Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 42. kapitola

Oheň a led - 42. kapitolaV této kapitole budeme s Bellou ve Volteře. Copak se tam asi bude dít? Příjemné čtení přeje jako vždy Vaše zuzka88

42. kapitola

Isabella

Probudilo mě cvaknutí klíče v zámku. Vyskočila jsem z postele a byla připravená na všechno. Na všechno asi ne, protože mě dost překvapilo, že mi Demetri přinesl jídlo. Postavil tác na stolek a zase beze slova odešel.

Ani jsem si neuvědomila, že mám hlad. Odkryla jsem víko a okoukla, co se tam schovává.  Hm, nějaké ovoce, pečivo, sýry, salámy. Nedůvěřivě jsem to pozorovala. Bezděky jsem si vzpomněla na Piráty z Karibiku jedna, kde se Elizabeth lekla, že je jídlo otrávené. Je možné, že by to udělali? Vzala jsem do ruky plátek chleba a přičichla. Voněl normálně, stejně tak sýry a všechno ostatní, voda byla zavřená, takže ta byla nezávadná určitě.

Hlasitě mi zakručelo v břiše a tím bylo všechno vyřešeno. Snědla jsem dva krajíce, jablko a pár kuliček hroznového vína. Hned to bylo líp, aspoň fyzicky, psychicky mi do zpěvu rozhodně nebylo.

Stála jsem u okna a koukala ven. Aspoň ten výhled stál za to, dívala jsem se přímo do zahrady. Všechno bylo v květu, keře, záhony. Sluníčko zářilo a vypadalo to na pěkný den.

Vybavila jsem si, jak jsme s Edwardem leželi na pláži a nechali se laskat slunečními paprsky. Dokonce moje bledá kůži chytila trochu barvy. Byly to krásné okamžiky, ale jsou nenávratně pryč.

Co se mnou asi chtějí udělat? A s Cullenovými? Pořád ty samé otázky.

Přemýšlela jsem, co udělá Edward. Věděla jsem, že mě v tom nenechá, ale obávala jsem se, co ho tu čeká. Podle toho, co včera říkal Aro, to nebude nic dobrého. Bála jsem se o něj, a hodně.  Byl impulsivní a jednal zbrkle. Takové chování by ho mohlo stát i život.

Ne, na to ani nemysli, přikázala jsem si. Nemohla jsem dovolit, aby se mu něco stalo. Nepřežila bych to. Možná to ani nebude nutné…

Zámek dvakrát cvaknul a vešel Demetri. Jeho oči byly zářivě červené, krvavé, možná čerstvě. Zachvěla jsem se.

„Jdeme,“ zavelel. Trochu roztřeseně jsem se zvedla. „Pohyb, nemám na to celý den,“ zavrčel. Chytil mě za paži a vlekl do chodby. Druhou rukou zavřel dveře a pokračovali jsme. Cestu jsem si pamatovala z předchozího dne. Mířili jsme do toho velkého sálu. Kde bezpochyby čeká Aro.

Dveře se před námi rozevřely a my jsme vešli. Zastavili jsme se přesně uprostřed. Demetri mě pustil a poodstoupil.

„Drahá Isabello, snad ses dobře vyspala,“ usmál se Aro a mě z toho naskočila husí kůže. „Dnes nás čeká pár povinností a bude lepší s nimi začít hned.“ Vzal mě za ruku, což mě dost vyděsilo. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale držel pevně.
„Klid, nechci ti ublížit, zatím.“ Zavřel oči a jeho výraz byl ohromě soustředěný. „Pořád stejné,“ zamumlal. Podíval se na mě a mou paži pustil. Měla jsem chuť si ji otřít o kalhoty a zbavit se tak toho hnusného pocitu, že na mě sahal. Ale raději jsem nedělala nic, nemohla jsem si dovolit ho rozčílit. Naopak jsem došla k závěru, že bude lepší spolupracovat, třeba tak bude větší šance na Edwardovo přežití, přežití Cullenů, a možná i moje. I když doufat v to by byl opravdový luxus a ten jsem si teď nemohla dovolit. Edward byl přednější.

Aro mě nechal na místě a sám se vrátil ke svému trůnu. Usadil se do něj, dal nohu přes nohu a promnul si bradu.

„Myslím, že můžeme začít.“ Pokynul upírovi, který byl nejblíže dveřím, ten je otevřel a vešlo asi šest osob v černých pláštích s kapucí přes hlavu. Rozestavěli se v půlkruhu kolem mě, zhruba tři metry od sebe.

Připadala jsem si jako v nějaké sektě, kde se chystají k podání oběti. Rozhlížela jsem se po nich, a zkoušela odhadnout, co se bude dít. Ale nic mě nenapadalo.

Aro tleskl rukama.

„Jane, ty první.“

Osoba nalevo si sundala kapuci a nakonec i plášť. Vyklubala se z ní malá blonďatá upírka, která byla taky tenkrát u Cullenů. Trochu mi připomínala Alice. Byla drobná, takový diblík, jemnému obličeji dominovaly velké oči, ale na rozdíl od Aliciných teplých vřelých zlatých očí, byly ty její chladné karmínové.

„Do toho, drahá.“

Jane na mě upřela svůj rudý pohled, ušklíbla se a strnule na mě zírala. Nevěděla jsem, co by se mělo dít. Proč na mě tak kouká. Celá zmatená jsem jí pohled opětovala.

„To stačí, Jane,“ řekl Aro a upírka ode mě konečně odtrhla svůj zrak. Mračila se a vypadalo to, že se jí něco nelíbí. Nerozuměla jsem tomu.

„Caesare.“ Upír vedle Jane shodil plášť. Byl to starší muž s lehce prošedivělými vlasy, jeho pleť měla nezdravý olivový nádech. K mému překvapení a naprosté nechápavosti se na mě zadíval stejně Jako Jane. Díval se mi přímo do očí, jako by mi chtěl nahlédnout do duše. Ten pohled mohl trvat asi půl minuty a on ani jednou nemrknul. Zdálo se mi, jako by se jeho zornice rozšiřovaly a zase smršťovaly.

„Dost,“ zavelel Aro a řekla bych, že mu přes tvář přeběhl úsměv. „Tak dál. Hannah, prosím.“

Další z řady se odhalil. Tentokrát to byla krásná žena. Černé husté vlasy jí visely až do pasu, pleť měla bezchybně hladkou. Rudé oči zdobily tmavé řasy a plné rudé rty jistě zamotaly hlavu nejednomu muži.

Hannah mě přejela zlomyslným pohledem, který byl plný pohrdání, a pak dělala to, co ostatní, s tím rozdílem, že se dívala na celou mou postavu. Lustrovala mě pohledem od hlavy až k patě, dokud ji Aro nezastavil.

Následovala Mona, která ve vzduchu máchala rukama. Vypadalo to, že snad odhání dotěrného komára. Být to v jiné situaci, bylo by to směšné. Naprosto zklamaně svěsila ruce a zadívala se zahanbeně na zem.

„To nic, zlatíčko. Nikdo o tvých schopnostech nepochybuje. Toto je zvláštní případ,“ uklidňoval ji Aro.

Samuel, který byl na řadě jako další, přišel až ke mně a vzal mě za ramena. Na mě se ani nepodíval, pouze mi drtil ramena v železném sevření. Hlavu sklonil tak nízko, až mě jeho blonďaté vlasy zašimraly na tváři. Když se nic nedělo, tiše zavrčel. Bála jsem se. Ale na Arovo vyzvání si šel stoupnout zpět na své místo.

A Damian, poslední z těch šesti a řekla bych, že i nejmladší, jestli mu bylo třináct, tak to bylo hodně, mi položil dlaně na spánky, zavřel oči a evidentně se soustředil.

„Damiane, můžeš toho nechat,“ ukončil to Aro. Damian si mě změřil zamračeným pohledem. „Pojď hochu.“

Aro se postavil ke svým chráněncům. Založil si ruce za záda, zhoupl se na patách.

„Bude to zajímavější, než jsem si myslel,“ zaradoval se jako dítě, které dostalo novou hračku. „Zkusíme to ještě jednou a trochu déle, uvidíme, jak dlouho vydrží odolávat. Ale předtím bychom si mohli dát svačinku, co říkáte? Myslím, že něco na poslinění přijde vhod.“

Vyděšeně jsem se rozhlédla. Svačinka, já?

„Felixi, odveď ji,“ přikázal Aro a mě se ulevilo. Opět mě zamkl v tom pokoji a ještě mi přinesl jídlo. Nejedla jsem, nemohla jsem. To co se doteď dělo jsem nechápala. Proč na mě všichni tak zírali a dotýkali se mě. Ara viditelně potěšilo, že na nic z toho nereaguju. Já hlavně nevěděla jak reagovat. Proč to vůbec dělá? Jaké se mnou může mít do háje plány, když na mě cosi zkouší.

Tyto úvahy byly naprosto zbytečné, protože jsem stejně nic nevymyslela, tak jsem to nakonec hodila za hlavu.

Myšlenky mi ujely zpět k Edwardovi. Jak moc bych si přála být s ním. Cítil ho vedle sebe, vědět, že je v bezpečí, nehrozí mu žádné nebezpečí tak jako v tuto chvíli. Chtěla bych se mu schoulit do náručí a zapomenout na všechno, co se teď děje. Ale i přes to, jak to všechno nakonec dopadlo, toho nelituju. Nelituju toho, že ho miluju víc než vlastní život. Nelituju toho, že jsem ho potkala a nakonec podlehla jeho kouzlu. Byla to jedna z nejlepších věcí, co se mi v životě staly. Možná, že ta vůbec nejlepší.

Ať už to skončí jakkoliv, budu vědět, že jsem prožila lásku. Tu pravou lásku, která trvá na věky. Lásku, na kterou se nedá zapomenout.

Po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza, ale asi nechtěla být sama a tak jí následovala další a další. Slzy mi tiše tekly po tvářích a rozmazávaly mi vidění.

Co když už ho nikdy neuvidím? Co když neuvidím El, tátu, Cullenovi? Třeba je Volterra to poslední místo, které spatřím před svou smrtí, která zákonitě musí přijít.

Možná ani nedostanu šanci se rozloučit. Určitě ji nedostanu.

Co se mnou pak udělají? Hodí mě do nějaké jámy, kam dávají lidi, jejichž krev vypili?

„Edwarde,“ povzdychla jsem si a hlasitě se rozvzlykala.

Vyrušil mě příchod Felixe. Rychle jsem si prsty otřela uslzené tváře a pokoušela se uklidnit. Otevřel dveře a čekal, až vyjdu na chodbu. Ani mě nedržel, jako Demetri, možná mu bylo jasné, že tady nemám kam utéct. Na každém kroku je tu deset upírů, kteří by mě chytili, případně i zneškodnili. Byla by to marná snaha. A to on věděl taky.

Aro opět seděl ve svém trůnu. Šest upírů stálo vyrovnaných v půlkruhu. Vypadalo to, jako by se ani nepohnuli.

„Můžeme pokračovat,“ řekl Aro. „Jane.“

A všechno jelo od začátku. Každý z nich na mě zíral či se mě dotýkal. Někteří dávali jasně najevo nelibost, když to se mnou nic nedělalo. A všichni byli pěkně znudění, ale Aro se bavil a nutil je pokračovat.

Skončilo asi třetí kolečko a já se konečně odvážila zeptat.

„Co by se mělo dít?“
„Drahoušku, hodně věcí, hodně věcí, ale zdá se, že jsi velmi odolná. Mí nejlepší upíři s tebou nic nezmůžou. Dost jim to oslabilo sebevědomí,“ vysvětlil, ale ne dostatečně.
„A co přesně?“ ptala jsem se dál.
„Když chceš, vysvětlím ti to. Možná si sama uvědomíš, co v tobě je. Jane umí přivodit bolesti, křeče pouhým pohledem, Caesar zase dokáže vyvolat halucinace, může přinutit kohokoliv a kdekoliv, aby viděl, co on sám chce. To platilo až do dneška, ty jsi jediná výjimka. Hannah dokáže znehybnit tělo, ať už člověka nebo upíra. Mona se zase brání máchnutím ruky. Když to udělá, odletí cokoliv na míle daleko. Samuel dokáže něco podobného jako Jane, ale musí se té osoby dotýkat a Damian umí ovlivňovat lidské myšlenky. Umí je změnit, upravit, vymazat, doplnit novými.“ Vzdychnul. „Jak říkám mí nejlepší upíři a ani jedna z jejich schopností na tebe neplatí. Je to zvláštní, ale slibuje to něco zajímavého. Kdyby z tebe byl upír, určitě bys byla velmi mocná. Je škoda, že tě Cullenovi nepřeměnili.“ Zvednul se a šel ke mně.

Škoda, že tě Cullenovi nepřeměnili, nemusel bych tě pak zabít, doplnila jsem si sama tu větu.

„Opravdu škoda,“ zopakoval a znovu uchopil moji dlaň. Čelo se mu stáhlo soustředěním, oči, které chvíli upíral do mých, nakonec zavřel. Vypadal jako socha, ani se nepohnul a stáli jsme tak opravdu dlouho.

„Nic,“ vykřikl. „Je to neskutečné, ale stále nic. Moc bych si přál zkoumat tvou mysl, zjistit, proč to tak je. Nějaký důvod to přece mít musí.“ Zdálo se, že ztrácí klid. Přecházel kolem a rozhazoval rukama. Znovu se naproti mně zastavil, zhluboka se nadechl, vydechl a podíval se na mě. Zase naprosto nevzrušený.

„Pokračujeme,“ zvolal. Možná se mi to zdálo, ale řekla bych, že těch šest upírů zaúpělo a vypadalo naprosto zničeně. Určitě nebyli nadšení z představy, že tam bude další hodiny blbnout. Všichni jsme věděli, že to nemá smysl. Ale Aro byl vůdce a ten se musí poslouchat. Takže to začalo zase na začátku, pěkně u Jane.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Už mě docela bolely, ani nevím, kolik hodin jsem tam stála.

Zrovna přede mnou Mona mávala rukama, když se na chodbě ozval rachot, zvýšené hlasy a rány. Netrvalo dlouho a rozletěly se obě křídla dveří vedoucích do sálu.

Chtěla jsem se otočit a podívat se, co se děje, ale než jsem to stihla udělat, svíraly mě Felixovi paže. Byla jsem jak ve svěráku, ať jsem se kroutila, jak jsem chtěla, nepohnula jsem se ani o milimetr.

I když jsem měla obyčejný lidský a ne moc dobrý sluch, slyšela jsem kroky, rychlé kroky a ne jen jedny…

 


 

Z Belly se stal takový pokusný králík. Aro je nezmar. Jak to všechno může dopadnout?

 


 

41. kapitola     SHRNUTÍ     43. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 42. kapitola:

 1
1. jgd1
13.04.2012 [19:44]

Kdyby jí Aro alespoň nechal, aby si sedla. Emoticon. Ale jinak je to úžasná povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!