Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz ze dna 5. kapitola

17.01.2010 (15:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2852×

5. kapitola

(pohled Edwarda)

Sledoval jsem vosu, jak se snaží bezmocně prorazit okenní tabulku. Narážela stále do skla a tichou třídou se ozývaly tupé nárazy. Příliš dlouho už nevydrží. Toužila po něčem nedosažitelném, stejně jako já. Po slunci, které mohlo být tak blízko a přesto jste se k němu nemohli dostat. Ona to však měla snadnější.

Nenápadně jsme vstal a chytil vosu do ruky. Vyděšeně bzučela, dokud jsem ruku neprostrčil ven a nepustil ji. Okamžitě odletěla. Dosedl jsem zpět do své lavice a zadíval se do knihy. Myšlenkami jsem však byl úplně jinde. Stále jsem nedokázal zapomenout na Bellu. Nikdy to nedokážu. Její tvář se mi objevila vždy, když jsem zavřel oči.

Bylo to už osm let a přesto jsem to cítil jako by to bylo včera. Ublížil jsem jí, ale jinak to nešlo. To jediné mě drželo nad vodou, abych se nezbláznil. První roky jsem nedokázal vydržet ani se svou vlastní rodinou. Utekl jsem zbaběle od nich a utápěl se sám ve svém žalu.

Pokoušel jsem se najít i Victorii, ale marně. Jako by se po ní zem slehla. Věděl jsem, že se mi bude chtít pomstít, ale nemusela spěchat, měla na to celou věčnost. Trochu jsem i doufal, že se jí to povede.

Konečně zazvonilo a já posbíral své knihy. Pomalu jsem se šoural na parkoviště. Ostatní tu ještě nebyli, tak jsem se opřel o kapotu a s pohledem upřeným na zem se opět zamyslel. Do nosu mě uhodila nasládlá vůně. Zvedl jsem překvapeně oči a šokovaně se zadíval do narezlých očí, které mě přes parkoviště sledovaly.

Ne, to nebyla přesná barva. Byly karamelově hnědé s rudými tečkami. Zíral jsem neschopen pohybu přímo na Victorii. Ona mi oplácela pohled s pobaveným úsměvem. Zamrkal jsem, ale byla to opravdu ona. Stála si tu naprosto klidně mezi tolika lidmi. Z hrdla se mi ozvalo tiché vrčení. Cítil jsem, jak se mi tělo napíná v touze po ní skočit.

"Edwarde?"

Alice došla až ke mě a nervózně mi položila ruku na rameno. Já se na ni ani nepodíval a tak putovala po mém pohledu. Přesně jsem věděl, kdy ji zahlédla, protože jí z úst uniklo zděšené zajíknutí.

Propalovali jsme ji pohledem, vědomi, že nemůžeme nic udělat. Bylo zde příliš lidí. Už nám však neunikne. Victorii to bylo zřejmě jedno. Její samolibý pobavený škleb se naopak ještě více rozšířil. Nám brzy došlo proč. Ucítili jsme dalšího upíra. Nebyla tu sama. Vzduchem se nesla sladká vůně, která mi však byla něčím neuvěřitelně známá.

Ohlédl jsem se. Tohle přece není možné!

Od školy přes parkoviště kráčela Bella, má Bella! Neschopen pohybu, neschopen slova, jen jsem ji sledoval, jak sebevědomě míří přímo kolem nás. Vlasy se jí v rytmu její chůze vlnily po zádech a šířili ještě více její sladkou vůni.

Její tvář jsem viděl jen z profilu, neotočila se k nám, ačkoliv nás musela také cítit. Byla to ona a přesto byla úplně jiná. Nikdy neměla ráda pozornost, ale teď jako by ji ani nevnímala, ačkoliv se za ní otáčela půlka parkoviště.

Viděl jsem ji tak nejen svýma očima, ale i desítkami jiných. Měla na sobě jen šortky a krátké tričko sotva do pasu. Odhalovalo více než štědře její bledou pokožku, pod kterou už neproudila ani kapka krve. Byla jako my.

To vědomí mi doslova podlomila kolena a já se ztěžka opřel o kapotu. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet kdo jí to provedl. Victoria se musela vrátit do Forks. Nedokázal jsem Bellu ochránit.

Naprosto na dně jsem sledoval, jak došla až k ní a o něčem se tiše baví. Teprve pak se otočila našim směrem. Její oči přimhouřeně přejížděli po mých sourozencích, kteří mezitím dorazili, až doputovala ke mě. Vpíjel jsem se do těch zlatavých očí.

Ne však dlouho, odvrátila se ode mě. Společně s Victorií na sedly do červeného porche a se zakvílením brzd vyrazily z parkoviště. Stál jsem zhrouceně opřený o auto a nedokázal jsem se ani pohnout.

"Musíme ho odtud dostat," zavrčela Rosalie.

Emmetovi paže mě podepřely a postrčily na zadní sedadlo volva. Neprotestoval jsem. Sotva jsem vnímal, co se okolo mě děje. Stále jsem měl před očima její krásnou tvář se zlatavýma očima. Očima, které byly úplně jiné, než jaké měla moje Bella. Tyhle byly chladné jako led.

Tohle se přece nemohlo stát. Svěsil jsem hlavu do dlaní. Jako by z dálky jsem zaslechl Esmin starostlivý hlas.

"Edwarde?"

Ostatní mě táhli z auta a Esme ke mě vyděšeně utíkala.

"Co se stalo?" ohlédla se po ostatních, když si uvědomila, že já nejsem schopen jí cokoliv vysvětlit.

"Bella," hlesla Alice a Esme ztuhla, "zahlédli jsme ji před školou, je upírka a byla tam s Victorií."

Esme si mě přitiskla ještě více k sobě. "Bella je tady? Naše Bella? Co tam dělala s Victorií, proč jste ji nepřivedli?"

Byla zmatená. Z toho co slyšela i z našich bolestných výrazu.

"Byla tam, ale tvářila se, že s námi nechce nic mít."

Zahlédl jsem, jak se Jasper vytratil. Esmina bolest byla ta poslední kapka. Nedokázal to snést. Esme měla pocit, jako by svou dceru ztrácela znovu. Tentokrát to však bylo možná ještě horší. Tenkrát jsme mohli doufat, že je to pro její dobro, ale nyní jsme pochopili, jak všechna ta bolest byla zbytečná.

"Přece ji nemůžeme jen tak nechat odejít, ne teď," zaprotestovala Esme.

Její rozrušený hlas přilákal i Carlisla z jeho pracovny. Vyběhl před dům a jen co uviděl Esme, objal ji ve svých pažích. Vzhlédla k němu s bolestným pohledem.

"Bella je tu. Ona nás už ale nechce. Nemůžeme to tak přece nechat."

Upírala na něj pohled plný naděje. Carlisle se rozhlédl po nás ostatních, všichni jsme byli v koncích. Jak můžeme bojovat o někoho, kdo o to nestojí.

"Zkusím zjistit co půjde."

Seděli jsme obýváku a čekali. Carlisle byl už přes půl hodiny ve své pracovně. Když konečně cvakly dveře, všichni jsme nadskočili. Já už se také trochu sebral. Snažil jsme se tvářit k vůli ostatním co nejklidněji, aby si nemuseli dělat starosti i o mě.

"Mluvil jsem s pár známými. Bella vystupuje s Victorií jako sestry Loganovi. Přistěhovaly se před dvěma dny."

"Sestry?!" vyjekla Alice.

Zaskřípala zuby. Bella byla její sestřička. Její křehká sestřička. Slyšel jsem jak uvnitř řve vzteky. Bolelo ji, že její místo zabrala ta zrzavá mrcha. Podrážděně se podívala i na mě. Kdybych ji neopustil, nic takového by se nestalo.

Měla pravdu.

Zvedl jsem se z křesla a aniž bych se podíval na ostatní, vyrazil ke dveřím.

"Edwarde?" zaslechl jsem Esme.

"Jdu za ní."

Potřeboval jsem s ní mluvit. Vidět ji. Nedokázal jsem tu jen tak sedět. Stále jsem ji měl před očima. Vypadala jinak, ale pořád to přece byla moje Bella.

Zároveň jsem však neměl ani tušení, čím vším si musela projít za tu dobu, co jsem ji opustit, co ji našla Victoria. Vše se ve mě rvalo. Bolest nad tím, že přišla o to co jsem se jí tak úpěnlivě snažil ponechat a zároveň i ten pocit nekonečného štěstí, když byla nyní tak blízko.

Kdybych mohl, udělal bych to jinak. Ale jak? Změnil ji? Nechal ji neustále riskovat svůj život a cestovat s námi z místa na místo?

Běžel jsem a hlavou se mi myšlenky míhaly rychleji, než krajina okolo.

* * *

(pohled Victorie)

Sledovala jsem po očku Bellu, zatím co jsem se řítila od školy. Byla duchem úplně mimo. Jen sledovala nepřítomně stromy míjející cestu. Snažila jsem se vyčíst v její tváři, co se v ní odehrává, ale marně. Vždy byla jako zavřená kniha. Ačkoliv jsem ji znala lépe než své boty, než svých dvacet osm párů bot, nedokázala jsem proniknout tím valem, co okolo sebe měla.

Jen jsem doufala, že to zvládne. Tohle byl můj nápad. Setkat se opět s Culleny. Doufala jsem, že je na to dostatečně připravená. Za ty roky jsme toho spolu už prožily hodně a já poznala jak je silná.

Z jednoho však měla stále strach. Setkání s Culleny a především s ním. Žít však v neustálé obavě z něčeho, co se stejně jednou stát musí, to nemělo smysl. Žijeme příliš dlouho a volíme si místa, kde je riziko našeho odhalení lidmi co nejmenší. Je lepší tu volbu udělat sama.

To byl také důvod, proč jsme tady. Nebylo vůbec těžké je najít. Dokonce jsme se přihlásily na stejnou školu. Za ty dva dny jsem několikrát zaváhala, jestli je to opravdu tak dobrý nápad. Tvářila se však odhodlaně.

Konečně se obrátila ke mě.

"Co takhle si zajít na lov."

Měla klidný výraz. Žádná bolest, smutek nebo vztek. To vše nasvědčovalo jediné. Uvnitř ní to vřelo. Všechno to potlačovala uvnitř. Proto asi i ten lov, protože oči měla ještě světlé, bez jediné stopy po žízni.

"Tak se zajedeme podívat co tu mají na jídelníčku," řekla jsem s nadšeným podtónem v hlase a zatočila na lesní cestu.

Lov jsem milovala. Jen škoda, že kvůli Belle jsem musela pít tu nahořklou zvířecí. Časem jsem si zvykla, ale taková mladá dívčina by na zub rozhodně nebyla k zahození. Sem tam jsem uklouzla, ale stejně jako já jsem se přizpůsobila tomu, že hlavní složkou mého jídelníčku byla zvěř, tak ona přijala, že občas se to vydržet nedá a na pár dní si odskočím na menší výlet.

Porche na takový terén moc stavěné není, tak jsme musely brzy po svých. Nadšeně jsem vyskočila z auta a společně s Bellou jsme pohodily boty do auta. Teď už nám nic nebránilo svobodně se rozběhnout za svými smysly. Jen ty nás totiž řídily, když jsme nechaly vyjít na povrch naši přirozenost.

A byl to fantastický pocit, cítit, že ten nejhorší predátor jste tu jen vy.

Lov příliš dlouho netrval. Nebyl ze žízně, spíše jen pro odreagování. Ani na Bellu jsem nemusela čekat dlouho. Během okamžiku jsme opět zamířily na asfaltovou cestu. Tohle místo se mi líbilo. Nikde ani živáčka.

Tedy pokud nepočítám tu postavu před námi na silnici. Přes rty mi přelétl úsměv. Takže Edík se nám konečně sebral z toho šoku. Měla jsem chuť najet mu přímo do té jeho bezbranné tvářičky. Tohle však nebyl můj boj.

Pohlédla jsem na Bellu. Bez hnutí sledovala postavu, ke které jsme se rychle blížily. Bylo to fakt zvláštní. Jeden koukal na druhého. Bella na něj nehybným pohledem bez jediného záchvěvu emoce a on na ni s tak zoufalým pohledem, že mi ho až skoro bylo líto.

Skoro.

Čekala jsem na první náznak co chce Bella dělat. Nehnula brvou, ani když jsme prosvištěly přímo kolem něj.

"Takže to necháš na příště?"

Zeptala jsem se zklamaně. Doufala jsem, že ho pořádně setře.

"Nemyslím," zamumlala.

V příštím okamžiku se už zapřela pravou rukou o sedadlo a jediným ladným pohybem vyskočila na silnici. Vůbec jsem to nečekala. Cukla jsem sebou překvapením, až poskočilo celé auto.

Jela jsem dál. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala Bellu, jak zůstala stát bosýma nohama na silnici. Edward po krátkém zaváhání vykročil k ní. Teprve pak se mi ztratili v dálce.

Tak tohle bude zajímavý. Hodně.

A já o to rozhodně nechci přijít. Strhla jsem volant ke krajnici a nenápadně vyrazila nazpět po svých.

<< >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz ze dna 5. kapitola: