Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz ze dna 9. kapitola

25.01.2010 (09:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2963×

9.

(pohled Victorie)

Nastavovala jsem tvář jemnému mrholení. Kapičky vody mi ulpívaly ve vlasech. Bylo velmi brzy ráno a přesto jsme už s Bellou stály na parkovišti před školou. Opíraly jsme se líně o auto, ale uvnitř nás to napětím jen hrálo. Doma jsme však už nedokázaly vydržet.

Se zavřenýma očima jsem vdechla do plic tu směsici pachů. Ve vlhkém vzduchu se šířila lidská vůně. Já však čekala na jinou, nasládlou. A také jsem se nakonec dočkala. Chvíli před začátkem vyučování, ještě později než obvykle, se přiřítila dvě auta. Ozvalo se hlasité bouchnutí dveří a ke mně se doneslo několik vůní, včetně té, na kterou jsem tak nedočkavě čekala.

Otočila jsem tvář tím směrem a líně jako kočka se přivřenýma očima zadívala na Rosalii. Přes rty se mi roztáhl spokojený úsměv. Parkovištěm se rozléhalo skřípání podpatků, jak si to zuřivě šinula ke škole. Měla na sobě šaty, které štědře obepínaly její postavu a na zádech se jí zkrabatily. Dokonce i ten její hromotluk se od ní držel v uctivé vzdálenosti.

"Hej Rose!" vykřikla jsem na ni. "To jsi se včera tak nadlábla? Nějak jsi nám přibrala."

Tak tohle za to stálo, ten pohled na Rosalii, která zalapala po dechu. Ostatní Cullenovi také. Vrhli se po ní. Neměli však šanci. Rosalie se jako rozzuřený býk vrhla kupředu. Ignorujíc zda by ji někdo mohl zahlédnout.

"A sakra!" zaklela za mnou Bella a strhla mě za paži sebou.

Měla pravdu, tady bylo nejlepší hezky zmizet. Přehoupla jsem se přes kapotu našeho auta a prchala za Bellou. Pár metrů za parkovištěm začínal les a tam jsem byla jako doma. Prokličkovávala jsem mezi stromy. Bella běžela kousek ode mě a co chvíli se otáčela. Po každém takovém pohledu ještě zrychlila.

Rosalie se řítila přímo za námi. Podle zvuků se jen výjimečně obtěžovala nějaký strom oběhnout. Bylo mi jasné, že pokud se jí dostanu do rukou, skončím jako většina toho, co se jí momentálně postavilo do cesty, na kousíčky.

"Rosalie ne!" ozval se mi Edwardův hlas za zády. Zřejmě se mu ji podařilo dostihnout a skočit na záda. Následovala hlasitá rána. Neodolala jsem tomu pohledu a otočila hlavu. Edward se otřeseně zvedal z podstromu, zatím co Rosalie se držela stále za mnou a vztekle cenila zuby.

Ze strany jsem zaznamenala další pach. Do háje! Jak se jim podařilo takhle nadběhnout?! Některý z nich mě oběhl a mířil si to přímo na mě. Čekala jsem, kdy se na mě vyřítí, ale v následujícím okamžiku se vše seběhlo v neuvěřitelné rychlosti, že jsem to téměř nedokázala postřehnout.

Někdo zboku sejmul Rosalii a přišpendlil ji k zemi. Cullenovi vyděšeně vykřikli a vrhli se jí na pomoc.

Prudce jsem zabrzdila, až se mi nohy zabořily do hlíny. Vlasy mi zavlály, jak jsem se prudce otočila a zůstala zírat na scenérii přede mnou. Felix jednou rukou držel Rosalii pod krkem a tiskl k zemi, zatím co hleděl ostražitě na zbytek její rodiny. Ti vztekle vrčeli a Emmett se bez jediného zaváhání vrhl po Felixovi.

Rosalie byla náhle volná. Já jsem se jí úplně vykouřila z hlavy. Vyděšeně se vrhla ke zbytku rodiny a hleděla na ty dva, kteří se právě po sobě chystali skočit.

(pohled Belly)

Felix uvolnil ruku a nechal Rosalii vyklouznout. Sám se postavil do bojového postoje a čekal na Emmettův útok. Ten jen koutkem oka zaznamenal, že je Rose v pořádku a pak už se vztekle soustředil jen na svého protivníka.

Páni, tak tohle byl opravdu pohled pro bohy. Emmett byl obr sám o sobě, ale Felix jej ještě o půl hlavy převyšoval. Neměla jsem však šanci se tím příliš dlouho zabývat, jelikož Emmett se po něm zuřivě vrhl. Felix jeho útok čekal a hravě odrazil.

Ani jsem se nepohnula, nenadechla. Ten pohled byl prostě dechberoucí. Po celém okolí se ozývaly hlasité rány úderů kamene o kámen. Emmettovi jeho zuřivost dodávala ještě větší sílu, ale přesto to nestačilo. Felix mu s ledovým klidem uděloval jednu lekci za druhou. Měl plynulé pohyby, které získával desetiletími praxe a stovkami soubojů, které vyhrál.

Nikdo se neodvažoval pohnout a jen jsme sledovali tohle divadlo. Emmett znovu dopadl na zem a rukou se chytil za ránu na předloktí. Bylo na něm vidět, že už je vyčerpaný. Hojení drobných zranění jej obíralo o stále více síly.

"Už ti to stačilo?" zeptal se naprosto klidně Felix.

Odpovědí mu bylo jen vzteklé zavrčení stále ještě ležícího Emmetta.

"Neber si to osobně, dostat mě k zemi se povede jen málokomu," zazubil se sebevědomě Felix. Bylo mi jasné, že Emmett doufal v to, že právě on do té menšiny patří. Byli jak malí kluci, neustálé přetahování o hračky, kdo ho má většího a kdo je větší machr.

Po rtech se mi mihl potutelný úsměv. Zaštítila jsem svůj pach a neslyšně zula boty. Bosá jsem se pak co nejrychleji a zároveň nejtišeji rozběhla přímo k Felixovi. Jednou nohou jsem ho kopla zezadu do kolene, abych mu narušila stabilitu. Celou vahou jsem mu pak doskočila na hruď. Což nebylo zas tak moc těžké. Byla to opravdu pořádná přistávací plocha.

Lesem se rozlehla hlasitá rána, jak dopadl na záda. Z podřepu jsem se postavila stále stojíc a shlížejíc mu do tváře.

(pohled Edwarda)

Bylo mi jasné, že Emmett nemá šanci. Vztekle sice stále na Felixe dorážel, ten jeho útoky s ledovým klidem odrážel. Nakonec Emmett zůstal ležet v listí. Znovu se už o nic nepokusil, ačkoliv to v něm stále více vřelo. Došlo mu, že nemá šanci a to ho štvalo ještě více. bylo to snad poprvé, kdy mu jeho síla byla k ničemu.

"Už ti to stačilo?" optal se ho Fellix, kterého tenhle boj spíše unavoval. Nechtěl mu doopravdy ublížit. To byl také jeden z důvodů, proč jsme já ani Jasper nezkoušeli zasahovat. Jediná újma která zde byla nevyhnutelná bylo Emmettovo ego.

"Neber si to osobně, dostat mě k zemi se povede jen málokomu."

Mít taky výcvik z Volterry, rozsekal bych tě na kousíčky. Zavrčel v mysli Emmett. Konečně se však zvedl a poodstoupil k nám. Rosalie se mu vrhla okolo krku a on ji pevně objal.

Sledoval jsem ty dva, že mi málem unikl nepatrný pohyb Belly za Felixovými zády. Na rtech jí pohrával mírný úsměv a očima upřeně pozorovala každý Felixův pohyb. Její boty na vysokém podpatku skončily ležet na zemi. Ztuhl jsem hrůzou, když se rozběhla neslyšně přímo k Felixovi. Chtěl jsem se vrhnout vpřed, ale bylo mi jasné, že bych jí v tom už nestihl zabránit.

Mrštně se jí, k šoku nás všech, podařilo dostat Felixe k zemi. Emmett s hýknutím udělal nevědomky krok vpřed. Stejně jako my však zíral na drobnou Bellu stojící na Felixovi.

Chvíli bylo ticho, až jej prolomil Felixův hlas.

"Tedy kromě tebe, zlato," pousmál se.

Sledoval jsem je a jen pomalu mi docházelo o co tu jde. Felix dlaněmi přejel Belle od bosých chodidel až kousek nad kolena, kde ji uchopil a vyhodil vzhůru. Než dopadla opět dolů, stál již na nohou a chytil ji svými tlapami.

Bella mu dosahovala po hruď a v jeho objetí se doslova ztrácela. Přesto ho obdařila takovým bezstarostným a vřelým úsměvem, až se to ve mě vše sevřelo.

"Co tu děláš?"

Felix ji nechal po svém těle sklouznout až na zem a konečně z ní oddělal ty své pracky.

"Měl jsem něco donést Carlislovi a také," mrkl na Bellu, "bez tebe začínala být ve Volteře nuda."

Měl jsem chuť vrhnout se na něj vlastníma rukama, jen silné vlny klidu, které ke mě Jasper vysílal mi v tom zabránily. Představa toho monstra a Belly... Zaskřípal jsem zuby.

"A seš nahranej," zamumlal ke mě Emmett a já měl chuť ho praštit do jeho ještě hojící se ruky.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz ze dna 9. kapitola: