Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 39. kapitola

12.09.2010 (18:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5825×

39. kapitola

Elizabeth

Cestou do hotelu ani jeden z nás nepromluvil. Jeli jsme taxíkem a bylo by asi trochu nevhodné debatovat před taxikářem o upírech. Jen jsme po sobě pokukovali a pokaždé, když nás ten druhý nachytal, uhýbali pohledem jako malé děti.

Při vystupování mi Josh pomáhal a bylo to poprvé, co jsem se ho dotkla. Mimo šoku z toho, jak studená je jeho kůže, u Cullenových jsem si na to zvykla, tady to bylo něco úplně jiného, mnou projelo takové divné mravenčení. Jakoby mi někdo pustil do ruky slabý elektrický proud.

Střelila jsem pohledem po Joshovi, ale mlčela jako ryba.

Prošli jsme halou k výtahu. Jel s námi starší pár. Dívala jsem se nenápadně na Joshe, když jsem si všimla, že jeho oči najednou změnily barvu. Nebyly šedé, ale do ruda, ne úplně červené, sem je protínala hnědá místy zlatavá žilka.

On si to asi neuvědomil a dál v klidu stál. Pozorovala jsem lidi před sebou a modlila se, aby se na nás neotáčeli, ale asi jsem se modlila málo, protože paní pootočila hlavu.

Udělala jsem první, co mě napadlo. Vytáhla jsem se na špičky, na špičku, a opatrně ho políbila. Udělal to, co jsem očekávala, zavřel oči. Uf.

Zamžourala jsem po té ženě, která se se shovívavým pousmáním obrátila zpět. Chtěla jsem se znovu způsobně postavit vedle Joshe, ale on mě chytil rukama kolem pasu a jemný polibek prohloubil. Zapomněla jsem, kde jsem, že tohle bych neměla a políbení mu vrátila.

Výtah cinknul a mně to znělo jako výkřik to absolutního ticha. Trhla jsem sebou a odskočila jsem od Joshe. Ve výtahu jsme už byli sami. Ruku jsem si automaticky přitiskla na pusu a vyjeveně zírala před sebe.

„Promiň, to jsem neměl,“ omluvil se Josh.
„Ne, to nic. To já začala, ale tvoje oči,“ ukázala jsem na ně prstem. „Ta žena tě málem viděla.“ Podíval se do zrcadla na zadní stěně a mírně nakrčil obočí.
„No jo, musím si vzít nové čočky, zapomněl jsem. Díky za záchranu.“
„Eh… nemáš zač.“ Pořád jsem byla lehce vykolejená. Co se to tady stalo? Já se líbala s Joshem. Poprvé ve svém životě jsem se líbala s Joshem. Wau. A bylo to, no… perfektní. Ač je upír, byl něžný a opatrný.

Nádech, výdech, opakovala jsem si v hlavě, abych na to nezapomínala.

Kartou jsem otevřela dveře a ukázala rukou Joshovi, aby taky vešel.

„Mohl bych použít koupelnu?“ zeptal se, když jsem ho dovedla do obýváku. „Musím si vzít čočky.“
„Kvůli mně nemusíš.“ Musím si zvykat.
„Vážně?“ pochyboval.
„Jo.“ Můj hlas zněl pevně. Josh pokrčil rameny a rozhlédl se po pokoji.
„Sedni si,“ vyzvala jsem ho a sama sebou hodila na gauč. A pak bylo ticho. Trapné ticho. Měla jsem tolik dotazů, ale nedostala ze sebe ani jedno pitomé slovíčko.

„Bee, tohle je…“
„Divné?“ dořekla jsem to za něj.
„Jo, tak nějak,“ přitakal. „Nějak to nechápu. Nerozumím ti. Kam zmizel ten strach? Když jsme se viděli naposledy, měla jsi ze mě panickou hrůzu.“
„No, mně od posledně došly určitý věci a chtěla bych se omluvit za své chování. Vím, že jsem to přehnala, ale byla jsem tak zaskočená. Chovala jsem se jako hysterka, omlouvám se,“ zakončila jsem své vysvětlení. Josh přimhouřil červené oči a upřeně mě sledoval.
„Co se ti stalo?“ ptal se najednou. Myslí moji praštěnou mysl? Je fakt, že dřív jsem taková nebývala.
„Co?“
„S nohou,“ objasnil.
„Jo, jasně. Dlouhej příběh, nic to není.“ Mávla jsem nad tím rukou. Na sádru už jsem si tak zvykla, že až tam nebude, bude mi možná i chybět.
„Já mám času dost.“
„Prostě jsem se ztratila v lese a spadla z kamene,“ řekla jsem zahanbeně. Josh se usmál.
„Myslel jsem, že Bella je tady ta nešikovná.“
„To sice je, ale i já mám občas své chvíle,“ zamračila jsem se. Pak jsme zase mlčeli. Paráda, čím dál tím líp.

„Můžu se na něco zeptat?“ promluvil Josh.
„Jasně.“
„Proč El?“ Přesně jsem věděla, na co naráží. On znal Bee. Bee, která po jeho "smrti" zmizela a nahradila ji El, holka, kterou jen tak něco nerozhází. Holka, která se citově nezaplétá, protože se bojí zklamání.
„To… to je taky dlouhej příběh,“ snažila jsem se z toho vykroutit. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Hele, byla jsem do tebe zabouchnutá a tvoje smrt mě totálně sebrala a tak jsem se změnila. Ne, to by asi nešlo.

Je fakt, že ho pořád miluju, splnil se mi sen, Josh se vrátil, ale situace je stejná jako tehdy. On mě bere jako kamarádku, dítě, které zná od doby, co nosilo plíny. Ale přece jen jsem o něco starší než tenkrát. Hraje to nějakou roli?

„Víš, že mi to můžeš říct, můžeš mi říct cokoliv. Jsem tu jen pro tebe, jako vždycky.“ Hlasitě jsem polka. Jen pro tebe, jako vždycky. Jak hezky to znělo.
„Co kdybys mi radši řekl něco o sobě. Ráda bych slyšela všechno,“ vymluvila jsem se z toho a stočila řeč jinam.
„Co chceš vědět?“
„Řekni mi to, co jsi mi chtěl říct u Cullenů, když jsem se chovala tak nemožně,“ vybídla jsem ho. A on začal.

Vyprávěl mi o nehodě, přeměně, Volturiových…

Probudila jsem se ve své posteli. Já usnula?! Rychle jsem se posadila, až se mi z toho náhlého pohybu zamotala hlava. Kde je Josh? Snad neodešel. Jsem vážně hrozná, on mi vypráví o svém novém životě a já přitom usnu jako dřevo. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele. Musí být dost pozdě. Venku už byla tma a pohled na budík mi potvrdil mou domněnku. Jedna ráno.

Vyštrachala jsem se z pokrývek, navštívila koupelnu a převlékla se, protože jsem na sobě měla to samé co předtím. V tričku a kraťáscích jsem šla do obýváku.

„No nekecej, šípková Růža vylezla ze svého budoáru,“ tlemil se Emmett. Pitomec. Alice mě jen přejela pohledem a už volala na recepci, aby mi objednala jídlo. Já prolustrovala pohledem celý pokoj, ale Joshe jsem neviděla, vlastně tu nebyla ani Rosalie a Jasper. Ale ti mě tolik netrápili.
„Kde je Josh?“ vyhrkla jsem.
„Roztrhanej na kousíčky a hluboko pod zemí,“ zamručel Emm.
„Cože?!“ To snad nemyslí vážně.
„Klid, šel s Jazzem a Rosalií na lov,“ řekla Alice. Vydechla jsem si a Emmetta poctila smrtícím pohledem.
„Sem si to jen představoval.“
„Tohle si zkusíš a budeš pod zemí ty,“ vyhrožovala jsem mu. Emmett asi nehodlal zkoušet, jak moc vážně to myslím a dekoval se do ložnice.

„Moment, říkala jsi, že jsou na lovu?“ uvědomila jsem si jednu zvláštnost.
„Jo, přesně to jsem říkala, chytrá holka,“ pochválila mě Alice.
„Takhle jsem to nemyslela. Já jen, že Josh má trošku, no… jinou stravu.“
„Tak to jsi na omylu. Od doby, co odešel z Volterry, se snaží vydržet na zvířátkách a zatím se mu to daří.“ Koukala jsem na ni, jako vyoraná myš.
„Vážně?“
„Ne, dělám si srandu. Jasně, že jo. Možná by ses měla jít ještě trochu dospat, jsi trochu dezorientovaná,“ dělala si ze mě srandu.
„Já to nechápu,“ rozhodila jsem rukama.
„Co nechápeš?“ zeptala se mě skoro zoufale Alice.
„Proč to dělá?“
„Ty jsi vážně mimo. Proč asi? Má jen jeden důvod,“ objasňovala mi situaci, ale já si pořád stála na vedení.
„Jaký důvod?“ vyhrkla jsem.
„El, pojď sem a sedni si,“ ukázala na místo vedle sebe. Poslechla jsem ji a kecla si. „Tak, kabely volné?“
„Haha, tak mi to řekni,“ poprosila jsem ji.
„Ok, já ti to řeknu, protože jinak bychom tu diskutovaly ještě zítra. Dělá to jen kvůli tobě,“ prozradila mi.
„Kvůli mně?“ Opět chytrá otázka.
„El, zlato, nechme toho. Ber to jako fakt.“

Náš rozhovor přerušilo zaťukání na dveře. Alice vyskočila a po špičkách přeběhla ke dveřím. Mladý poslíček na ní mohl oči nechat, a když ho Alice obdařila úsměvem, lapal po dechu a chvíli jsem se obávala, že ho tam budeme muset křísit. Ale dopadlo to dobře a se slušným dýškem, které mu Alice strčila do ruky, a úklonou odcházel.

Už jsem skoro dojídala, když se vrátili z lovu. Joshovi oči byly zase šedé. Když mě spatřil, usmál se, rozpačitě jsem mu úsměv vrátila.

„Už vzhůru?“ptal se pobaveně.
„Joshi, já se ti moc omlouvám. Nechtěla jsem usnout. Vážně.“
„To je v pohodě, byla jsi unavená. Já to chápu.“ A stejně jsem si připadala blbě. Ale co nadělám.
„Mohl bys teď? Spát se mi nechce a ráda bych si to doposlechla,“ zkusila jsem ten kiks nějak napravit.
„Proč ne.“ Natáhl ke mně ruku a já mu do ní bez váhání vložila svoji.

Josh si sedl do křesla a já na postel. Pohodlně jsem se opřela do polštářů a vyčkávavě se na něj zadívala.

„Tak co jsi slyšela jako poslední?“
„Hm, proměnu, ne Volturiovi, ne proměnu. Já nevím.“ Zkroušeně jsem se na něj podívala.
„Tak já začnu proměnou, hm?“
„Jo, to bude nejlepší,“ přisvědčila jsem.

A tak mi znovu řekl o tom, jak ho proměnili, dostal se do Arovi gardy, no a následně se dozvěděl o tom, co se děje u nás. Koukala jsem, když vyprávěl o tom, jak objevil svou schopnost a díky ní mě zachránil.

„No vidíš to, ještě jsem ti za to ani nepoděkovala. Na to, co jsem říkala tenkrát, zapomeň, jsem ráda, žes to udělal. Děkuju.“
„Nemáš vůbec zač, bylo mi potěšením.“ Bože, on se chová tak hezky a já… pořád mi to nešlo z hlavy.
„Víš, předtím. Asi bych ti to měla vysvětlit,“ začala jsem váhavě.
„Bee, nemusíš nic říkat, jestli nechceš,“ zarazil mě.
„Ne, bude lepší, když ti to řeknu, aby bylo ve všem jasno. Celou dobu, od té chvíle, co jsi umřel,“ rukama jsem naznačila uvozovky, „jsem si strašně moc přála, aby ses vrátil. No, a když se to stalo… nejdřív jsem si myslela, že jsem mrtvá, že mě Aro zabil, ale stejně jsem byla neuvěřitelně šťastná. Pak jsem ale zjistila, že jsi živý.“ Josh mě upřeně pozoroval, ale já bloudila pohledem v okně a sledovala svítící město za ním. „Bylo to zvláštní, a pak ses na mě podíval. Nevím, co jsem čekala, ale asi ne, to, co jsem viděla. Mohly za to tvoje oči. Nevím, jestli to bylo tím, že Aro měl rudé oči, ale já se s tím u tebe nedokázala smířit. Měla jsem pocit, že už nejsi tím klukem, který si s námi hrával na hřišti. Proto jsem byla tak odtažitá a blbá. Jenže pak jsi odešel a mně došlo, že jsem tě znovu ztratila a myslela jsem, že definitivně.“ Ucítila jsem, jak mě něco zašimralo na tváři, ale když jsem se ohnala rukou, v domnění, že je to moucha, jsem zjistila, že mi tečou slzy.

To ne, nebudu před ním ještě brečet, to by tak scházelo. Ale moje oči si dělaly, co chtěly, na mě nebraly vůbec žádné ohledy. Protivy jedny. Snažila jsem se na ně nemyslet a pokračovat dál.

„Bylo mi to líto. Uvědomila jsem si, co jsem provedla, ale už bylo pozdě. A teď jsi tady,“ kuňkla jsem a dočista se rozbrečela. Snažila jsem se to maskovat, schovat tvář nebo prostě něco, ale když je váš společník upír, nemáte nejmenší šanci.
„Teď jsem tady,“ zašeptal těsně vedle mě. Kdy se sem dostal? Chviličku zaváhal, ale pak mě objal. Položila jsem si tvář na jeho rameno a bulela, jako když jsem si jako malá odřela koleno a Josh mě zachraňoval a následně utěšoval.

Když jsem si uvědomila, co dělám, odtáhla jsem se. Přece jen je trochu nebezpečné a pro něj určitě nepříjemné, být tak blízko.

„Promiň, nemyslela jsem,“ omluvila jsem se, dnes už po několikáté.
„To je dobrý, mě to nevadí.“
„Ale vždyť, moje krev,“ nechala jsem to vyznít do ztracena.
„Tvoje krev krásně voní, ale já ti neublížím. Věř mi,“ prosil.
„Já ti věřím, ale nechci ti to ztěžovat. Přece jenom jsi teprve začal se zvířaty,“ řekla jsem a přesunula se na druhý konec postele.
„Mě to nevadí, vážně. Tak pojď prosím zpět, jinak spadneš a zlomíš si i druhou nohu.“ Zaváhala jsem a trochu se k němu posunula. „No tak El,“ zvednul obočí. No jo. Sedla jsem si zpět na místo a vzhlédla.

Až v ten okamžik mi došla jeho blízkost. Byl ode mě pár mizerných centimetrů. Stačilo zvednout ruku a mohla jsem se ho dotknout. Polka jsem, abych uvolnila stažené hrdlo, srdce mi bušilo jako snad nikdy v životě. Ano, nikdy předtím jsem se takhle necítila. Teda jen jednou, ale to už bylo hodně dávno a bylo to také s Joshem.

Očima jsem sjela na jeho ústa. Byla plná, krásně tvarovaná a úplně si říkala o polibek. Nervózně jsem se ošila a podívala se zpět do jeho očí. Čočky byly ty tam, ale jeho oči, které byly opět víc zředěné zvířecí krví, mě neděsily, spíš naopak, neuvěřitelně mě přitahovaly. Vypaloval mi dvě díry do obličeje a já si bezděky vzpomněla na ten sen, který jsem měla po té nehodě, znovu jsem se vrátila k jeho rtům, které mě lákaly jako zakázané ovoce. Co mám dělat?

 A teď je to na Vás. Co má El udělat? Poradíte jí?:)

Jinak se chci zeptat, jestli to už náhodou nemám vést pomalu ke konci. Neotravuje Vás to už. Možná by to chtělo změnu. Nevím, jak moc velký zájem máte ještě o tuto povídku.

Takže konec nebo mám psát dál a dál? Je to jen na Vás.;)

38. kapitola      SHRNUTÍ      39. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 39. kapitola: