Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 3. kapitola

14.09.2011 (18:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3295×

3. kapitola

„Olivko.“ Bella mě pohladila po rameni.
„Nech mě,“ zahučela jsem do polštáře.

„Olivko.“ Bella mě pohladila po rameni.
„Nech mě,“ zahučela jsem do polštáře.
„No tak, přestaň plakat.“
„A proč bych měla,“ kuňkla jsem.
„Protože si s tebou chci popovídat.“
„Dneska bylo řečí až dost.“
„No tak. Na,“ strkala mi pod nos kapesník, „vysmrkej se a utři si oči.“ Po menším zaváhání jsem ji poslechla, ona by mě nakonec stejně donutila.

Hlasitě jsem se vysmrkala a zbylé slzy rozmatlala rukama po tvářích.

„A usměj se trochu,“ pousmála se.
„Nemám důvod.“
„Olivko, přeci víš, jak jsou návštěvy Joshe pro tvou mámu důležité. Čeká na ně celý rok,“ řekla rozvážně.
„Já vím, taky jí je neberu, jen se toho jednou nechci účastnit. Svět se přeci nezboří.“
„Nezboří, ale tátu by to mrzelo,“ nadhodila.
„To určitě,“ prskla jsem. Věděla jsem, že táta jezdí za námi oběma a má mě určitě rád, ale máma byla ta přednější.
„Určitě! Víš, jsem si jistá, že za tím je víc než jen to, že jsi unavená,“ začala odrývat celou pravdu. „Když mi to povíš, mohla bych ti s tím třeba pomoct.“
„Tohle musím zvládnout sama,“ trvala jsem si na svém.
„Ale proč? Jsme přece rodina. Mně můžeš říct všechno,“ mrkla na mě.
„Já vím,“ povzdychla jsem si. Pokaždé, když jsem měla nějaké trápení nebo tajemství, se kterým jsem nemohla za mámou, šla jsem za tetou. Ona byla moje zpovědnice, ale jsou věci, které jsem jí nikdy neřekla.
„No tak, Olivko.“
„Tak jo, ale stejně tomu nebudeš rozumět,“ přistoupila jsem na její nabídku.
„Zkus to.“
„Chci do normálního světa. Chci normální život mezi lidmi bez všeho toho tajemna, co je kolem nás. Chci pryč!“ A bylo to venku. Ani to nebolelo.
„Chceš do normálního světa?“
„Ano. Mám vás ráda a to všechno, ale všichni jste nadpřirozené bytosti. Já se mezi vás nehodím, nehodím se vůbec nikam. Ve škole si mě nikdo nevšímá anebo všímá, ale ne zrovna příjemným způsobem. Pro všechny jsem Cullenová, ta podivínka. Chtěla bych odjet někam, kde mě nikdo nezná. Všechno na pár dní hodit za hlavu. Vypadnout.“
„Dobře,“ řekla prostě a zvedla se.
„Dobře? To je všechno?“
„A co víc bys chtěla slyšet?“
„Vlastně asi nic.“ Nepochopila to. Přesně jak jsem očekávala. S dalším přívalem slz jsem se opět zhroutila do peřin.

ȹȹȹ

Ve snu jsem volná byla. Volná, svobodná, šťastná. Běhala jsem po louce, teplý vánek si hrál s mými vlasy, bosé nohy stíraly ranní rosu z trávy. V korunách stromů zpívali ptáci, všude bylo ticho, klid a mír. Blaženě jsem si lehla do trávy a dívala se na modrou oblohu sem tam poskvrněnou bílým naducaným beránkem. Slunce svítilo a vyhřívalo mou bledou pokožku. Otočila jsem hlavu a přivoněla ke květu, který mě šimral do tváře.

Bylo to úžasné. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Chtěla jsem, aby to trvalo navždy.

Bohužel, nic netrvá věčně. Ani mé sny ne.

„Olívie, probuď se,“ třásl mi ramenem Edward.
„Co je?“ zamžourala jsem očima kolem sebe. Za oknem byla ještě tma a na budíku půl jedné. Dělá si ze mě srandu?!
„Chci ti něco ukázat.“
„Teď?“ zamručela jsem. „Nepočká to do ráda?“
„Ne a myslím, že se ti to bude líbit,“ usmál se. Rozsvítil lampičku. Světlo mě bodlo do očí a chvíli trvalo, než jsem si na něj zvykla.
„Doufám, že to bude stát za to,“ vrčela jsem. Pamětná rozepře, kterou jsem s ostatními vedla, jsem čekala… možná nějaký obleček na Vánoce? Ne, to by Edward neudělal.
„To posoudíš sama.“

Přešel ke stolu, zapnul můj počítač, otevřel internet, do vyhledávače nacvakal pár slov a čekal na výsledek.

„Podívej.“

Zvedla jsem se z postele, a protože mi přišlo, že je zima, zabalila jsem se do peřiny a přicupitala k němu podobna mumii.

„Co to je?“ zeptala jsem se při pohledu na malý kamenný domek se dvěma komíny a malou květinovou předzahrádkou. Obklopovala ho kamenná zídka porostlá břečťanem. Seděl samotný uprostřed polí a vedla k němu polní cesta. Bylo to pohádkové.

„To je dům, který jsem koupil,“ řekl.
„Tak to blahopřeju, ale jsem si jistá, že kdybys mi ho ukázal zítra, byl by pořád stejný.“ Proč mi ukazuje dům, který si koupil? Copak netuší, že mám teď smutek a tohle mě příliš nezajímá? Chtěl se snad jen pochlubit? To bych teda do Edwarda neřekla.
„Určitě by byl stejný, ale chtěl jsem ti ho ukázat hned.“
„Aha.“
„Kdybys mě chvíli poslouchala, tak bych ti to možná dořekl.“ Tak ono to pokračuje? Chce mi snad ukázat nové auto nebo jachtu.
„Mlčím jako ryba.“
„Tenhle dům jsem koupil, abys tam mohla jet na prázdniny,“ vyřkl tu jobovku.
„Cože?!“
„Ano, je to v Anglii, vesnička Surrey, nedaleko Londýna a ty tam pojedeš na prázdniny,“ zopakoval.

Stále jsem na něj valila oči. Srdce mi zběsile tlouklo a pomalu se mě zmocňovala šílená radost. Já pojedu pryč! Pojedu to toho úžasného domku. Pojedu do Anglie! Tam jsem ještě nikdy nebyla… to je vedlejší… já pojedu pryč!

„Panebože,“ vydechla jsem a skočila strejdovi kolem krku. „Děkuju, děkuju, děkuju.“ Políbila jsem ho na obě tváře a stále nepřestávala vyjadřovat svůj vděk.
„Nemáš zač,“ pousmál se. Odvedl mě k posteli, na kterou jsme se usadili. „Možná bys měla slyšet, co a jak.“
„Jasně.“ Poslechnu si cokoliv, ale nebyla jsem si jistá, jestli dokážu klidně sedět. Byla jsem tak… tak nadšená.
„Měla bys poděkovat své matce, protože to byla ona, kdo nakonec souhlasil.“ Zuřivě jsem kývala hlavou na souhlas. „Pojedeš sama. Původně s tebou chtěla El někoho poslat, ale přesvědčil jsem ji, že jsi rozumná a zodpovědná a neprováděla bys nějaké vylomeniny.“
„Ano, budu hodná, ani se nehnu z domu.“
„To zase nemusíš. Jen se chovej slušně.“
„Určitě.“ V tu chvíli bych mu odkývala snad všechno.
„To by na úvod asi stačilo. Měla bys jít spát, ráno musíš do školy,“ zvedal se.
„Jo, díky,“ usmívala jsem se šťastně.  Taky jsem šťastná byla, po dlouhé době.

Pak jsem si vzpomněla, co říkal hned na začátku a utíkala dolů.

„Je u sebe,“ prozradila mi Rose.

Musela mě slyšet přicházet, ale i tak jsem zaklepala.

„Dále.“

Strčila jsem hlavu do dveří. Máma seděla v křesle a prohlížela si album. Když jsem přišla blíž, zahlédla jsem svou holou zadničku, kterou jsem do objektivu vystrkovala jako mimino.

„Tady ti byl sotva rok,“ ukázala na fotku, kde sedím na dece v bělostných šatičkách se žlutými fleky. Nedaleko stála Alice a mračila se jako deset čertů.
„Chtěla jsem ti poděkovat.“ Najednou ze mě to obrovské nadšení opadlo. Vidět mámu takhle smutnou se mi nelíbilo. Měla jsem ráda, když se smála na plné kolo, to jí moc slušelo. Uvědomila jsem si, že nejvíc se tak radovala, když tu byl táta. V ty dny celá zářila.
„Nechtěla jsem na tebe křičet, já jen…“ nevěděla jak dál.
„Já vím. Ale slibuju, že pak tu budu pořád.“
„To po tobě nemůžu chtít. Jsi skoro dospělá, musíš si zařídit svůj život,“ povzdychla si.
„Můj domov je tady. Vždycky tu budu. To, že na pár dní odjedu, nic nezmění. Nechám tu tátovi dopis s omluvou. A uvidím se s ním v létě, však ono to uteče,“ usmála jsem se.
„Jako voda,“ dodala máma.

Vzala jsem jí album, a jako když jsem byla malá, se jí stulila na klíně. Opřela jsem si hlavu o její rameno, které na mě bylo trochu tvrdší, ale v ten okamžik to nevadilo.

„Vždycky budeš moje malá holčička,“ zašeptala máma a začala mě vískat ve vlasech.
„Já vím.“

ȹȹȹ

Zapnula jsem tašku a rozhlédla se po pokoji. Balila jsem už tři dny, nechtěla jsem nechat nic náhodě. Alice mi nakoupila spoustu nového oblečení, abych šla ruku v ruce s módou v Anglii. Neřekla bych, že se nějak lišila od té naší, ale nehádala jsem se s ní.

Ke dvěma kufrům s oblečením mi přidala ještě jeden s botami. Připadalo mi, jako bych odjížděla minimálně na půl roku a ne jen na čtrnáct dní.

Snad mám všechno. Ještě jsem překontrolovala obsah příruční tašky, doklady, letenka, klíčky od auta, které na mě čeká na londýnském letišti Heathrow. Nikdo nechtěl ani slyšet, že bych jela taxíkem, takže mi koupili auto – cvoci.

„Hotovo,“ řekla jsem si pro sebe.

Vzala jsem obálku s nápisem Táta, ve které se nacházel můj omluvný dopis. Vlastně spíš vzkaz, nevěděla jsem, co bych mu tam měla vykládat, tak jsem mu stručně napsala, že mě mrzí, že se neuvidíme, a že to napravíme v létě. Dala jsem ji mámě, aby mu ji mohla předat.

Kluci mi mezitím odnesli kufry do auta a pak už nastal čas loučení. Na letiště se mnou jela jen máma, Bella a Edward.

„Budeš nám chybět,“ loučila se se mnou Esmé a sevřela mě v objetí.
„Vy mně taky.“

Šla jsem z náruče do náruče a najednou se mi chtělo brečet. Vždyť to byl můj nápad. Já jsem chtěla jet pryč, tak se přeci nebudu chovat jako malé dítě.

Mávala jsem jim, dokud mi nezmizeli z dohledu.

Cestou na letiště mi bylo zopakováno pár instrukcí. O penězích, odletu, autu a tak podobně. Všechno jsem to slyšela už tisíckrát.

„Máš všechno?“ starala se máma v odletové hale.
„Jo, a když ne, tak si to koupím, ale jsem si jistá, že mě Alice vybavila dokonale.“
„Kdybys něco potřebovala, tak zavolej,“ nabádala mě.
„Zavolám hned, jak dorazím,“ slíbila jsem. „Nebreč, jinak budu taky. Ani si nevšimnete, že jsem pryč a budete mě mít zpátky,“ zkoušela jsem žertovat.
„Měla by už jít,“ přerušil nás Edward.

Se všema jsem se objala, vyměnila si pár slov a vydala se k bráně číslo 6. Tam jsem se ještě jednou otočila a zamávala. Kdyby mohly, tak mámě zaručeně tečou slzy. Mně však můžou a tak tekly. Nedokázala jsem tomu zabránit.

Usadila jsem se v letadle a dívala se z okýnka.

Uklidni se, Olívie, říkala jsem si v duchu. Sama jsi to chtěla. Strávíš čas o samotě, po ničem jiném jsi netoužila, tak to tady máš. Raduj se!

„Zapněte si prosím pásy, letadlo je připraveno k odletu.“

Poslušně jsem zacvakla pás a zavřela oči.

Tak hurá za svobodou!

Olívie je volná, alespoň na pár dní. Snad jí to prospěje a třeba...

Děkuju za komenty. :)

2. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 4. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 3. kapitola: