Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 7. kapitola

18.01.2012 (12:30) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3954×

7. kapitola

Okatě jsem si svého řidiče prohlížela.

Bez větších okolků jsem svolila k odvozu. Nevím, čím to bylo, ale líbil se mi. Zvláštním způsobem mě přitahoval.

„Jsem Bella, mimochodem,“ řekla jsem po chvíli ticha a natáhla k němu ruku.

„Edward,“ pousmál se a stiskl mou dlaň. Brrr, venku je ale zima.

„Neznáme se?“ zeptala jsem se. Nejevil žádné známky toho, že by mě viděl už někdy dřív, ale já si byla jistá, že se dneska nevidíme poprvé.

„Nemyslím. Určitě bych si to pamatoval.“ Rychle se na mě podíval a pak se zase věnoval silnici.

Za volantem se zdál sebejistý. I přes hustě padající sníh jel plynule a nedělal si hlavu z toho, že je vidět sotva na krok.

Tak neviděli… Nechápala jsem, o co mu jde. Proč prostě neřekne, že mě viděl. Vždyť se tolikrát objevil na tom samém místě, co já.

Párkrát jsem klepla prsty do kolene a přemýšlela, jak bych z něho mohla dostat pravdu. Asi to nebylo důležité, ale není důvod mlžit.

„Zvláštní, nedávno jsem byla v kině – takovej pitomej horor a zdálo se mi, že…“

„V kině jsem nebyl už hodně dlouho,“ řekl, aniž by mě nechal domluvit.

„Proč myslíš, že jsem tě viděla tam?“ chytila jsem se hned.

„Dobře, tak cos chtěla říct?“ Sakra. Pousmál se. Věděl, že mě má.

„Fajn,“ kapitulovala jsem.

Zastavil. Ani jsem si nevšimla, že jsme dojeli k mému domu.

Moment…

„Jak jsi věděl, kde bydlím?“ vypálila jsem. Viditelně se zarazil. Ha, jedna jedna, pomyslela jsem si spokojeně. Teď bude muset přiznat, že jsme se už viděli a že mě nejspíš sledoval, když dokonce zná i mou adresu.

„No…“ začal. Mobil v mé kabelce začal hlasitě vyhrávat. S tlumenými nadávkami jsem tašku otevřela a přehazovala obsah sem a tam. No tak, kde je? Asi po půl minutě jsem telefon našla.

Máma, hlásal displej.

„Tohle musím vzít. Vteřinku… Mami, zavolám ti potom jo?“

„Bello, počkej…“

„Zatím pa,“ zavěsila jsem. „Tak já půjdu. Díky za odvoz,“ usmála jsem se.

„Nemáš zač. Nepotřebuješ taky odvézt ráno do práce?“ Jůůů, tak on mi nabízí odvoz? Má to snad být rande?

„Asi ne, to zvládnu. Ještě jednou díky, Edwarde,“ usmála jsem se na něj a vystoupila.

Našla jsem klíče, odemkla těžké, tmavě hnědé dveře a vešla do domu. Neubránila jsem se otočení. Pořád tam stál. Vyhopkala jsem schody k bytu a se smíchem za sebou zavřela. Tohle musí slyšet Angela.

Znovu jsem vytáhla mobil a vzpomněla si. Do háje, on se vykroutil z odpovědi. Jestli ho ještě někdy potkám, tak to z něho dostanu, určitě.

ȣȣȣȣȣ

„Bello, ty mi vůbec nezavoláš,“ vyčítala mi do telefonu máma. „Až se mi jednou něco stane, tak se to dozvíš, až bude pozdě.“ To přeháněla. Zase tak hrozná dcera nejsem. Ale má pravdu v tom, že jsem se jí včera nějak zapomněla ozvat.

Asi hodinu jsem debatovala s Angelou, načež jsme se dohodly, že než vyhazovat peníze za telefon, raději se sejdeme. Jake byl doma, takže mohl pohlídat Hope. Zašly jsme na skleničku a domů jsem se dostala až kolem jedenácté. Hlavním tématem našeho rozhovoru byl neznámý tajemný Edward, který mi včera doslova vjel do života, i když, kdo ví, jakou roli v něm hrál předtím.

„Posloucháš mě vůbec?“ ozvala se z telefonu dotčeně máma.

„Jasně, že jo. Za včerejšek se omlouvám, nějak jsem zapomněla na čas a pak jsem usoudila, že už je pozdě ti volat.“ Nebyla to pravda, ale to ona vědět nemohla. „Slibuju, že už se to nebude opakovat. A jak se vůbec máš?“ zeptala jsem se, abych zastavila vodopád výčitek.

„Mám se dobře, Phil minulý týden…“ A pak mluvila o tom, co se stalo. Phil byl mámin druhý manžel a dalo by se říct, že můj nevlastní otec. Měla jsem ho ráda, vždycky jsme spolu skvěle vycházeli. Když jsem s nimi chvíli žila, stal se mým spojencem proti mámě a to puberťáci vždycky ocení.

Jak jsem tak přikyvovala, i když mě máma nemohla vidět, a její povídání doplňovala o souhlasné mručení, zavadila jsem pohledem o hodiny.

„Mami, musím do práce, nechci zase přijít pozdě.“

„Pozdě? Jak pozdě?“

„To nic. Měj se a pozdravuj Phila, zase zavolám. Pa,“ rozloučila jsem se a mazala se rychle učesat. Po včerejšku si na mě dá Emilka pozor a nerada bych ji popouzela víc, než je nutné. Kdo ví, jestli by mě dneska George zase zachránil.

Zabalila jsem se do kabátu a šály, na hlavu narazila hučku a vydala se ven. Mínus pět stupňů sice nebylo nic moc, ale žádné velké teplo taky ne.

Chtěla jsem utíkat na metro, když jsem si všimla, že u chodníku parkuje povědomé auto. Zastavila jsem se a to už řidič vystupoval.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Říkala jsem, že to zvládnu sama.“

„Já vím, ale nemůžu riskovat, že zase někomu vběhneš pod kola,“ usmál se krásně. Jo, byl to takový ten úsměv filmové hvězdy, který dokáže rozbušit srdce nejedné holce, a já nebyla výjimkou. „Nasedej.“ Otevřel mi dveře spolujezdce a čekal, co já na to.

„Fajn, ale budu mít pár otázek,“ zašklebila jsem se a zalezla do auta.

Na tohle bych si dokázala zvyknout. Metro je fajn, ale… Však víme.

„Vážně ti děkuju,“ řekla jsem, abych nevypadala, že to beru jako fakt.

„Za nic. Já rád,“ mrkl na mě. „Tak kdy začne výslech?“ zeptal se a zařadil se do provozu.

„Třeba hned,“ pokrčila jsem rameny. „Tak zaprvé, jak víš, kde bydlím?“

„Na to už ses ptala včera…“

„Já vím,“ skočila jsem mu do řeči. „Ale neodpověděl jsi mi, takže…“ Vyzývavě jsem se na něj podívala.

„Takže… jo, máš pravdu. Viděl jsem tě. A zjistit, kde bydlíš, nebyl takový problém. Spokojená?“

„Ani nevíš jak,“ zasmála jsem se. Je možné, že to třeba něco znamená? Bello, Bello, pamatuj, jak to dopadlo s Adamem. Raději dvakrát měř a jednou řež, upozornila jsem se.

„Proč jsi pro mě přijel?“

„Je to další otázka?“ ujišťoval se.

„Je,“ přikývla jsem.

„Jak jsem říkal, nechtěl jsem, aby ses vrhla pod kola dalšímu chudákovi.“

„A pravda zní?“ Zvedla jsem obočí a upřeně se na něj zadívala. Zajímalo mě, co z něj vypadne.

„Včera jsem tě málem přejel sám, tak jsem to chtěl odčinit,“ pousmál se koutkem úst, ale na mě se nepodíval. Nebylo to sice to, co jsem očekávala, ale úsměv na tváři mi to vyvolalo.

Do nemocnice jsem díky cestě autem přijela dokonce s předstihem. To se ještě nestalo. Taky jsem toho náležitě využila. Po chodbách jsem šla pomalu, zhluboka vdechovala typickou nemocniční vůni a užívala si to.

Nakoukla jsem si do čekárny, jestli náhodou nepotkám George, včera jsem mu ani pořádně nepoděkovala, ale nebyl tam. Kdo by taky trávil v nemocnici každý den, když nemusí.

„Swanová, dneska nějak brzy, ne?“ spustila Emilka, která mě potkala na chodbě před sesternou. „Snažíte se snad vyžehlit ten včerejšek?“

„A pomohlo by to?“ zeptala jsem se trochu drze.

„Ne,“ odpověděla a přísně si mě prohlédla. „Mazejte se převléknout, když tu strašíte tak brzy, ať jste taky trochu užitečná.“

Přikývla jsem a bez řečí zmizela za dveřmi.

Den to byl jako každý jiný. Aspoň to jsem si myslela do doby, než jsem vešla do jídelny. I normálně tam panoval ruch, ale to poledne to tam bylo jako v mraveništi.

Sedla jsem si k holkám, které už zobaly svůj oběd, a nedočkavě jsem se k nim naklonila.

„Co se děje?“

„Tys to ještě neslyšela?“ Marry ztišila hlas.

„Ne, co?“

„Našlo se další,“ zašeptala.

„Další co?“ Nechápavě jsem kroutila hlavou.

„Tělo.“ Vidličkou rýpala ve svém salátu a nezdálo se, že by měla valnou chuť.

„Mluv ve větách, prosím. Jaké tělo?“

„Bello, odkud jsi spadla?“ protočila oči Carla, která seděla naproti mně.

„Odnikud,“ osekla jsem a obrátila se znovu k Marry. Carla mi může… Prostě neposlouchám drby.

„Naposledy se stalo těsně po tom, co jsi nastoupila,“ začala s vysvětlováním Marry. Měla jsem chuť na Carlu vypláznout jazyk, tak tady to vidí. „Celkem pravidelně se tu z… právě zemřelých… ztrácí krev.“ Nakrčila jsem nos. No fuj, to je téma k obědu. Ale zase… zvědavost je zvědavost.

„Ztrácí krev?“

„No jo. Jakmile odvezou těla na pitevnu, něco se stane a… Jsou kousnutá a vysátá.“ Poslední slova řekla tak tiše, že jsem ji sotva slyšela.

„Vysátá?“

„Pššt, nemluv o tom tak nahlas,“ okřikla mě Carla.

„A jak se to děje?“ Nevšímala jsem si jí a mluvila k Marry.

„To nikdo neví. Myslely jsme, že už to skončilo, ale teď zase. Je to děsivý. Všechny holky se teď bojí chodit do prádelny.“

Měla pravdu, je to děsivý.

Vůbec jsem nechápala, co si pod tím, co řekla, představit. Mrtvoly bez krve. Při té myšlence jsem se otřásla. Fuj.

Radši jsem přeladila na jinou vlnu a pustila se do jídla, i když mě veškerý hlad přešel. Už jen pár hodin ordinace a pak dva volné dny. Nemohla jsem se dočkat, až si na chvíli sednu s knížkou nebo nějakým filmem. Mohly bychom si s Angelou a Hope udělat pohádkový maraton. Malá to zbožňovala a já taky. Bude to super.

„No já zírám,“ řekla jsem, když jsem vyšla před nemocnici. „Stal se z tebe můj osobní řidič?“

„Jestli si to budeš přát,“ mrknul na mě.

„Nemůžu tě přece takhle využívat.“ I přes tuhle větu jsem se posadila. Nemůžu ho využívat, ale když už je tady.

Edward obešel auto a já si ho beze studu prohlížela. Byl to prostě fešák, moje vzpomínky na něj nelhaly.

„Domů?“ zeptal se.

„Jo.“

„S přítelem nikam nejdete?“

„S přítelem?“ Jeho otázku jsem nepochopila. Pokud jsem já věděla, žádného přítele jsem neměla. Nebo jsem se pletla?

„S tím doktorem.“ Zněl poněkud otráveně. Zasmála jsem se. Nejen, že si celá nemocnice myslela, že jsme pár, ono se to doneslo i ven. No to mě podrž.

„Jak jsi na to přišel, prosím tě?“ ptala jsem se a smála se jak blázen.

„Tak, vrabci cvrlikali,“ trhnul rameny.

„Tak to se pěkně sekli, ti tví vrabci.“

„Sekli?“ V jeho hlase byl znát zájem.

„Přesně. S Adamem jsme kamarádi,“ vyjasnila jsem to.

„Aha,“ usmál se a vyjel.

Všimla jsem si Adama, který na nás koukal od vchodu a palcem mi naznačil úspěch. To si něco vyslechnu, až ho uvidím.

„Jaký jsi měla den? Co vlastně v nemocnici děláš?“

„Jsem sestřička na dětským. Dneska bylo v práci vzrůšo, sice se to netýkalo mého působiště, ale zasáhlo to tak nějak všechny,“ vzpomínala jsem na to, co se dělo v nejméně oblíbené části nemocnice.

„Co se stalo?“

„Mizí nám krev ze zemřelých lidí.“ Bože, i když jsem to takhle řekla, tak to znělo jako naprostá kravina. Kousnutá těla bez krve. Naši nemocnici navštívili upíři, to je jasný. To nemůžu říct, nahlas, ještě by si o mně myslel, že jsem cvok. Prostě je to náhoda a hotovo, protože to není možný.

„Krev zemřelých?“

„No jo, vím, že je to nechutný, ale když někdo umře, odvezou ho na pitevnu a ti čerství,“ prsty jsem naznačila uvozovky, „jsou prý pak bez krve. Je to hloupost.“

„Nevěříš tomu?“ ptal se.

„Ne, žijeme přece v racionálním světě. No ne?“

Dneska bylo spoustu a spoustu Edwarda, užijte si to, nikdy nevíte, jak dlouho to může trvat.

Doufáme, že se kapitola líbila, a že se s námi o svůj názor podělíte. Taky bychom Vám chtěly poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Máme s nich velkou radost. :-)

6. kapitola ȢȢ Kim Ȣ zuzka88 ȢȢ 8. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 7. kapitola: