Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 10. kapitola

02.07.2010 (22:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7860×

10. kapitola

Elizabeth

Nevím, proč jsem řekla Belle, aby šla se mnou na nákupy, možná to byla součást návratu Bee. V každém případě to bylo fajn a dokonce moc fajn. Netušila jsem, že si se sestrou budu ještě někdy takhle rozumět.

Bella se zdála jako vyměněná, smála se a normálně mluvila, jakoby její trápení neexistovalo a ta Bella, co tu byla předtím, se mi jen zdála.

„Bello, tyhle šaty jsou skvělé. Musíš si je vyzkoušet,“ strkala jsem jí do ruky tmavě modré šaty do půlky stehen.
„El, zkus si je spíš ty. Já šaty nepotřebuju, nemám je kam nosit.“
„Já už jedny mám. Tyhle jsou jak dělané pro tebe,“ nedala jsem se a těmi správnými pohyby ji vmanipulovala do kabinky.
„Vždyť jsme úplně stejné,“ nechápala Bella.
„Možná, ale stejně jsou tyhle šaty pro tebe,“ stála jsem si na svém. Byly krásné, ale já už si šaty koupila, takže teď byla na řadě ona.

„Téda, to je paráda, věděla jsem, že ti budou slušet. Otoč se,“ dirigovala jsem a Bella se otáčela jako baletka v hrací skříňce. „Vypadáš úžasně.“
„El, ale já je nepotřebuju. K čemu mi budou. Aby mi visely ve skříni?“ ptala se. Věděla jsem přesně, kam si je vezme, ale říct jsem jí to nemohla. Bude to překvapení.
„Věř mi, že se ti budou hodit,“ přesvědčovala jsem ji a dokonce úspěšně. Netrvalo to ani pět minut, a šaty jsme si odnášely ve velké bílé papírové tašce.

„Ještě bys k nim potřebovala boty, podle toho, co jsem si všimla, nemáš žádné na podpatku.“
„Hej, dovedeš si mě představit na podpatcích?“ zeptala se mě s úsměvem. Trochu jsem se ušklíbla.
„No, moc ne, ale tyhle šatičky si to vyžadují. Tak pojď.“ Čapla jsem ji za loket a táhla k obchodu s obuví.

Vybraly jsme stříbrné páskové boty na vysokém podpatku, ze kterého se Belle dělalo špatně. Prý už teď z nich má závratě.

Když jsme prolezly dalších deset obchodů, začala Bella skuhrat, že už ji bolí nohy a je utahaná. Zašly jsme si tedy na oběd a pak do slibovaného kina.

Sex ve městě 2 byl jednoznačnou volbou. Tolik jsem hlavním hrdinkám záviděla jejich životy. Muži, krásné šaty, boty, život ve velkoměstě. Jak mi tady chyběl Phoenix, ruch na ulicích, spousta lidí. Ale bylo mi jasné, že se tam v nejbližší době nevrátím.

I když na druhou stanu, to poklidné klima nás možná nakonec sblíží.

V kapse mi zavibroval mobil.

El, všechno je připravené. Vyzvednu vás v šest. E.

Tak jo, jde to líp, než bych čekala.

Isabella

Opravdu nechápu, proč musím mít šaty a boty na jehlách. Nechodím do společnosti a doma je vážně nosit nebudu.

El byla v mimořádně dobrém rozpoložení, hýřila úsměvy a i já se přistihla, že se s ní dobře bavím. Bylo to skoro jako za starých časů, jen jsme teď byly o něco starší.

Dokonce jsem v její přítomnosti zapomněla na tu věc… a dokázala se uvolnit.

„Bell,“ oslovila mě El, když se za námi zavřely dveře domu. „Mohla bys udělat, co ti řeknu a neptat se proč?“
„Záleží na tom, o co jde?“ opáčila jsem.
„To je právě to. Potřebovala bych, aby ses šla vysprchovat a umýt si vlasy. Potom tě zkrášlím a nakonec si oblečeš ty nové šaty. Mohla bys? Ale neptej se mě proč,“ vychrlila na mě.
„El, proč bych si na doma brala ty šaty? Zbláznila ses?“ nechápala jsem.
„Bell, prostě to udělej a neřeš to, ano? Za dvacet minut jsem nahoře, tak pohni kostrou,“ řekla a postrčila mě ke schodům.

Celou cestu do koupelny jsem nad tím kroutila hlavou. Asi se opravdu pomátla.

Zalezla jsem do sprchového koutu, vydrhla se, oblíbeným šamponem umyla vlasy a pak se zabalila do velké osušky. V pokoji na mě čekala El. Hned se na mě vrhla a začala mi kulmovat vlasy, rovnat vlasy, strkat do nich pérka, šmrdlat mi štětečky obličej a spoustu dalších věcí, které jsem ani nevnímala. Nakonec na mě natáhla šaty a přidržovala mě při sestupování schodů, abych se nenatáhla.

Usadila mě v obýváku, že si mám třeba pustit televizi a počkat na ni. Zcela nezúčastněně jsem přepínala programy, protože nedávali nic zajímavého.

Asi za půl hodiny se ozval zvonek. Kdo to může být? Mrkla jsem na hodiny na stolku vedle gauče. Šest.

„Bell, otevři prosím, hned jsem dole,“ křikla ze shora El.

Dopajdala jsem se ke dveřím a otevřela je s tím, že to bude asi někdo pro tátu, takže ho hezky vypakuju a bude klid. Jenže… místo do obličeje nějakého staršího pána jsem zírala na Edwarda.

„Ahoj,“ pozdravil, krásně se na mě usmál a prolustroval mě očima. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a on dodal. „Sluší ti to.“ Zčervenala jsem jak rajče a jak idiot mlčela. Sice jsem mlčela, ale nedokázala jsem z Edwarda odtrhnout oči. Měl na sobě tmavý oblek s šedou košilí a tmavě modrou kravatou.

„Ede, jsi tu přesně,“ řekla sestra, když se objevila vedle mě a líbla ho na tvář. To mě donutilo podívat se na zem.

„Ahoj, El. Můžeme?“ zeptal se. Opět jsem se na něj podívala, protože to vypadalo, jako bychom snad někam šli. Skákala jsem pohledem mezi sestrou a Edwardem, ale nezjistila absolutně nic. Oba se usmívali a zdálo se, že je všechno ok.

„Bello, vem si bundu, jdeme,“ oznámila mi El.
„Já nikam nejdu,“ bránila jsem se. Netoužila jsem po tom, být ve společnosti své sestry a jejího přítele, kterého miluju. To bylo vážně to poslední.
„Ale jdeš,“ odporovala mi sestra. „Ede, jdi do auta, za chvíli jsme tam.“

Edward nás nechal samotné a já se otočila přímo na El.
„Já s vámi nikam nejdu. Nebudu třetí kolo u vozu,“ rozčílila jsem se.
„Bell, nebudeš žádný třetí kolo. Věř mi. Dneska ti to moc sluší, a když už jsi tak vyparáděná, byla by škoda zůstat doma. Tak nedělej fóry a pojď,“ přemlouvala mě. Stále jsem váhala. Kdyby mi narovinu řekla, co má za lubem, bylo by to snažší, ale takhle…
„V zájmu našeho nově započatého sesterství, prosím pojď, Bello.“ Zkusila na mě psí oči a div že nekňučela.
„Dobrá, vzdala jsem se. Ale jen na chvilku.“
„Jak budeš chtít, ale uvidíš, že se ti to bude líbit. A teď už pojď, než tam Ed vysedí důlek.“

---

Nevím, kam jsme to jeli. Zaprvé se stmívalo a za druhé bylo všude kolem pusto. Jen les. Na nic jsem se nevyptávala a jen čekala, co z toho vyleze.

Byla mi dopřána ta pocta, že jsem seděla na sedadle spolujezdce. Zarputile jsem se dívala z okýnka. El s Edwardem občas něco prohodili, ale po většinu času jsem cítila Edwardův pohled na své tváři. Já vím, je to blbost, řídil, takže se díval na silnici před sebe. Ale já i přesto měla pocit, jako by mi vypaloval nějaké znamení přímo na obličej.

Za žádnou cenu bych se na něj nepodívala. Nešlo to.

Les kolem nás ubíhal v pravidelném tempu. Najednou jsme odbočili na lesní cestu, kde Edwardovo Volvo sotva projelo. Lístky nejbližších keřů se otíraly o okýnko. Bylo jasné, že jedeme hlouběji do lesa. Co tam proboha budeme dělat?

Ne, já se ptát nebudu. Ruce jsem si složila na prsou, ale dlaně zatínala v pěst.

Cesta se začala rozšiřovat, až se z ní stal prostorný plac uprostřed všech těch stromů a křovisek.

Edward zastavil a vystoupil. Než jsem se nadála, podával mi ruku, aby mi pomohl. El vystoupila sama. A obě jsme zůstaly zírat, jako bychom viděly ufo nebo tak něco.

Před námi stál obrovský dům. Byla to moderní architektura s hodně sklem. Byl krásný. Ale stále jsem nějak nechápala, co tu děláme.

Edward nás vzal každou za jednu ruku a vedl do domu. Vystoupali jsme tři schody a ocitli se před hlavními dveřmi. Edward je otevřel a hned jak jsme vešli, se ozvalo.

„Překvapení!“

Nadskočila jsem, jak moc jsem se lekla. V místnosti stálo sedm lidí, včetně Edwarda. Všichni měli úsměvy od ucha k uchu. Všude po obýváku byly rozvěšeny balónky, ve vázách byly květiny a přímo naproti dveřím velký transparent s nápisem: Všechno nejlepší.

Já jsem vážně mimo, stále jsem tomu nerozuměla.

„Bello, usměj se přece,“ nabádala mě El. Otočila jsem se na ni, abych zjistila, co to má všechno znamenat.
„Naše narozeniny,“ řekla. No ano. Dneska máme s El narozeniny. Ve víru předchozích událostí jsem na něco tak nedůležitého úplně zapomněla. Až teď jsem zaznamenala třípatrový dort přímo uprostřed pokoje.

Pak se k nám všichni nahrnuli, aby nám popřáli. Teprve pak došlo na představování. Edwardovi rodiče byli opravdu milí. Esmé vypadala mladá na to, jak velké má děti a Carlisle taktéž. Jak jsem se za okamžik dozvěděla, byli všichni adoptovaní. Ale na Esmé bylo vidět, že je všechny bezmezně miluje a bere jako svoje. Carlisle byl lékař a docela fešák, ale na Edwarda neměl. Chvíli s námi poseděli a povídali si. Já jsem byla opět spíš pozorovatel, nějak jsem se nedovedla v přítomnosti tolika lidí uvolnit. Veškerý hovor obstarávala El s Alicí, občas něco prohodil Emmett nebo Rosalie a úspěšně jim sekundoval Carlisle s Esmé.

Esmé jako správná hostitelka nakrájela dort. První dva kousky podala mně a El. Carlisle odmítl, protože prý nemá rád sladké. Rose drží dietu, nechápu proč, její postava je dokonalá. Emmett jí v tom prý nemůže nechat samotnou. Alice chtěla jen kousek, pak dostal Jasper a Edward.

Jasper se tvářil, jako by jedl něco kyselého. Alice uždibovala, stejně jako Esmé, maličké kousíčky a křečovitě se usmívala. Edward jedl naopak velká sousta, která sotva rozkousal a hned polykal. Měla jsem co dělat, abych se nezeptala, co se děje, protože dort byl výborný.

Jak jsme tak všichni pohromadě seděli, měla jsem možnost si všechny prohlédnout. Je divné, že jsou adoptovaní, když vypadají jako skuteční sourozenci. Stejně bledí, stejné oči. I Carlisle s Esmé tak vypadali. Určitě to má nějaké logické vysvětlení, ale nechtěla jsem se na to vyptávat. Mohlo by to být citlivé téma.

Edwardovi rodiče se asi po hodině zvedli, že nás už nebudou rušit a my se můžeme začít bavit. Alice zapnula přehrávač a pokojem začala otřásat hudba. Většina osazenstva se zvedla a šla tančit.

Zůstala jsem sedět s Emmettem a Rose. Oba si něco špitali, tak jsem mohla přemýšlet. Protože jedině tak, jsem mohla nevnímat El s Edwardem, kteří se svíjeli na improvizovaném parketu. El měla ruce položené na jeho ramenou, on své na jejích bocích a o něčem se živě bavili.

Bylo mi z toho všeho smutno.

Nenápadně jsem se vytratila na terasu, která byla přilepená na zadní straně domu. Potřebovala jsem být chvíli sama. Bylo toho dnes nějak moc. Nová El, nebo bych mohla říct stará Bee, nákupy, oslava narozenin.

Vzpomněla jsem si na naše loňské narozeniny. El se neobtěžovala být doma, tak jsme to s maminkou oslavily samy. Upekla mi čokoládový dort, můj oblíbený, a dala mi sbírku mých nejoblíbenějších knížek. Mám je pečlivě schované, po tom, co se stalo, jsem neměla odvahu se jich vůbec dotknout.

Proč tu nemůže být s námi. Vidět, že to s El dáme možná zase dohromady, oslavit naše sedmnáctiny. To je tak nespravedlivé, křičela jsem v duchu. Tiché slzy mi stékaly po tvářích, ale nějak jsem je nevnímala.

Moje svědomí nemohlo zůstat pozadu a znovu se ozvalo. Bello, ty víš, proč tu není, můžeš za to ty, to ty jsi zavinila to, že je mrtvá, kdyby… Co by asi řekla El a táta na to, co jsi udělala, co? Myslíš, že by El o takovou sestru stála, a že by chtěl táta takovou dceru. Nebuď naivní. Až se to dozvědí, budou tě nenávidět. Opustí tě.

„Mlč,“ okřikla jsem ho, ale nepomohlo to. Dala jsem si pěsti na uši, v domnění, že to přestane. Místo, aby se utišil, na mě skoro křičel, že já jsem ta osoba, která je za to všechno zodpovědná.

Chtělo se mi řvát, utéct daleko od všeho. Sesunula jsem se na kolena a pevně stiskla víčka, kterými proudily další slzy. Nešlo to zastavit. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava.

Najednou se mě dotkly něčí ruce a zvedly mě ze země.

Kdopak to asi je, co?:) Můžete tipovat v komentářích, kde mi k tomu můžete napsat, jak se Vám to líbilo. Díky

9. kapitola     SHRNUTÍ     11. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 10. kapitola: