakra! Jak to ví?
„A proč se mně ptáš, když to víš?“
„Nezapomeň, že Carlisle je můj manžel, takže si povídáme o všem. Jaký s ním máš problém? Mě to můžeš říct,“ dodala. Myslím, že Esmé je nejdůvěryhodnější osoba v rodině.
„Dobře... Víš, Edward mi to neřekl. Ptala jsem se ho, ale on nic. A teď ještě Carlisle. Na toho jsem byla naštvaná, protože ten mi to taky nechtěl povědět. Prý lékařské tajemství. A ani ho nezajímá, že jsem jeho dcera!“ Všechno jsem jí vyklopila.
„Ale drahoušku, Carlisle je čestný. Pokud ti něco nechce říct, tak k tomu má dobrý důvod,“ prohlásila. Proč musí mít vždycky pravdu?
„Okay, už se o to nebudu zajímat,“ odpověděla jsem s klidnějším hlasem a konečně zalezla do pokoje.
Následující den, 16 hodin
Právě nám skončila škola a já jsem se rozhodla, že si s Edwardem promluvím. Šla jsem zrovna s Emmettem, Rose a s ním na parkoviště.
„Edwarde, mohu si s tebou na chvíli promluvit? O samotě,“ dodala jsem, aby si Em nemyslel, že může jít s námi.
„Jistě,“ odpověděl zdvořile. Popošli jsme o pár kroků dál.
„Proč jsi mi to neřekl?!“ Zvýšila jsem hlas, protože mě to včera dost vytočilo.
„A co? O čem to mluvíš?“ Ptal se. Asi to opravdu nevěděl.
„Hele, proč jsi mi neřekl, že jsi nemocný? Chovala bych se k tobě jinak.“ Teď jsem byla naprosto klidná, ale on vypadal, že se každou chvíli sesype.
„Tak mi to řekni rovnou, že mě už nechceš vidět. Nepotřebuju slitování, už ne.“ Co to mělo znamenat?
„Nic takového říkat nebudu, protože tě vídat chci. Proč bych neměla?“ Nechápala jsem to.
„I bývalí kamarádi, kteří už sem nechodí, to udělali, když jsem jim to řekl. Proto jsem chtěl, abys o tom nevěděla. Takže mě nezavrhneš?“ Ach bože!
„Ne, jistěže ne. A jestli to udělali, tak to nejsou kamarádi, ale podrazáci. Poslyš, promluvím s Carlislem, jestli by ti to nemohl operovat. Nádor na srdci je sice těžký zákrok, ale táta to zvládne, neboj.“ Chtěla jsem ho povzbudit.
„Bello, ale ty to nechápeš. Ta operace je hrozně drahá. Nikdo mi to nezaplatí, protože otec je sobec…“ Pronesl smutným tónem.
„Neměj strach, to Carlisle zařídí. A co kdybys šel k nám?“ Přerušila jsem ho.
„Tak jo, rád.“ Řekl o poznání veselejším hlasem.
O 4 hodiny později
Konečně byl u nás doma klid a ticho. Edward právě odešel s dohodnutým termínem operace, Emmett je s Rose někde v kině a Carlisle a Esmé šli do města. Rozhodla jsem se, že půjdu na lov se odreagovat a abych si srovnala v hlavě události dnešního dne. Nechtělo se mi chodit daleko, tak jsem zaběhla do lesa hned za domem.
Zrovna jsem chytla pumu a napila se, když vtom jsem ucítila pach neznámých upírů. Pustila jsem kořist a zavětřila. Byli dva. Najednou z lesa vyběhla malá tmavovláska a za ní vysoký blonďák. Dívka hned přiběhla ke mně a začala povídat:
„Ahoj, přišli jsme, protože jsem vás viděla ve své vizi – umím totiž vidět do budoucnosti – a chtěli bychom být také vegetariáni. Jejda, asi jsme tě zrovna vyrušili z lovu, viď?" Zeptala se, když viděla pumu u mých nohou.
„Ne, to je v pohodě. Stejně už jsem skončila,“ odmlčela jsem se a přečetla její myšlenky, abych se přesvědčila, že mluví pravdu. „ale musíte počkat na Carlislea, vůdce naší rodiny. Abyste rozuměli, mám bratra, matku a otce – ‚nevlastní‘ samozřejmě, upíři, jak jinak. Jen musíte počkat, až se vrátí,“ pronesla jsem několik souvětí, abych vše uvedla na pravou míru.
„To je v pohodě, my počkáme,“ tentokrát promluvil ten blonďák. Podívala jsem se na něj pořádně. Někoho mi připomínal. Počkat… ano, mám to. Hodně se podobá Rosalii.
„Ehm, mimochodem já jsem Isabella Cullenová, pro vás jen Bella,“ představila jsem se, „a mohu znát vaše jméno?“ snažila jsem se o zdvořilost.
„Jmenuji se Alice Brandonová,“ představila se hnědovláska.
„Moje jméno je Jasper Hale.“ Jakže? Hale? Stejné jako má Rose.
„A nejsi příbuzný Rose Haleové, takové hezké blondýnky?“ Nedalo mi to a zeptala jsem se.
„Ano, jsem její vzdálený bratranec, proč se ptáš?“ A sakra. Já věděla, že v tom bude háček. Jak to ale řeknu Rose, když má být už mrtvý.
„No protože Rose žije tady ve Forks. A jak jí to vysvětlíme, když máš být už po smrti?“ …
Prosíme o komentáře! Vážně nám moc pomůžou.
Vaše Coollenky :o) !
Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Opačný začátek - 5.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!