Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 10. kapitola

14.10.2011 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3086×

10. kapitola

Nespal. Seděl na posteli, do půl těla nahý a pak přikrytý, takže jsem si nemohla být jistá, zda je pod dekou oblečený. Měl rozsvícenou lampičku u postele, aby viděl na knihu, která mu ležela na klíně.

To byl pohled!

Mou přítomnost zaregistroval hned. Zvedl ke mně hlavu a překvapeně povytáhl obočí.

Co tu sakra dělám? Proč jsem nezůstala v pokoji, nadávala jsem si. Když jsem za ním šla, vůbec mě nenapadlo, že to bude tak… trapné. Co mu mám jako říct?

Zdálo se, že jemu to vůbec nepříjemné není. Usmál se a rukou poklepal na volné místo vedle sebe. Zaváhala jsem. Přece mu nevlezu do postele.

Skousla jsem si spodní ret a přešlápla z nohy na nohu.

Giuliův úsměv se ještě rozšířil. On se tím baví! Já se tu nervuju a on…

Přešla jsem k posteli a sedla si. Po chvilce váhání jsem přece jen udělala pár kroků. Sedla jsem si na postel, pak zvedla i nohy a opřela se.

Giulio mě pořád pozoroval. Nemluvil. Ani já ne. Musela jsem být rudá až na místech, kam nikdo nevidí.

Odkryl peřinu, abych si pod ní mohla vlézt. To už jsem měla pocit, že bych měla podat alespoň nějaké vysvětlení.

„Nemohla jsem spát,“ špitla jsem.

Odložil knížku, chvíli si mě prohlížel a pak se ke mně natáhl. Lekla jsem se. Co chce dělat? A byla jsem překvapená. Objal mě, takže jsem se mu usídlila na hrudi, pořádně vypracované, jak jsem si všimla, když jsem si ho mohla prohlédnout bez košile, a pak mě prostě jen hladil po zádech a sem tam líbl na temeno.

Zhasl a pokoj zalila tma, kterou rušilo nažloutlé světlo z ulice.

„Já taky,“ zamumlal.

ȹȹȹ

Katedrála svatého Pavla mi brala dech. Jistě, i v Americe byla spousta krásných kostelů, ale něco tak monumentálního jsem nikdy nenavštívila.

„A to jsi ještě neviděla Westminsterské opatství,“ řekl mi Giulio, když viděl mé ohromení.

Jak jsme si mohli přečíst na velké plaketě hned u vchodu, katedrála byla v nedávné době rekonstruována a taky to bylo vidět. Všechno se jen lesklo a třpytilo. Mohutné varhany se vypínaly nad celou chrámovou lodí. Celý objekt byl postaven s bílého kamene.

Velká část prostoru byla věnována památce členům britské armády a osobnostem, které měli v historii Anglie důležitou roli.

Na chvíli jsme si sedli do dřevěné lavice, které krásně zavrzala, a držíce se za ruku jsme sledovali pompézní oltář s obrovským obrazem.

Nechyběla vánoční výzdoba v podobě adventního věnce s třemi fialovými a jednou růžovou svící. Byl zavěšen od stropu a měl průměr tak metr a půl až dva, můj odhad je hodně špatný.

Byla tam pořádná zima, ještě větší než venku, takže jsme tam nevydrželi tak dlouho, jak bych si přála.

Cestou po městě jsem do sebe nasávala vánoční atmosféru, která se v centu koncentrovala víc než kde jinde.

Mezi světly byly nataženy řetězy světýlek, na každém rohu nás zdravil Santa Claus a na každém druhém se nacházel vánoční stromeček.

Byla jsem spokojená a šťastná. Jako by tohle bylo to, na co jsem celý život čekala. Jako by on byl ten, na kterého jsem celý život čekala.

Podívala jsem se na jeho obličej, tak klidný a celý den usměvavý. Hřejivé oči, které se na mě dívaly s takovou něhou.

Ráno jsem si připadala trochu trapně, stejně jako když jsem za ním v noci přišla, ale pak… Díval se na mě, pozorně mě sledoval a políbil mě. Všechno bylo zapomenuto a já se málem rozpustila. Ještě chvíli jsme leželi, jen tak. Připadala jsem si jako ve snu.

Bylo to jiné, než jsem si kdy představovala, ale krásně jiné.

Milovala jsem ho. Byla jsem do něj až po uši zamilovaná a v hlavě bojovala s tím, zda jít s pravdou ven, či nikoliv.

Vždyť jsme se znali tak krátce. Já byla v Anglii jen na dva týdny a pak se vrátím domů do Ameriky, kdežto on do Itálie. Jakou by tohle mělo cenu?

Asi bych si měla užít toho, co mi osud nabízí, a víc to neřešit. Vždyť ani tohle nebylo málo. V jeho společnosti jsem si připadala chtěná, vítaná, žádoucí… byla jsem šťastná a úplně normální. Ne jako doma.

Giulio nejspíš vycítil můj pohled a otočil se na mě.

„Jsi unavená?“
„Ne, je to úžasný,“ usmála jsem se a vlepila mu pusu na tvář. Za tohle vděčím jen jemu.

Podívali jsme se na Trafalgarské náměstí, zašli na oběd do takové venkovské restaurace, která do starého centra města krásně zapadala.

Celé odpoledne jsme se pak toulali po různých památkách a nakoupila jsem pár suvenýrů. Když se setmělo, šli jsme se podívat na vánoční strom na Trafalgarském náměstí, abych se pokochala jeho krásným nasvícením, a pak jsme zamířili do hotelu.

Byla jsem promrzlá, ale spokojená.

Dala jsem si horkou sprchu, abych rozehřála zmrzlé tělo, oblékla si čisté tričko, džíny a nezbytný svetr, protože mi trochu trvalo, než jsem se zahřála.

Při česání mě vyrušilo klepání na dveře. Giulio mě přišel vyzvednout na večeři.

Sešli jsme do hotelové restaurace, která byla naplněná tak z poloviny, takže jsme měli příjemné soukromí.

Měla jsem pocit, jako bych byla opilá. Vznášela jsem se na obláčku růžové vaty. Úsměv mi nešel z tváře, a když mě Giulio chytil za ruku, projelo celým mým tělem příjemné mravenčení, které všechny ty pocity ještě posílilo.

S toho obláčku mě málem shodilo zazvonění telefonu u hlavního chodu. Máma.

„Omlouvám se, musím to vzít,“ omluvně jsem se usmála, odložila vidličku a hovor přijala.

„Olívie,“ spustila máma hned na úvod, zdála se rozzlobená.
„Ahoj.“
„Nemáš se náhodou hlásit? Chtěla jsem ti zavolat už dřív, ale podle Belly jsi velká holka.“ Zlatá teta, pomyslela jsem si a v duchu jí děkovala. Nějak jsem v tom všem rozrušení dneska na telefonát domů pozapomněla.
„Omlouvám se, ale nějak nebyl čas.“ Nechtěla jsem se s mámou moc vybavovat před Giuliem. Přišlo mi to… hloupé. Hlavně jsem ještě nevěděla, co jí řeknu. Užívala jsem si celý den sama samotinká? Nerada ji klamu, ale tohle si vzít nenechám. Chci si to užít, co nejvíc to jde. Aspoň jednou v životě.

„Mami, zavolám ti potom, teď tady něco mám.“ Usmála jsem se na svého společníka, který pozvolna upíjel vodu.
„Jak něco? Olívie…“
„Zavolám, pa,“ rozloučila jsem se stručně a zavěsila. Až s ní budu mluvit potom, dostanu přednášku o svém chování. Tohle se nedělá, Olívie! Jako bych mámu slyšela. Ale já prostě musela.

„Je všechno v pořádku?“
„Jo,“ kývla jsem, ale pochybovala o tom.

ȹȹȹ

Jak jsem předpokládala. Přednáška byla, a tentokrát na víc témat. Moje ignorace pravidel, což se týkalo opomenutého zavolání, dále moje odsekávání, což platilo pro rychle ukončený telefonát v restauraci a nakonec pokus o můj návrat domů. Vánoce jsou za dveřmi a máma by mě chtěla mít u sebe stejně jako tátu, který se má zítra objevit. Jen díky tomu a vzrušení z jeho příchodu po dvaceti minutách své lamentace ukončila.

Zavolala jsem mámě asi hodinu po tom, co jsem s ní mluvila. Zavřela jsem se u sebe v pokoji a vytočila její číslo. Omluvila jsem se, zněla co nejkajícněji a snažila se jí vysvětlit, jak se mi v Surrey a v současné době v Londýně moc líbí, že jsem si zde našla kamarádku a trávím s ní hodně času.

Kdyby tušila, že je to kamarád, a dokonce jsem s ním i jednou spala – v pravém významu toho slova – asi by pro mě sama přijela a dotáhla mě domů.

Svou starost myslela dobře, byla jsem její jediné dítě, ale i tak…

Když jsem si oblékla pyžamo, napadlo mě: Co teď?

Mám zůstat tady nebo se počítá s tím, že půjdu opět k Giuliovi? Jsou pro to snad nějaká pravidla, podle kterého se tento systém řídí?

Stála jsem uprostřed pokoje a nevěděla, kam se vtrnout. Postel i dveře jsem měla od sebe stejně daleko. Stačilo udělat pár kroků a budu tam, kde chci nebo tam, kde mám být.

Kde-chci převážilo. Přešla jsem ke spojovacím dveřím a lehce je otevřela.

ȹȹȹ

Předposlední den. Jak rychle to uteklo. Zítra jedeme domů. Tři dny uplynuly jako voda. Bylo mi to líto. Vydržela bych tu… klidně i celý život.

Giulio navrhoval, že bychom mohli někam zajet autem a strávit čas taky trochu v teple, ale odmítla jsem. Chtěla jsem vidět vše, co mi Londýn nabízel, a času jsem neměla nazbyt.

„Je tu nádherně,“ řekla jsem. Seděli jsme na lavičce v Hyde parku. Jako jediní blázni jsme si v tom mrazu sedli venku. Opírala jsem se Giuliovi o rameno a nechala se objímat kolem ramen.
„Zmrzneme,“ varoval mě a přitom mi třel ruce v rukavicích. Myslím, že on se zmrznutí bát nemusí. Ať už jsme byli kdekoliv a teplota byla jakákoliv, hřál jako kamínka.
„To za to stojí.“ Od úst nám šla pára a okolní svět byl zasypán tenkou vrstvou sněhu.
„Jsi blázen,“ smál se.
„Možná,“ souhlasila jsem. „Ale právě teď je mi to úplně jedno,“ rozesmála jsem se.

Ten den byl celkově takový jiný. Nevěděla jsem, zda je to tím, že je relativně poslední, nebo prostě jen tím, že jsme si byli tak blízko.

I když bylo něco jinak, vychutnala jsem si ho, jak jen to šlo. Vrývala jsem si do paměti každou uličku, každý malý detail, abych, až sem pojedu příště, mohla říct: Jo, tady jsem byla. Je tu úžasná restaurace. A jinde zase: Tady pečou nejlepší pečivo v celém Londýně.

Do hotelu jsem přišla víc unavená než obvykle, ale nevadilo mi to, bylo to tak správné. Už jsem se těšila, až si vlezu ke Giuliovi do postele a zavřu oči.

Polibkem jsme se rozloučili přede dveřmi, jako každý večer, a oba jsme šli do svého pokoje.

Teď už to bylo jen na mně. Nemluvili jsme o tom, záleželo jen na mně, zda za ním přijdu, nebo budu spát sama, jako bych snad mohla.

Zavolala jsem domů, aby byla mamka klidná. Nevolala jsem jí přímo na mobil, ale na pevnou linku. Byla tu tak pravděpodobnost, že to vezme někdo jiný, a já se tak nebudu muset dlouze vybavovat, protože na to jsem už vážně neměla sílu.

Edward. To je fajn.

Vyptával se a tak, ale jelikož jsem nebyla moc sdílná, nechal toho a řekl, že vyřídí mé pozdravy. Na závěr ještě dodal, že Josh zatím nepřišel. Jako bych se na to ptala.

Zavěsila jsem a zavřela se v koupelně. Sprcha, pyžamo, opět trocha nervozity, nejspíš se toho nikdy nezabavím, ale nakonec jsem se vydala stejnou cestou jako předchozí dvě noci.

A čeká nás návrat do Surrey, bude vztah mezi Olívií a Giuliem pokračovat, nebo se to pomalu ukončí a Olívie se vrátí domů?

Máme tu první a taky poslední kulatiny, tak bych jich chtěla využít k poděkování za krásné komentáře, které mi u dílků necháváte, moc si jich vážím, děkuji.

9. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 11. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 10. kapitola: