Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 2. kapitola

05.01.2013 (07:45) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1617×

Po nezapomenutelném pátku, kdy jsem se seznámil s Alicií, následoval víkend. Moje plány byly jednoduché. Odpočívat, odpočívat a znovu odpočívat. Opravdu jsem na to těšil. Sobota šla podle plánu, ale neděle už tolik ne.

Už se začalo stmívat a já šel ke svému počítači. Přečetl jsem si poslední zprávy, a když jsem poté šel do obýváku, moje oči spočinuly na mých kalhotách. Zjistil jsem, že mají na koleni celkem velkou díru a v rozkroku bohužel taky. Chvíli jsem přemýšlel, jak jsem k tomu přišel, ale pak jsem si vzpomněl na moji páteční rvačku. Ono by to nebyl takový problém, když by to nebyly moje poslední normální kalhoty. Oblékl jsem se, vzal peníze a musel jsem si jít koupit nové.

Cesta do obchodu mi trvala asi dvacet minut. Po cestě jsem přemítal, jak jsem si těch děr nemohl nevšimnout. Výběr nových kalhot mi netrval ani pět minut a rovnou jsem v nich i odešel. Už byla docela tma a já byl myšlenkami jinde. Místo abych na jedné ulici zahnul, šel jsem pořád rovně a došel do slepé uličky. Toho jsem si všiml až po chvíli. Otočil jsem se a viděl, jak z auta vystupují asi čtyři lidi. Jak jsem se k nim přibližoval, začal jsem je rozeznávat.

„Kdopak nám to tady jde,“ řekl jeden z nich.

„Nechme toho. Vyřešili jsme si to v pátek,“ snažil jsem se odpovědět klidně, ale hlas se mi chvěl. Poznal jsem, že je to ta partička.

„Neřekl bych. Dneska tě žádná holka nezachrání.“

Začali se ke mně přibližovat. „To vám připadá fér? Čtyři na jednoho?!“ Začínal jsem si uvědomovat, že špatně skončím.

Neodpověděli. Jen se začali nahlas smát. Jakmile se dosmáli, rozběhli se a chytili mě. Nemohl jsem se nikterak bránit. Chvíli mě mlátili a pak usoudili, že už mám dost. Pustili mě a já spadl na zem do kaluže.

V té kaluži jsem ležel asi půl hodiny. Voda, která v ní byla, měla novou barvu - červenou. Musel jsem vstát, ale bylo to hrozně těžké. Nakonec se mi to povedlo a hodinu mi trvala cesta domů.

Jelikož jsem byl celý zablácený, šel jsem ihned do sprchy. Neměl jsem vůbec na nic náladu, takže jsem šel rovnou spát.

Moje sny byly vždy takové, že jsem nikdy nepochopil, o co v nich šlo. Tenhle byl ale jiný. Byl jsem před školou, nikde nikdo nebyl. Šel jsem ke vstupním dveřím a otevřel. Na chodbě bylo spoustu lidí a jakmile mě spatřili, začali se smát. Šel jsem chodbou dál a přede mnou se zjevila Alice. Usmívala se. Něco říkala, čemu jsem zprvu nerozuměl. Pak přistoupila blíž a řekla: „Jsi tak slabý, Nathane.“ Škubl jsem sebou, čímž jsem se probudil. Cítil jsem se smutný, ale i hrozně naštvaný. Chvilku jsem o tom snu přemýšlel, pak mě vyrušil budík.

Do školy se mi vůbec nechtělo. Šel jsem do koupelny a koukl do zrcadla. Moje tvář nevypadala tak strašně, jak jsem si myslel. Přes oko jsem měl slušný monokl a trochu natrhlý ret. Co mě trápilo víc, bylo moje tělo. Neskutečně mě bolelo.

Do školy jsem přicházel tak, abych na parkovišti a na chodbě potkal co nejmíň lidí. Měl jsem zrovna angličtinu, kde jsem seděl vedle dívky, se kterou se velmi kamarádím, jmenuje se Renesmé. Při vstupu do třídy si mě samozřejmě každý prohlížel. K mému překvapení nikdo nic neříkal.

„Ahoj, Nathane. Jak jsi… Co se ti stalo?!“

„Ahoj, Renesmé. Nechci o tom nikomu nic říkat, promiň.“

„Ale měl bys. Neříkám, že zrovna mně. Třeba rodičům nebo…“

„Není s kým, bych to mohl řešit. Žiji sám a to přece víš. Navíc, nechci jim o tom říkat. Přidělal bych jim víc starosti. A hlavně, nic to není. Prostě jsem byl na nesprávném místě v nesprávnou dobu.“

Dál už jsme se nebavili. Občas se na mě Renesmé smutně podívala, ale opravdu jsem to nechtěl s nikým rozebírat.

Uběhlo několik hodin a byl čas oběda. Rozmýšlel jsem se, zda tam jít. Nechtěl jsem totiž vidět Alici, což bylo asi poprvé v mém životě. Bál jsem se totiž, že kdyby mě viděla, chtěla by to řešit. Hlad mě nakonec přesvědčil, abych přece jen šel.

Nabral jsem si jídlo a snažil jsem se nikoho nevnímat. Sedl jsem si dozadu, kde jsem byl sám, a dal se do jídla. Po dojedení jsem se opřel o židli a pozoroval všechny ty spokojené tváře. Jak jsem tak pohledem brouzdal po jídelně, moje oči spočinuly na Alici. Překvapilo mě, že se na mě dívá, a chvilinku jsme si koukali navzájem do očí. Pak jsem trochu zpanikařil a rychle odnesl tác. Jak jsem odcházel, ona pořád seděla na svém místě. Usoudil jsem, že asi moje starosti ohledně řešení té události byly naprosto zbytečné. Přece jen, znali jsme se pár dnů, takže byla chyba myslet si, že se o to bude zajímat.

Zbytek dne celkem utekl. Vyšel jsem ze školy a chystal se domů. Šel jsem kolem parkoviště a za mnou někdo promluvil.

„Ahoj.“

Otočil jsem se a nevěřil svým očím. „Alice! Ahoj.“

„Co se ti, proboha, stalo? Renesmé mi říkala, že o tom nechceš nikomu nic říct.“

„Vy jste se o mně bavily?“

„Ano. Hele, řekni mi to na rovinu. Že ti to udělal ta partička, viď?“ Chvíli jsem mlčel.

„Myslela jsem si to. Já už si s nimi o tom promluvím.“

„Nech to, prosím, být. Zhorší se to a akorát si pak vybijí zlost na mně. Už teď se mi spousta lidí směje, že se mě zastala holka.“

„Jak chceš… “

Koukla se na mě a divně se zatvářila. „Je ti dobře? Celý se třeseš.“

Měla pravdu. Už od oběda mi nebylo dobře, ale až teď jsem si to uvědomil.

„Je mi nijak divně. Radši už půjdu, měj se.“

„Počkej. Hodím tě domů, jestli chceš.“

„To je dobrý, nechci otravovat.“ Chtěl jsem jít, ale jakmile jsem udělal pár kroků, zatočila se mi hlava a zavrávoral jsem.

„V tomhle stavu chceš jít pěšky? Ani náhodou.“

Odtáhla mě ke svému autu. Jasper se na mě divně díval, ale nic nenamítal. Po několika minutové cestě jsme dojeli k mému domovu.

„Promiň, že jsem tak na obtíž. Díky za svezení.“

„S tím si vůbec nelam hlavu. Měj se.“

Otevřel jsem dveře a prošel do obýváku. Jak jsem procházel, stanula přede mnou neznámá postava. Byla to žena, neskutečně krásná, ale vyzařovala z ní zlost.

„Konečně jsi přišel. Už jsem začínala hladovět,“ řekla temným hlasem.

„Kdo jsi? Co chceš?“

„Co chci? Tebe. Víš… ucítila jsem chuť tvé krve v tom městě. Snažila jsem se ovládnout, ale nešlo to.“

Nevěděl jsem, co říct. Srdce mi neskutečně bušilo. Najednou ta postava byla vedle mě.

„Neboj se, nic neucítíš…“

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 2. kapitola: