Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 9. kapitola

28.06.2010 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 8901×

9. kapitola

„Dobře Ede, uděláme obchod. Já ti řeknu co se stalo a ty mi na oplátku prozradíš, co je s tebou. Souhlasíš?“

Chvíli bylo ticho, už jsem myslela, že Ed nechá mou výzvu bez povšimnutí, ale pak najednou zastavil u krajnice. Byli jsme uprostřed lesů, kolem tma jak v pytli, jen vozovku před námi osvětlovaly kužele světel auta.

„To myslíš vážně?“ vyjevil se.
„Samozřejmě, proč bych to jinak říkala?“
„El, já ti to říct nemůžu, není to jen moje tajemství… prostě to nejde,“ kroutil hlavou.
„V tom případě máš smůlu.“
„Proč mi to nemůžeš říct jen tak. Jsem tvůj přítel a rád bych ti pomohl. Musíš tomu klást podmínky? El, přesně takhle se chová ta druhá El. Proč?“ ptal se pořád dokola, až už jsem to nevydržela a vykřikla.
„Právě proto.“
„Cože?“ nechápal.
„Nemůžu ti to říct proto, že když ti to řeknu, stane se z tebe něco jako můj důvěrník, opravdu nejlepší přítel a to si nemůžu dovolit. Nemůžu dovolit, aby se to opakovalo.“ Slzy se mi opět nahrnuly do očí.
„El, o čem to mluvíš?“
„Mohlo by se stát to, co s Joshem a já už bych to znovu nezvládla, nemůžu se na nikoho citově vázat, nakonec stejně všichni odejdou,“ brečela jsem.
„Ale já nikam nejdu,“ odporoval mi Ed.
„Zatím, ale co když…“
„Ne, žádný co když. Jsem tu a jsem tu pro tebe. Když budeš potřebovat, můžeš za mnou přijít, s čímkoliv,“ usmíval se na mě a hladil mě po hřbetu ruky.

„Josh to říkal taky,“ popotáhla jsem, „a kde je mu konec. A máma? Ta je taky pryč.“
„El, kdo je Josh?“ zeptal se.
„Josh byl můj kamarád, nejlepší.“
„A kde je teď, kam šel?“ vyzvídal dál.
„Umřel,“ šeptla jsem.
„El, to je mi líto.“ Objal mě kolem ramen a já mu chvíli máčela košili.

„Co se stalo?“ Podívala jsem se na něj uplakanýma očima a v jeho tváři spatřila opravdový zájem. V té chvíli se ve mně něco zlomilo a já mu všechno vyklopila.

„Když jsme se s mamkou přestěhovaly po rozvodu rodičů do Phoenixu, seznámily jsme se s jednou rodinou. Měli syna. Joshe. Byl o pět let starší než my s Bellou a přesto s námi trávil většinu svého času. Byl to takový starší brácha. Staral se o nás, hrál si s námi. To on vymyslel to, že se Belle začalo říkat Bella. Mě říkal Bee,“ povzdechla jsem si. Vzpomínky zcela zaplnily mou mysl.

„Prakticky jsme s ním vyrůstaly. S Bellou jsem tehdy měla skvělý vztah, docela jiný, než dnes. Byly jsme jako správná dvojčata, nemohly jsme se jedna bez druhé hnout. Jak jsme rostly a dostávaly se do puberty, začala jsem Joshe brát jinak než jako bratra. Byl pro mě něco jako princ na bílém koni. Zamilovala jsem se do něj a nevěděla, zda je to správné. Neřekla jsem to ani Belle a to jsme si do té doby říkaly každou maličkost z našeho života. Tohle byla první věc, kterou o mně nevěděla a ne poslední.“ Na chvíli jsem se odmlčela. Připadalo mi, jako bych se vrátila zpět do minulosti. Ed mlčel a trpělivě čekal, až budu pokračovat.

„Nikomu jsem o svých citech neřekla, ani Joshovi, bála jsem se, že by se mi vysmál, byla jsem ještě dítě. Ale pokaždé, když na mě podíval svýma šedýma očima a řekl mi Bee, rozbušilo se mi srdce a málem jsem omdlela.“ Sáhla jsem si na břicho, jako bych tam znovu pocítila létající a šimrající motýly, kteří se tam objevovali při každé myšlence na Joshe.

„A pak přišel ten den. Je to dva roky. Joshova máma nám zavolala, že měl nehodu. Nevím přesně, co se tehdy stalo, ale Josh umřel. Naprosto mě to zničilo. Nedokázala jsem pochopit, že Josh už není. Byla jsem celé dny zavřená ve svém pokoji a přemýšlela o tom. Jak se něco takové mohlo stát? Bylo mu teprve devatenáct, byl mladý…“ Slzy mi znovu tekly po tvářích. Ed mi podal kapesník, abych se mohla vysmrkat a pak mi povzbudivě stiskl ruku.

„Ani jsem mu neřekla, jak moc ho mám ráda,“ pokračovala jsem, „neřekla jsem mu ani slovo a přišla tak o šanci, vyznat někomu lásku. Protože vím, že už se nikdy nezamiluju. Nedovolím to. Znovu bych takovou bolest nesnesla. Jak jsem tak tehdy ležela ve svém pokoji, uvědomila jsem si, že je jen jedna možnost, jak dál žít. Odpoutat se od všech pocitů a užívat si života, dokud můžu. Začala jsem se tím řídit a fungovalo to. Bee zmizela a byla tu El.

Ten způsob života mi vyhovoval. Ale ostatním se nelíbil. Od mamky jsem si vyslechla bezpočet přednášek, domlouvala mi i Bella, ale já na to kašlala. S Bellou jsme se úplně odcizily a s mámou vlastně taky.

A když letos máma umřela, zatvrdila jsem se ještě víc. A co si tak uvědomuju, tak od té doby je Bella taková mlčenlivá,“ zakončila jsem své vyprávění a zadívala se z okna. Ne, že bych něco viděla, ale potřebovala jsem získat zpátky ztracenou rovnováhu. Dlouho jsem si zakazovala podobné myšlenky a teď, když jsem to tu Edovi tak vyložila, bylo toho moc. Ale ulevilo se mi. Bylo fajn, nemuset to v sobě všechno dusit. Cítila jsem se najednou taková lehká.

„El, já…“ začal Ed, ale přerušila jsem ho.
„Ne, nic neříkej. Nepotřebuju slyšet, že tě to mrzí. Už se to stalo a tím to hasne.“
„Chci ti říct jen jednu věc. Věřím, že Bella tě má, i přes to všechno, ráda. A já s mojí rodinou taky. Nám můžeš důvěřovat. Možná bys mohla nechat víc jednat tu starou dobrou Bee, a El dát spát. Co ty na to?“ navrhoval.

Nevěděla jsem, jestli chci, aby byla Bee zpátky. Bylo to moc riskantní.

 „Mohli bychom prosím jet?“ požádala ho a to, co řekl, ignorovala.
„Jasně,“ řekl a rozjel se.

Náš dům byl tmavý a tichý, Bella už určitě spí. Rychle jsem se rozloučila s Edem a zaplula do pokoje.

Bell ležela natažená napříč přes postel, vlasy spadlé před obličej. Přistoupila jsem k ní, odrhnula jí kaštanové kadeře z tváře a chvíli ji pozorovala jak spí. Vypadala naprosto normálně, ne jako přes den, kdy byla tak smutná. Nechápu, že jsem to neviděla dřív. Řekla bych, že je na čase začít se trochu víc starat. Možná by se část Bee mohla vrátit. Na zkoušku.

Isabella

Chvilku jsem si nadávala, chvilku jsem si říkala, že jsem udělala dobře. Hádaly se ve mně dvě Belly. Jedna tvrdila, že bylo správné Edwarda odmítnout, že je to přítel El a já bych sestře neměla přebírat kluka. Druhá Bella mi nadávala, že jsem s nimi měla jít. Byla to jedinečná příležitost se s Edwardem sblížit a on evidentně stál o mou přítomnost.

Proč je sakra tak těžké být zamilovaná. Cože?! Zamilovaná? Já nejsem zamilovaná. Ale Bello, jsi do Edwarda blázen. Přiznej si to a koukej s tím něco udělat. Nařizovalo mi mé horší já.

Ale já do něj nemůžu být zamilovaná, to nejde, já… jsem do něj zamilovaná a to až po uši. Ale k čemu mi to je. Edward teď někde tančí s El, možná se objímají, líbají. Dost, na tohle nemysli.

Radši jsem si vybavila, jaké to bylo, když mě držel v náruči. Jaké to bylo, dotýkat se jeho hladké studené dlaně. Jeho sladká vůně byla v tuhle chvíli všude kolem mě.

Ty jsi bláhová Bello.

Šla jsem se umýt a pak zalézt do peřin, kde jsem si, i přes svoji vlastní nelibost, před očima promítala Edwardovu dokonalou tvář, která se na mě usmívala. Po dlouhé době jsem usnula s úsměvem na tváři.

Probudila mě vůně slaniny a vajec. Kdo vaří?

Ještě celá rozespalá jsem se došourala do kuchyně a nevěřila svým očím. El pobíhala kolem sporáku, kde smažila vajíčka se slaninou a ještě si u toho prozpěvovala. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou.

„Dobrý ráno,“ řekla, když mě zaregistrovala. „Sedni si, už je to skoro hotové.“ Usmívala se jako sluníčko. Asi měla včera pěknou noc. Ježiši, snad… Neblbni Bello, to není tvoje starost.

„Co tak koukáš? Sedni si a dej se do toho, než to vystydne. Dalo mi to dost práce, snad to bude k jídlu. To víš, nemám takovou praxi jako ty. Třeba bychom spolu mohly zítra uvařit tátovi večeři, co ty na to?“ švitořila a já jen němě koukala. Tahle holka není moje sestra. Museli ji včera vyměnit, jinak to není možné.

„Bello, proč nejíš. Nechutná ti to snad?“ starala se. Rychle jsem si dala do pusy sousto, žvýkala a polkla. Bylo to dobré, překvapivě.
„Je to dobrý,“ řekla jsem.
„To jsem ráda,“ usmála se na mě a zabodla vidličku do plátku slaniny. „Co plánuješ na dnešek? Nešla bys někam? Řekla bych Edovi a třeba i Alice, Jasperovi, Rose a Emmetovi. Škoda, že jsi s námi včera nebyla. Ed byl trochu smutný,“ zamrkala na mě. Ježiši, o čem to mluví. Jak mohl být Edward smutný, když tam byl s ní.
„Tak co je s tebou, proč nemluvíš?“ vrtala do mě.
„Já nevím, asi zůstanu radši doma.“
„Tak to v žádném případě. Doma jsi pořád, je na čase, abys vylezla z té své ulity,“ řekla rázně. Znovu jsem dokázala jen beze slova zírat.

„No nekoukej na mě tak. Mazej se převlíknout a vyrážíme, mohly bychom třeba na nákupy do Port Angeles, už jsme spolu dlouho nikde nebyly.“
„El, co to…“ nechápala jsem.
„No, co? Nemůžu trávit čas se svojí sestrou?“ zamračila se.
„To můžeš, ale od kdy o to stojíš? Poslední, ehm, dva roky to tak nevypadalo.“ El se na mě podívala očima stejné barvy, jako byly ty moje a skoro bych se vsadila, že jsem tam zahlédla náznak bolesti.
„Možná ne, ale nastal čas, změnit to,“ zašeptala. „Bello, mohly bychom zkusit začít spolu zase mluvit a chovat se jako sestry, co ty na to?“ navrhla. Nevím proč, ale vyděsilo mě to. Takhle se El nechová.
„Stalo se něco?“ vyhrkla jsem.
„Ne, ale docela mi chybí moje sestra. Tak co takhle začít těma nákupama.“ Viděla jsem, jak se snaží. Nevím sice, co tu změnu způsobilo, ale nedokázala jsem ji odmítnout.

Přiznejme si to, i ona mi chyběla. Když se tenkrát po Joshově smrti tak změnila, bylo mi bez ní smutno. Bez našeho povídání, bez její přítomnosti. Pokud je tohle šance, jak ji získat zpět, měla bych to zkusit.

„Dobře, jdu se oblíknout. Ale s mírou ano? Nechci v obchodech strávit celý den.“
„Jasný,“ křikla na mě na schody, „potom můžem jít třeba do kina, tam si odpočinem.“

Edward

Nemohl jsem uvěřit tomu, co ta El provádí. Na první pohled bylo jasné, o co tomu klukovi jde a ona se před ním ještě nakrucuje. Je vůbec normální? Občas jsem měl pocit, že ne.

Když spolu šli tancovat, byly klukovi myšlenky naprosto jasné. Vlastně nejen myšlenky, z toho, co jsem vypozoroval, vypovídaly o jeho úmyslech i jeho pohyby.

Jeho ruce na Eliných hýždích mluvily samy za sebe. El to evidentně nevadilo a dál s ním brouzdala sem a tam.

„Edwarde, nečum na ně tak, je to neslušný. Šmíráctví je pro starý chlapy. Jestli jim závidíš, tak si najdi nějakou holku. Je jich tu dost,“ strčil do mě Emmett a pochechtával se jak magor. Obrátil jsem oči v sloup.
„Emmette, ty se mi snad zdáš, hleď si svýho, jo?“ požádal jsem ho.
„Ale Edí, přeci by ses nám nerozčiloval. Jestli chceš, najdu ti nějakou holku sám. Už bys to potřeboval,“ kýval hlavou a vypadal jako pejsek na palubní desce.
„Ty se nezměníš,“ zavrtěl jsem hlavou a obrátil svou pozornost znovu na El. Ale El tam nebyla.

Hledal jsem myšlenky toho kluka. Netrvalo mi to nijak dlouho. Plánoval si, jak s El zajde do nějakého stinného odlehlého místa a tam si to pěkně užije.

Vystřelil jsem ze svého místa a nechal za sebou hulákajícího Emmetta a udivenou Rose.

Nemohl jsem běžet svojí normální rychlostí, tak jsem alespoň nasadil co nejrychlejší lidský běh. Připadal jsem si strašně pomalý a taky jsem byl.

Doběhl jsem na poslední chvíli. Jen o pár vteřin déle a už by bylo pozdě. Odhodil jsem toho kluka na druhou stranu uličky. Neudržel jsem se a udeřil ho. Musel jsem se hodně ovládat, abych do rány nedal všechnu sílu, které jsem byl schopen, ale věděl jsem, že to by nepřežil.

Bylo to poprvé, co jsem viděl El tak zlomenou. Ještě nikdy přede mnou nebrečela.

Nevím, jak mě to napadlo, nebo proč jsem s tím vůbec začal, ale když už vypadala klidněji, zeptal jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc. Proč? Proč je taková, jaká je? Teda, proč není taková, jaká je ve skutečnosti, ale dělá ze sebe něco jiného.

Jenže to byla chyba. Nenapadlo mě, že ona na mě vyrukuje s naším tajemstvím. Neměl jsem ani ponětí, že si něčeho všimla. A v tu chvíli jsem neměl ani páru, co jí odpovědět.

Kdybych jí řekl, že jsme upíři, nejspíš by utekla. Navíc jsem to nemohl vyzradit, protože naše existence musela zůstat v utajení. Prostě to nešlo.

Když mi navrhla ten obchod, byl jsem skoro zoufalý. Rád bych jí pomohl, ale nemohl jsem to udělat tak, jak si přála.

Nakonec to dopadlo jinak, a pro mě mnohem lépe. Ani nevím, jak se to stalo a El už mi vykládala svůj příběh. Něco takového jsem nečekal. El, ta tvrdá holka, brečela jako malá holčička a když mluvila o Joshovi, bylo na jejím hlase slyšet, že ho má, i přes to, že je mrtvý, ráda.

Moc jsem jí chtěl pomoci, ale nevěděl jsem jak. Jak utěšit člověka, který přišel o milovanou osobu? To je dobrá otázka. Všechna slova mi v tu chvíli připadala nicotná a naprosto nevyhovující.

Zkusil jsem na to jít jinak. Rád bych naplno poznal tu Bee, o které mi vyprávěla. Třeba ji dokážu přimět, aby se vrátila.

Domů jsem jel s pocitem, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Teď už je jen na El nebo Bee a vlastně i na Belle, jak se s tím poperou.