Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 20. kapitola

26.07.2010 (19:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 7006×

20. kapitola

Elizabeth

„Co plánujete na odpoledne?“ ptala jsem se Belly, když jsme se válely na posteli v pokoji. Byla sobota, začátek prosince, Vánoce za dveřmi. Venku byla pěkná čina, takže jsme byly raději zalezlé. Tahle zima byla opravdu zima.

„Jedeme ke Cullenům. Pojeď s námi. Určitě tě rádi uvidí,“ navrhla. Proč ne, přeci nebudu doma.
„Tak jo.“
„Ve dvě přijede Edward, tak ne, že na tebe budeme čekat,“ řekla káravým tónem, jako matka neposlušnému dítěti.
„Neboj, však mě znáš,“ pokrčila jsem rameny a obdařila ji úsměvem.
„No právě,“ protočila oči. „A co vůbec ten Jake? Ukážeš mi ho někdy?“ Ten Jake, znělo skoro jako tvůj Jake. Proč si to všichni myslí? To vypadám zamilovaně? Kdybych byla skutečně zamilovaná, trávím s ním každou volnou chvíli a ne jen den dva v týdnu.
„Uvidíme,“ vykrucovala jsem se. „Neměly bychom jít připravit oběd?“ změnila jsem téma.
„Dobře, ale ještě si promluvíme.“ Já nechci, křičela jsem v duchu. Přišlo mi, že Bella má výčitky kvůli tomu, že jsem sama a ona má Eda. Proto se snaží, abych si někoho našla. Myslí to dobře, ale je to značně otravné. Jsem dost stará na to, abych se zařídila po svém.

V tuhle chvíli jsem měla trochu starosti o Bellu. Je s Edwardem nějaký ten čas a on jí jaksi opomněl říct, že není tak úplně člověk. Podle mě by to měla vědět. Teda aspoň já bych chtěla vědět, kdyby můj kluk byl upír. Já sama jí to říct nemůžu, to může udělat jen Ed. Budu s ním muset hodit řeč.

---

„El, pohni,“ volala ze zdola Bella. Ed přijel před chvílí a já trochu, ale jen trošičku nestíhám.
„Jo,“ zavolala jsem polohlasně.
„Pojedeme bez tebe,“ vyhrožovala, ale já věděla, že to by neudělal ani jeden z nich, na to jsou příliš hodní.

„Jsem tu,“ vykřikla jsem vítězně a seskočila poslední schod. Bells se mračila jako deset čertů, Ed se pobaveně smál a táta jen kroutil hlavou.
„Měj se, tati,“ houkly jsme na tátu.

Poskládali jsme se do auta a vyjeli. Jen, co jsme byli za první zatáčkou, se mě Ed zeptal.
„Tak co, jak se máš?“ Přišlo mi to krapítek divný, vzhledem k tomu, že jsme se viděli včera ve škole.
„Dobrý. Co ty?“
„Fajn,“ odpověděl. „A co kluci? Jacob?“ Vražedným pohledem jsem přejela svou sestru. Určitě ho navedla! Bella se ale tvářila jako andílek, jakoby naši konverzaci ani neslyšela.
„Nic,“ zavrčela jsem.
„Ale no tak, mně se můžeš svěřit,“ postrkoval mě.
„Bella už ti to pověděla, ne?“ řekla jsem vyzývavě.
„El, já mu nic neřekla,“ bránila se sestra, ale dost chabě na to, aby to byla pravda.
„Jo, to určitě,“ prskla jsem.

„El, jen má o tebe starost, má tě ráda,“ hájil ji, jako správný přítel.
„Fajn, tak ať mě nechá na pokoji, je to můj život. Ona má svůj, tak ať se stará o tebe a ne mě,“ sdělila jsem mu, jakoby tam Bells ani nebyla.
„Víš co? Já vůbec nevím, proč se o tebe vůbec zajímám. Dělej si, co chceš,“ urazila se Bella.
„Taky, že jo.“

„No, tak, přeci se nebudete hádat. Bella to myslí dobře a El má svůj vlastní život. Tak, a všechno je vyřešený,“ rázně to zakončil Ed, ale ani jedna z nás se mračit nepřestala.

V tichosti jsme dojeli ke Cullenovým. Všichni nás radostně přivítali. Esmé nám upekla výborné řezy. Nešlo mi do hlavy, že upír, který nejí, umí tak dobře péct a vařit. Ani já, a to jsem člověk, nevařím tak dobře. Vlastně většinou sekunduju Belle.

Řezy jsme jedly s Bellou samy. Ostatní nás pozorovali nebo se bavili. Všimla jsem si, že je Bella přejíždí pohledem a krčí čelo, jakoby nad něčím usilovně přemýšlela. Musí jí to říct, není blbá a jednou by na to přišla sama a pak by z toho mohl být problém.

Sice jsem se sestrou v tuhle chvíli nemluvila a byla na ni naštvaná, ale tohle bylo mnohem důležitější.

Emmett nedal jinak, než že si musíme něco zahrát. Přitáhl do obýváku dvacet krabic se společenskými hrami. Nakonec to vyhrálo prosté člověče nezlob se. Carlisle s Esmé se odporoučeli s tím, že jsou na to už trochu staří. Rosalie si raději prohlížela časopis a Alice s Jasperem někam zmizeli.

Zbyla jsem jen já, Bella, Ed a Emmett. Esmé nám přinesla na posilněnou, opět jen mně a Belle, horkou čokoládu a pak se začalo.

Ed s Bellou se občas líbali a hladili a drželi se za ruce, takže jsme je museli neustále upozorňovat, že jsou na řadě. Sebe navzájem vůbec nevyhazovali, za to na mně s Emmem si smlsli. Já to brala s chladnou hlavou, je to jen hra, že. Ale Emm se rozčiloval, že to není spravedlivé, chtěl je rozsadit a nakázal jim vyhazovat všechny a ne, že budou někoho vynechávat.

V situaci, kdy jsme měli všichni, kromě Emmetta, v domečku po třech figurkách a on ani jednu, šlo do tuhého. Emmett seděl s očima přilepenýma na kostce, kterou asi minutu hrkal v ruce a pak ji zklamaně pozoroval. Jeho oči měly šílený výraz a nikdo na něho nemohl ani promluvit, aniž by se mu dostalo vynadání, že se musí soustředit a nechce být nikým, zdůrazněno nikým, rušen. Měla jsem co dělat, abych udržela smích. Protože když se Bella zasmála nahlas, hned to schytala. Prý se jí to směje, když už je za vodou, ale neopomněl dodat, že tohle je jen dočasný stav, který se brzy změní.

Říkal to až do chvíle, než jsem šoupla svou figurku do domečku a hra skončila, protože Ed s Bellou už je tam měli taky všechny.

„Nééééé,“ zaúpěl a s hlavou v dlaních se zhroutil na podlahu. „Moje čest, moje čest,“ opakoval. Pak se beze slov zvedl a odcházel ven.
„Kam jdeš?“ zavolala jsem za ním, ale odpovědi se mi nedostalo.
„Jde hodit si mašli,“ prozradil mi Ed a já se rozesmála. Jenže Bella, která neměla o stavu věcí ani páru se vyděsila a chtěla ho jít zachraňovat. To mě přivedlo opět k mé myšlence a hned, jak se Bella omluvila na toaletu, jsem se vrhla na Eda.

„Musíš jí to říct.“
„Co?“ nechápal.
„Musíš říct Belle pravdu. Měla by to vědět,“ naléhala jsem.
„To nejde, nemůžu to na ní jen tak vybalit.“
„Ale ona to musí vědět. Je z tebe úplně mimo a měl bys jí to říct sám,“ přesvědčovala jsem ho.
„Jenže, co když si to pak všechno rozmyslí, co když mě už nebude chtít,“ jančil jak malá holka.
„Však ona to zvládne. Nezapomínej, že jsme z jednoho vajíčka,“ povzbuzovala jsem ho, ale asi ne moc úspěšně.
„El, já jí to nemůžu říct, ještě ne,“ bránil se. „Je moc brzo, jsme teprve na začátku.“
„A to je právě to,“ přerušila jsem ho. „Jste na začátku a to je ta nejlepší doba na to, aby se všechno vyjasnilo. Čím dýl jí to řekneš, tím horší to bude. A Ede, věř mi, že něco tuší, nemluví o tom, ale přemýšlí, co se děje.“
„A to jí mám jako říct, že její přítel je upír? Jen tak?“ vyjevil se.
„Jak bys jí to jako chtěl říct? Řekni jí to normálně, v klidu. Ona to pochopí. Věř mi,“ uklidňovala jsem ho.
„Jak má pochopit, že je její přítel upír. To nepůjde,“ opakoval stále dokola. Za zády jsem uslyšela nějaký šramot, tak jsem se podívala, co se děje.

Viděla jsem Bellu, jak stojí ztuhle ve dveřích a konsternovaně nás sleduje. Ed si všiml, kam koukám a ohlédl se taky. Hned se postavil a šel k ní.

„Bell,“ řekl něžně, ale Bella začala couvat.

Isabella

Odpoledne příjemně ubíhalo, hra nás všechny pobavila, tedy ne až tak hra, ale Emmett, který ji prožíval, jakoby šlo o život. Když nám Edward řekl, že jde hodit mašli, bála jsem se, že si opravdu něco udělá. Ale nikdo se nijak nerozrušoval, takže jsem to nechala být. Mně se hra líbila, sice jsem z ní moc neměla, ale rozhodně mi to nevadilo, užila jsem si ji jinak.

Přišlo mi zvláštní, že nikdo kromě mě a El nejedl ani nepil. Ve škole aspoň trochu zobali, tady nic. Něco se dělo a já nevěděla co.

A když Edward řekl, že jde Emmett hodit mašli, nerozuměla jsem tomu, jak to mohl vědět, když to Emmett nezmínil. Bylo tu tolik hádanek a nejasností.

Skočila jsem si na záchod a cestou zpět zaslechla rozhovor.

„Jak bys jí to jako chtěl říct? Řekni jí to normálně, v klidu. Ona to pochopí. Věř mi,“ říkala někomu El. Přišla jsem blíž a zahlédla ji sedět na gauči s Edwardem. Lekla jsem se. Co mi má říct a proč mu to říká ona. Že by to přátelství mezi nimi bylo něco víc než přátelství. Třeba se se mnou El odmítá bavit o svých vztazích, protože má něco s Edwardem. Z té představy se mi udělalo špatně.
„Jak má pochopit, že je její přítel upír. To nepůjde,“ řekl jí na to Edward a tím mě totálně uzemnil. Musela jsem se chytit futer, abych sebou na místě nesekla. Slyšela jsem slova, ale nedokázala si je v hlavě spojit.

Přítel, upír. A pak mi to došlo. Edward je upír. Všichni jsou upíři. Proto ty podivnosti kolem nich. Sípavě jsem se nadechla a přilákala tak na sebe pozornost. Nejdřív se na mě otočila El a pak Edward. Ten se zvednul a šel ke mně.
„Bell,“ zašeptal mé jméno. Nechtěla jsem, aby byl u mě. Nechtěla jsem, aby na mě šahal. Udělala jsem dva kroky zpět a on se zastavil.

„Bell, lásko, vyslechni mě.“ Kroutila jsem hlavou. Nešlo to. On… Oni jsou upíři. Zabíjejí lidi, sají krev. Žaludek se mi bouřil, srdce bušilo. Udělala jsem ještě pár kroků zpět a narazila do něčeho tvrdého. Koukla jsem přes rameno, abych zjistila, co to je a vykřikla hrůzou. Za mnou stál Jasper a jen se na mě díval. Najednou mi jeho pohled připadal lačný, chtivý, hladový. Bála jsem se, že se na mě vrhne a zabije mě.

Zmobilizovala jsem všechny svoje síly a dala se do běhu. Můj mozek křičel jediné, uteč pryč, zachraň se. Proletěla jsem kolem kamenného Edwarda a překvapené sestry. Vyběhla jsem ven a běžela do lesa. Neměla jsem bundu, nic, ale během jsem se docela zahřála.

V lese byly závěje sněhu, do kterých jsem zapadala, a běh mi naprosto znemožňovaly, stejně mi docházely síly. Za chvíli jsem se táhla co noha nohu mine, ale nechtěla jsem zastavit, chtěla jsem se dostat co nejdál od jejich domu. Domu upírů.

Lhal mi. Nechal mě, abych se zamilovala a celou dobu se mi vysmíval. Třeba si mě schovával jako večeři.

Po šoku se dostavily slzy, které mi bezhlesně tekly po tvářích. Zastavila jsem se a sedla si. Bylo mi jedno, že budu mokrá. Neměla jsem sílu jít dál. Usedavě jsem se rozbrečela.

Nechápala jsem to. Upíři. Ta stvoření přeci neexistují, jsou to jen mýty. Třeba takový Drákula. Zabíjel nevinné lidi. Je Edward stejný?

El! Úplně jsem zapomněla na sestru. Nechala jsem ji tam samotnou. Budu se pro ni muset vrátit, než jí něco udělají.

Zaslechla jsem kroky a spatřila El s Edwardem, jak se ke mně opatrně přibližují. Pohled na něj způsobil hned několik věcí. V první řadě se mi rozbušilo srdce, v radostném očekávání jeho doteku, pocítila jsem motýly v žaludku a pak strach. Všechny ty pocity dohromady nedávaly smysl. Ale v ten moment jsem vnímala jen pud sebezáchovy, který mi radil dostat se pryč.

Viděla jsem, že za mnou chce Edward jít, ale El ho zadržela a přišla sama.

„Bells,“ oslovila mě opatrně.
„El, musíme pryč. Jsou to upíři. Pojď, musíme domů,“ tahala jsem ji za ruku, ale ona se bránila a odmítala se pohnout.
„Belli, nemusíš se bát, nic nám neudělají.“
„Jak to víš?“ Já jsem tak pitomá. Vždyť ona ho přemlouvala, aby mi to řekl, ona to věděla. Ví to. „Tys to věděla?“ vyjela jsem na ni. „Tys věděla, co jsou a nic jsi mi neřekla,“ křičela jsem.
„Bello, uklidni se. Vím to už nějaký čas, ale tohle ti musel říct Ed,“ mluvila ke mně klidným hlasem.
„Já se nechci uklidnit. Ty jsi mi lhala taky. Ještě jsi mě k němu strkala a neřekla ani slovo. Já si myslela, že už jsme zase sestry, ale byl to omyl. Proč mě nenecháte na pokoji.“
„Bello, neblbni. Je zima, pojď zpátky. Vysvětlí ti to,“ naléhala a podívala se na Edwarda. Hodila jsem po něm rychlý pohled a píchlo mě u srdce. Zase měl na tváři ten smutný pohled, ten, který tam měl i tenkrát a zase jsem za něj mohla já.

Najednou mi přišla moje reakce přehnaná. Vždyť je to Edward. Miluju ho, teda aspoň milovala jsem ho. Kdo ví, jak je to teď. Nějak jsem se ve svých pocitech nevyznala.

Otřásla jsem se zimou.

„Tak pojď,“ pobídla mě a natáhla ke mně ruku. Dělala jsem, že jsem si jí nevšimla a vydala se zpět. Edwarda jsem obešla a pokračovala vpřed. Překvapilo mě, jak daleko jsem doběhla. Trvalo asi půl hodiny, než jsme se dostali zpět.

V obýváku byla celá rodina. Zastavila jsem se ve dveřích a nemohla jít dál. Nešlo to.

„Zlatíčko,“ promluvila na mě Esmé. „Na stole máš čaj, my půjdeme.“ Naznačila rodině, aby šli pryč a než jsem se nadála, byla místnost prázdná.

El do mě zezadu strčila, abych se pohnula. Trochu prkenně jsem došla ke gauči. Sedla jsem si jen na krajíček připravená vystartovat při prvních známkách nebezpečí.

Sestra si sedla vedle mě a chtěla mě vzít za ruku, ale vytrhla jsem se jí, zrádkyni. Edward postával opodál a čekal, co bude. Neměl by spíš začít mluvit? Já jsem ta, která na něco čeká.

Čaje jsem se ani nedotkla a raději hypnotizovala očima Edwarda a hledala nějaké upíří rysy. Jenže jsem pořád viděla svého Edwarda, žádného krvelačného upíra, který se mě chystá zabít. Jeho oči byly smutné, starostivé, něžné a plné lásky. Sklopila jsem pohled k zemi a raději studovala strukturu podlahy, která byla v tu chvíli opravdu hodně zajímavá.

„Takže,“ začala El. „Jak už víš, Ed a jeho rodina jsou upíři.“ Při tom slově jsem sebou trhla. Slyšet to takhle nahlas… „Ale není žádný důvod k obavám. Vlastně je to docela zábavné,“ smála se. Šlehla jsem po ní očima. Co je na tom kruci zábavné? Edward stále nic neříkal, jen nás sledoval a vypadal tak nějak rezignovaně, jako by byl smířen se situací.
„Bello, myslíš, že kdyby nás chtěli jako jídlo, tak bychom tady ještě seděly?“ položila otázku, na kterou jsem pravděpodobně znala odpověď. Němě jsem zakroutila hlavou.
„Tak vidíš.“ Sice jsem to věděla, ale i tak jsem stále měla strach.
„Řekni mi, co právě teď před sebou vidíš,“ nařídila a hlavu mi otočila tak, abych přímo před sebou měla zachmuřeného Edwarda.
„Edwarda,“ odpověděla jsem trochu nechápavě.
„Ha,“ vykřikla, „řekla jsi Edwarda! Ne žádného upíra nebo něco nebezpečného. Vidíš Edwarda, kluka, do kterého jsi blázen, a který je blázen do tebe.“
„Ale…,“ chtěla jsem protestovat, ale zarazila mě.
„Co pořád máš? Jsi s ním naprosto v bezpečí.“
„Já jen… pijí lidskou krev,“ zašeptala jsem k El, aby mě Edward neslyšel.
„Nepijí,“ opravila mě.
„Jak to?“ nechápala jsem. Co jsem věděla o upírech? Pijí lidskou krev, spí v rakvích, nemůžou vycházet ve dne, no, ale Cullenovi chodí ven i ve dne, divné, slunce je spálí, odpuzuje je česnek a dají se zničit dřeveným kolíkem. Toť vše. Takže není možné, že by to bylo jinak.
„Oni se živí zvířecí krví. Řekni jí to sám Ede,“ vyzvala Edwarda, který se k nám váhavě přiblížil. Neodtáhla jsem se, zůstala jsem na místě a dívala se na něj.

