Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 41. kapitola

23.09.2010 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 6116×

41. kapitola

Isabella

Upřeně jsem se dívala do tváře těch dvou. V hlavě mi to šrotovalo, ale naprosto zbytečně.

„Víš, co musíme udělat?“ zeptal se ten velikán. Věděla jsem to a moc dobře. Musejí mě zabít. Sakra, sakra, sakra, proč mě Edward neproměnil hned. První, co mě napadlo, bylo, že už nikdy neuvidím Edwarda, že se s ním nebudu moct ani rozloučit.
„Ale neuděláme to,“ překvapil mě. Tomu jsem nerozuměla. „Aro si tě přeje živou. Myslí si, že budeš ještě užitečná.“ Aro mě chce živou? Byla jsem ze všeho zmatená, hlava mě začala bolet. Přála jsem si, aby se tu objevil Edward, ale zároveň jsem se bála toho, co by mu mohli tihle dva udělat.

Pomalu ke mně začali přistupovat. Připadala jsem si jako kořist zahnaná do kouta.

„Nemusíš se bát, jak jsme řekli, nic ti neuděláme. Ale budeš muset spolupracovat, jinak to odnese ten tvůj upír,“ prohlásil hubenější. Edward? Oni chtějí ublížit Edwardovi. Ne!
„Co chcete?“ zeptala jsem se, ale svůj hlas nepoznávala.
„Vidím, že se dohodneme,“ usmál se. Červené oči mě přejely od hlavy až k patě.
„Co chcete?“ zopakovala jsem.
„Půjdeš teď hezky s námi. A budeš poslouchat,“ dodal. „Pokud ne, bude zle, to si pamatuj.“ Automaticky jsem přikývla. Nemohla jsem dopustit, aby se Edwardovi něco stalo.
„Tohle si vem.“ Hodil po mně džíny a tričko.

„Mohla bych do koupelny?“ zeptala jsem se opatrně. Podívali se jeden na druhého, načež oba přikývli. Doprovodili mě až ke dveřím. Zapadla jsem dovnitř a zamkla za sebou dveře. Vysíleně jsem se o ně opřela, co teď. K mé smůle nebylo v koupelně ani malé okýnečko. Pomalu jsem se oblékala. Zdržovala jsem, co to šlo. Nevím proč, možná jsem doufala v zázrak.

Už jsem byla oblečená, když se ozvalo bušení na dveře.

„Pohni,“ vyzval mě jeden z nich. Studenou vodou jsem si opláchla obličej a zadívala se na sebe do zrcadla.

Bušení se ozvalo znovu.

„Máme si proto tebe dojít?“ Už jsem to nemohla zdržovat. Otevřela jsem, ti dva mě hned popadli a táhli ke dveřím. Lodí jsme se dostali na pevninu a pak pokračovali autem a nakonec soukromým letadlem.

Celou cestu jsem dokázala myslet jen na jedno, na Edwarda. Jestli je v pořádku, co dělá, jestli mě hledá. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby mě hledal. Jediné, čeho tím dosáhne, bude, že se sám uvede v nebezpečí. Ale napadla mě jedna věc. Je možné, že by mi Josh mohl pomoci. S touto myšlenkou mi svitla alespoň malá naděje na záchranu.

„Jsme tady,“ vyrušil mě Felix. Jak jsem pochytila z jejich hovoru, jmenoval se tak ten obr, druhý byl Demetri.

Automaticky jsem vystoupila a následovala je. Táhli mě mezi sebou a já díky tomu neměla moc místa k pohybu. Šli jsme dlouhou chodbou, kolem nás chodili lidé, možná upíři. Nedívala jsem se kolem sebe. Tohle opravdu vidět nemusím.

Otevíraly se před námi jedny dveře, druhé, třetí, čtvrté, páté a teprve za šestými byl náš cíl.

„Vítej, Isabello,“ ozval se odněkud známý hlas. Aro.

Podívala jsem se na něj. Vypadal stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Měl i stejný výraz. Tvářil se, jako bych byla na návštěvě.
„Snad jsi měla dobrou cestu.“ Mlčela jsem, nebylo co říct. Stála jsem naproti třem trůnům, ale obsazen byl pouze ten prostřední. Arovi bylo jedno, že mlčím, a pokračoval. „Nerad vidím, že moje podmínka nebyla splněna. Ani jedna,“ dodal trochu tvrdším hlasem. Takže ví o El, napadlo mě.

Konečně jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe. V místnosti jsme nebyli sami. Kromě těch dvou, kteří přišli se mnou, a Ara tu bylo ještě asi deset dalších upírů, ale Josh nikde. Třeba ho zase někam poslali.

„Musím přiznat, že jsem velmi zklamaný. Od svého přítele jsem něco takového nečekal.“ Vstal a přešel ke mně. „Ale protože v tobě vidím skrytý potenciál, který by se měl náležitě využít, nezabiju tě, jak bych měl. Stane se z tebe velmi nadaná upírka a zůstaneš u nás jako nedílná součást mé gardy,“ obeznámil mě se svými plány. „A Cullenovi samozřejmě čeká trest,“ dodal.
„Ne,“ vykřikla jsem.
„Porušili svoje slovo. Nemám jinou možnost.“
„Ne, prosím, udělám cokoliv,“ prosila jsem.
„Drahoušku, to uděláš i tak.“ Mírně se usmíval, ale pohled měl chladný.
„Prosím,“ vzlykla jsem. Nemohla jsem dovolit, aby jim ublížili. Tohle nebyla jejich vina. Měla jsem víc naléhat. Tohle by se pak vůbec nestalo.
„Odveďte ji,“ přikázal. Felix s Demetrim mě popadli a vyvlekli z místnosti. Nešli jsme daleko. Felix mě přidržel a Demetri otevřel nějaké dveře. Vhodili mě dovnitř a zamkli za mnou.

Byl to pokoj. Vypadal úplně normálně, dokonce měl i okno, při pohledu na něj mě napadla jedna věc, ale zbytečně. Nedalo se otevřít a navíc na něm byla z venku mříž. Místnost byla zařízena skutečně nádherně. Velká postel, pohovka s křesly a stolkem, krb. Bylo tam všechno, co by si jen člověk mohl přát. Tak takhle vypadá luxusní vězení?!

Bezradně jsem se posadila na postel. Co bude dál? Zabije Aro Cullenovi? Jak bych tomu mohla zabránit? Měla jsem tolik otázek, ale odpovědi žádné. Nezbývalo mi než čekat. Čekat a myslet na Edwarda.

Edward

Spěchal jsem, jak nejvíc co šlo. Nechtěl jsem nechávat Bellu samotnou víc, než bylo nutné. Byl jsem uprostřed lovu, když mi zazvonil mobil. Na displeji blikalo Alicino jméno.

„Ano?“
„Edwarde, kde je Bella?“ vyhrkla.
„V domě, proč?“ nechápal jsem.
„A kde jsi ty?“ pokračovala ve vyptávání, aniž by se obtěžovala s mojí otázkou.
„Na pevnině. Potřeboval jsem na lov.“
„Musíš okamžitě zpátky,“ poručila.
„Alice, co se děje?“ Trochu jsem znervózněl. Tohle nebude jen tak.
„Volturiovi jdou za vámi, možná už tam dokonce jsou, nevidím to jasně,“ zašeptala. Na okamžik jsem ztuhnul. Pak jsem ukončil hovor a co nejrychleji to šlo, se dostal do města. Pak ještě k lodi, to už bylo horší, protože mě mohl někdo vidět, ale nedbal jsem na to. Musel jsem se co nejrychleji dostat k Belle.

Naskočil jsem do člunu, nastartoval, motor dvakrát zakvílel a nic. Co to sakra je? Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že mám poškozený motor a to tak, že dočista. Nedalo se to opravit. Náhoda to asi nebyla, takže to znamenalo, že jsou napřed a Bella je v nebezpečí.

Na nic jsem nečekal, skočil jsem do vedlejšího člunu, stačilo pár hmatů a už jsem byl na cestě.

Když jsem vstoupil na ostrov, jasně jsem cítil Felixe a Demetriho. V domě se jejich pach mísil s Belliným, ale po nikom nebylo ani památky. Pro jistotu jsem ho proběhl celý, ale nic neobjevil. Snad jen mé tričko nasáklé její vůní v koupelně.

Přinutil jsem se zůstat klidný a uvažovat. Co s ní asi mohli udělat. Zabít, ale to bych cítil její krev, našel tělo. Nebo ji odvezli sebou. To se mi zdálo pravděpodobnější. Zavolal jsem na letiště a zamluvil si nejbližší let. Hned jak jsem zavěsil, mi telefon znovu zazvonil.

„Sejdeme se v Paříži na letišti,“ oznámila mi Alice.
„Jedu tam sám.“
„Máš to marný, stejně tam budeš přestupovat. Rosalie vezme El domů a my ostatní pojedeme s tebou.“ Chtěl jsem jí to rozmluvit. Je zbytečné, abychom riskovali všichni. „Nemá smysl protestovat,“ přerušila moje úvahy Alice. „Takže zítra v Paříži a nedělej žádné hlouposti, stejně bychom ti to překazili,“ řekla a položila to.

Cesta se mi zdála nekonečná. Bál jsem se, že opět přijedu pozdě. Bál jsem se toho, co jí mohli udělat. Vyčítal jsem si své chování, kdybych nikam nejezdil, mohl jsem ji ochránit. Místo toho… Zavrtěl jsem hlavou, nic z toho už nezměním.

Velkým překvapením byl Josh, který stál v hloučku mých sourozenců. Než jsem stihl zareagovat, promítla mi Alice ve své hlavě všechno, co se stalo, úplně všechno. Něco, třeba jeho lásku k El, jeho snahu zvládnout touhu po krvi, jsem zahlédl i v jeho hlavě. Přiznávám, neviděl jsem ho zrovna rád, ale musel jsem uznat, že jeho pomoc by se nám mohla hodit.

Rychle jsem se s nimi přivítal a bez dalších průtahů jsme se vydali k letadlu do Florencie.

Elizabeth

Měla jsem chuť zaťukat si na čelo. Copak se zbláznili? Oni chtějí jet do Volterry zachraňovat Bellu. Proti tomu druhému samozřejmě nic nemám, ale cesta do Volterry se mi nelíbí. Jsou jen čtyři, protože Rose se mnou prý pojede domů. To je pěkný nepoměr k tomu, kolik upírů má jistě Aro k dispozici.

„Bude nás pět,“ opravila mě Alice. „Nezapomínej na Edwarda.“ No jasně, jak jsem na něj mohla zapomenout. Ten jim určitě pomůže přemoci stovky upírů. Tohle je jasná sebevražda. Jenže jsem musela uznat, že jiná cesta, jak zachránit Bellu, není.

Sama bych ráda pomohla, ale nebylo jak. I kdyby bylo, nikdo by mi to nedovolil. Nemohla jsem ani jet s nimi, ale jako mimino pěkně domů. Josh mi vysvětloval, že je to nebezpečné a pro mě to takhle bude lepší, ale musím říct, že mě moc nepřesvědčil. Co když mě tam budou potřebovat, nebo spíš, co když budou potřebovat Rose. Přece jenom by jich tak bylo o jednoho víc.

Zkoušela jsem to navrhnout, ale neprošlo. Byla jsem na ně pěkně naštvaná, na všechny. Možná je lepší být naštvaná, než se klepat strachy, tak jsem pak místo brečení třískala věcmi. Hned mi bylo líp.

S Joshem jsme se v noci usmířili a loučili se. Zítra jsme se měli vydat každý jiným směrem. Bylo mi z toho smutno a měla jsem strach, že už ho neuvidím. Sliboval mi, že se určitě vrátí. Ujišťoval mě, přesvědčoval. A tak mi nezbylo než mu věřit.

Ráno pršelo a bylo docela chladno. Společně jsme jeli na letiště. Na zadním sedadle taxíku jsem se tiskla k Joshovi a snažila se vstřebat a zapamatovat si všechno, co bylo možné. Jeho vůni, úsměv, teplotu, prostě všechno.

„Tak mi půjdeme,“ oznámila Alice. „Rose, letenky máte v tašce. Pozdravujte doma a…,“ zaváhala. „Uvidíme se.“

Zamávala jsem jim a dívala se, jak docházejí. A pak jsem si něco uvědomila. Jedno jsem nikdy neudělala. Rychlou chůzí jsem se vydala za nimi.

„Joshi,“ řekla jsem polohlasně, přesto se otočil a čekal. Došla jsem k němu a políbila ho. Zoufale, šťastně, vášnivě a přesto něžně. Dala jsem do toho polibku všechno, čeho jsem byla schopná.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Nikdy jsem mu to neřekla. Nemohla jsem dovolit, aby odjel, aniž by to věděl.
„Miluju tě.“ Znovu se přisál na mé rty, ale polibek netrval tak dlouho, jak bych si přála. Odtáhl se příliš brzy. Dal mi ještě pusu na čelo, pohladil mě po tváři a beze slova odešel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel za rohem.

„Nebreč, oni se vrátí,“ ozvalo se za mnou. Kdyby to neřekla, ani bych si nevšimla, že mi tečou slzy. Otřela jsem si oči a obrátila se k Rosalii. Objala mě a pak řekla: „Pojď, zkrátíš si to čekání něčím dobrým a pak pojedeme domů.“ Vzala mě okolo ramen a vedla k restauraci.

Dílek není vůbec podle mých představ. Mám nějakou spisovatelskou krizi nebo co. Možná je to spíš výmluva pro to, že se nedaří. Nějak jsem se na to nedovedla soustředit, takže prosím omluvte, když to bude stát za prd a klidně mi to i napište. Budu ráda.

Napadla mě jedna věc, často koukám, jak přibývají shlédnutí povídky, ale komentáře ne, tak mě napadlo, kolik lidí tuhle povídku opravdu čte. Takže bych byla vděčná každému, kdo dočte až sem, aby mi hodil aspoň smajlíka vyjadřujícího jeho pocity, nebo napsal, že to přečetl, nebo něco, abych si udělala obrázek. Díky moc.:)

40. kapitola     SHRNUTÍ     42. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 41. kapitola: