Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz minulosti - I. kapitola

19.08.2009 (15:32) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2481×

1. LEPŠÍ BUDOUCNOST

Zpětně jsem se podívala na ten krásný ostrov Esme. Připadá mi to jako kdybych na něm nechala kus sebe. Svým způsobem jsem si ho zamilovala. Když vzpomínám na ty dny plné vášně a lásky, myslí mi probíhají všechny okamžiky strávené s mým…manželem. Zní to divně, však jsem si ještě nezvykla. Jeho požadavek byl, že se za něj provdám. A to jsem udělala. Náš společný kompromis. Něco za něco. Myslím, že je to příjemná změna. Jako bych začala nový život. Zítra se vrátím domů k mojí nové rodině – Cullenovi, ke kterým teď patřím - skoro se vším všudy. Oni jsou to nejlepší, co mě mohlo potkat. Šli jsme s Edwardem naposledy ruku v ruce po cestě zalité sluneční září, slunce zapadalo, rozzářilo jeho tvář na miliony třpytících se diamantů, tenhle krásný obraz si chci zapamatovat. Byl jen můj. Navždy. Teď mi ho už nic nevezme.

Povzdychla jsem si, a tím jsem přilákala Edwardovu pozornost. Doteď byl zamyšlený, duchem jinde. Pozoroval mě se zvednutým obočím a čelo se mu zkrabatilo přemýšlením. Ten pohled znám, snaží se přečíst moje myšlenky, ale oba víme, že to nejde, jsem jediná na koho Edwardův dar neplatí. Mě to uklidňovalo, ale vím, že jemu to vadí, proto po mě chtěl vždy vědět, kam se v myšlenkách toulám. Mlčky jsme došli k lodi, která nás měla dopravit do Ria. Přepadal mě ještě větší smutek.

Krk mi ucpal ten známý knedlík a pocit, že budu plakat mě tížil u srdce.

Edward se mě snažil rozveselit: „Bello, miláčku, myslím, že Esme bude více než ochotna nám někdy svůj ostrov půjčit.“ Když přidal můj oblíbený pokřivený úsměv, zapomněla jsem na svoje trápení a soustředila jsem se na srdce, které se mi pokoušelo vyskočit z hrudi. Cesta lodí mi připadala kratší, než cestou sem. V Riu jsme nasedli do letadla. Byla jsem unavená, řekla jsem si, že neuškodí když oči na chvíli zavřu. Položila jsem si hlavu na Edwardovu tvrdou, studenou hruď, ovinul mi jednu paži kolem pasu, druhou mě hladil po tváři a skoro neslyšně mi broukal moji ukolébavku. Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a spánek mě přemůže. Ale než mě jeho sametový broukající hlas poslal do říše snů, nechala jsem svoje myšlenky, aby se rozutekly. Myslela jsem na podstatnou věc, která mi stále dělala hlubší vrásky. A to byla moje obnova. Celou dobu od svatby se Edward nezmínil, kdy mě hodlá proměnit. Nechtěla jsem s tím začínat teď, ale vím že ho to trápí více než mě. Stále si o mě dělá starosti. Bojí se, aby se mi něco nestalo, ale i přes to s mojí proměnou nespěchá. Občas nedokážu jeho mysl pochopit. Teď je to ten případ. V některých chvílích bych ráda věděla, co mu probíhá hlavou a co ho tak tíží. Dále jsem už nad tím nechtěla přemýšlet, tak jsem se soustředila na jeho pravidelné oddechování a nechala volný průchod snům.

Probudil mě až Edward něžným polibkem, který mi ihned rozbušil srdce. Otevřela jsem oči a první co jsem uviděla, byla jeho andělská tvář na níž měl omluvný výraz.

„Bello, omlouvám se, že jsem tě vzbudil, ale oni mě donutili.“ S těmito slovy pohodil hlavou směrem ke dveřím. Posadila jsem se, otočila jsem hlavou směrem kam před chvílí ukazoval a uviděla jsem je tam všechny, tedy skoro všechny – Rosalie tu nebyla, takže mě stále nemá ráda. Tato myšlenka mě rozesmutnila, ale ne nadlouho. Ostatní tu byli. Alice měla na tváři svůj nejkrásnější úsměv, ne že by všechny nebyly krásné, ale já jsem věděla, že tenhle úsměv je jen pro mě. Carlisle měl radostí rozsvícené oči, jako by dítě právě dostalo dárek, co si vždycky přálo. Esme měla ve svých radostí rozsvícených okrových očích mateřskou lásku, věděla jsem jak moc mě chce obejmout. Emmett se rošťácky usmíval a vím, že až bude mít šanci, donutí mě svojí narážkou, abych se v rozpacích začervenala a on opět propukne ve svůj hurónský smích. Jasper se sice usmíval, ale držel si ode mne odstup, od mých osmnáctých narozenin, kdy nemohl odolat mé krvi a napadl mně. Poté všichni odjeli. Tato vzpomínka mi sevřela všechny důležité orgány, že jsem několik okamžiků nemohla dýchat a měla jsem pocit, že se i mé srdce na chvíli zastavilo nebo alespoň zpomalilo. Ještě jednou jsem projela pohledem všechny andělské tváře u dveří a jak jsem rychle vstala, abych je do posledního objala, zamotala se mi hlava, škobrtla jsem o vlastní nohy a najednou jsem ležela na zemi jak dlouhá tak široká. Emmett okamžitě propukl v hřmotný smích, takový ke kterému se musíte přidat za každou cenu. Edward, Esme a Carlisle mě starostlivě sbírali ze země a Alice jen protočila oči a vdychla si. Emmett se stále smál a vím, že kdyby mu fungovaly slzné kanálky, tekly by mu i slzy. Když jsem už stála na nohách, Esme rozčileně pohlížela na Emmetta, ale on jen omluvně pokrčil rameny a jeho smích ne a ne ustat. Znovu se na něj vyčítavě podívala, povzdychla si a poté mě měkce objala, její karamelové vlasy se mi otřely o tvář a já se cítila jako doma.

„Zlatíčko, vítej zpátky. Hrozně se mi stýskalo.“ Skoro mi vhrkly slzy do očí, raději jsem nepromluvila, hlas by mě nejspíš zradil. Postupně jsem všechny objala a konečně jsem promluvila: ,,Páni, jsem tak šťastná, že vás všechny vidím. Ale musíte mi dát za pravdu, že se umím pěkně ztrapnit.“ Emmett se uchechtl, Carlisle si ho nevšímal.

„U nás se rozhodně neztrapníš, Bello. A kdyby to třeba Emmetta zajímalo…“ Při těch slovech se na něj významně podíval. „…když člověk vstane moc rychle po dvanácti hodinovém spánku, je jasné, že se mu zamotá hlava.“

Nevěřícně jsem vykulila oči, můj obličej okamžitě zrudl a to zapříčinilo Emmettův další záchvat smíchu. „To nic Bello, byla jsi unavená.“ Edward tomu dodal korunu, protože sotva co se Emmett přestal smát, začal nanovo.

„No, Bello, myslím, že tu necháme Emmetta samotného, aby se uklidnil.“ Esme opustila místnost s kroucením hlavy, poté ji následovali i ostatní. Emmett se začal bránit: „No, tak lidi přece nepřijdu o všechnu zábavu s mojí malou červenající se sestřičkou.“ Po těch slovech se vydal s chechotem za ostatními až jsme zůstali v místnosti jen s Edwardem.

„Edwarde, měl jsi mě vzbudit na letišti, chtěla jsem si zdřímnout jen na chvilku,“ vyčetla jsem mu.

„Proč bych tě budil, když si tak krásně spala a stále si mumlala moje jméno.“ Jeho poslední slova zněla samolibě a mně se opět nahrnula krev do obličeje.

„To ne! Doufám, že jsem nemluvila moc nahlas.“ Brr. Proč zrovna já musím mluvit ze spaní. ,,Mluvila jsi tak polohlasně. Lidé se otáčeli…,“ Edward se zasmál a já jsem zrudla ještě víc. „Gr….,“ zavrčela jsem.  Edwardův obličej znovu rozsvítil smích.

„Lásko, nemrač se. Vždyť si mi sama řekla, že jsi nejšťastnější člověk na světě. A šťastní lidé se usmívají.“ Pohladil mě po tváři, která pod jeho dotykem ještě více zrudla. Usmál se svým neodolatelným úsměvem a já si musela stoupnout na špičky, abych ho políbila. „Myslím, že bychom měli jít dolů. Mám takový pocit, že ti přichystali něco na uvítanou.“ Nevěřícně jsem si ho měřila, ale musím být slušná. To si teď musím připomínat.

„Jak moc je to…velké?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Nic velkého, jen malý uvítací večírek.“ Všimla jsem si, že silně přitlačuje rty k sobě, aby se nezasmál. To znamená jen jedno. Jestli ho připravovala Alice, mám se na co těšit.

Zamračila jsem se a dodala: „Tak si to jdu protrpět, no.“ Edwardovy ostré zuby se zaleskly v matném světle pokoje, jak se na mě zakřenil.

Sešli jsme ruku v ruce po schodech do haly a když jsme došli do obývacího pokoje, málem mi brada upadla na podlahu. Celá místnost byla prosvětlena svíčkami a lampiony. Prostor byl zaplněn jemnou pomerančovou vůní a měkkým světlem. Před skleněnou stěnou stál stůl z jídelny s jídlem. Podlaha před pohovkou byla zaplněna velkým množstvím malých polštářků bílé, zlaté a stříbrné barvy. Všichni Cullenovi seděli jako by se nic nedělo, avšak dobře věděli a slyšeli, že jdeme. Když jsem si hlasitě odkašlala, všichni naráz zvedli hlavu a já se musela zasmát. „Páni, měli by jste se sehrát, když se snažíte být nenápadní.“

Edward se uchechtl. „Ano, hlavně ty Emmette, úsměv na rtech a myšlenky na to jak dostat do rozpaků moji ženu, ještě než vstoupí do místnosti,“ dal mi zapravdu.

Emmett se ohradil: „No, co snad víš, jak rád se směju. A nejlepší způsob, jak být stále rozveselený, je být v blízkosti mojí červenající se nešikovné sestřičky.“ Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů, pohlédla jsem na něj nejzlejším pohledem, jaký jsem uměla udělat. Naráz se Emmett rozesmál takovým stylem, že jsem mohla těžko udržet rozzlobený výraz a přirozeně jsem se k němu musela přidat. Po tom, co jsem si smíchem málem vyplavila oči jsem vyhledala pohledem Alicinu tvář, oči jí jiskřily vzrušením a radostí.

Její hlas překypoval dobrou náladou: „Bello, doufám, že nám odpustíš takový menší svatební dáreček. K tomu jsme se na svatbě nějak nedostali.“ Nemohla jsem je zklamat, když koukali vyčkávavým pohledem, jak se zachovám. Myslím, že „menší“ dáreček mi nic neudělá. Po očku jsem se podívala na Edwarda, jak se tváří a snažila jsem se prokouknout jeho pohled. Tvářil se normálně. Jako za skoro každých situací s úsměvem na tváři. Zajímalo mě, jestli má tušení, co je to za dárek. Samozřejmě, že má. Jak užitečné je umění číst myšlenky. Musela jsem se tvářit zamyšleně, protože do mě Edward nepatrně šťouchnul loktem.

Asi bylo nevychované být mimo, když všichni čekají na moji reakci.

„Oh…samozřejmě Alice, udělá mi to velikou radost,“ snažila jsem se o přesvědčivý tón a přidala jsem něco, co asi ani zdaleka nepřipomínalo úsměv.

„Bello...,“ začala Alice se zklamáním z mé reakce v hlase. „…jestli ho teď nechceš…“

To se mi moc nepovedlo. „Kdepak Alice, tak mi to dej. Kde ho máš?“ Rozhlížela jsem se po místnosti se zmateným výrazem, ale Alice si stála za svým, stále zklamaná a smutná: „Ne, Bello dáme ti ho, až  budeš doopravdy chtít.“

Jak jí to mám říct? „Al, nezlob se, jen mi ho dej. Fakt se už nemůžu dočkat.“ Vypadlo, že přemýšlí, jestli mě poslechne, ale nepřesvědčila jsem ji. ,,Bello, právě jsem viděla, že nebudeš radostí bez sebe, jak bych chtěla, takže ještě nějaký den počkáme.“

Je mi hrozně líto, že jsem je zase zklamala. Asi jsem tuhle vlastnost musela zdědit.

Po Renée určitě ne, ta miluje oslavy a dárky asi jako Alice, tohle muselo být rodinné dědictví od Charlieho. Když jsem pomyslela na tátu, v žaludku mi bolestně píchlo. Měla bych mu zavolat, určitě bude chtít vědět, že jeho vdaná dcera se vrátila z líbánek, a že je v pořádku.

Myšlenky na Alicin dárek byly pryč a rychle jsem pohlédla na Edwarda a odešla jsem s omluvným výrazem do našeho pokoje, kde jsem popadla mobil a vytočila číslo domů.

Na třetí zvonění Charlie telefon zvedl s hlubokým „Haló?“

Hrozně ráda jsem slyšela jeho hlas. „Ahoj tati, hrozně ráda tě slyším. Dneska jsme se s Edwardem vrátili. Jak se máš? Co je nového?“ Ta poslední otázka měla více významů a doufám, že Charlie pochopil, který jsem měla namysli.

„Bells. Konečně jsi zpátky. Nechceš přijet? Všechno bych ti pověděl a ty by jsi mi mohla povyprávět, jak jsi se měla a tak.“

„Víš tati, teď se to zrovna nehodí. Nechci zase urazit Alici. Přichystala pro nás malý uvítací večírek. Účast je povinná.“

„Dobře Bello, tak až budeš moci. Doufám, že to bude co nejdříve. Opravdu se mi stýská.“ Jeho hlas zněl opravdu zklamaně.

„Uh..tati, opravdu se pokusím, jakmile to půjde. Ještě ti zavolám.“

„Dobře Bells, mám tě rád.“

„Já tebe taky, tati. Ahoj.“

Zavěsila jsem s povzdychem a až v tu chvíli jsem si uvědomila, že Edward stojí u dveří se za-myšleným výrazem. Přišel ke mně rychlým a tichým krokem, vzal něžně můj obličej do dlaní a dlouze mě políbil. Okamžitě jsem zapomněla na starosti s Charliem, také že jsem urazila Alici a vlastně celou rodinu tím, že jsem se nezachovala správně v přijímání dárků a taky ten odchod z místnosti bez jediného slova. To všechno odplulo do pozadí a na popředí byl Edward a náš krásný polibek. Po svatbě náš vztah už nemusí mít žádné hranice, ale dům byl plný dobře slyšících upírů, takže když mě Edward začal líbat po krku a dál, odtáhla jsem se. „Bello, co se děje?“ zeptal se starostlivě. V hlasu se mu míchalo několik emocí najednou. Odmítnutí. Strach. Bolest. Smutek. Láska. Pochopení. Něžnost. Proč ubližuji všem okolo sebe? Edwardovi nechci už nikdy v životě ublížit. Teď je už pro mě světlo, kyslík a voda. Už není jako droga. Je to můj anděl.

„Měli bychom jít zpět dolů. Nechci, aby byli smutní, to nesnesu. Nechtěla jsem se tak zachovat. Jen je toho na mně hodně. A potom jsem si vzpomněla po kom jsem asi zdědila tu špatnou vlastnost přijímat dárky tím špatným způsobem. Musela jsem Charliemu zavolat, slíbila jsem mu to a co nejdříve bych za ním chtěla zajít. Neviděla jsem ho věčnost.“ Celou dobu mě Edward poslouchal, díval se na mne pohledem pochopení a u toho si pohrával s mojí rukou. Teď odstoupil na vzdálenost našich rukou, aby si mne mohl prohlédnout.

„Vždyť ti nic nevyčítám,“ řekl něžně. „Chtěl jsem ti jen říct, že se na tebe nezlobí. Chápou tě, ale myslím, že ten dárek by jsi měla přijmout. Pracovali na něm od našeho zasnoubení, nebylo by k nim spravedlivé nevzít si ho. Tolik se těší, až ho uvidíš.“

„Stejně se to budu muset jednou naučit. Znáš Alici. Myslím, že se jí zeptám, jestli nechce dnes zajet na nákupy. Došlo mi prádlo.“ Neubránil se smíchu a tvářil se uvolněněji.

,,Možná si vyberu nějaké hezké boty. Hm…myslím, že by jsi mi měl raději zablokovat kreditku.“ Tentokrát jsem se smíchu neubránila já a Edward se ke mně uvolněně přidal.

Alice nadšeně souhlasila a už cestou k autu tancovala a prozpěvovala si. Když jsem se jí ptala, jestli nechce zajít na nákupy, Rosalie si znechuceně odfrkla a hlasitě odešla, na její eleganci až moc. V autě jsme vtípkovaly a Alice plánovala, kde všude utratíme naši velkou sumu, kterou má Alice vždy na tuhle vzácnou příležitost. Je to poprvé, co jsem jí to nabídla sama. Musím říct, že jsem si je užila a vypadá to, že svoji averzi, vůči nákupům s Alicí, překonám. Já jsem si vybrala hezké boty na nízkém podpatku, ale neměla jsem v plánu je nosit, když budu člověk, nejsem sebevrah. S mojí nešikovností bych ublížila ještě někomu v okolí. Koupila jsem si úžasné spodní prádlo a doufala, že se Edwardovi bude líbit. Alice nedala jinak, než že zajdeme do dámské módy a pomohla mi vybrat tři elegantní modely letních šatů na ramínka, i když obě víme, že ve Forks je teď, když jsem člověk trpící zimou, neužiju. Alice si koupila tři páry bot, dvoje šaty, troje kalhoty a několik topů. Tvrdila. že jí to prozatím stačí. Přesvědčila jsem ji, že pro dnešek naši dámskou jízdu ukončíme, ale Alice mě donutila, že musíme jít do restaurace na večeři. S tím jsem souhlasila, už jsem začínala mít hlad. Když jsme se později večer, po tom, co mě Alice donutila obejít několik obchodů, vracely domů jejím nablýskaným žlutým autem, pociťovala jsem únavu z prochozeného dne a zavíraly se mi oči. Alice mě šeptem ujišťovala, že brzy budeme na místě, ale já už dále neudržela oči otevřené.

Probudila jsem se v našem pokoji. Skleněnou stěnou prosakovaly sluneční paprsky a dopadaly na naši postel. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale Edwarda jsem nikde nezahlídla. Usoudila jsem, že bude buď dole, nebo možná jel na lov. Jak oči, tak kruhy pod nimi mu viditelně ztmavly. V klidu jsem se oblékla do bavlněných kalhot a trika s dlouhými rukávy. Vyčistila jsem si zuby a učesala jsem si vlasy. Když jsem scházela ze schodů, nikoho jsem neslyšela, což nebylo nějak zvláštní. Slyšet tichého upíra je umění. Šla jsem se podívat do obývacího pokoje, ale nikdo tam nebyl. Prošla jsem celý dům, ťukala jsem na pokoje ostatních, ale nikdo se neozval. Začínala jsem mít divný pocit, ale najednou jsem zaslechla auto. Běžela jsem ven a viděla jsem jen Edwardovo odjíždějící Volvo. U garáže stáli všichni s vyděšeným výrazem ve tvářích.

„C-Co se stalo? Kam jel Edward?“

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz minulosti - I. kapitola: