Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odrazit se ode dna - 5. kapitola

08.03.2014 (13:15) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1235×

Bellu jsem odvezl až domů a rozloučil se s ní jemným polibkem.

Poté, co jsem se octl v autě sám bez ní, jsem pocítil, jako kdybych byl vyproštěn ze zajetí její nadpozemské bytosti a teprve teď byl schopen přemýšlet nad tím, co všechno se stalo. Můj plán bylo pomáhat jí a být pouze její přítel. Ani náhodou jsem nezamýšlel podlehnout jejímu kouzlu natolik…

Auto jsem otočil a jel opět směrem z města. Nechtělo se mi jet domů. Alice už určitě viděla, jak Bellu políbím, jak ji držím v objetí a říkám, že ji miluji. A i kdyby to nikomu z rodiny neřekla, minimálně Jasper musel něco vytušit. Neměl jsem náladu na jejich kázání. Potřeboval jsem přemýšlet.

Auto jsem nechal nedaleko za městem a vyběhl do lesů. Mohl jsem běžet dobrou hodinu. Neměl jsem moc tušení, kde jsem. Nejspíš za hranicí státu Washington. V té nejhustší lesní pustině jsem si lehl do porostu a začal přemýšlet.

Jak dlouho můžu před Bellou hrát tuhle maškarádu? Jak dlouho před ní utajím, že nejsem obyčejný člověk? Přemýšlel jsem, že ji opustím. To ale nepřipadalo v úvahu. Nemohl jsem ji nechat jen tak, na pospas jejím zdravotním potížím. Kromě mě neměla nikoho jiného.

Musel jsem si ale přiznat, že nechci zůstat z důvodu její nemoci, ale z mojí sobecké lásky k ní. v tuto chvíli jsem prostě nemohl odejít. Po dlouhé době vnitřní samoty jsem najednou pocítil lásku. Nebylo možné, abych ji od sebe odtrhnul. Příliš mě oslepila. Budu muset chvíli počkat, než si na její světlo zvyknu a budu moct vidět i něco jiného.

Nebo o našem osudu rozhodne ona. Pohrával jsem si s myšlenkou, že jí řeknu, co jsem. Možná, že v tu chvíli mě zavrhne. Nebo by mě mohla označit za blázna. Tím by se všechno vyřešilo. Všechno tohle nedorozumění… Dal by se ten polibek a celý dnešní večer považovat za nedorozumění?

Dnešní večer mi změnil život. Bylo to proto, že jsem byl tak dlouho sám? Že jsem se ve svém upírském životě zatím se žádnou lásku, žádnou takovou lásku nesetkal, a zároveň tolik neopětoval?

Celou noc jsem ležel v tom lese, zvažoval pro a proti. Došel jsem ke dvěma závěrům:

Musím jí říct, co jsem. Ale musím o svém činu nejdřív říct rodině.

Alice už věděla, s čím se chci svěřit. Ušetřila mě vysvětlování a všechny s mou situací obeznámila před mým příjezdem. Když jsem tedy vešel do domu, čekala mě celá rodina. Všem hrály v hlavách pestré názory. Před mým příchodem se ale na toto téma stihli všichni pohádat, proti byli zejména Rose a Jasper. Rose vesměs ze své nedůvěřivé a vznětlivé povahy a Jasper měl v sobě také stále zasazený pevný kořen nedůvěry ke komukoliv neznámému.

Zbytek rodiny souhlasil. Carlisle a Esme měli oba v hlavách můj obraz, doteď osamoceného a chladného upíra. To, že ta chladná bytost našla lásku, je dělala dojemně šťastnými, jako kdyby neviděli překážku silnou, jako je hranice života.

Emmett neměl žádný problém. Věděl, že když jde o spojení Edward – láska, jde o něco velkého.

Alice měla hlavu zaplněnou vidinami z naší budoucnosti. Jen útržkovité obrazy mě a Belly jako z nějakého romantického filmu. Procházky, polibky, úsměvy. Tento nezvyklý obraz mé osoby ji nadchnul víc, než se mi líbilo.

Dostal jsem tedy souhlas většiny rodiny, abych prozradil Belle, co jsem.

Nemohl jsem jí to ale říct hned. Nemohl jsem se smířit s tím, že by mě odmítla.

 Tak jsem strávil celý měsíc. Potlačoval jsem své svědomí a místo toho si užíval zatažené jarní dny s ní. Její anémie se zlepšila, začala přibírat díky mému jídelníčku a v jejích očích se každým dnem probouzel život. Život s ní bych přirovnal ke květině. Setkal jsem se s ní jako s uvadlou růží, která se každou chvíli měla zlomit. Dal jsem jí ale všechno, co jsem mohl, a ona začala kvést. Oslnila mě svou krásou víc než ta nejkrásnější kytice ještě dřív, než vykvetla. Teď, s jejími rudými tvářemi, očima, které zářily radostí, když mě viděly, a jejími vlasy, které jí dorostly až k lopatkám, jsem jí nemohl odolat. Nemohl jsem si připustit, že tohle světlo budu muset opustit. Ale čím víc ona kvetla, já věděl s každou její změnou, že už mě nepotřebuje. Že už jí můžu jenom uškodit. Své přiznání o upírství jsem tedy odsunul až do té doby, dokud nebude dokonale zdravá. Což šlo rychleji, než mi bylo příjemné.

Odpoledne jsem ji jezdil vyzvedávat z práce. Pracovala v malém obchůdku se sportovními a turistickými potřebami. Poté jsme odjeli do lesů a nekonečně se procházeli. Co se týkalo našeho fyzického kontaktu, obrnil jsem se do role zdrženlivého mladého muže. Ale i ona byla velmi zdrženlivá a pokaždé, když jsem ji políbil, bál jsem se více o její srdce než o mou sebekontrolu.

Co se týkalo Belliny krve, mohl jsem děkovat Carlislovi, že mě dotáhl do táborů pro zraněné. Tam jsem se měsíce potýkal mezi volně tekoucí krví a srdečními tepnami, až jsem dosáhl určité úrovně sebekontroly. Bella ale voněla nádherně. Možná že i to byl jeden z faktorů, který mě k ní, ačkoliv zvrhlým upírským způsobem, přitahoval. Ale pocit, že z ní saju krev, že ublížím této pečlivě vypěstované kráse, jsem nedokázal unést.

Nastalo léto. Bella už začínala něco tušit. Zásadně jsem nechodil ven, když svítilo slunce, které ona milovala. Vymlouval jsem se na práci, ale po měsících už byly mé omluvy uhozené. Bál jsem se její reakce na mou chladnou kůži čím dál víc. Bál jsem se jí příliš dotýkat, a když se osmělila ona, snažil jsem se ji co nejmírněji odstrčit. Vyhýbal jsem se jejím otázkám na mou rodinu, kterou chtěla poznat. Oni ale chtěli poznat Bellu, teprve až jí řeknu, co jsme všichni zač.

Přese všechny ty překážky, které mě trápily a pomalu, ale jistě mě začínaly dostávat do slepé uličky, jsem miloval každou vteřinu s ní.

Ona si ale postupem času začala mou zdrženlivost k ní vykládat naprosto opačným způsobem. Tím nejhorším způsobem, kterým se mohly její myšlenky vydat, zato celkem oprávněně.

Byli jsme zrovna na jedné z lesních procházek. Lesy zde přecházely v útesy s výhledem na moře a poté se opět svažovaly do údolí. Stezky jsme tady už měli vychozené a pokaždé jsme skončili na útesu, na kterém jsme se tenkrát poprvé políbili.

Bella dnes byla zaražená. Šedivá obloha a mírný déšť jí zřejmě taktéž nepřidaly na náladě. Poznal jsem, že původ její vrásky mezi očima je nejspíš vážnější než počasí. Během chůze jsem jí přejel prstem po tváři. Nereagovala.

„Bello, prosím, řekni mi, co tě trápí.“

„Já…“

„Ano?“ povzbudil jsem ji.

„Nechme to být.“

„Bello, očividně tě něco trápí. Řekni mi to.“

Bella jen zakroutila hlavou. Další minuty chůze se vázaly na ticho, dokud jsme nedošli až na náš útes.

„Chceš se posadit?“ zeptal jsem se. V podpaží jsem měl deku.

Jen zakroutila hlavou. Oči měla zabodnuté na horizontu, ve tváři ledový výraz se staženými rty. Podíval jsem se jejím směrem. Sledovala malý, ale jistě se zvětšující paprsek slunce, který se prodral mezi mračny. Obloha se začala barvit z šeda do bíla a modra.

„Už bychom měli jít,“ řekl jsem klidným hlasem, ale v nitru jsem cítil úzkost. Průrva mezi mračny se rychle šířila k nám a světlo se začalo odrážet od rozbouřeného moře.

„Blázníš? Vždyť po týdnu konečně vyšlo slunce.“

„Bello, já už musím jít…“

„Kam?“ vyštěkla tak ostře, jak jsem to od ní ještě nikdy neslyšel. „Kam zase musíš jít? Do ordinace? Za svou rodinou? Proč se mnou nestrávíš ani jeden takto pěkný den?“ Její hlas měl úplně jinou podobu. Mluvila s bolestí, hořkostí a vztekem.

„Bello…,“ začal jsem.

„Promiň,“ omlouvala se hned a její hlas opět patřil Belle, kterou jsem doteď znal. „Promiň mi to, Edwarde, já nechtěla… Nechtěla jsem být tak hrubá. Jen… Já vím, že nejsem zrovna nejlepší společnice, nebo že máš jistě mnoho jiných přátel, se kterými chceš strávit slunečné dny, spousty… dívek…“

„Bello,“ přerušil jsem ji jemně a položil jí ruku na tvář. Ona ale pokrčovala, mojí ruky si nevšímaje.

„Edwarde, já to na tobě vidím.“ Její hlas se změnil v tichý a bolestný. „Tak málo se mě chceš dotýkat, tak málo mi chceš říct… Mám pocit, že vůbec nic netuším, že jsi někdo jiný… Občas mi připadá, jako kdyby ses mě štítil…“ Belle začaly stékat po tvářích slzy a už nemohla mluvit dál. Objal jsem ji a pevně ji sevřel v náručí. Ona se mi rozvzlykala do košile.

„Prosím, Edwarde. Řekni mi pravdu,“ promluvila po chvíli.

„Miluju tě Bello. Moc.“ To bylo vše, co jsem byl schopen říct jí do vlasů. Poznal jsem, že v tuto chvíli to všechno vyvrcholilo, že mě Bella sama žádá o pravdu. Odkládal jsem to už moc dlouho. Už jí nepomáhám, ale ubližuji.

Zvedl jsem její hlavu z mé hrudi a donutil, aby se podívala do mých očí.

„Chceš znát pravdu, Bello?“

Jen přikývla.

„Tak pojď. Promluvíme si v autě.“

Nic nenamítala, když jsem ji vzal za ruku a sešel s ní kopec až k mému autu.

„Před tím, než ti cokoliv řeknu, Bello, musíš vědět, že tě bezpodmínečně miluju, ať se děje, co se děje. Miluju tě Bello. Nade všechno. Chápeš?“ naléhal jsem. Seděli jsme v autě a kolem nás uháněla zelená krajina. Bella jen přikývla, ale už jí slzy nebrázdily tvář.

Převyprávěl jsem Belle co nejjasněji a nejstručněji, co jsem, jako to souvisí s mým chováním k ní a celou mou rodinou. Stále jsem k ní natáčel hlavu, abych zjistil, jaké jsou reakce na moje slova. Její výraz mě doháněl k šílenství. Byl kamenný a nečitelný, linka jejích úst byla stažená do tenoulinké čárky.

Přestal jsem mluvit. Čekal jsem na nějakou její reakci. Nic. Jen seděla a hleděla před sebe.

„Bello, řekni něco,“ řekl jsem tiše.

„Zastav,“ odpověděla skoro neslyšitelně.

Zastavil jsem na krajnici silnice, jen pár metrů od cedule s nápisem „Seattle“. Bella otevřela dveře a vyběhla ven. Začala utíkat, co nejrychleji mohla. Bleskově jsem zapřemýšlel. Mám ji nechat utéct? Má teď ze mě strach? Myslí si, že ji zabiju?

Upíří rychlostí jsem doběhl k ní a jemně ji chytil za rameno.

„Bello.“

„Pusť mě!“ vykřikla, v očích měla opět slzy.

„Bello, já ti nechci ublížit. Nikdy bych ti neublížil. Vysvětlil jsem ti, že na lidi nevztáhnu ruku, tedy chci říct na jejich…,“ zamotal jsem se do vlastních slov. Jakožto upírovi se mi tohle nikdy nestalo. Ale to, že právě můžu přijít o to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, mě učinilo neobyčejným vystrašeným a nemyslícím mužem.

„Já vím… Bože, tohle teď vůbec nechci řešit! Prostě mě nech odejít!“

„Kam půjdeš?“

„Já nevím! Pryč z města!“

„Ne, Bello…“

„Já už opravdu nevím, kde mám žít. Nevím, co mám děla, kam mám jít. Myslela jsem, že tohle místo je pro mě to pravé, že ty jsi ten pravý… A pak zjistím… že jsi upír!“ Poslední slovo vypískla v zoufalém pláči. „Já… Já jen potřebuju přemýšlet, Edwarde. Nech mě jít. Nech mě.“

Po těchto jejích slovech, která mi zabodla do sotva pár týdnů obživlého srdce meč, jsem pustil její rameno. Jen jsem tam stál a díval se, jak utíká k městu a vlasy jí vlají spolu s letními šaty. Slyšel jsem její vzlyky, jak se vzdalují spolu s její siluetou. Slyšel jsem její splašené srdce a přerývaný dech, viděl jsem ji v myslích kolemjdoucích, dokud se mi neztratila úplně.

Byl jsem mrtvý. Cítil jsem se mrtvý. Ležel jsem v lese hluboko v horách, daleko od měst a lidí. Byl jsem součástí kamene pode mnou. Přemýšlel jsem, jestli jsem jí tak připadal. Jako kámen. Jestli si to uvědomila poté, co jsem jí řekl, že jsem upír, který nemá krev, bijící srdce, tělesné teplo. Jestli to byla má kamenná kůže a chlad, co jí vehnalo jako první slzy do očí. Nebo to byly mé upíří oči, které ji hnaly tak daleko ode mě, nebo snad jen každé slovo, které vyšlo z mých úst vraha? Z úst, které do mého těla nabíraly krev, z úst, která políbila?

Rozvzlykal jsem se. Plakal jsem. Bez slz. Cítil jsem se tak vinen za to, že jsem vůbec vstoupil do jejího života, za to, že jsem byl důvodem slz v jejích očích.

Nakonec jsem vstal a začal běhat. Běžel jsem několik dní. Běžel jsem na sever, běžel jsem až tam, kde byl sníh. Kde teď je ona? Někde na jihu, kde je léto, daleko ode mě.

Byly to dva dny, co jsem strávil na severu, sledoval ledovce, jak plují po moři. Rozebíral jsem v hlavě každou chvíli, kterou jsem s ní prožil. Rozřezával jsem své myšlenky na ty nejmenší kousky, zkoumal každou vteřinu, kterou má upíří mysl zaznamenala. Vzpomínal jsem na každý pramínek vlasů, který zdobil její tvář, na její dokonalé oči, tak oddané a milující, které se rázem změnily ve studnice bolesti a hořkosti. Vzpomínal jsem na její ruce, jemné a teplé, když jsem je svíral, na její štíhlý pás panenky, když jsme šli spolu z kina. Miloval jsem ji, tak moc jsem ji miloval…

Ale tomu je teď konec. Zase se vrátím zpět. Za rodinou, za životem, který jsem žil předtím, než jsem ji potkal. Hořce jsem se usmál. Žil bylo moc silné slovo. Přežíval bylo správné. Život, který jsem přežíval, než jsem ji potkal.

Návrat mi trval den a půl běhu. Ani mi nepřišlo, že jsem byl pryč celkem sedm dní. Ještě den a Carlisle by se mě vydal spolu s rodinou hledat. Já ale dny nevnímal.

Začal jsem dopoledne pracovat v ordinaci, odpoledne studovat, v noci dělat výzkum a ráno zase znovu. Přežíval jsem takto celý další týden.

Když jsem šel jeden večer z ordinace kolem Green Lake parku, zaslechl jsem někoho, jak se pohnul ve stínu. Nahlédl jsem dotyčnému do hlavy. Nemohl jsem. Prudce jsem se otočil. Seděla tam ve tmě na lavičce, na sobě ty stejné šaty jako v ten večer, co ode mě utekla. Na kolenou objímala malou tašku.

Pohlédla na mě zničeným pohledem. Obličej měla plný slz, oči zarudlé a opuchlé.

„Promiň mi to. Prosím, Edwarde, prosím, promiň,“ vzlykala tiše a stále silněji drtila tašku na jejích kolenou.

„Bello…,“ přišel jsem k ní a nevěřícně si ji prohlížel. Byla tady, byla to ona.

„Edwarde. Prosím, jen řekni, že mi odpouštíš,“ vzlykala.

Přisedl jsem si k ní a položil jí ruku na tvář. Hned se k ní přilnula a přitiskla na ni svou dlaň.

„Bello. Tehdy v tom autě jsi mi potvrdila, že rozumíš mým slovům, že tě nekonečně miluju. Bello, já bych ti nikdy nedokázal nic vyčítat.“

V tu chvíli přitiskla své rty na mé. Bylo to nečekané gesto, které mě naprosto odzbrojilo. Její polibek byl plný té nejnaléhavější touhy. Ruku mi zabořila do vlasů, já ty své obtočil kolem jejího pasu. V tu chvíli, kdy jsem byl schopen její toužebný polibek oplatit, jsem pochopil, že mě svírají stejně silná pouta, jako ji. Pouta touhy.

Vzal jsem ji do náruče a ve zlomku vteřiny byl u ní doma. Upíří rychlosti jsem vyběhl schody a vyrazil dveře do jejího bytu, které chabě bránilo několik zámků. Za celou dobu nebyl náš polibek přerušený.

Oba dva jsme byli plní nekonečné touhy jednoho po druhém.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odrazit se ode dna - 5. kapitola: