Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 18. kapitola

22.07.2010 (14:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6736×

18. kapitola

Elizabeth

Jake byl… no, milý, dalo by se říct. Když mě vyzvednul, tak se celý červenal. Přemýšlela jsem, že je to studem, nebo je to jeho přirozená barva.

Jeho motorka na mě udělala dojem a to, že ji poskládal sám ještě větší. Já nikdy nedala dohromady ani lego kostky. Proto mi kdokoliv, kdo dokázal něco takového, imponoval.

Zavezl mě do La Push, místa jeho bydliště. Nikdy jsem tam nebyla a musím přiznat, že jsem neměla ani potuchy, že něco takového existuje.

Zastavili jsme na kraji pláže. Byla to nekonečně dlouhá pláž vyskládaná býlími kameny. Sem tam z vody čouhalo naplavené dřevo, které vypadalo jako kosti pravěkých dinosaurů. Místo to bylo opravdu krásné.

Procházeli jsme se po pláži, vlasy nám cukal vítr proudící od oceánu. Byl silný a studený, ale protože jsem počítala s projížďkou na motorce, oblékla jsem se tepleji než obvykle. Měli jsme to štěstí, že nepršelo. S blížící se zimou bylo počasí tady na Olympijském poloostrově horší a horší.

Jake mi vyprávěl o La Push, své rodině, svém umění opravovat auta, motorky a vlastně skoro všechno. Občas se zeptal na mě a Bellu, kterou ještě neviděl. Fascinovalo ho, že jsme jednovaječná dvojčata. Ať byl Jake jakýkoliv, a snažil se o stošest, neubránil se v jistých chvílích projevu své dětskosti. Pokoušel se o to působit sebevědomě a dospěle, ale to nadšení pro věc, které já postrádám, mu občas uniklo a on pokaždé nasadil červenou barvu.

Dohromady to s ním nebylo tak špatné a pro člověka, který nemá poslední dobou do čeho píchnout, to byla příjemná změna.

Když mě vysazoval před domem, pokusil se ke mně natáhnout a dát mi pusu, ale uhnula jsem. Zase tak moc jsem z něj nadšená nebyla. Ale na otázku, zda se ještě uvidíme, jsem odpověděla kladně. Proč ne, vždyť jsem se docela dobře bavila.

Edward

Holkám jsem nerozuměl. Hlavně teda Belle. Nechápal jsem nic z jejího chování a možná to mě na ní přitahovalo ze všeho nejvíc. Chápal jsem jediné, něco ji trápí, a totálně ji to užírá. Jenže je tak zatvrzelá, že neřekne ani slovo.

Naše rande bylo jedním slovem dokonalé. Když se Bells trochu rozpovídala, šlo to samo a já zjistil, že má stejné zájmy jako já a rozuměli jsme si víc než dobře. Celý večer utekl neuvěřitelně rychle a už byl čas se rozloučit.

Jak mi radilo moje já, doprovodil jsem ji ke dveřím, a i když jsem strašně toužil políbit ji, ochutnat ty rudé rty, odolal jsem a pouze ji políbil na tvář. Sice trochu déle, ale nemohl jsem odolat. Bál jsem se, abych ji příliš důvěrným chováním nevystrašil. Tušil jsem, že na Bellu se musí pomalu a v klidu.

O to víc mě překvapilo její chování druhý den.

Její odmítnutí se slovy, že to tak bude nejlepší, mě ranilo v hlouby mé neexistující duše. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně. Možná jsem si měl držet větší odstup, ale už bylo pozdě.

Celou hodinu, kterou jsme měli spolu, jsem se na ni musel dívat. Slyšel jsem její divoce bušící srdce a viděl její nervozitu. Takhle by se neměl chovat člověk, který o druhého nestojí. Nějak to ve mně vzkřísilo nepatrný plamínek naděje. Jenže ho Bella zase sfoukla ve chvíli, kdy skoro utekla se třídy.

Podle El o mě stojí, ale já si tím nebyl tak jistý. Třeba pro ni bude lepší držet si ode mě odstup. Jsem upír. Stvoření člověku nebezpečné. Nechtěl jsem ji nějak ohrozit. Nejspíš to tak bude nejlepší, jak říkala Bella.

Byl jsem rozpolcený, zklamaný a hlavně zamilovaný. Šílená kombinace i na upíra.

Doma se do mě pustila ještě Alice. Hučela do mě snad dvě hodiny, že to nesmím vzdát, že to s Bellou urovnáme a tak dále a tak dále.

Ale proč bych měl pořád něco dělat já. Neměl bych taky jednou něco nechat na ní? Dal jsem jí najevo svoje city a ona mě odmítla. Proč bych ji měl přemlouvat? Je to její volba a já ji respektuji. I když se mi to nelíbí. Budu se s tím muset smířit a přijmout její rozhodnutí.

Dost mě překvapilo, když se objevila u mě v pokoji. Nečekal jsem ji, samozřejmě. Stála tam, celá růžová, nervózní a kouzelná. V tu chvíli, jako bych znovu cítil bijící srdce, ale byla to jen moje představa.

Když se mi omlouvala, málem jsem radostí vyskočil z kůže. Pak, když říkala, že by mi mohla ublížit, jsem se musel pousmát. Mě ona určitě ublížit nemohla, teda fyzicky. Když pak dodala, že bych nebyl první, začal jsem tušit, že to bude mít něco společného s jejím problémem, ale nechtěla mi to říct, tak jsem se musel spokojit s ujištěním, že mi to jednou řekne. Pak jsme si už jen povídali, jako by se nic nestalo. Byl jsem najednou strašně šťastný a plný elánu. Na Bellu jsem šel opravdu pomalu a letmé doteky, chycení ruky a polibky na tvář byly všechno, co jsem si k ní dovolil.

Vídali jsme se každý den, samozřejmě ve škole a hlavně mimo ni. Chodili jsme na procházky, nebo jen tak seděli u mě v pokoji. Byly to nejkrásnější chvíle z celého dne.

Někdy jsem večer neodolal a vydal se k holkám domů, abych zkontroloval, zda je Bella v pořádku. El ležela roztažená přes celou postel, kdežto Bella spala na krajíčku, skrčená do klubíčka. Vypadala tak nevinně. Toužil jsem se jí dotknout, obejmout, ale jen těžko bych vysvětloval, co tady dělám.

„Edí,“ začala El, když jsme spolu seděli u nich v obýváku. Čekal jsem na Bellu a El se nabídla, že mi bude dělat společnost. Pořád si stěžovala, že se jí nevěnuju, co jsem s Bellou, tak jsem se to snažil napravit.
„Copak?“
„Víš, tak mě napadlo,“ kroutila se. Za tím něco bude.
„Co?“ povzbuzoval jsem ji.
„No, kolik ti je?“ zeptala se nakonec. Podle jejího výrazu jsem čekal něco jiného.
„Dvacet,“ odpověděl jsem prostě.
„Dvacet? A to chodíš do druháku?“ vykulila oči.
„No, když začnu v nižším ročníku, můžu na škole zůstat dýl, aniž by to bylo podezřelý. A všichni říkají, že na svůj věk nevypadám, takže…“
„Hmm, zajímavé, zajímavé,“ špulila rty. „Ale tak jsem to vlastně nemyslela. Kolik je ti ve skutečnosti?“ vyzvídala dál.
„Hodně.“
„Kolik přesně?“ ptala se. Ona nepřestane, dokud se nedozví pravdu.
„Něco přes sto,“ řekl jsem. El se dvakrát rychle nedechla a pak mě překvapila svou reakcí.
„Tak to by odpovídalo,“ zamumlala.
„Jak odpovídalo?“ nechápal jsem ji.
„No, to víš, Bella je ségra. Povídáme si. Vím všechno,“ mrkla na mě.
„Všechno?“ Může být upír natvrdlý? Asi jo.
„Všechno o vašich schůzkách. A hlavně o tom, že jsi ji ještě nepolíbil,“ vyhrkla. „Vzhledem k tvému věku je to pochopitelné, ale jinak je to úplně mimo. Myslíš, že na to bude čekat věčně? Určitě by chtěla, ale sama ten první krok neudělá, však ji znáš. Musíš ty…“
„El, zadrž,“ brzdil jsem ji. „Tohle je jen naše věc. Moje a Belly. Takže se do toho nemotej. Vím, že to myslíš dobře.“
„Jasně, vím, že to myslíš dobře, ale nestrkej do toho nos. Chápu, ale zvaž to,“ radila mi.
„Neboj. Budu to mít na paměti,“ ujistil jsem ji a nestihl dodat nic dalšího, protože se objevila Bella.

Stála ve dveřích, trochu nervózní, jak jinak. Byla taková před každou naší schůzkou. Bylo to roztomilé. Měla úzké džiny a modré tričko s černou mikinou a moc jí to slušelo. Přešel jsem k ní a úsměvem přes celý obličej ji vzal za ruku.

„Měj se El,“ zamával jsem jí.
„Užijte si to. A nezapomeňte to taky ukončit,“ smála se. Bella na ni mávla a odcházeli jsme.

„Kam to bude?“ zeptal jsem se.
„Co třeba do lesa. Dneska je celkem hezky, tak by se toho dalo využít.“
„Jak si přeješ. Rád bych ti ukázal jedno místo.“ Otevřel jsem jí dveře, a když nasedla, zase je za ní hezky zavřel. Pak jsem si sedl sám, a mohli jsme vyjet.

Měl jsem v lese jedno oblíbené místečko, které by se Belle mohlo líbit. Tak uvidíme.

Isabella

Dojeli jsme na malé lesní parkoviště a pak pokračovali po svých. Edward mě celou dobu držel za ruku a díky tomu několikrát zabránil menšímu karambolu, který mi hrozil při chůzi přes kořeny.

Zajímalo by mě, kam jdeme, ale Edward mi nechtěl nic prozradit. Zarputile vrtěl hlavou, a usmíval se, když jsem se rozčilovala. Mně to tak legrační nepřišlo.

Šli jsme docela dlouho. Chůze mi nevadila, ale ráda jsem znala cíl. Jednou jsem skutečně spadla. Edward nad tím vrtěl hlavou a pomáhal mi sbírat se ze země.

Asi po hodině, možná i hodině a půl cesty jsme vylezli na kopec a šli po rovině. Stromy se začaly rozestupovat a před námi se objevila louka. Nikdy jsem podobnou neviděla. Byl to pravidelný kruh plný zelené trávy. Bylo to krásné místo.

„Je to úžasné,“ zašeptala jsem a pokročila doprostřed. „Jak o tom víš?“
„Jednou jsem ji našel při procházce. Rád sem chodím přemýšlet,“ odpověděl a upřeně mě sledoval. „Jsi jediná, kdo o ní ví. Normálně sem chodím sám,“ prozradil.
„Nerada bych ti rušila soukromí.“
„O tom nemůže být řeč. Jinak bych tě sem nebral. Můžeš sem přijít kdykoliv chceš, ale doufám, že sem budeš chodit raději se mnou, než sama,“ řekl sametovým hlasem.

Zvedla jsem k němu oči a zahlédla jeho vážný výraz, kterým propaloval můj obličej. Postoupil o pár kroků blíž, až nás dělilo jen pár centimetrů. Stačilo zvednout ruku a dotkla bych se ho.

Namáhavě jsem polkla. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči a už vůbec jsem si nemohla vzpomenout na to, o čem jsme se bavili.

Edward udělal ještě jeden malý krůček a stál přímo u mě. Naše těla se dotýkala a mně to zvedalo srdeční tep. Napadlo mě, jestli je tohle ta chvíle, na kterou tak dlouho čekám. Nikdy bych to nikomu nepřiznala, ani El ne, ale už polibek od Edwarda zaměstnává poslední dobou mou mysl. Dokonce se mi o něm i zdá. Ač se mi Edwardova galantnost líbila, chtěla jsem, aby mě konečně políbil, skutečně políbil. Sama jsem neměla odvahu něco takového udělat. Jsem srab. Raději jsem to nechala na něm.

Připadalo mi milé, jak se ke mně choval. Ještě nikdo se ke mně nechoval tak jako Edward. Byl to opravdový gentleman a pro dnešní dobu ho byla škoda. On by se hodil někdy k začátku dvacátého století, kdy muži obletovali ženy a starali se o jejich blaho a ne naopak.

Edward se sklonil a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči a užívala si ten dotyk, i když to nebyl přesně ten, o který jsem stála.

Pak mi přejel rty přes spánek na tvář, bradu, druhou tvář, nos a nakonec… se to stalo. Jeho chladné rty se jako motýlí křídla dotkly mých. Opatrně po nich přejel a pak se k nim přisál trochu víc. Políbil mi jeden ret a pak druhý.

Srdce mi dunilo v uších. Položila jsem dlaně na Edwardovu hruď, jako bych ho chtěla odstrčit a přitom jsem toužila si to přitáhnout blíž. Odtrhl se ode mě a já zklamaně otevřela oči. Chtěla jsem víc.

Zrychleně jsem dýchala. Čelem jsem se opřela o Edwardova prsa a snažila se vzpamatovat. On mi jemně položil ruce na boky a líbnul do vlasů.

Zvedla jsem k němu pohled a málem se utopila v jeho zlatých zorničkách. Jak jen může být někdo tak krásný.

Dívali jsme se na sebe a nikdo nic neříkal. Toužila jsem po dalším polibku, ale Edward se k ničemu neměl. Očima jsem sjela na jeho rty, které mě přímo volaly. Nakonec jsem se nechala unést a sama se na něj vrhla. Ne doslova, jen jsem přitiskla ústa na jeho a čekala na nějakou známku toho, že je to správně. Nemusela jsem čekat dlouho. Ruce jsem mu obtočila kolem krku, a co nejvíc se na něj přitiskla. Dech mi docházel, ale nevadilo mi to a nebrala jsem to jako důvod polibek přerušit.

Konečně jsem se cítila úplně spokojená a maximálně šťastná. Jenže se nedalo nic dělat a já se musela nadechnout. Odtáhla jsem se a zhluboka dýchala. Edward se opřel čelem o to moje a sledoval mě. Vypadal, že je naprosto v klidu. To jen moje srdce běželo maraton a dech se mi nedostával.

Jak jsme tam tak na sebe zírali, nevnímali čas ani nic kolem, řekl Edward něco, na co jsem se neodvažovala ani pomyslet.

„Miluju tě.“

A je to tady! Chtěla bych se víc věnovat El, ale nejde to tak, jak bych si představovala.

Jinak jedno malé upozornění. Ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá, takže nedělejte předčasné závěry.:)

17. kapitola SHRNUTÍ 19. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 18. kapitola: