Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 13. kapitola

03.03.2012 (11:30) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3435×

13. kapitola

Bude to fajn, bude to fajn, bude to fajn, opakovala jsem si ten týden asi po třetí. Proč mi Edward prostě nezavolá? Kdybych slyšela jeho hlas, věděla bych, že je v pořádku, že se nemusím bát. Jenže to ne. On si bude hrát na nedostupného. Přece nemohl čekat, že mi bude jedna smska stačit. Ale asi čekal.

Den co den jsem volala Angele a stěžovala jsem si na nespravedlnost osudu. Sotva najdu kluka, se kterým je mi dobře, mám ho ráda a je to prostě úžasný, musí někam zmizet. Po každém takovém telefonátu mě hodinu uklidňovala, že se není čeho bát, že se brzy vrátí a budeme spolu. Na otázku, jak to může tak dobře vědět, reagovala tím, že ona má vždycky pravdu, což byla vlastně pravda, takže jsem jí prostě věřila.

Všechno to mělo aspoň jedno pozitivum. George. Zase každý den docházel do nemocnice. Pokaždé jsem si našla chvilku, abych za ním zaskočila a popovídala si s ním.

Ani jemu neunikla má skleslost a neustálé utíkání mysli. A to jsem se tak snažila, aby na mě nebylo nic vidět. Byla jsem ráda, že tu je a chtěla jsem mu to dát najevo a ne se strachovat o Edwarda, respektive o důvod jeho náhlého zmizení. Co se mohlo stát? Bylo to kvůli mně? Neutíká třeba před zákonem? Tohle všechno mi běhalo hlavou, která mě z toho bolela jako střep.

„Je všechno v pořádku, Bello?“ zeptal se mě George, když jsem za ním ve čtvrtek zase přišla. Vytrhl mě tím z přemýšlení o nesmrtelnosti brouka.
„Jasně,“ vyhrkla jsem. „Naprosto v pořádku.“
„Nezdá se mi to tak.“ Zadíval se na mě a já uhnula pohledem jako malá školačka, kterou nachytali při opisováni.
„Mně můžete říct všechno.“ Šťouchl do mě ramenem. Povzdychla jsem si.
„Když já to vykládám skoro každýmu.“
„To není na překážku, aspoň budete mít několik názorů na věc.“ Mlčela jsem. Povzbudil mě poklepáním na koleno.
„Co byste si myslel, kdyby někdo, koho máte rád, hodně rád,“ dodala jsem, aby bylo naprosto jasno, „zničehonic zmizel?“
„Jak to myslíte, zmizel?“ nechápal.
„Vypnul si telefon a pak vám napsal, že musel odjet, že je v pořádku a nemáte se bát a následně ten telefon zase vypnul.“ Rozhodila jsem nechápavě ruce.
„To udělal ten váš přítel?“ hádal. Přikývla jsem. „Asi bych věřil tomu, co píše.“
„Ale co když se mu něco stalo, co když má problémy, nebo mě už třeba nechce a prostě jen utekl?“ rozhodila jsem ruce v bezradném gestu.
„Jen blázen by od vás utíkal, Bello,“ konejšil mě stařík.
 „Třeba je blázen," zahučela jsem. Já ho vlastně skoro neznám. To, co se mezi námi událo…“ Jak mám s takovým dědulou mluvit o svém milostném životě? Asi nějak oklikou a opatrně. „Bylo to… takové rychlé, no a pak byl pryč.“
„Tak ho poznáte, až se vrátí.“ On znal na všechno odpověď.
„Třeba se nevrátí, zmizel po… po naší společné noci,“ vychrlila jsem to.

George si odkašlal a strčil si dva prsty za límeček košile.

„Stále to nic neznamená,“ řekl.

Jo, a tomu mám věřit? Edwardovu smsku jsem si četla několikrát a hledala skrytý význam, ale viděla jsem jen slova. Pokud se brzo nevrátí, tak se z toho zblázním. To je jasné.

ȣȣȣȣȣ

„Ham,“ řekla jsem a Hope automaticky otevřela pusinku. Spolkla přesnídávku a já jí dala další várku. Ona byla vděčný strávník. Stačilo, aby zahlédla odložené jídlo nebo někoho, kdo jí a už to bylo samé ham, ham, ham.

Aspoň ve společnosti své holčičky, jsem dokázala myslet na něco jiného. Nakonec mi přišlo vhod, že Jake a Angela chtěli prožít večer jen ve dvou a mě požádali o hlídání.

„Už není,“ oznámila jsem Hope, když jsem dočista vyškrabala celou skleničku. Hope se na ni smutně zadívala, pak hodila stejný kukuč na mě a bylo to jasné. Chci další, říkal její pohled.
„Nene, stačilo. Půjdeme si hrát.“ Vyndala jsem ji ze stoličky a zanesla ji do pokojíčku. Růžovobílého krásného, každá holka by si takový přála.

Usadily jsme se na zemi, skládaly kostky, stavěly komíny, které Hope téměř okamžitě bourala. Taky jsme si prohlédly hromadu knížek se zvířátky. Některé z nich dokonce vydávaly zvuky. To jsou mi vymoženosti.

Hraním jsme strávily čas do večeře. Naštěstí jsem nemusela nic vařit, Angela mi všechno připravila. Hope to zbaštila bez mrknutí oka. Ona je opravdu nenasytná. Pak už byl čas na koupání a spánek.

Ve vodě byla malá ve svém živlu a dávala to jasně najevo. Z koupelny jsem odcházela mokrá od hlavy až k patě.

Uspat Hope naštěstí nebyl takový problém. Očka se jí zavírala už při večeři, a jen co jsem zhasla velké světlo a nechal svítit jen noční lampičku, bylo vidět, že se odebírá do říše snů.

Sama jsem sebou pak práskla na gauč a čekání na Angelu s manželem jsem si krátila sledováním televize.

Hlídání mě nějak zmohlo, málem jsem to taky zalomila, ale probralo mě otevírání dveří. Ti dva se k sobě tulili a dobře jsem věděla, co budou dělat, hned jak za mnou zapadnou dveře. Ach jo, to se někdo má. Bez dalších řečí jsem se rozloučila a několikrát zopakovala, že mi vůbec nemusí děkovat, že Hope hlídám moc ráda.

Cesta domů se mi zdála nekonečná. Zívala jsem a byla mi zima a… zkrátka jsem toho měla plný zuby.

Když se přede mnou objevil dům, ve kterém jsem bydlela, v duchu jsem zajásala a už se viděla ve vyhřáté posteli. Pár metrů před domem jsem se dokonce rozběhla a schody vyklusala po dvou. Klíč jsem svírala v ruce, stačilo ho jen zasunout do zámku a otevřít. A pak jsem si ho všimla, temný stín na schodišti. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, kdo by to mohl být. Věděla jsem, že je to on.

„Edwarde!“ vykřikla jsem a běžela k němu. Popadl mě do náruče a ve tmě chodby se se mnou zatočil. Obličej jsem měla zabořený mezi límec kabátu a jeho krk. Vdechovala jsem jeho vůni, jako feťák, který se konečně dočkal další dávky.

Všechny pochyby zmizely a zůstala jen radost z toho, že je tu, že za mnou přišel, že mě objímá…

Nastavila jsem mu své rty a nedočkavě ho líbala. On na tom byl podobně. Tiskl mě k sobě a bral si má ústa.

„Strašně jsi mi chyběl,“ mumlala jsem mu do úst.
„Miluju tě,“ řekl. Ztuhla jsem. Podívala jsem se na něj, abych si byla jistá, že se mi to nezdálo, že to opravdu řekl. „Miluju tě,“ zopakoval. „Už nikdy tě nenechám samotnou.“
„Miluju tě,“ potvrdila jsem mu své city a vtáhla ho do bytu.

ȣȣȣȣȣ

Po krásné noci plné vzájemných doteků a následného dokonalého milování nastalo ráno plné otázek. Nemohla jsem je ignorovat. Musela jsem znát odpovědi, nechtěla jsem, abychom mezi sebou měli jakékoliv tajnosti.

„Kde jsi byl?“ ptala jsem se, když jsem mu uvolněně ležela v náruči po ranním přivítání.
„Potřeboval jsem něco zařídit,“ odpověděl jednoduše, ale mně to nestačilo.
„Co zařídit? Proč jsi měl vypnutý mobil, zkoušela jsem ti volat, několikrát,“ řekla jsem trochu vyčítavým tónem.
„Nebyl tam signál, proto jsem ti napsal jen smsku, trvalo dlouho, než jsem nějaký našel.“ Co mohl zařizovat na místě, kde není signál? Napadl mě akorát prales nebo nějaká poušť, ale tam zase není co zařizovat.
„Proč mi neřekneš pravdu?“ zaútočila jsem.
„Tohle je pravda, Bello,“ snažil se mě přesvědčit, ale já mu nevěřila. Něco mi říkalo, že jde o něco mnohem vážnějšího.
„Edwarde, víš, že mě můžeš říct cokoliv,“ zopakovala Georgeova slova, která měla účinky rozvazování jazyku.
„Miluju tě,“ řekl tedy.
„To jsem nemyslela,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Dávám ti všechno, co mám.“ Díval se mi do očí a vyloženě prosil, abych to nechala být a soustředila se na to, co je teď.
„Já tě taky miluju.“ Bylo to znamení, které pochopil. Vtiskl mi vděčný polibek a pak mě jen držel ve svém objetí.

Jenže… já to nemohla nechat jen tak. V hlavě mi hlodal červíček, který mě nutil přemýšlet o tom, myslet na jeho tajnosti. Díky tomu jsem měla zkažené celé ráno, ale statečně jsem se tvářila, jako že je všechno v nejlepším pořádku. Nechala jsem se odvést do práce a trochu neochotně ho nechala odjet. Napadlo mě, jestli třeba znovu nezmizí. Sice mě ujišťoval, že mě odpoledne zase vyzvedne a večer můžeme něco podniknout, ale nebyla jsem si moc jistá.

„Princ je zpátky v sedle?“ zeptal se Adam, kterého jsem potkala v hale.
„Jak to víš?“ divila jsem se.
„Tak zaprvé, mám oči, viděl jsem jeho auto a za druhé celá záříš, i když…“
„I když?“
„Děje se mezi vámi něco?“ vyzvídal.
„Jako co?“ nechápala jsem, nebo možná jo, ale rozhodně jsem o tom nechtěla začínat.
„Jsi ustaraná.“
„Tak zářím nebo jsem ustaraná? Vyber si.“
„Záříš, ale i přesto to není všechno úplně v pohodě,“ vysvětlil a měl naprostou pravdu.
„Je to dobrý… bude,“ opravila jsem se a šla se převléknout.

Dost mě překvapilo, když mi paní z recepce přinesla bílou obálku s mým jménem. Prý mi ji tu nechal jeden z pacientů, má ji dát jenom mně a nikomu jinému.

Poděkovala jsem jí a hned ji rozdělala. Písmo, které pokrývalo papír, bylo úhledné, skoro krasopisné.

Milá Bello,

velmi rád bych Vám poděkoval za chvíle, které jste se mnou strávila. Byly to nejhezčí okamžiky mého dne, nikdy Vám to nezapomenu. Byla jste jediná, která měla čas na takového dědka, jako jsem já. Budu Vám za to nadosmrti vděčný.

Tento dopis píši, abych se rozloučil. Omlouvám se, že jsem za Vámi nepřišel osobně, ale tento způsob se mi zdál lepší. Končím s léčbou a tedy i s návštěvami nemocnice. Naše společné povídání mi bude chybět.

Moc rád jsem Vás poznal, Bello. Děkuji za každý prozářený den.

Sbohem

George

Na papír dopadla první slaná kapička a rozpila slovo léčba. Ne, to nemůže být pravda. Proč se musí jedno napravit a druhé okamžitě pokazit. Já vím, nepíše, že umírá, ale pochybuju, že konec s léčbou znamená uzdravení. Nejspíš mi nechtěl přidělávat starosti poté, co jsem mu vylila své srdce. Ale mě to mohl říct. Pomohla bych mu.

Bylo pozdě. Mohla jsem říct jediné. Sbohem, Georgei.

Děkujeme za komentáře a nebudeme se zlobit za další.:-)

12. kapitola Ȣ Kim ȢȢ zuzka88 Ȣ 14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 13. kapitola: