Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 7. kapitola

Oheň nebo led - 7. kapitolaSnídaně a vánice...

7. kapitola

Pročítala jsem si jídelní lístek a přitom vůbec nevěděla, co čtu. Před očima jsem měla jen rozmazané černé fleky.

Byla jsem z toho kluka absolutně vedle. Seděl proti mně pohodlně opřený. Černý kabát odložil na věšák a zůstal jen ve světle modré košili, která mu nádherně šla k očím. Při každém pohledu na něj mnou projelo zvláštní mrazení a něco se mi zachvělo u žaludku. Netušila jsem, zda budu vůbec schopná něco sníst. Usrkla jsem kávu, kterou jsem měla před sebou, a prsty žmoulala ucho hrníčku.

Marně jsem přemýšlela, proč jsem na tuhle… schůzku kývla. Vždyť mi to přivodí akorát žaludeční vředy. O to vážně nestojím. Znovu jsem na něj letmo pohlédla a střetla se s jeho pohledem. Zdálo se, že si mě prohlíží. Oči měl trochu přimhouřené. Nervózně jsem se pousmála a zase oči sklopila.

Jen tahle snídaně a pak už ho víckrát neuvidím. Budu mít klid a nebudu se nechávat ničím vyvádět z rovnováhy. Na to vážně nemám náladu.

Ze zadumání mě vytrhl příchod paní Fitgeraldové, která na všechny strany rozdávala obrovské úsměvy.

„Tak co si dáte, děti?“
„Lívance a vaše speciální vejce,“ objednal si Giulio.
„Já si dám ty lívance.“
„Hned to bude.“ Annie odšustila k pultu a já se rozpačitě kousla do rtu.

„Takže,“ začal Giulio. „Co ty tady? Američanka v Anglii a ještě sama.“ Zněl zvědavě. Jeho oči se mi vpíjely do obličeje. Vůbec neuhýbal pohledem. Určitě se nenervoval tak jako já.
„Jsem tu… na prázdninách.“ Jo, tak je to.
„Sama?“
„Sám si řekl, že tu jsem sama.“
„Jen jsem tě zkoušel,“ zněl pobaveně. Koutky úst se mu vytáhly mírně na horu. „Budou Vánoce,“ podotknul.
„Neříkej.“ Kde se to ve mně bere? Ještě před chvílí jsem se tu celá klepala a najednou tu s ním mluvím jakoby nic.
„No jo. Nebudeš s rodinou?“
„Jsem tady a rodina v Americe.“
„Jasně, nic mi do toho není,“ kývnul hlavou, ale nezněl nijak uraženě.
„Tak nějak.“
„Jsi tajemná.“
„To bych mohla tvrdit i já o tobě,“ narážela jsem na to, že mě tu zpovídá a já o něm nic nevím.
„Jasně. Takže hádám, že tohle téma je vyčerpané.“ Potvrdil tím Brigittina slova.

Pak nám dorazilo jídlo a my moc nemluvili. Jen tak obecně. Jaké to je a podobně.

Cítila jsem se s ním zvláštně. Jak už jsem řekla, znervózňoval mě, ale na druhou stranu jsem se s ním začala cítit příjemně. Hovor s ním byl nenucený, slova ze mě vycházela sama od sebe, aniž bych nad nimi nějak přemýšlela. Nevyznala jsem se v tom.

Po snídani jsme vyšli do chladného vzduchu. Počasí nás přivítalo drobným sněžením. Vločky se přichytávaly na vyhrnutý chodník a dělaly tam další nepořádek.

Ruce jsem zabořila do kapes a zimomřivě se víc schoulila do kabátu.

Giulio se zahleděl na světle šedou oblohu, která se od západu zatahovala kovově šedými děsivými mraky.

„Hlásili sněhovou bouři. Bude lepší, když tě odvezu.“
„Dobře.“ Galantně mi otevřel dveře svého vozu a počkal, až nastoupím. Zapnul topení a rozjel se. Cesta k mému domku netrvala dlouho. Myslela jsem, že vystoupím a on odjede, ale pletla jsem se. Doprovodil mě až ke dveřím a tu chvilku, kdy jsem hledala klíče, mě probodával pohledem. Rozklepaly se mi ruce, až klíče zachrastily.

„Děkuju za milou společnost,“ řekl, když jsem odemkla. Proti své vůli jsem zčervenala.
„Bylo to fajn,“ připustila jsem. Své rozhodnutí, že jsem se s ním sešla jednou a konec jsem začínala přehodnocovat. Přece jen… asi bych ho ještě ráda viděla.
„Měj se krásně.“ Poslední pohled jeho azurových očí a pak se otočil a odcházel. Sledovala jsem, jak nastupuje a odjíždí.

Aha. Takže je to naposledy. Projela mnou vlna zklamání. Ale nebyl důvod se tak cítit. Vzal mě na snídani, aby odčinil tu havárku. Toť vše. Jenže já husa si myslela, že jde o něco jiného. Sakra.

Ale jednu výhodu to má. Budu se teď soustředit na sebe. Žádné rozptylování. Tak!

Práskla jsem sebou na pohovku a na chvíli zavřela oči. Za víčky jsem uviděla Giulia. Pousmál se tak jako v restauraci. Srdce se mi rozbušilo, jako by byl právě teď u mě.

Zatřepala jsem hlavou, abych tu představu vypudila ven. Jenže ono to moc nepomohlo. Nerozuměla jsem sama sobě.

Venku skutečně sněžilo víc a víc. Z okna jsem viděla jen neproniknutelnou bílou clonu. Zatopila jsem si v krbu a s knihou se zalezla pod deku. Tak jsem trávila zbytek dne. Jen… místo, abych si četla, seskládal se mi před očima z písmenek Giuliův obličej. A tak jsem na něj prostě zírala a vrývala si ho do paměti, protože už ho asi neuvidím. Možná… mohla bych ho potkat v městečku. Ale Olívie, jsi bláhová. Snídaně a tečka. Nechtěla jsi to tak snad?

Chtěla, ale to bylo předtím, odpověděla jsem si sama. Před čím? Prostě předtím. Můj vnitřní monolog byl úplně k ničemu, tak jsem toho raději nechala. Popadla jsem telefon, abych mohla zavolat domů. Přijít tak na jiné myšlenky. Jenže nebyl signál. Neměla jsem ani pitomou čárečku a pevná linka, která byla do domku zavedená, nefungovala. Paráda. Jsem tu prakticky uvězněná.

Moji domněnku potvrdil i sníh, který sahal až do půli zídky.

A tak jsem zapadla. Děkovala jsem tomu, že jsem si nakoupila zásoby na hodně dopředu a nemusím tak hladovět.

ȹȹȹ

Ještě celý další den se valilo z nebe bílé chmýří. Sledovala jsem to z okna a mírně si povzdechla. To je teda počasí. I kdybych sebe víc chtěla, nemohla jsem nikam. Když začalo k večeru sněžení ustávat, přišla naděje, že bych se mohla další den nějak propracovat ven. Nebo aspoň chytit signál. Protože, musím přiznat, jsem se docela nudila. Ač by mě to nikdy nenapadlo, doma bych po tom netoužila, ale chtěla jsem s někým mluvit. Samota zasněženého domu mi pomalu začínala lézt na mozek. Nechápala jsem to. Doma jsem byla zavřená ve svém pokoji v jednom kuse. Neměla jsem potřebu vůbec vystrčit nos a tady…

Mohla bych třeba navštívit Brigitte. Ale to si nejdřív budu muset prokopat cestu do vesnice. Kdo ví, jestli tu jezdí s pluhem. Pro své vlastní dobro doufám, že ano.

Ráno jsem se probudila do slunečného dne. Byla to příjemná změna. Hned jsem měla lepší náladu. A když jsem zjistila, že cesta je vyhrnutá, poskočila jsem si radostí. Jsem volná.

Hned po snídani jsem z přístěnku vytáhla vyhrnovák, abych se dostala ven z domu a mohla vyhrnout příjezdovou cestu. Pořádně jsem se zapotila, ale zvládla jsem to. Pak jsem se vrhla na auto, které nebylo pod bílou čepicí vůbec vidět. Dalo to práci, než jsem ho očistila. Sníh přimrzl na sklo a nechtěl se pustit, ale já se nedala. Ještě jsem se zaskočila převléct a vyrazila.

Městečko bylo na nohou. Všude bylo živo. Lidé se zastavovali na ulicích, aby prohodili pár slov se svými sousedy. Děti pobíhaly po parčíku a házely po sobě sníh, ze kterého se ani nenamáhaly udělat kouli.

Zdálo se, že všichni museli vypadnout z domu a zaskočit mezi lidi. V rukou nosili plné tašky nebo balíčky, takže také dokupovali dárky na Vánoce, které se každým dnem víc a víc blížily.

Když jsem vystoupila, upoutala jsem na sebe pozornost. Připadala jsem si najednou jako ve škole. Jako bych slyšela, jak říkají: „To je ona. Podívejte se.“

Okamžik jsem uvažovala o tom, že se prostě seberu a odjedu, ale pak jsem se nadechla a zabouchla dveře.

Přijela jsem sem proto, že jsem chtěla žít normálně, aspoň chvíli a tím, že se budu schovávat, toho nedosáhnu. Budu se chovat jako každý druhý.

Trochu váhavě jsem se pousmála a vyšla do ulic. Kolemjdoucí mi úsměv opláceli a dokonce mě občas někdo zastavil, aby mě přivítal. Přišlo mi to strašně milé. Potkala jsem Annii, která měla volno v práci. Uchopila mě za loket a vedla sebou, i když jsem neměla namířena tam co ona. Vlastně jsem ani nevěděla, kam jdu.

Annie pořád mluvila. Vykládala o počasí, o tom, jakou ten sníh nadělal paseku a pořád a pořád dál. Když se odmlčela, aby se nadechla a mohla spustit další slovní lavinu, skočila jsem jí do řeči.

„Nevíte náhodou, kde bych našla Brigitte?“
„Ty znáš Brigitte?“ Její pohled zněžněl. To, že jen tak přešla do tykání, ani jedna z nás nekomentovala.
„Ano, její matka mi poslala koláč.“
„Ach, Jenny dělá nejlepší koláče v okolí,“ přikyvovala.
„Byl výborný. Ráda bych Brigitte navštívila. Říkala, že dělá v,“ zarazila jsem se. Jak jen to bylo?
„V Barney´s. To je kousíček. Půjdeš rovně, doprava a tam to najdeš. Tenhle obchůdek nemůžeš minout, drahoušku. Ráda jsem tě zase viděla. Musíš se u nás brzy zastavit.“

Slíbila jsem jí, že přijdu a pak se vydala určeným směrem. Obchůdek Barney´s se opravdu nedal přehlédnout. Jejich výloha byla jedinečná. Na tyrkysově modré, umně zmuchlané, látce byly vystaveny nejrůznější kousky bižuterie. Všechno bylo barevné, blýskavé. Nade dveřmi visel zdobený vývěsní štít, který lákal kolemjdoucí ke vstupu.

Jako všude jinde tu měli nade dveřmi zvonek, jež hlásil příchozího zákazníky. Zpoza vínového závěsu s ornamenty vyšla Brigitte. Pošoupla si brýle na nose a pak se zářivě usmála.

„Ahoj.“
„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav.
„Už jsem si říkala, jestli jsi dočista nezapadla.“
„Zapadla, ale zase mě vyhrabali. Jak se máš?“
„Ale jo, jde to.  Nic zajímavého, ale ty povídej. Slyšela jsem, že jsi měla rande,“ zamrkala na mě.
„Rande bych to nenazývala.“ Tady se nic neutají. No jo, malé město.
„Jasně, že to bylo rande. Vzal tě přece na snídani, ne? Každá tady se ho pokoušela někam pozvat už x-krát. Jak jsi to udělala?“ vyptávala se. Sehnula se, lokty se opřela o stůl, bradu vložila do dlaní a vyslala ke mně vyčkávavý pohled.
„Já to nijak neudělala. On přišel sám.“
„Sám? Tak to je ještě lepší, než jsem myslela,“ rozplývala se.
„Vážně o nic nešlo. Šli jsme na snídani, pak mě odvezl domů a odjel. Jen se mi chtěl omluvit za tu srážku.“
„Zlato, Giulio by tě jen kvůli nějaké srážce na snídani nebral…“
„Vlastně to nechápu, už se mi omluvil čokoládou,“ napadlo mě najednou.

Brigitte vytřeštila oči. A bylo jasně vidět, jak se v ní rozhořel plamínek nadšení a zvědavosti.

„Myslím, že bys měla začít od začátku.“ Doběhla ke dveřím, cedulku s nápisem otevřeno otočila na zavřeno. Popadla mě za rukáv a táhla dozadu, kde se vyloupl malý pokojík s věšákem na kabáty, starým gaučem, stolem, malou ledničkou a varnou konvicí na dřevěné skříňce.

„Dáš si čaj?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak si sedni a povídej,“ vybídla mě a stejně šla ten čaj připravovat. Dva hrnku s růžemi, stejnou konvici a sypaný čaj, který úplně neuvěřitelně voněl.
„No, když jsem šla s nákupem…“
„To už jsem slyšela. Přejdi rovnou k tomu, kdy ti dal čokoládu.“ Musela jsem se usmát. Byla nadšená, jakoby se jí to osobně týkalo. Ani nevím, kdy jsem se dostala k tomu, že jsem se jí se vším svěřovala. Viděly jsme se jen dvakrát a i tak jsem věděla, že se jí můžu svěřit. Bylo fajn o tom někomu říct. Prozradit všechny svoje starosti. I po tak krátké době jsem ji začala považovat za kamarádku, kterou jsem nikdy neměla.

„Hm, to je zvláštní,“ bručela, když jsem skončila.
„Víš, nejdřív jsem byla nadšená z toho, že mě pozval na schůzku, pak jsem z toho byla tak nervózní, že jsem si řekla, že jedna a dost. No, a když jsme mluvili… Šlo to úplně samo. A pak mě vyložil před domem a bylo. Nevím, co to se mnou je. Byla jsem totiž zklamaná. Ani ho neznám. Prostě o nic nešlo, přesně jak jsem chtěla. Teď už se tím nebudu muset zabývat.“ Chtěla jsem znít nadneseně, ale neubránila jsem se povzdechnutí. Brigitte se uchechtla. „Co je?“
„On se ti líbí,“ řekla vědoucně.
„Je hezký, to ano, ale…“
„Hodně moc se ti líbí. Chtěla by ses s ním ještě vidět a myslelas, že to navrhne on, ale neudělal to a teď chceš, aby se ukázal. Jo jo…“
„Proč si to myslíš?“ Nechápala jsem, jak na něco takového vůbec přišla.
„Holka, ty seš jasná. Myslím, že nemáš jinou možnost, než si Giulia najít sama.“

Ha, tak to určitě ne. Ne! Prostě nepřichází v úvahu.


Olívie pomalu ale jistě ztrácí hlavu. Překoná se a ozve se Giuliovi?:)


6. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 8. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 7. kapitola:

 1 2   Další »
13. Kačka
17.11.2011 [19:36]

čekám nějakej zádrhel :D

12. tuli
04.10.2011 [20:53]

nádherná kapitolkaaaa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Eris
01.10.2011 [18:46]

Teď jsem se k tomu dostala. Všechn sedm kapitolek bylo úžasných, nejvíc se mi to líbí od části, kdy je Olívie v Anglii. Co se týše Giulia, tak má v hlavě jen jeho. A myslím, že bude mít Giulio něco společného s Volturiovými... Teď si nejsem ale jistá, jestli si psala, že je z Itálie, i když jméno by tomu nasvědčovalo :)
Škoda, že jí neřekl, když Oli 'vyhazoval' před Domečkem, že se ještě uvidí, nebo něco takového. Ale tak první krok udělal, že :) Olivka se taky musí snažit.
Pořád mi ale vrtá hlavou náš pan Modrooký :) Jestli nebude spojením upíra a člověka jako Olívie.
Josh mi teda nepříjde jako správný otec. Když už tam na ten týden přijede, měl by se věnovat i své dceři a ne jen Bee... To mi příjde nespravedlivé. Ale tak na druhou stranu ho i chápu. Celý půl rok se nevidí a pak na sebe s Izy mají jen jeden týden.
Brigitte je skvělá holka :) Trochu mi připomíná Angelu z TW, ale to asi jenom její vyzáží a velkým srdcem. Jinak ten koláč bych velice ráda ochutnala. :) :)
Normálně jsem se začala těšit na zimu. Na to, jak se budou pomalu snášet vločky a dopadat na zem :) Někdy bych chtěla zažít Vánoce v Anglii, ale je to asi nesplnitelný sen :) Možná... někdy... :) naděje přeci umírá poslední ;)
Takže ke konci mého kráťoučkého komentu :) Je to skvělé, a počítej s tím, že se stanu pravidelným čtenářem :) A taky, že ti přibudou další komentáře u ostatních povídek, nebudu moci odolat, píšeš úžasně.
No, nebudu zdržovat ;) Těším se na další díl :)

10. MaiQa
01.10.2011 [11:48]

MaiQaTak doufám, že se mu Olívie ozve sama. Nebo, že se Giulio objeví sám od sebe. Emoticon Emoticon

9. Evík
30.09.2011 [14:51]

Myslím, že to Olívie přeci jen překousne a Guilia najde sama Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.09.2011 [11:25]

SemiskaTo byla prostě bombs! Emoticon Giulio si naší Olivku určitě napde, ptž z ní byl taky hezky vedle. Emoticon Moc pěkně jsem si to užila. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.09.2011 [7:58]

Lenka326No teda, nejdřív rande, které ona nepovažuje za rande, pak rozloučení, kdy on nenavrhne nic dalšího a pak vánice. A když se vyčasí tak co? Tak nic.
Olivie je v tom až po uši a nechce si to přiznat. Škoda, že na sebe nenarazili, ale asi je musíš oba nechat trochu vysmahnout, ne? Takže se těším, že snad příště. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

6. viki
29.09.2011 [23:39]

Moc hezký díl !

5. Jula
29.09.2011 [22:18]

Říkala jsem si, že na něj třeba narazí někde na ulici. Tak třeba příště. Ale když on zase neprojevil žádnou snahu o další setkání Emoticon
No uvidíme, co si na nás připravíš dál Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

4. Hejly
29.09.2011 [21:02]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!