Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 11. kapitola

Oheň nebo led - 11. kapitolaZpět v Surrey...

11. kapitola

Cestou domů jsem se dívala z okénka po posledních domech Londýna. Nechtěla jsem odjet.

„Jsi smutná,“ konstatoval Giulio.
„Trochu. Bylo to tu krásné. Díky.“
„Nemáš zač.“ Natáhla jsem se a líbla ho na tvář. „Tohle nedělej, jinak se vybouráme,“ varoval mě a propletl si se mnou prsty.

Klidnou jízdu přerušilo zvonění telefonu.

Automaticky jsem to zvedla.

„Haló?“
„Liv, tady táta.“ Ztuhla jsem. Proč mi volá? On mi nikdy nevolal.

Nejspíš jsem Giuliovi drtila ruku, protože tou svou pohnul a snažil se mi uvolnit prsty.

„Ahoj.“ Nevěděla jsem, co víc říct.
„Slyšel jsem, že budeš na Vánoce v Anglii.“
„Jo.“
„Maminka je moc smutná. Chtěla by tě mít o svátcích u sebe,“ řekl. Tak odtud vítr fouká?
„Voláš, abys mě přemluvil?“ prskla jsem.
„Liv, měla bys být s rodinou.“ Nesnášela jsem Liv. Já jsem nebyla Liv!
„Ty máš co říkat. Já jsem s ní pořád a už nemůžu. Chci být sama, tak to pochopte.“ A zavěsila jsem. Byla jsem možná nespravedlivá. On přece nemůže za to, že s námi není. Vlastně jsem ani nevěděla, proč to takhle je. Ale v ten okamžik jsem si nemohla pomoct. Nebude mi říkat, co mám dělat.

„Je všechno v pořádku?“ Chtěla jsem kývnout, ale vypadlo ze mě něco úplně jiného.
„Není.“ Můj hlas zněl podivně bublavě.
„Mně to můžeš říct.“ Věděla jsem, že můžu, ale copak můžu někomu prozradit, že mám s otcem úplně nulový vztah, že nejsem schopná jakéhokoliv citu vůči němu? Byl to pro mě cizí člověk, neměla jsem potřebu ho vídat. Už dávno mi nechyběl, nebrečela jsem v noci kvůli tomu, že je táta někde pryč. On pro mě nebyl táta. Asi to tak nechtěl, ale dopadlo to tak. Snažil se, ale ne dost. Možná nevěděl, jak na to. Ale je to omluva?

„Olívie?“
„Teď ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Přehnala jsem to. Neměla jsem na něj být tak hnusná.
„Dobře.“ Políbil mě na hřbet ruky, chvíli jsem cítila jeho pohled a pak se otočil zpět k silnici.

Dívala jsem se z okna. Veškerá má radost byla pryč. I když jsem měla po celý výlet pocit, že jsem někdo jiný, že jsem to konečně já, nebyla to pravda. Pořád jsem byla ta stará Olívie.

ȹȹȹ

Udělala jsem si sendvič, rozdělala oheň v krbu a zalezla pod deku. Náladu jsem měla pod psa. Chtěla jsem zavřít oči a spát a spát. Byla to možnost jak uniknout všem starostem, na všechno zapomenout, zmizet.

Dívala jsem se do plamenů a přemýšlela. Nerada, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá culíkatá holka čekala u okna a vyhlížela tátu. Nemohla jsem se dočkat jeho příchodu. Pořád jsem se ptala, když už přijde. A pak jsem ho uviděla. Zamávala jsem mu, i když si mě nejspíš nevšiml a běžela ke dveřím.

„Tatí,“ křičela jsem a utíkala mu naproti. Chytil mě do náruče a objal. Schovala jsem mu obličej do ramene. Ta vůně. Jeho vůně.

„Joshi,“ objevila se ve dveřích máma. Táta mě postavil na zem a šel ji obejmout. Dívala jsem se na ně a byla šťastná, že jsou spolu. Možná by tak už mohli vydržet navždy. Třeba už s námi zůstane, honilo se mi hlavou.

Pak se s ním přivítal i zbytek rodiny a než jsem se nadála, někam s mámou zmizeli. Chtěla jsem jít za nimi, ale ostatní mi to nedovolili. Prý rodiče potřebují trochu času pro sebe. Nechala jsem je.

Jenže to tak šlo dál. Kdykoliv jsem za tátou přišla, věnoval mi pozornost, to ano, ale ne plnou. A tak jsem přestala. Našla jsem si jinou zábavu a tak jsme se odcizili.

A teď už to nešlo vrátit.

ȹȹȹ

„Tak povídej, přeháněj,“ vrhla se na mě Brigitte hned, jak za sebou zavřela. „Kde jste byli, co jste dělali, co jste nedělali, jaký to bylo?“ sypala ze sebe.
„Počkej, zadrž,“ mírnila jsem ji s úsměvem. „Pojď si nejdřív sednout. Dáš si čaj?“
„Jasně a něco jsem nám k němu přinesla,“ mrkla na mě a vyndala čokoládové muffiny. Jen při pohledu na ně se mi sbíhaly sliny.
„Tvoje máma je nejlepší.“
„Jen občas.“

Uvařila jsem čaj, usadily jsme se u krbu a já začala vyprávět.

Řekla jsem jí všechno, teda to, co se stalo s Giuliem. Brigitte měla oči navrch hlavy, když jsem jí povídala o tom, jak jsem u něj spala. Vzdychala a její výraz byl zasněný.

„Ty se máš. Proč se něco takovýho nemůže stát mně? Žiju tu celý život a nic. Ty přijedeš a hned máš toho nejhezčího. Je to nespravedlivý,“ brblala.
„Však ti tady zůstane, až odjedu,“ podotkla jsem poněkud kysele.
„No dovol,“ ohradila se. „Myslíš, že bych kamarádce vyfoukla kluka? Tak to mě teda málo znáš.“
„Promiň, tak jsem to nemyslela. Já jen… Za týden odjedu a co pak. Už se neuvidíme.“
„Mluvila jsi s ním o tom?“
„Ne, proč taky. Je to prostě jen prázdninová romance,“ pokrčila jsem rameny.
„Vážně to tak bereš?“ zeptala se.

Beru? Ne, já jsem byla hloupě bezhlavě zamilovaná.

Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak vidíš a on taky ne, takže…“
„Jak to víš?“ skočila jsem jí do řeči.
„Co?“
„Že on to tak taky nebere.“
„Stačí se na něj podívat. Nemůže z tebe spustit oči, pořád se tě dotýká. Chce ti být nablízku. Tohle není jen pobavení nebo rozptýlení.“
„Myslíš?“ Uvnitř mě se něco zatetelilo.
„Stoprocentně. Ať se propadnu, jestli se mýlím.“

Věřila jsem jí, chtěla jsem jí věřit, ale i přesto ve mně byl červíček pochybností, kterých jsem se nedokázala zbavit.

ȹȹȹ

Mám, nemám, mám, nemám…

Měla jsem neodbytný pocit, že bych měla zavolat domů a tátovi se omluvit. Vlastně mi bylo divné, že už nevolá máma, aby mě sprdla a k omluvě donutila.

Třeba to není nutné. Příčilo se mi to. Proč bych já měla být ta, která se omlouvá? Jenže, na druhou stranu… Je Štědrý den, budu volat tak jako tak.

Vánoce. Doma bych v červeném pyžamu se soby seděla pod dekou na gauči a s rodinou sledovala Grinche. Zobala bych u toho vánoční cukroví a upíjela Edwardovu čokoládu.

Ach jo.

Popadla jsem telefon a začala cvakat číslice. Došla jsem sotva do poloviny, když někdo zaklepal. Byla jsem ráda za to malé vyrušení, aspoň si budu moct víc promyslet, co tátovi povím.

„Ahoj.“ Ústa se mi samovolně roztáhla do širokánského úsměvu.
„Ahoj.“ Sehnul se a políbil mě. Jak to bylo dlouho, co jsme se viděli naposledy? Určitě šíleně dlouho. Chtěla jsem se mu pověsit na krk, ale odtáhl se.

„Něco pro tebe mám.“ Sáhl za roh a postavil přede mě malou jedličku. „Vánoční stromek,“ představil mi ji, když jsem mlčela.

On mi sehnal vánoční strom?!

Dojalo mě to.

„Je to v pohodě?“ zeptal se nejistě. Poprvé jsem ho viděla rozhozeného.
„Je to skvělý,“ popotáhla jsem.
„Tak proč ty slzy?“
„To já jen tak,“ usmála jsem se a otřela si oči. „Je nádherný.“ Přejela jsem rukou po zelené větvičce. „Ale já nemám žádné ozdoby,“ vzpomněla jsem si.
„Zařízeno.“ Odběhl do auta a vrátil se s velkou krabicí. „Tak kam s tím?“

Zdobili jsme stromek, hrály nám k tomu koledy, které Giulio někde vykouzlil. Udělala jsem čokoládu, a i když to nebylo jako doma, líbilo se mi to.

Navěšeli jsme na jedli různobarevné baňky, světýlka a stříbrné řetězy. Nechyběl anděl na špičku, kterého jsem tam nakonec slavnostně posadila.

Nechali jsme svítit stromeček, zapálili oheň v krbu a schoulili se na gauči. Stulila jsem se Giuliovi do náruče a užívala si klidnou chvíli. I přesto, že jsem byla šťastná, neubránila jsem se stesku po rodině, která mi chyběla. Kdyby tu byli oni, bylo by to dokonalé.

„Stýská se ti?“ zeptal se najednou.
„Trochu,“ přiznala jsem.
„Jaká je tvá rodina?“
„Nejlepší.“ Ano, moje rodina je ta nejlepší. Doufala jsem, že vědí, jak je vidím. Najednou mě přepadla obava, že si třeba myslí, že je nemám ráda.
„Je velká?“ Pousmála jsem se.
„Obrovská. Tetičky, strýčkové…“ A tak jsem vyprávěla. Šlo to úplně samo. O rodině jsem nikdy s nikým nemluvila. Za prvé nebylo s kým a za druhé jsem měla obavy, že bych mohla něco prozradit. Říct něco, co bych už nemohla vzít zpět. Ale s Giuliem jsem nad tím ani nepřemýšlela. Slova se ze mě řinula úplně sama.

Povídala jsem mu o kouscích, které občas provádějí strejdové Emmett s Jasperem, a které každého přivádějí k šílenství. O Edwardovi, který je něco jako můj náhradní táta. Krásných tetách, nejhodnější mamce, která to nemá jednoduché. Já jí to nedělám jednoduché. A pak tu byl táta, což byla kapitola sama pro sebe.

„S tátou je to… složité,“ pokrčila jsem rameny. Složité je to pravé slovo. „Moc ho nevídám, žije jinde.“
„Vaši jsou rozvedení?“ napadla ho naprosto logická otázka.
„Ne, táta pracuje jinde,“ i tak by se to dalo nazvat, „domů jezdí jen dvakrát do roka.“
„Tak to ti musí chybět.“
„Ani ne. Připadám si kvůli tomu hrozně, ale nechybí. Zrovna teď je doma a já jsem tady. Ale když on… Je tam kvůli mámě, na mně mu moc nesejde,“ řekla jsem se stopou hořkosti a usilovně si prohlížela své ruce složené v klíně.
„To určitě není pravda.“ Giulio mě chytil za bradu a otočil k sobě můj obličej. „Jsi krásná, chytrá, veselá, všichni tě musí mít rádi. A navíc je to tvůj otec. Jistěže tě miluje.“
„Nevím,“ povzdychla jsem. „Nemáme ten vztah otce a dcery, sotva spolu promluvíme. Je to divné, já jsem divná.“ Kdybych byla upír, bylo by to třeba jiné. Možná je to tak právě proto, že nejsem upír. Nejsem nic, tvor, jehož existence by byla nějak dokázána. Třeba to je ten důvod, proč o mě táta nestojí. Moje úvahy mi vehnaly do očí slzy. Proč mě to nenapadlo dřív? Lámala jsem si nad tím hlavu a tady mám odpověď. Ale nemůžu vinit jen jeho, ani já se nesnažím. Zkoušela jsem to, ale nakonec jsem to vzdala, protože to tak bylo pohodlnější.

„Olívie?“ vyrušil mě z přemýšlení Giuliův měkký hlas. Roztržitě jsem se na něj podívala. „Není to tvá chyba.“ Když to říkal, díval se mi hluboko do očí, až jsem se začala v jeho studánkovém pohledu topit. Po tváři a ve vlasech mu tančily zlatavé odlesky ohně. Jeho kůže vypadala jako z bronzu.

„Miluju tě,“ řekl a nespouštěl ze mě pohled. Zasekla jsem se, srdce se mi zastavilo, čas se zastavil. Hleděl mi pevně do očí. Neuhnul ani o milimetr.
„Taky tě miluju,“ špitla jsem a nechala se obejmout tak těsně, že jsem skoro nemohla dýchat. To mi v tu chvíli však vůbec nevadilo. Byla jsem s Giuliem, a to bylo to hlavní.


Zase jedna sladká kapitola. Užívejte, dokud to jde. Ještě nás čeká jedna taková. ;)


10. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 12. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 11. kapitola:

2. Kim
20.10.2011 [16:49]

KimKonečně si můžu znovu a v klidu přečíst novou kapitolku. Už jsem ji četla ráno ve škole, ale tam mi každej koukal přes rameno, takže jsem z toho moc neměla... ale teď už ti můžu napsat, že to opět nemělo chybu. Emoticon Emoticon Emoticon

První řádek a už se usmívám jako idiot, ale všechno to muselo zkazit jedno zazvonění telefonu. Emoticon Emoticon Jsoh to určitě nemyslí zle. Nepochybuju, že by Olívii neměl rád, ale zase by mu asi neuškodilo, aby jí věnoval víc času a pozornosti. Chápu, že El miluje a vidí ji jen 2x do roka, ale Olívie je jeho dcera. První by se měl věnovat jí a pak až její matce. No, jsem zvědavá, jak se vztah Olívie a Joshe bude vyvýjet dál. Hádám, že se mezi nimi ještě něco odehraje... možná se pletu, ale přece se Olívie musí vrátit domů, nebo ji necháš s Giuliem??... Ta druhá varianta není tak špatná, když o tom teď přemýšlím... Emoticon Emoticon Emoticon

Kašlu na Joshe a budu se věnovat tomu sexy Italovi.
Nevím, kde začít dřív. Jestli u toho jak jí přinešl stromeček, nebo to jak jí řekl MILUJU TĚ!!!!!! Emoticon Emoticon Máš pravdu, stromek není tak podstatný, ale stejně se mi to líbilo. co by byly Vánoce bez stromečku. Taky jsem moc ráda, že se Olívie Giuliovi více méně svěřila. Kdyby jen Giulio věděl, že její rodina je trochu zvláštnější než všechny ostatní. Řekne mu někdy svoje tajemství?? Asi by měla. Jen prosím žádné komplikace, jinak... Emoticon Emoticon Emoticon
Řekl jí miluju tě a ona mu to taky řekla... olalalalala!!! Já mám takovou radost. Emoticon Emoticon Emoticon

Moc se těším na další kapitolu a jestli bude taky tak sladká, tak Emoticon Emoticon Emoticon
Jen to - užívejte dokud to jde mě trochu děsí... copak se chystá?? Radši nad tím ještě nepřemýšlet. Emoticon Emoticon
NÁDHERA!!! Další bude snad brzy. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.10.2011 [9:16]

SemiskaKrásné. Je smutné, že Josh a Olivka spolu nemají vztah dcera a otec. Jednou za 2 roky se vidět je takové neosobní. On ji má rád, jen spolu zatím ještě ani jeden nepomysleli na to, že by to chtělo malinko si o tom všem popovídat. Emoticon Moc se těším na další kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!