„Je to pravda, Bell. Pijeme zvířecí krev. Nechceme zabíjet lidi a být netvorové. Snažíme se co nejlépe zapadnout mezi lidi,“ řekl klidně, ale pak začal zoufalým hlasem. „Nechtěl jsem ti ublížit. Bál jsem se, jak budeš reagovat. Myslel jsem, že mě pak nebudeš chtít, a vlastně…“ nedokončil větu, ale já věděla, co chtěl říct. Vlastně jsem měl pravdu. Chovala jsem se přesně tak, jak předpokládal. A z mého současného pohledu absolutně neadekvátně.

Copak je všechny neznám. Znám jejich povahy. Jsou to milí a hodní lidé, teda vlastně upíři a já jančím, jakoby na mě šli s vyceněnými zuby. Edward byl upír i předtím, než jsem se o tom dozvěděla a jaký byl. Úžasný, dokonalý. A zůstane takový napořád, možná je to tím jeho upírstvím. Jednala jsem jako naprostý idiot. Všechny jsem určitě urazila a co teprve Edwarda. Vypadal jako oukropeček, jak tam tak seděl na křesle s hlavou v dlaních.

Bello, nejdřív mysli a pak jednej, nařizovala jsem si.

Co dělat? Napadla mě jediná věc. Pohledem jsem požádala El o soukromí. Tohle si musíme vyříkat sami.

Když jsme osaměli, klekla jsem si před něj a odtáhla mu paže, takže se na mě podíval.

„Omlouvám se,“ řekla jsem.
„Ty se nemáš za co omlouvat.“
„Ale mám. Neměla jsem tak šílet. Měla jsem si o tom s tebou promluvit. Trochu jsem to přehnala,“ snažila jsem se nějak omluvit za to, jak jsem se chovala.
„Bell, ty na to máš právo. Já jsem upír, ty jsi člověk, který má mít strach, a rozumím tomu, že už se mnou nechceš mít nic společného,“ snažil se, aby to znělo klidně a vyrovnaně, ale postřehla jsem tam zoufalství.
„Já nikam nejdu.“
„Bude to tak lepší,“ mluvil, jako by mě neslyšel. „Někam se s rodinou odstěhujeme, abych ti to nedělal ještě těžší. Carlisle nás odhlásí ze školy. Slibuju, že teď je to naposledy, co mě vidíš,“ blábolil dál. Jeho slova se mi nelíbila, nechtěla jsem, aby se odstěhovali. Nechtěla jsem, aby to bylo naposledy, co ho vidím. Já ho miluju. Ano, ať už je cokoliv, miluju ho a nic to nemůže změnit.
„Víš, když se mě El ptala, koho vidím, řekla jsem, že Edwarda. Měla pravdu. Já vidím toho kluka, který mě celou pobláznil. Je to pořád on, teď už tedy ne tak tajemný, ale jinak stejný, stejně krásný, úžasný. A jedna věc se nikdy nezmění, miluju tě,“ pronesla jsem a slzy se mi nahnaly do očí.
„Bell, nemusíš to dělat,“ vrtěl hlavou.
„Já chci, copak to nechápeš, miluju tě,“ zopakovala jsem. Mírně se pousmál koutkem úst a jen tohle málo dokázalo zrychlit můj tep. Viděla jsem na něm, že mě chce obejmout, ale nevěděl, jestli může, tak jsem ho objala sama. Zabořil obličej do mých vlasů a zhluboka se nadechoval.
„Děkuju,“ zašeptal. Usmála jsem se. Takhle to má být.

Takže, Bellino tajemství to sice není, ale přesto jsme se, vlastně Bella se dozvěděla něco důležitého. Snad se Vám to i tak líbilo a zanecháte komentář.:)

Do 21. kapitoly se to nakonec taky nevešlo, jen jsem si tak trochu předpřipravila půdu, ale slibuju, že ve 22. se všechno dozvíte. Určitě! Na mou duši, na psí uši na kočičí svědomí. :)

19. kapitola     SHRNUTÍ     21. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 20. kapitola: