Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 17. kapitola

Odsouzený k věčnosti - 17. kapitolaŠok, strach, pláč...

 

17. kapitola

Udělala jsem, co chtěl, ale velice neochotně. Netrpělivě jsem se dívala, jak Edward více a více otvírá a pak se to stalo…

Bytem se rozlehl můj vyděšený výkřik.

Místo Edwardova mladého obličeje jsem se dívala do starého, vrásčitého, do Georgeova obličeje!

„Geor…“ chtěla jsem ho oslovit, ale slovo se mi zadrhlo v krku. Tohle nebyl George. Byla jsem přece v Edwardově bytě. Měl by tu být Edward. Mluvila jsem s ním přece přes dveře.
„To jsem já, Bello, Edward.“ Přitiskla jsem si dlaň na ústa. Nemohl to být Edward, ale zase…

Najednou jsem to uviděla. Podsaditá postava se jakoby narovnala, ramena napřímila. V šedých vlasech začaly probleskovat bronzové pramínky, prameny sílily. I kůže na obličeji se postupně vyhlazovala a jakoby smrskávala.

Jak dlouho to mohlo trvat? Minutu, dvě nebo snad pět? Nevím, ale zničehonic tam stál místo George Edward. Zapotácela jsem se. Musela jsem se chytit zdi, abych neupadla.

Edward se ke mně vrhnul a chtěl mě podepřít, ale odtáhla jsem se, co nejdál to šlo.

„Nesahej na mě,“ vykřikla jsem podivně pisklavým hlasem. Při představě, že by se mě dotkl, jsem se otřásla.
„Bello, měla by sis sednout.“ Zavrtěla jsem zuřivě hlavou. Nechci si sednout, chci odsud pryč, utéct… Ale nohy mě neposlouchaly. Stála jsem tam a zírala před sebe. Co se to právě stalo? Jak se to stalo?!
„Jak?“ zaskřehotala jsem.
„Bello.“
„Co se to stalo?!“
„Já… možná by bylo lepší…“
„Mluv!“ přikázala jsem mu rázně.
„Bello, mrzí mě to. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Miluju tě. Myslel jsem, že tě ztratím, když ti povím pravdu,“ začal. Asi čekal na nějakou moji reakci, ale mlčela jsem. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Potřebovala jsem slyšet pravdu a to hned. „Já jsem… Moje tělo… jsem prokletý. K tomu, abych vypadal takhle,“ ukazovákem ukázal na svůj obličej, „musím mít pravidelný příjem krve,“ odmlčel se.

Zalapala jsem po dechu. Co to povídá? Krev?

„Pokud ji delší dobu nedostanu, zestárnu…“

Vzlykla jsem. Takže všechno byla lež. I George byl lež! Žádný George vlastně není!

„Co jsi zač?“
„Upír,“ zašeptal. Hystericky jsem se uchichtla. Nejspíš bych měla pochybovat o jeho zdravém rozumu, ale teď, po tom, co jsem viděla… Panebože!
„Proč jsi chodil do nemocnice?“
„Neměla by ses ptát spíš na něco jiného?“ Možná měla, ale nemohla jsem.
„Proč?“
„Kvůli krvi,“ přiznal. Srdce se mi na okamžik zastavilo. Krev, ty mrtvoly… všechno do sebe začalo zapadat.
„Proč já?“ Proč jsem se musela stát součástí jeho hrátek právě já? Co z toho vůbec měl? Vždyť jsem byla jen sestra. Nebo snad chtěl…
„Líbila ses mi. Nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty,“ přerušil tok mých myšlenek. „Musel jsem tě poznat i jinak. Zamiloval jsem se do tebe. Miluju tě.“ Jeho hlas zněl zoufale. „Nemohl jsem ti to říct. Bylo to pro tvoje dobro… možná i z mé sobeckosti, ale já o tebe nemůžu přijít.“

Dívala jsem se na něj a měla pocit, že je to najednou někdo úplně jiný. Kde je ten Edward, kterého jsem milovala? Kam zmizel? Dech se mi krátil. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Tohle se mi zdá. Musí to být jen pitomý sen.  Tohle se v normálním životě neděje. Jenže on tam stál. Stál tam, díval se na mě se smutkem v očích a čekal, co udělám.

Pozorovala jsem každý kousek jeho mladé tváře a hřbetem ruky se pokoušela setřít příval slz. Nemohla jsem pochopit, že muž, kterého jsem milovala celým svým srdcem, mi lhal. Že přede mnou skrýval něco tak děsivého. Uběhla snad celá věčnost a já stále nebyla schopná něco udělat nebo říct. Teprve když Edward udělal malý krok směrem ke mně, mé nohy automaticky couvly dozadu. Najednou jsem měla strach.

Celý obličej se mu stáhnul bolestí, přesto se nevzdával. Pomalu zvedl paži. Sledovala jsem, jak se jeho ruka přibližuje k mému obličeji. Děs, který mnou prostoupil, byl ochromující. Nemohla jsem se pohnout. Vyděšeně jsem se dívala před sebe. Zarazil se.

„Je mi to líto,“ zašeptal. Líto? Tak jemu je to líto? A co konkrétně, to že je neexistující zrůda nebo… Ne, nedokázala jsem na to ani pomyslet.

Udělala jsem dva kroky dozadu, prkenně jsem se otočila, vyběhla z místnosti a pak pryč z celého bytu. Utíkala jsem tak dlouho, dokud mi nedošel dech a já si v křečích pláče nesedla na chodník.

Vzlyky se mi draly z úst, nemohla jsem to zastavit, nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem nic. Toužila jsem si tam lehnout a zůstat tak, zmrznout, umřít, cokoliv. Myšlenky mi běhaly hlavou jedna přes druhou, nemohla jsem se v nich vyznat, ale jedno bylo jasné, Edward, krev, stařec, smrt.

Jak je tohle možné? Jak to, že se v racionálním světě, kde se dá všechno nějak vysvětlit, objeví tohle… nemohla jsem na to slovo ani pomyslet. To přece…

Slzy mi kanuly po tvářích, rozklepala mě zima, ale nechtělo se mi hýbat. Byla jsem tak… podvedená, zhnusená…

„Slečno? Slečno, jste v pořádku?“ Na rameno mi dopadla čísi ruka. „Ublížil vám někdo?“ Vzhlédla jsem k tváři tak čtyřicetileté ženy. Ani jsem nepomyslela na to, jak musím vypadat.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jsem v pohodě.“ Taková lež.
„Nepotřebujete pomoct?“ Otřela jsem si mokré tváře, i přesto, že jsem stále brečela. Nešlo to zastavit.
„Děkuju, to je dobrý.“ Žena pokrčila rameny a odkráčela. Neuniklo mi, že se několikrát otočila a podívala se na mě.

I když jsem pořád nebyla schopná zastavit pláč, zvedla jsem se a udělala pár kroků vpřed. Nakonec jsem šla, kam mě napadlo, neuvažovala jsem o tom, jestli mám nějaký cíl. Pravděpodobně jsem žádný neměla.

Zase mi lhal, napadlo mě. A to sliboval, že už přede mnou nic netají a jak to dopadlo. Je to lhář! Ale kdyby to bylo to nejhorší. To by se dalo nějak zvládnout. Jenže on byl něco horšího než jen lhář. Byl to vrah, byl příšera…

Nový příval slz. Jak bych mohla něco takového pochopit, vyrovnat se s tím…

Brkla jsem. Rychle jsem před sebe strčila ruce, ale i tak jsem si roztrhla kalhoty na kolenu a rozedřela dlaně do krve. Ale komu na tom záleží. Bolest, kterou mi zranění způsobilo, nebyla ani z poloviny tak velká jako ta, která mě drtila uvnitř. A místo, aby polevovala, byla horší a horší. Rozpínala se, mačkala mi orgány, hrozila vybuchnout a zničit mě. Roztrhat mě na kousky.

Pokusila jsem se vstát. Kolena se mi ale špatně ohýbala. Šla jsem jako stará babka.

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem přece jen vyndala mobil. Další přemýšlení mě stálo rozhodování komu zavolat. Angela byla první na seznamu, ale věděla jsem, že by chtěla vědět, co se stalo, a já nevěděla, co bych jí vykládala. Vlastně jsem vůbec neměla chuť mluvit.

Adam.

Vytočila jsem ho a chvíli čekala, než to vezme.

„Bello?“
„Adame,“ vzlykla jsem.
„Bello, co se stalo? Je ti něco?“ ptal se starostlivě. Najednou jsem nemohla promluvit, v krku se mi udělal knedlík. Popotáhla jsem nosem. „Bello, jsi tam?!“
„Jo,“ pípla jsem.
„Kde jsi?“ Dobrá otázka. Neměla jsem tušení.
„Nevím,“ zavyla jsem.
„No tak, Bello, kde jsi? Přijedu pro tebe.“

Očima jsem hledala název ulice nebo něco čím bych identifikovala místo, kde se nacházím. Nadiktovala jsem Adamovi ulici a pak tam prostě stála, čekala a bulela.

Za chvíli u mě se skřípěním brzd zastavilo auto, Adam vystřelil ven a utíkal ke mně. „Bello!“ zavolal. Prohlížel si mě, jakoby chtěl zjistit, jestli nejsem zraněná. Krvavá kolena a dlaně ho asi moc neuklidnily.
„Co se ti stalo?“
„Upadla jsem,“ řekla jsem popravdě.
„Ukaž,“ zkoumal mé dlaně. „Potřebuje to vyčistit. A co se stalo předtím, než jsi upadla?“ Jak to mohl poznat?
„Já… nechci o tom mluviiit.“ Já prostě nepřestanu brečet.

Adam mě bez dalších řečí naložil do auta a odvezl k sobě domů. Nikdy jsem u něj nebyla, ale ani jsem si to nedokázala užít. Normálně bych ho popichovala, chválila mu to, možná i trochu kritizovala. Teď jsem se nechala jako loutka odvést ke gauči, na který jsem se bezvládně sesunula a koukala před sebe.

„Teď to bude trochu štípat,“ upozornil mě Adam a pustil se do čištění odřenin. Sykla jsem. Aspoň na chvíli byla bolest uvnitř přehlušena jinou. Bohužel to byl jen okamžik. Vyčistil mi i druhou dlaň a pak kolena. Zkušeně mi pak ruce obvázal, kolena prý nechá dýchat a starostlivě si mě prohlédl.
„Bello, stalo se něco, co bys nechtěla? Ublížil ti někdo?“ Ano na obě dvě otázky. Stalo se hodně věcí, které jsem si nepřála, a bylo mi jimi ublíženo, ale na to se asi neptal. Zavrtěla jsem tedy hlavou. Vypadal, že se mu ulevilo.
„Donesu ti čaj, uleví se ti.“

Nechal mě samotnou. Zavřela jsem oči a zase je rychle otevřela, protože jsem za víčky viděla tu změnu, přeměnu, nevím, jak to nazvat a o to jsem vážně nestála. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Pokoj byl hezký, moderní, jednoduše zařízený, na první pohled bylo jasné, že tu bydlí muž. Na stolku vedle pohovky jsem si všimla fotografie, ze které se na mě zubil Adam s Mary. Objímali se a vypadali šťastní. I já jsem byla šťastná, ještě před pár hodinami. Ale co z toho zbylo? Nic, nezbylo vůbec nic, jen prázdnota, která naplňovala mé srdce.

„Tady máš.“ Adam přede mě postavil bílý hrnek s kouřícím obsahem.
„Děkuju.“ I přes své rozpoložení jsem si nemohla nevšimnout, že se dívá na mobil a lehce se u toho mračí. „Promiň, narušila jsem ti program. Půjdu.“ Začala jsem se zvedat.
„Ne, to je pohodě. Jen zůstaň, nemůžeš teď být sama,“ zastavil mě.
„Ale Mary…“ namítla jsem.
„Mary to pochopí,“ usmál se. On byl vážně kamarád. Byla jsem moc ráda, že ho mám.
„Děkuju.“

Kvůli obvázaným dlaním se mi hrnek spatně držel, opřela jsem si ho tedy o kolena a přidržovala špičkami prstů, abych mohla usrkávat horký čaj. Cítila jsem, jak mi skoro vařící tekutina sklouzává krkem dolů a skoro vypaluje ohnivou cestu. Bylo to zvláštní, měla jsem pocit, že jsem celá studená, zmrzlá, i vevnitř.

Povzdechla jsem si.

„Může za to Edward, že jo?“ zeptal se Adam najednou. Mlčela jsem. „Podvedl tě?“ Podvedl, ale jinak než myslíš, odpověděla jsem mu v duchu.
„Ne, to ne.“
„Ale je to on, mám pravdu.“ Do očí se mi draly nové slzy. A to jsem si myslela, že mám slzné váčky docela vyschlé.
„Ano,“ zaskřehotala jsem.
„Hajzl,“ zasyčel. „To si s ním vyřídím.“
„Ne,“ vykřikla jsem. „Tohle… to musím sama.“ I když nemám nejmenší tušení jak. Vlastně radši nijak. Už nikdy ho nechci vidět. Zapomenu na něj a budu dál žít normální život bez vražd a… „Proč to tak bolí?“ Proč nemůžu myslet na Edwarda, aniž by mě to rvalo na kusy? Vždyť vím, co provedl, tak proč mě bolí jeho ztráta? Jsem blázen. Jinak se to vysvětlit nedá.
„To bude dobrý, holčičko,“ řekl Adam, sednul si vedle mě a objal mě kolem ramen. Opřela jsem si mu hlavu o rameno a nechala slzy volně téct.
„Já s ním nechci být, ale přitom…“
„Přitom bys za ním nejraději utíkala,“ doplnil mě. Přikývla jsem. „Přejde to, uvidíš. Možná kdyby ses zkusila trochu vyspat. Všechno pak bude vypadat jinak.“
„Nemůžu zavřít oči.“
„Zkus to, jsem tu s tebou,“ přesvědčoval mě.

Zavřela jsem tedy oči. Cukla jsem sebou, ale vydržela jsem. Nakonec jsem odpadla. Sny, které mě pronásledovaly, byly dost živé. Chvíli mě honil Edward, chvíli George, vlastně taky Edward, někdy chtěl mou krev, jindy měl ústa od krve a občas mě taky zoufale volal a prosil, abych se vrátila. Ale já nechtěla a snažila se mu uniknout.

Adam měl pravdu, ráno bylo všechno jiné. Probudila jsem se u něj na pohovce stočená do klubíčka. Už jsem nebrečela. Dokázala jsem myslet na to, co se stalo, dokázala jsem vstát a nasnídat se. Jen jedna věc zůstala stejná. Mé rozhodnutí ho už nikdy nevidět. Nemohla bych prostě žít s něčím takovým, s vrahem nevinných lidí. Ne, to bych nedokázala.


Tak a je to venku. Edward odhalil, i když nepříliš dobrovolně, všechna svá tajemství.

Toto byla pravděpodobně předposlední kapitola. Moc Vám děkujeme za komenáře, ze kterých máme ohromnou radost a těšíme se na další. :-) 


16. kapitola Ȣ Kim ȢȢ zuzka88 Ȣ 18. kapitola 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 17. kapitola:

28.03.2012 [20:47]

BellaSwanCullen8predposledná kapitola?? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon to ako fakt? Emoticon
len dúfam že si to vyriešia a budú spolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.03.2012 [20:23]

SabiennaWow! Tak to je něco! Emoticon Emoticon Emoticon Přemýšlela jsem nad pár teoriemi, ale byla jsem vedle jak ta jedle Emoticon Něco takého by mě vůůůbec nenapadlo a proto váš nápad obdivuju o to intenzivněji Emoticon Chvíli mi to připomnělo Příběh Benjamina Buttona Emoticon Ale to vaše bylo teda lepší Emoticon S tou krví to mělo šmrnc! Emoticon Belly reakce byla pochopitelná, ba bych dokonce řekla, že docela neúměrná k tomu, že předtím reagovala víc přehnaně... No, ale zas šok, to je taky fakt Emoticon Pevně doufám, že to bude mít HE, že přeci jenom ovládne Bellu láska k Edwardovi, i když je takový, jaký je Emoticon Emoticon Ti dva prostě patří k sobě... A Edward je vážně k nezaplacení, krom těch potíží, co si se svojí existencí nese Emoticon Je prostě zlatíčko Emoticon Jsem teda zvědavá, jak tohle dopadne, ale každopádně se na další kapitolu těším i netěším Emoticon Strašně nerada se s touhle povídkou budu loučit, pořádně mi přirostla k srdci Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.03.2012 [20:19]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Takto očím okále zo šoku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.03.2012 [20:18]

Jak jako předposlední kapitola? Emoticon doufám, že spolu všechno vyřeší a zůstanou spolu Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

1. lelus
28.03.2012 [20:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!