Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 21. kapitola

4.Ranya-S-Knihou


Oheň a led - 21. kapitolaDalší kapitola Ohně a ledu je tu. Nic zvláštního se v ní neděje, ale připravte se na příště, budou se dít věci. Příjemné čtení, přeje Vaše zuzka88

21. kapitola

Edward

Nemohl jsem uvěřit tomu, jak nepozorný jsem byl. Byl jsem zabraný do hovoru s El, že jsem si Belliny přítomnosti ani nepovšiml. Prozradilo ji až její rychleji bušící srdce. Pohled na ni mě bolel. Jak přede mnou ustupovala, jako bych jí mohl něco udělat.

Takhle se to neměla dozvědět, takhle ne… ale pozdě si něco vyčítat, čas už zpět nevrátím.

Jasper nám přišel na pomoc. Myslel si, že jeho dar by mohl zmírnit emoce, které v pokoji vyvstaly, ale bohužel všechno jen zhoršil. Bella při pohledu na něj vykřikla a utekla.

Chtěl jsem jít za ní, ale El mě zastavila.

„Potřebuje být chvíli sama.“
„Tohle se nemělo stát. Kdybys o tom nemluvila,“ vyčítal jsem jí. Naježila se jako dikobraz.
„Kdybys ty jí to dávno řekl. Nesváděj to na mě. Nemůžu za to, že nás slyšela. Myslela jsem, že upír jsi ty a ne já. Laskavě se uklidni, chováš se poslední dobou jak přecitlivělá puberťačka. Začni se konečně chovat jako chlap a jednej. Do háje. Je to tvoje holka, tak jí to koukej vysvětlit a urovnat to,“ nedala se a rázně mi řekla svůj názor.

Možná má pravdu, ale stejně. Já jsem upír. Jak to má Bell přijmout. To není, jako když se řekne, že má její kluk chřipku. Tohle je trvalý stav. Tohle se nezmění.

El mě chvíli sledovala, pak mě chytila za ruku a pokoušela se táhnout za sebou.
„Prosím tě pojď,“ řekla s povzdechem. Šel jsem za ní. Ona si vzala bundu a vyšli jsme před dům.
„Tak kudy?“ zeptala se. Nasál jsem vzduch a okamžitě rozpoznal tu nejkrásnější vůni. I když El voněla podobně, mé Bell se to nevyrovnalo. Mé Bell, pomyslel jsem si kysele. Kdo ví, jestli je ještě moje.

Vydali jsme se po stopě. El se táhla jako nastavovaná kaše, pořád zapadala a stěžovala si. Kdybych běžel svou přirozenou rychlostí, byl bych tam mnohokrát rychleji, ale neodvažoval jsem se nic říct, protože se zdála pořádně nabroušená.

Po, pro mě dlouhé době, jsme ji konečně zahlédli. Seděla ve sněhu, hlavu sklopenou a usedavě plakala. Trhalo mi to mé dávno mrtvé srdce. Nechtěl jsem, aby tohle zažívala a už vůbec ne kvůli mně.

Najednou se otočila. Byl jsem rozhodnutý jít k ní, ale El mě pohybem ruky zastavila a šla za ní sama. Měla pravdu, ona je její sestra, s ní bude Bella spíš mluvit.

„Bells.“
„El, musíme pryč. Jsou to upíři. Pojď, musíme domů,“ říkala Bella El naléhavě, a tahala ji za rukáv. Vypadala zoufale.
„Belli, nemusíš se bát, nic nám neudělají,“ uklidňovala ji El. Bella se zarazila.
„Jak to víš? Tys to věděla?“ zakřičela. „Tys věděla, co jsou a nic jsi mi neřekla,“ vyčítala jí. Tak a je to totálně v háji. I ony se kvůli mně rozhádají.
„Bello, uklidni se. Vím to už nějaký čas, ale tohle ti musel říct Ed,“ vysvětlovala El, ale nezdálo se, že by ji Bella chtěla poslouchat.
„Já se nechci uklidnit. Ty jsi mi lhala taky. Ještě jsi mě k němu strkala a neřekla ani slovo. Já si myslela, že už jsme zase sestry, ale byl to omyl. Proč mě nenecháte na pokoji.“ Chtěla se otočit a odejít, ale El jí to nedovolila. Byl jsem rád, že to s ní nevzdává. Sám jsem nevěděl co dělat. Takovouhle situaci jsem zažíval poprvé a moje pocity si dost protiřečily. Na jednu stranu jsem ji chtěl utěšit sám, obejmout ji a ujistit, že to nic není a všechno bude v pořádku, ale věděl jsem, že když se k ní přiblížím, bude se bát a to jsem nechtěl.
„Bello, neblbni. Je zima, pojď zpátky. Vysvětlí ti to,“ přemlouvala ji. Obě se na mě podívaly, ale Bell pohledem rychle uhnula. Bože, proč se tohle děje.

„Tak pojď,“ vyzvala ji a El a chtěla ji vzít za ruku, ale Bella odmítla. Mě obešla a tak jsem je nechal jít první a sám šel několik kroků za nimi.

V domě se mezitím shromáždila celá rodina. Jejich myšlenky na mě křičely, chtěli vědět, co mají dělat, jak pomoc, ale já sám jsem to nevěděl.

Nakonec nás nechali samotné asi to tak bylo lepší, stačí, že Bellu bude ohrožovat jen jeden upír.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak začít rozhovor. Mám jí říct, jsem upír? To už stejně ví.

Slova ujala El. Byl jsem jí už po několikáté za ten den vděčný. To ona zachraňovala situaci.

Zdálo se, že se Bella trochu uklidnila a normálně s El mluvila. El měla spoustu argumentů na naši obhajobu. Prý jí přijde zábavné, že jsme upíři, ale zdálo se, že s tím Bella nesouhlasí. Není divu. El je vážně blázen.

Když mluvily o mě, vytáhla Bella otázku, kterou jsem čekal už od začátku. Vlastně to nebyla otázka, ale spíš konstatování. Řekla to potichu, abych ji neslyšel, ale jsem upír, bohužel.

„Já jen… pijí lidskou krev.“ El se jen ušklíbla a vyvrátila jí to. Pak mě vyzvala, abych to vysvětlil sám. Poprvé jsem promluvil, nejdřív jsem se snažil znít klidně, ale nakonec jsem vybuchl potlačovaným zoufalstvím a strachem, že o ni přijdu.

Hlavu jsem složil do dlaní a čekal na ortel. El odešla a my osaměli. Přišlo mi divné, že jí to Bella dovolila. Ucítil jsem její teplé dlaně na svých pažích, když mi odkláněla ruce. Podíval jsem se do tváře, jejíž líce byly červenější než ostatní části. Byla kouzelná a já o ni teď přijdu.

„Omlouvám se,“ špitla. Nechápal jsem to. Za co se omlouvá? Za to, že už mě nechce? Že už mě nemiluje? Proč jen nemůžu slyšet její myšlenky. Tak jsem si přál vědět, co se jí honí v hlavě.
„Ty se nemáš za co omlouvat.“
„Ale mám,“ nedala se. „Neměla jsem tak šílet. Měla jsem si o tom s tebou promluvit. Trochu jsem to přehnala.“ Tak ona si myslí, že její reakce byla přemrštěná? Naopak, reagovala tak, jak by měla.
„Bell, ty na to máš právo. Já jsem upír, ty jsi člověk, který má mít strach, a rozumím tomu, že už se mnou nechceš mít nic společného,“ přijal jsem svůj úděl.
„Já nikam nejdu,“ řekla, ale moc jsem to nevnímal. Přemýšlel jsem, jak to všechno nejlépe zařídit. Nechtěl jsem, aby mě vídala a žila v obavách.
„Bude to tak lepší. Někam se s rodinou odstěhujeme, abych ti to nedělala ještě těžší. Carlisle nás odhlásí ze školy. Slibuju, že teď je to naposledy, co mě vidíš,“ plánoval jsem, ale stejně se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi být daleko od ní.
„Víš, když se mě El ptala, koho vidím, řekla jsem, že Edwarda. Měla pravdu. Já vidím toho kluka, který mě celou pobláznil. Je to pořád on, teď už tedy ne tak tajemný, ale jinak stejný, stejně krásný, úžasný. A jedna věc se nikdy nezmění, miluju tě.“

Nerozuměl jsem tomu. Měla mě nenávidět, opovrhovat mnou. Třeba to je jen ze soucitu. Ano, asi to tak bude. Ale to nesmí. Musí normálně žít a na tohle všechno zapomenout. V očích měla slzy, určitě trpěla tím, že mi říkala ta slova.
„Bell, nemusíš to dělat.“
„Já chci, copak to nechápeš, miluju tě,“ zopakovala důrazněji a v jejích hnědých studánkách jsem zahlédl záblesk té lásky. Myslela to vážně. Uvnitř těla se mi rozlévalo zvláštní teplo a postupně přicházela úleva. Ještě není všechno ztraceno, povykovala moje mysl a vlastně všechny myšlenky v domě. To jsem si mohl myslet, že nás poslouchají. Chtěl jsem jí vzít do náruče a už nikdy nepustit, ale pořád jsem se bál, že by mě mohla odstrčit nebo tak. Než jsem se nadál, objímala mě sama. Pevně, ale přesto opatrně jsem ji přitiskl k sobě a nadechl se té jedinečné vůně, vůně jejích vlasů.
„Děkuju,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostal a pak jsem ji políbil. Bylo to tak správné. Naše ústa se doplňovala, jako by k sobě odjakživa patřila.

„Takže jste upíři,“ vydechla, když jsem opustil její rty. Jen jsem kývnul hlavou s obavou, že si to třeba ještě rozmyslí.
„Proto všechny ty podivnosti. Proto nejíte?“
„Ano. Nejíme, nespíme, pijeme krev, zvířecí,“ dodal jsem, když sebou trochu trhla.
„Já vím, chápu to. Nespíte? Takže to nemáte ani rakve?“ zajímala se. Její obličej byl vážný, ale mně málem cukaly koutky.
„Ne, rakve nemáme. Je to jen výmysl.“
„A jak to, že vycházíte ve dne ven?“ kladla další otázku.
„Taky výmysl.“
„A co není?“
„Nevím, slunce nás nespálí, nevadí nám česnek, svěcená voda ani kříže ani dřevěné kolíky,“ pokrčil jsem rameny.
„Takže můžete na slunce?“ ptala se zvědavě dál.
„Můžeme, ale není to vhodné, když jsou kolem lidi. Přilákali bychom tak spoustu nežádoucí pozornosti a nikomu by neuniklo, že nejsme lidé,“ odpověděl jsem jí. Belle zazářily oči.
„A co se s vámi děje?“

A tak to pokračovalo celé odpoledne až do doby, než musely s El domů. Přidala se k nám rodina a Bella se neustále vyptávala. Probrali jsme snad všechno, i naše dary, ze kterých jí šla hlava kolem. Bylo vidět, jak se jí ulevilo, že na ni můj dar neplatí.

Carlisle byl ve svém živlu, když mohl někomu něco vysvětlovat a hlavně se mu líbilo, že ho ten někdo poslouchá a to Bella opravdu dělala, visela na každém jeho slovíčku a všechno doslova hltala.

„Dobrou noc,“ šeptal jsem jí do ouška, když jsme se před jejich domem loučili. El stála nedaleko a otráveným výrazem nás pozoroval. Nedbal jsem na ni a dál se věnoval své lásce.

Políbil jsem ji a říkal si, že je to naposledy a pak pojedu, ale nemohl jsem se od ní odtrhnout. Po tom, co jsem o ni dnes málem přišel, jsem měl pocit, že ji nemůžu opustit ani na chvíli.

Bella se zachichotala.
„Dobrou,“ řekla tentokrát ona. Vytáhla se na špičky a pohladila mé rty svými. Pak se otočila, že odejde, ale chytil jsem ji za ruku a strhnul na sebe. Přisál jsem se na její ústa a do polibku se plně položil.

„Tak to by stačilo,“ zaslechl jsem Elin hlas a pak Bella zmizela. El ji s rozzuřeným výrazem táhla do domu. Bella se na mě ještě otočila a poslala mi vzdušný polibek, pak zmizely za dveřmi a já se konečně odporoučel.

Isabella

Nevím, jestli je to možné, ale byla jsem zamilovaná ještě víc. Od té doby, co jsem věděla, že je Edward upír a veškeré záhady byly vyřešeny, jsem k němu měla mnohem blíž. Nejradši bych s ním byla pořád, ale bohužel to nešlo. Táta by asi nepřekousnul, kdybych si ho k nám nastěhovala. Už takhle nesl docela těžko, že jsem většinu svého volného času někde s Edwardem. Nahlas sice nic neříkal, ale bylo to na něm vidět.

Připadala jsem si jako někde mimo realitu. Jako bych žila na obláčku štěstí. Překypovala jsem dobrou náladou a nic ji nemohlo pokazit. Teda ne tak docela.

Čím víc jsem byla já zamilovaná, tím byla El víc zachmuřená a naštvaná. Nedalo se s ní moc mluvit, protože okamžitě vyletěla. Edward mě uklidňoval, že se to zlepší. Časem si prý taky někoho najde a všichni budeme spokojeni. Je to jen otázka času, říkal vždycky a já mu to věřila. El je sebevědomá holka, která nemá o kluky nouzi a jednou se ten pravý objeví.

V Edwardově přítomnosti všechny starosti mizely a zůstávali jsme jen my dva. Byla jsem šťastná jako nikdy v životě, jen jsem si přála, aby to mohla zažít i má sestra, ale to přijde, opakovala jsem si.

Vánoce proběhly v klidu a míru, tak jak to má být. Dělala jsem si starosti s dárkem pro Edwarda a nakonec jsem vybrala stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru písmene E. Trochu obyčejný dárek, ale nic lepšího mě nenapadlo. Jaké bylo moje překvapení, když jsem otevřela dárek od Edwarda a na sametové podložce ležel řetízek s přívěškem B.

Nakonec jsme si každý nechal svůj řetízek, ale vyměnili jsme si přívěšky, takže můj krk zdobilo E a Edward nosil B. Prý bude každému jasné, komu patří jeho srdce.

Sáhla jsem si do výstřihu trička a sevřela to drobné písmenko. Jak jsem se na Edwarda těšila. Byli zimní prázdniny, za dva dny Silvestr. Edward vymyslel procházku zasněženou přírodou. Když jsem se bránila, že to není moc dobrý nápad, vzhledem k mé šikovnosti, měl hned řešení a to, že mě v případě nutnosti ponese, na to jsem už neměla co říct a teď už mi zbývalo jen čekat, až se pro mě staví.

„Ne, nemám náladu. Někdy jindy,“ mluvila El s někým po telefonu. Mobil jí před chvíli zazvonil a ona ho poněkud otráveně zvedla. Netušila jsem, kdo by to mohl být a ani jsem dotyčného neslyšela.
„Jo, dobře. Tak se měj,“ řekla a hovor ukončila.

„Kdo to byl?“ zajímala jsem se hned.
„Jake,“ pokrčila rameny a dál se přehrabovala v náušnicích, které měla všechny naházené v jedné krabici.
„No a?“
„A co?“ nechápala.
„Co chtěl?“ zeptala jsem se jasněji.
„Chtěl jet do kina,“ opáčila. Vytáhla jedno cingrlátko, zatřásla s ním proti světlu a pak ho hodila zpět a znovu se zabořila do krabice.
„A proč nejdeš?“ S Jakem ven docela chodila. Sice říkala, že je jen kamarád, ale kamarád taky rád, ne?
„Nechce se mi. Poslední dobou si s ním už nemám co říct. Je to divný. Asi bude lepší, když se přestaneme scházet.“
„El, neblbni. Jdi s ním. Kino je fajn, tam si stejně nebudete povídat. Uvidíš, že se to zlepší. Je to jen taková malá krize. Já Jacoba neznám, ale říkala jsi, že je to fajn kluk, tak proč ho odháníš? Zavolej mu a jdi s ním. Přeci nebudeš sedět doma, ty, která jsi doma dřív trávila maximálně pár hodin,“ popíchla jsem ji a podávala jí telefon. „Já jdu odpoledne s Edwardem, aspoň tu nebudeš sama.“ Táta byl v práci, tak jako skoro každý den. Nechtěla jsem tu El nechat samotnou, vzhledem k jejím náladám.

„No jo,“ zavrčela, ale telefon si vzala a už vytáčela číslo.

„Ahoj, to jsem já. Platí ještě to kino?“ promluvila do mobilu.
„Jo, to bude fajn… Dobře, tak ve tři. Budu se těšit. Zatím.“ Zavěsila a řekla.
„Spokojená?“
„Naprosto,“ usmála jsem se na ni a šla se obléknout, Edward tu měl být každou chvíli.

---

„Nech toho,“ pištěla jsem a utíkala před sněhem, který na mě lítal ze všech stran. Sehnula jsem se, do dlaní nabrala munici a neobratně ji hodila po svém protivníkovi.

Vedle. Moje muška byla nějak opilá. Pokusila jsem se mu utéct, ale to by nesměl být upír. Jeho paže se mi obtočily kolem pasu, zvedl mě ze země a zatočil se se mnou dokolečka. Pak jsme skončili v závěji, která se utvořila vedle cesty. Lesem se rozléhalo moje hlasité ječení a Edwardův veselý smích.

Ležela jsem na Edwardovi a uviděla v tom svoji příležitost. Sedla jsem si na něj obkročmo a začala mu sníh cpát všude, kam jsem dosáhla, pusy nevyjímaje. Věděla jsem, že kdyby chtěl, přepral by mě, ale moc se nesnažil a dopřál mi to radost z malého vítězství. Vítězství, které jsem si ani nestihla užít a bylo pryč.

Byla jsem napláclá na zádech ve sněhu, Edward byl nade mnou. Jeho obličej jen kousek od mého. Veškerá chuť bojovat s ním mě přešla. Úsměv z našich úst zmizel a já na vlastní kůži cítila to jiskření mezi námi. Očima jsem sjela na jeho ústa. Zdálo se mi, že jsou moc daleko, tak jsem ho rukama chytila za zátylek a přitáhla si ho k sobě, abych ho mohla políbit. Dal mi vroucí polibek, který mě celou rozechvěl. Já chci víc, křičelo moje špatné já.

„Miluju tě,“ zašeptal, když jsme se od sebe odtrhli, protože jsem se potřebovala nadechnout. Přišlo mi nespravedlivé, že on by se mohl líbat donekonečna, protože dýchat nepotřeboval a já vydržela tak málo.
„Já tebe,“ oplatila jsem mu.

Zvednul se a pomohl mi vstát. Chytil mě za ruku a propletl naše prsty. Šlo to ztuha, protože moje ruce byly uvězněny v tlustých teplých rukavicích.

„Co plánuješ na silvestra?“ ptal se. Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlela.
„Nevím. Proč?“
„Proč? Protože bych ho rád strávil se svojí přítelkyní. Proto,“ zakoulel očima ve stylu ty jsi nechápavá a já je uchechtla.
„Tak se musíš té přítelkyně zeptat,“ poradila jsem mu.
„Právě jsem se ptal.“
„Ptal ses, co plánuje, ne, jestli by chtěla být s tebou,“ objasnila jsem.
„A chtěla?“ nahodil psí oči, což ani nemusel dělat, protože jemu bych slíbila cokoliv, jen při pohledu na něj.
„Hmm… nech mě chvíli přemýšlet,“ zlobila jsem ho, ale byla rozhodnutá. Strávit poslední den roku a začít rok nový s Edwardem po boku bude paráda. Možná by s námi mohla být i El.
„Bell,“ přerušil moje přemýšlení netrpělivě.
„Budu s tebou moc ráda, o tom přeci nemůžeš vůbec pochybovat,“ usmála jsem se.
„Co kdyby náhodou.“ Plácla jsem ho po rameni, ale spíš si tím přivodila modřinu, než abych mu ublížila.

„Měli bychom jí k autu, za chvíli se bude stmívat,“ řekl a tak jsem se otočili a vydali se zpět. Měl pravdu, než jsem došli na místo, kde Edward zaparkoval, byla tma. Takhle v zimě byla ve Forks tma opravdu brzy, obzvlášť v lese, kdy přístupu světla bránily husté koruny stromů.

Edward v autě zapnul topení, aby mi nebyla zima. Pohodlně jsem se usadila na vyhřívaném sedadle, chytila ho za ruku a zavřela oči. Teplo mě příjemně uvolňovalo a za chvíli jsem si i sundala bundu.

Nevím, jestli jsem usnula, nebo jen upadla do polospánku, ale najednou jsem měla pocit, jakoby auto do něčeho narazilo a já letěla vzduchem. Vykřikla jsem leknutím. Následoval tvrdý dopad. Všechno mě bolelo. Nemohla jsem se hnout. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Co se to děje?!

 


 

Tak co Vy na to? Snad mi odpustíte ten konec, protože já si ho odpustit nemohla.:) Příště se dočkáte toho, na co tak dlouho čekáte.;)

 


 

20. kapitola     SHRNUTÍ     22. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 21. kapitola:

 1
07.09.2011 [13:46]

KatarinaCullenČože čo sa deje ???? Emoticon Emoticon Emoticon Okamžite otváram ďalšiu kapitolu dúfam, že jej nič nebude Emoticon Inak kapitola bola super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!