Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 5. kapitola

Oheň a led - 5. kapitolaPo delší době přidávám další kapitolu. Slibuju, že další bude dřív (snad:)) Tahle kapitola byl porod a to doslova. Múza někam zdrhla (můra jedna) a já jsem nějak nevěděla, jak co napsat, proto to taky tak trvalo. Pěkně jsem se u toho zapotila. A výsledek? No nevím. To musíte posoudit sami. Takže už Vás nebudu zdržovat a popřeju, jako vždy, pěkné čtení. Vaše Zuzka88

5. kapitola

Elizabeth

Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Byl tu, seděl u nás v obýváku. Konečně. Vypadá to, že je to na dobré cestě.

Edward si sedl do křesla a já sebou plácla na gauč.

„Nedáš si něco?“ zeptala jsem se na úvod. Záporně zakroutil hlavou. Tak jo.
„Jsem ráda, že jsi přišel. Ještě jsme si pořádně nepopovídali,“ řekla jsem a pominula to, že on se mnou mluvit nechtěl.
„Proto jsem tu. Omlouvám se za svoje chování. Byl jsem protivný a tak…“
„To je v pohodě, každý nemůže být pořád usměvavý,“ odbyla jsem to a mávla rukou na znamení, že už je to pryč. Sice to byl obrat o stoosmdesát stupňů oproti odpoledni, ale mohla jsem být ráda, že je tu.
„Tak co říkáš na Forks? Asi je to tu hodně jiné než v Phoenixu, že?“ položil otázku, kterou jsem zrovna neočekávala.
„Je to tu jiné. Je to tu malé, a kdyby to záleželo na mně, tak tu nejsme, ale jsme neplnoleté, takže jsme musely k tátovi. Phoenix mi docela chybí, ten neustálý ruch, spěch, noční život. Tady dávají lišky dobrou noc. Je tu až moc klídek,“ odpověděla jsem. „Ale nehodlám se tady zdržet dlouho, hned, jak mi bude osmnáct, vracím se zpátky. Ať se z toho táta s Bellou klidně zblázní.“
„A proč jste se sem teda přestěhovaly?“ podivil se, a jak přemýšlel, objevila se mu mezi obočím nepatrná vráska.

Povytáhla jsem obočí. Že by se tu něco nevědělo? Ve škole mi to tak nepřišlo. Většina lidí si špitla a já tušila o čem.

„Ty to nevíš?“ Na odpověď jsem nečekala. „Umřela nám máma, tak jsme musely sem k tátovi, protože jiné příbuzné nemáme.“
„To je mi líto,“ řekl tiše. Jeho tón mi připomněl lidi na pohřbu, když nám kondolovali a začalo mě tlačit na prsou. Zhluboka jsem se nadechla, aby se ten tlak uvolnil, ale moc se to nepovedlo. Tohle bylo poprvé, co se někdo zmínil o mamce… Pocítila jsem i pálení v očích. To ne, nebudu tu před ním brečet. Před lidmi jsem nebrečela už tolik let, tak s tím nezačnu teď a už vůbec ne před klukem, na kterého chci udělat dojem.
„Dobrý. A co ty? Žiješ tu od narození?“ změnila jsem rychle téma.
„Ne, předtím jsme žili na Aljašce, sem jsme se přestěhovali před dvěma lety. Carlisle dostal místo v místní nemocnici. Mně to tu vyhovuje. Je tu klid,“ řekl to, co já před chvíli, ale on to na rozdíl ode mě bral jako pozitivum tohohle místa.

„A co tvoje sestra?“ změnil téma zase on. Trochu jsem vykulila oči, proč sem plete Bellu?
„Co je s ní?“ O ní jsem si opravdu povídat nechtěla.
„Nic, jen, že jsem ji vezl domů a za celou dobu nepromluvila, vůbec je celá taková tichá. Kdybyste nebyly dvojčata, nikdo by o vás neřekl, že jste sestry.“
„Že jsme ségry ještě neznamená, že musíme být jedna jako druhá. Bella je tichá. Je taková už nějakou dobu. Nevím,“ pokrčila jsem rameny, „asi jí to tak vyhovuje,“ zakončila jsem téma Bella a okamžitě se vrhla na jiné.

Edward, se ze mě pokoušel ještě něco, co se týká Belly, dostat, ale jelikož jsem toho sama moc nevěděla a nechtěla jsem se o ní bavit, nadhazovala jsem pořád jiná témata.

Asi po hodině se zvednul s tím, že už musí jet, doma ho prý čekají.

Trochu rozpačitě se se mnou loučil, já to vyřešila jednoduše. Naklonila jsem se k němu a dala mu pusu na tvář. Lidi se přeci tahle vítají a loučí, ne?

Za námi zavrzaly schody a oba jsme se jako na povel otočili. Byla to Bella, šla do kuchyně a cestou nás stihla počastovat nic neříkajícím pohledem.

Obrátila jsem se zpátky na Edwarda, který Bellu sledoval takovým zvláštním pohledem. Když si všimnul, že ho pozoruju, pokusil se o usměv, mávnul mi a už byl pryč. No, tak to bychom měli.

Došourala jsem se za Bellou do kuchyně, abych zjistila, co provádí. Zrovna myla ve dřezu brambory. Ani ke mně nezvedla oči a dál drbala jednu hnědou kouli za druhou.

„Co to kuchtíš?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.
„Večeři. Táta se za chvíli vrátí,“ odpověděla a začala házet brambory do hrnce s vodou.
„Hmm a co budeme mít dobrého?“ Nevím, proč jsem se namáhala. Nikdy jsem neměla potřebu se s ní nějak moc vybavovat, ale dneska mi to nedalo a já toužila ji rozpovídat. Možná za to mohlo to, co řekl Edward, nebo jsem se chtěla pochlubit s Edwardovou návštěvou, i když to zatím nebyla žádná sláva. Ale to se časem zlepší.

Já sice toužila, ale Bella nechtěla. Jen ukázala na steaky, toť vše. Nutit ji nebudu.

Vydupala jsem schody do pokoje, kde jsem se natáhla na postel a přemýšlela o dnešním dni. Dalo by se říct úspěšném dni. Konečně jsem dostala příležitost přiblížit se k Edwardovi. Jen doufám, že se zítra nebude chovat jako dnes ráno. Chce to se jen maličko snažit a bude to.

Edward

Jel jsem zase zpátky ke škole. Alice si zapomněla knížku, kterou prý nutně potřebovala. Nechápal jsem hned několik věcí. Jak si Alice se svou dokonalou upíří pamětí mohla něco zapomenout, proč potřebovala knížku, když už všechno moc dobře umí, většinou lépe než leckterý učitel, proč jsem je musel vysadit a dojet pro ni, proč Alice trvala na tom, abych jel autem a ne běžel, což by bylo určitě rychlejší, a asi poslední proč, proč si pro ni nedoběhla, nebo nedojela sama.

Studoval jsem její mysl, ale zahlédl jsem jen jedinou věc, paniku z toho, že nemá tu učebnici. Ještě teď nad tím kroutím hlavou. Ta potvora mi určitě něco tají, znám ji.

Do školy jsem se dostal bez problémů. Učebnice ležela přesně na tom místě, kde Alice řekla. Popadl jsem ji a už byl na cestě domů. Pršelo, bylo zataženo, skoro jako by už byl podvečer a ne teprve odpoledne.

Minul jsem nějakou dívku, která šla s náručí plnou tašek po krajnici. Byla promočená, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Projel jsem kolem ní a hodlal pokračovat v cestě, ale v zrcátku jsem zahlédl její obličej. Byla to Bella. Rozhodl jsem se okamžitě.

Zacouval jsem zpátky k ní, stáhnul okýnko, abych na ni zavolal, ale ona se na mě v tu chvíli naštvaně podívala. Pak se zarazila a vypadala zmateně.

„Nechceš svézt?“ Váhala jen chvíli, pak, jak bylo jejím zvykem, přikývla.

Vyskočil jsem z auta, abych jí pomohl s taškami. Nepatrně jsem se dotknul jejích rukou a projel mnou něco jako elektrický proud. Rychle jsem uhnul a radši uložil tašky na zadní sedadlo. Jak jsem byl naučený, otevřel jsem jí dveře, a pak za ní zabouchl.

Cestou bylo ticho. Jak jinak. Ale já ji chtěl slyšet mluvit. Napadla mě jediná věc, jak toho docílit a taky jediná otázka, sice hloupá, ale co.

„Tak co říkáš na Forks? Je to tu lepší než v Phoenixu?“ zeptal jsem se. Obrátila na mě svoje nádherné hnědé oči a zvedla obočí.
„Prosím?“
„No, jak se ti tu líbí,“ zopakoval jsem nejistě. Copak to vážně byla tak blbá otázka?
„Jo, tak. Je to tu… studené, ale jo. Líbí se mi tu,“ odpověděla jednoduše a znovu se zadívala z okna. Tak to se ti moc nepovedlo, řekl jsem si v duchu.

Pomalu jsem dýchal a zvykal si na její vůni. Sice mě doháněla k šílenství, ale byl jsem odhodlaný odolat. Něco mě k Belle táhlo, cítil jsem to, a to něco, by mi nikdy nedovolilo jí ublížit. Když jsem ji tak po očku pozoroval, připadala mi neuvěřitelně zranitelná. Její výraz byl neustále takový nešťastný, oči smutné už na první pohled. Toužil jsem zahlédnout v nich jiskru smíchu, toužil jsem vidět na jejích rtech úsměv.

S těmito myšlenkami jsme dojeli k nim. Dnes už po druhé jsem se zahleděl na ten malý bílý domek. Pomohl jsem Belle vystoupit, ale tašky si vzala sama. Pak se na mě podívala, tiše poděkovala a odcházela.

Provázel jsem ji pohledem a uvažoval, co mohlo způsobit, že je tak mladá dívka taková. Díky tomu jsem si neuvědomil nebezpečí v podobě El.

Ta se vyřítila z domu a zastavila se až těsně přede mnou. Ty jsi debil, nadával jsem si. Jak se jí teď zbavit?

„Věděla jsem, že se stavíš. Pojď dál.“

Chtěl jsem se na něco vymluvit a hezky rychle zmizet, ale něco mě napadlo. Znovu jsem se zadíval na dveře, za kterými před chvíli zmizela Bella, pak na El a bylo rozhodnuto.

Nechal jsem se vtáhnout do domu a usadit do křesla.

Když kolem šla Bella, podívala se na mě tak pohrdavě. Pak si mou pozornost opět vyžádala El.

Začal jsem tou samou otázkou jako u Belly, ale tady jsem byl úspěšnější. El byla ukecaná, takže se nenechala pobízet. Dost mě překvapilo, jak se zatvářila, když jsem se zmínil o jejich matce. Samozřejmě, že jsem věděl, co se stalo, ale nechal jsem na ní, aby mi to řekla. V tu chvíli byly její oči stejné jako Belliny, skleslé, plné smutku. Rychle se ale oklepala a už to zase byla ta stará El. Holka, která mi pije krev tím, jak mi neustále nadbíhá.

Abych udržel hovor v bezpečné rovině, a hlavně, abych se dozvěděl, co jsem potřeboval, snažil jsem se mluvit o Belle, ale El se naopak snažila probírat jiné věci. Takže nakonec nevím nic. Ale co? Není všem dnům konec.

Než jsem odešel, zahlédl jsem ještě Bellu, ale ona si mě ani nevšimla, nebo to tak aspoň vypadalo. To bude tvrdý oříšek.

Bella

Tak to moc dlouho netrvalo, pomyslela jsem si, když jsem spatřila Edwarda u nás v obýváku.

Nahoře jsem chvíli jen ležela a koukala do stropu. Proč mi vadí, že je dole a mluví s El? Mělo by mi to být jedno. Takhle se k ní chovali všichni kluci, tak proč by měl být někdo výjimkou?

Musím přiznat, že jsem trochu doufala, že on je výjimka. Vždyť k ní byl pořád tak odtažitý? Co se stalo, že najednou změnil názor?

Otázek spousta, odpovědi žádné. Otráveně jsem se zvedla, abych se pustila do úkolů. Musela jsem toho hodně dohnat.

V pět jsem usoudila, že učení bylo dost a bude lepší jít připravovat večeři. Táta chodí okolo šesté.

Napadlo mě, jestli je Edward stále u nás. Ale v nevědomosti jsem nebyla moc dlouho. Stačilo otevřít dveře a slyšela jsem jeho krásný hlas. Právě se loučil s El. Nedalo mi to a sešla jsem dolů, abych ho ještě zahlédla. Chovám se vážně jako husa.

Prošla jsem kolem nich, jako by tam nebyli a v kuchyni se hned vrhla do přípravy. Začala jsem bramborami, které jsem naházela do dřezu a začala jednu po druhé drbat.

Klaply dveře a za chvilinku jsem za sebou zaslechla ťapání bosých nožek.

El se opřela o linku a rozhlížela se, kde co lítá. Pak mě překvapila, když se zeptala.
„Co to kuchtíš?“ No teda, ona se nikdy o podobné věci nezajímala.
„Večeři. Táta se za chvíli vrátí,“ odpověděla jsem a dál se věnovala své práci a myslela jsem, že si půjde po svých. Ona však pokračovala.
„Hmm a co budeme mít dobrého?“ ptala se dál. Jen jsem mávla na steaky, abych se nezdržovala.

Měla jsem pocit, že El něco chce, jinak by nebyla taková sdílná. Ale ona už neřekla ani slovo a vyplula z místnosti.

---

Po pár dnech jsem začínala mít všeho po krk. No, to je asi silné slovo. Přeci nejsem hloupá naivní holčička, abych se zlobila kvůli věci, která byla předem tak jasná. Tou věcí je El a Edward.

Ti dva spolu poslední dobou trávili víc a víc času a zdálo se, že se i dobře baví. Edward se smál a hodně. Kdykoliv jsme však vedle sebe zasedli na hodině, bylo ticho. Ale neubránila jsem se občasnému nakouknutí, co dělá. Když se nedíval, tak jsem si dovolila trochu studovat jeho tvář.

Dokonalá linie nosu, tmavé obočí, které se klenulo nad zlatýma očima. Vůbec, jsem si všimla, že Edward má zvláštní barvu očí a jeho sourozenci, a to všichni do jednoho, měli oči stejné. A na závěr nádherně tvarovaná ústa. Na těch jsem se pohledem zdržela nejdéle.

Edward se najednou otočil, tak jsem se podívala jinam, ale myslím, že si mě určitě všimnul. Nevím, co dělám. Vždyť spolu nemluvíme, chodíme kolem sebe jako dva cizí lidé, a přesto se cítím taková spokojená a bezpečná v jeho blízkosti. Občas, jako třeba v téhle chvíli se až ke mně donese jeho omamná slaďoučká vůně a já se celá rozpouštím a srdce běží v rychlejším tempu. Chovám se jak blázen a to se navíc jedná o úplně cizího kluka.

Jako každý den jsme spolu vyšli před školu, kde už na nás čekal zbytek jeho rodiny a moje sestra. Ale každodenní stereotyp byl narušen tím, že Alice s Jasperem a Emmet s Rose jeli na návštěvu k nějakým vzdáleným příbuzným, takže jsem jela s El a Edwardem sama.

El se posadila na sedadlo spolujezdce a hned s Edwardem zapředla hovor. Já se zabývala svou, v poslední době nejoblíbenější, činností. Koukáním z okna a pokusem neposlouchat rozhovor těch dvou.

„Platí to odpoledne?“ ptala se nadšeně El.
„Jasně, vyzvednu tě v pět,“ odpověděl Edward a usmál se na ni. Píchlo mě u srdce. Do háje, proč mi tak vadí, že se usmívá na mou sestru? Vždyť je mi přeci fuk, s kým El chodí. Rozčilovala jsem se, ale ne nahlas samozřejmě.

El s Edwardem si ještě povídali, ale to už jsem vypla úplně, protože… já nevím, prostě proto.

Hned jak zastavil, jsem vyskočila ven, houkla na něj, nebo možná na oba, čau a běžela se schovat domů. Tam jsem za sebou zabouchla dveře a dala průchod svým pocitům. A to tím způsobem, že jsem se rozbrečela.

Elizabeth

S Edwardem to šlo skvěle. Den po našem rozhovoru se ke mně choval jako nový Edward, ten, který mi věnuje svou pozornost.

Bylo to super. Občas přišel k nám, nebo jsme prostě jen seděli v jeho autě a povídali si. Mluvili jsme o všem možném i nemožném. Bylo mi s ním fajn, ale přece jen to mělo jeden háček. Když jsem byla s ním, úplně jsem zapomínala na to nejdůležitější a to sbalit ho. Prostě jsme jen mluvili a já se cítila dokonale uvolněná. Cítila jsem se jako už několik let ne. Přesněji dva roky.


Tak jak to vidíte? Bylo to hrozný? Napište to prosím pěkně do komentů. Děkuju:)


4. kapitola     SHRNUTÍ     6. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 5. kapitola:

 1
17.11.2011 [10:00]

Empress Emoticon Emoticon Emoticon

05.09.2011 [23:12]

KatarinaCullenLen aby ej Edward nepodľahol nakoniec Emoticon Inka super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!