Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 8. kapitola

03.02.2012 (11:45) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3574×

Mlha přede mnou, mlha za mnou… Ano, přesně tak to vypadalo na malém náměstíčku, kde jsem netrpělivě přešlapovala z jednoho místa na druhé a vyhlížela svou nejlepší kamarádku.

Už asi počtvrté jsem zkontrolovala hodinky na svém zápěstí a do dlaní vyfoukla teplý vzduch z plic, abych si alespoň částečně zahřála zmrzlé ruce.

Už mi svitla malá naděje, tedy především mým zmrzlým končetinám, když jsem někde v dáli zaznamenala malou postavu s kočárkem, která se ke mně přibližovala. Vítězně jsem zajásala a rozešla se mé kamarádce naproti. Jenže asi po deseti krocích jejím směrem se ukázalo, že je to úplně cizí žena. Zaúpěla jsem a zklamaně se začala šinout zpátky na mé místo.

„Bello!“ Automaticky jsem se ohlédla a spatřila Angelu a Jacoba, jak společně s kočárkem směřují ke mně. Na znamení, že jsem si jich všimla, jsem zvedla pravačku a zamávala.

„Moc se omlouváme, že jdeme pozdě, ale Jacob nemohl najít žádné místo na zaparkování,“ vysvětlovala Angela a Jake její slova potvrdil krátkým přikývnutím.

„To je v pohodě, zase tak dlouho jsem nečekala.“ Bylo dvacet minut dlouhá doba?

„Ahoj, Jacobe, ty jdeš taky nakupovat?“ zeptala jsem se napůl pobaveně, jelikož mi moc nešlo si ho představit, jak s nadšením prolézá jeden obchod za druhým. Když jsem se tak zamyslela, u mě mi to taky nešlo, ale co, raději budu s kamarádkou v obchodě, než sama zavřená v bytě.

„Ne, to vážně nejdu,“ uchechtl se, „jen jsem šel doprovodit holky a pak jedu rovnou do práce.“ Jacob se zamilovaně usmál na Angelu a nezapomněl jí svou lásku dát najevo dlouhým polibkem. Okamžitě jsem stydlivě sklopila hlavu a musela usmát. Moc jsem těm dvěma záviděla jejich vztah. Přišlo mi to jako včera, kdy spolu začali chodit, jak by taky ne, když se k sobě stále chovají jako čerstvě zamilovaní.

Nechala jsem ty dva, ať si užívají jeden druhého, a opatrně nakoukla do kočárku. Můj úsměv se ještě prohloubil, když jsem spatřila tu malou princeznu, která byla živoucím důkazem lásky mých přátel. Spokojeně spinkala zabalená v dece a cumlala dudlík. Prstem jsem jí přejela po růžovoučkých tvářičkách a neubránila se závistivému povzdechu.

Tak moc jsem si přála, abych i já měla takovou krásnou holčičku, ale k tomu potřebuju nějakého toho chlapa. Možná je načase se po nějakém poohlédnout. Ještě jednou jsem Hope zkontrolovala, zda spí, a ohlédla se po Angele a Jacobovi.

„Raději půjdu. Už tak jsou silnice zacpané,“ oznamoval Jake Angele. Pak přešel ke kočárku, pohladil svou dceru po vláskách.

„Ahoj, broučku,“ rozloučil se s ní. „Bello,“ kývl a odešel.

„Máš štěstí, kamarádko. Jake je skvělý muž,“ upozornila jsem ji vesele a rozjela se s malou vpřed.

„Já vím,“ řekla pyšně Angela a ještě se otočila přes rameno, aby zjistila, že Jake už je definitivně v nedohlednu. Musela jsem nad tím zakroutit hlavou.

„Jdeš už?“ houkla jsem za sebe a trochu pohoupala s kočárkem, protože Hope začala pofňukávat. Když se Angela ke mně připojila, mohly jsme konečně vykročit směrem k obchodnímu domu.

***

„Bello?“ ozval se mi za zády melodický hlas, který mě donutil strnout v pohybu. Ruka mi zůstala viset ve vzduchu pár centimetrů od plyšového koníka, jenž se zalíbil Hope.

Když jsme s Angelou procházely kolem jednoho krámku s oblečením ze sta, padly jí do oka zelené koktejlové šaty, které podle jejích slov přímo vybízely k vyzkoušení. Ještě než stačila zapadnout dovnitř, navrhla jsem jí, že s Hope skočím do nějakého hračkářství, zatímco ona si bude nakupovat. Souhlasila, a tak jsme skončily tady, kde mě odchytil můj nový známý.

Dokonala jsem to, co jsem započala – sundala plyšáka a s mírným úsměvem se otočila na dotyčného za mnou.

„Edwarde, co tu děláš?“ zeptala jsem se zvědavě a malou si přesunula z jedné ruky do druhé. Snažila jsem se upoutat její pozornost tím koněm, po kterém ještě před chvílí toužila, ale teď měla zcela nový objekt zájmu. S očkama navrch hlavy pozorovala Edwarda a ani se nehnula.

„Asi se jí líbíš,“ zasmála jsem se potichu. Vrátila jsem plyšovou hračku na své místo a trochu zaklepala se zaujatou holčičkou. Nic.

„Vypadá to tak,“ pousmál se Edward a zlehka se dotkl jejího malého prstíčku. Hope se okamžitě zachichotala a něco zažvatlala.

„Nevěděl jsem, že máš dítě,“ zamumlal si pro sebe Edward a rozpačitě se podrbal na zátylku.

„Neptal ses.“ Pokrčila jsem ledabyle rameny. Musela jsem se kousnout do tváří, abych se nezačala smát nahlas, protože ten jeho vyjevený výraz byl k nezaplacení. Čekala jsem na jeho reakci a mezitím malé urovnala fialový svetříček.

„Myslel jsem, že když nemáš přítele, tak…“ Zbytek věty nechal vyznít do ztracena.

„To sice nemám,“ začala jsem si s ním hrát, „ale znáš to. Jedna návštěva baru, kde do sebe naházíš jednoho panáka za druhým, a ráno se vzbudíš vedle úplně cizího muže.“ I mně samotnou překvapilo, jak jsem tuhle lež říkala s úplným klidem. Musela jsem se pochválit, jaká by ze mě byla dobrá herečka. S každým mým slovem Edwardovo obočí stoupalo výš a výš. Bylo to k popukání.

„Já… Ty…“ koktal Edward. „Páni, to bych do tebe neřekl.“

„Bože, Edwarde,“ nevydržela jsem to a rozesmála se, „neříkej, že jsi mi to vážně uvěřil,“ lámala jsem se smíchy a se mnou i Hope, která se smála už jen z principu, že jsem to dělala já.

„Taková já vážně nejsem,“ obeznámila jsem ho, když jsem se dostatečně uklidnila. Utřela jsem tomu smíškovi v mém náručí oslintanou bradu a vyhledala Edwardův obličej. Ten se na rozdíl do nás dvou nijak zvlášť nebavil a těmi karamelkami přeskakoval ode mě k Hope a zase zpátky.

„Dělala jsem si srandu.“

Edward přikývl, ale stále nic neříkal. To se mi nelíbilo.

„Hope je dcera mojí nejlepší kamarádky, která tu někde pobíhá od obchodu k obchodu a co nevidět si ji přijde vyzvednout,“ pokoušela jsem se mu vysvětlit, jak se to s tím dítětem má. Takhle to dopadá, když si z někoho chci vystřelit, pokaždé se to akorát obrátí proti mně samotné.

„Copak si doopravdy myslíš, že jsem až taková…“ Raději jsem to nedořekla, byla tu přece Hope a nikdy není jisté, které slovo upoutá její pozornost a naučí se ho.

„Nic jsem neřekl,“ bránil se Edward a jeden koutek úst se mu vyhoupl výš.

„No právě,“ zahučela jsem. „A nejsem taková, abys věděl.“

„Já vím,“ pronesl jemně Edward.

Hope, která si spokojeně hověla v mém náručí, pohladil po tmavých vláscích a ze stojanu kousek od nás sundal medvídka a zkusil jí ho nabídnout. Už jsem si připravovala poznámku, že tohle asi nebude to, co by chtěla, ale ta zrádkyně si ho bez jediného zaváhání přivinula k sobě. Edward se napřímil a pyšně se usmál.

„Co tu vůbec děláš?“ zopakovala jsem první položenou otázku. „Nakupuješ dárky na Vánoce?“ Zkoumavým pohledem jsem zašilhala k jeho prázdným rukám. Takže ne.

„Žádné Vánoce,“ potvrdil mou domněnku, „zkrátil jsem si tudy cestu z práce.“

„A kde pra-“ Nestihla jsem se optat, kde pracuje, jelikož se mi v kabelce, která byla pohozená v kočárku, rozeřval mobil. Zoufale jsem se podívala tam, odkud vycházelo zvonění, a pak mrkla na Hope. Nevěděla jsem, jak najít telefon a zároveň držet malou.

„Podržím ji,“ zachránil mě Edward, když viděl mé marné pokusy o zkombinování těch dvou činností. Zamračila jsem se, nebyla jsem si jistá, jestli by k němu chtěla jít, ale zase na druhou stanu z něho byla celá pryč, tak proč to nezkusit?

„Půjdeš k Edwardovi, zlatíčko?“ zeptala jsem se zkusmo a malinko ji naklonila k němu. Vesele vypískla na celý krámek a už se ručičkama dožadovala Edwarda. Rozněžněle jsem pozorovala, jak ji Edward chová, a možná bych se na ty dva dokázala dívat hodiny, kdybych si neuvědomila, proč k tomu vůbec došlo.

Vrhla jsem se ke své tašce a trochu zalovila.

„Haló,“ vyhrkla jsem, aniž bych se podívala, kdo to je.

„Bello, kde jste?“ Angela. Nějak jsem na ni zapomněla.

„V hračkářství v přízemí. Už máš nakoupeno?“ zajímala jsem se a někde ve skrytu duše prosila, aby řekla, že ještě ne. Prosím…

„Jo, myslím, že už mám všechno.“ Kruci. „Tak to jsem ve špatném obchodě. Myslíš, že bychom se mohly sejít v restauraci U Fontány?“

„Dobře, za chviličku jsme tam.“ Povzdechla jsem si a ukončila hovor.

Okamžik mi trvalo, než jsem našla ty dva. Edward vzal Hope až do zadní části, kde měly vystavené takové ty plastové domečky pro děti na zahradu.

Potichu, tak, aby o mně Edward nevěděl, jsem došla až těsně za něj a připravovala si, jak na oba dva bafnu. Edward zrovna malé vykládal něco o tom, že až bude větší, tak přesně takový domeček jí tatínek postaví na zahradě. Celou dobu ho malá bez mrknutí poslouchala a kývala hlavičkou. Nemohla jsem se rozhodnout, který z nich je roztomilejší.

Zkontrolovala jsem čas na hodinkách a usoudila, že je čas převzít si Hope a vyrazit za Angelou. Ale nejdřív to strašení. Už jsem se nadechla, zvedla ruce a vtom…

„Princezno, koukej, koho tu máme?“ Edward se otočil čelem ke mně a zkazil mi tak plány. Malé ale bylo úplně jedno, že jsem se vrátila. Místo mě zkoumala Edwardovu bradu.

„Jak jsi věděl, že jsem to já?“ zamračila jsem se na něj.

„No,“ zaváhal Edward, „hrozně dupeš a funíš,“ řekl vážně. Až po chvíli se pobaveně usmál.

„To si s tebou ještě vyřídím,“ zasyčela jsem na něj naoko naštvaně, „ale teď už budeme muset jít. Kamarádka už nás shání.“ Vážně jsem to řekla tak smutně?

Připravila jsem kočárek, kam Edward velice opatrně položil tu slečinku, která se ihned, co opustila bezpečí jeho náruče, rozbrečela. Utišit ji dokázala jedině Edwardova ruka, s níž si pohrávala do doby, než jsme vyšli ven.

„Ráda jsem tě zase viděla, Edwarde.“ Nervózně jsem přešlápla.

„Já tebe taky, Bello, a tebe taky, broučku.“ Sehnul se k Hope a pohladil ji po tvářičce.

„Doufám, že se zase někdy brzy potkáme.“ Upravil si bundu, mávl na mě a zmizel v davu.

7. kapitola - 9. kapitola

Snad se vám dnešní kapitolka líbila. Budeme moc rády za komentáře, které bohužel poslední dobou hodně ubývají, a tak bychom se rády zeptaly, jestli někde děláme nějakou chybu, abychom ji mohly napravit.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 8. kapitola: